Domenico Losurdo - Obrat v historii Stalinova obrazu

Podrobnosti

Kategorie: Teorie

Twitter

5. března 1953 se datuje úmrtí revolucionáře a státníka J. V. Stalina. Zároveň si s opožděním připomínáme 65 let od nechvalně proslulé zprávy Nikity Chruščova na 20. sjezdu KSSS, očerňující obraz Stalina, jeho práce a schopností. Zpráva obsahovala mnohé lži, manipulace a argumentační fauly, na což bylo mnohokrát s věcným dokladem poukázáno . Chruščovova tajná zpráva nebyla faktograficky podloženým historickým zhodnocením předchozí etapy dějin Sovětského svazu a jeho předního představitele, jímž byl Stalin. Chruščovova zpráva byla účelovým politickým útokem snažícím se na delegitimizování Stalinova vedení Sovětského svazu postavit legitimizaci nového stranického a státního vedení země. Žel se tato Zpráva a její chaotické přijetí (komunisté v lidových demokraciích se o ní dozvídali dříve z médií placených západními tajnými službami) staly součástí ústupu komunistického hnutí v konfliktu s imperialismem a podnítila štěpení komunistického hnutí. Na podrobnější zhodnocení období, kdy v čele Sovětského svazu stál Stalin (a další osobnosti komunistické strany a sovětského státu), a vlivu Stalinova Sovětského svazu na vývoj světového revolučního procesu (Losurdo ho nazývá učícím procesem) komunistické hnutí stále čeká.

Italský filozof a historik Domenico Losurdo (1941-2018) se zabýval problematikou Stalinova dědictví souvisle a dlouhodobě. Vrcholem jeho studia byla kniha z roku 2008 "Stalin - historie a kritika jedné černé legendy". Z ní uvádíme náš překlad předmluvy, která rekapituluje pohledy na velkého politika v letech vymezených jeho úmrtím v roce 1953 a právě Chruščovovou Zprávou z roku 1956.

Za pozornost stojí i jiné dnešní výročí - je to 75 let od projevu Winstona Churchilla ve Fultonu, kterým zahájil studenou válku vůči socialismu. Co ovšem zůstává ve stínu dnešní mediální války je Losurdem citovaná pasáž z Churchillova projevu: "Chovám velký obdiv a úctu k statečnému ruskému lidu a k svému spolubojovníkovi z dob války maršálu Stalinovi"

(Poznámka redakce)

Obrat v historii Stalinova obrazu

Předmluva knihy Domenica Losurda Stalin - Historie a kritika jedné černé legendy

Od zahájení studené války po Chruščovovu zprávu

Mohutné smuteční manifestace doprovázely Stalinovo úmrtí: během jeho agonie "miliony lidí se tísnily v centru Moskvy, aby vzdaly svůj poslední hold" umírajícímu vůdci; 5. března 1953 "miliony občanů oplakávaly ztrátu, jako by se jednalo o jejich osobní zármutek" (1). Stejná reakce se odehrála v nejzapadlejších koutech této obrovské země, například v jedné "malé vesničce", kde, jakmile se dozvěděli o tom, co se stalo, propadli do spontánního a kolektivního smutku (2). Obecné zděšení se rozšířilo za hranice SSSR: "Na ulicích Budapešti a Prahy mnozí plakali" (3).

Tisíce kilometrů od socialistického tábora, v Izraeli, se rovněž rozšířila reakce zármutku: "Všichni členové strany MAPAM bez výjimky plakali" a jednalo se o stranu, ke které náleželi "všichni první vůdcové" a "téměř všichni bojovníci". S bolestí se mísilo zděšení: "Slunce zapadlo" zněl titulek novin hnutí kibuců, Al ha-mišmar. Takové pocity byly po určitou dobu sdíleny prvořadými exponenty státního a vojenského aparátu: "Devadesát důstojníků, kteří se zúčastnili války v roce 1948, velké války za nezávislost Židů, se semkli v tajné ozbrojené prosovětské (dokonce prostalinské) a revoluční organizaci. Z nich následně jedenáct se stalo generály a jeden ministrem a doposud jsou uctíváni jako otcové vlasti Izraele" (4)

Na Západě hold zemřelému vůdci nevzdávali jen představitelé a funkcionáři komunistických stran svázaných se Sovětským svazem. Historik (Issac Deutscher), který byl jedním ze zapálených obdivovatelů Trockého, napsal nekrolog plný uznání:

V průběhu tří desetiletí se zcela změnila tvář Sovětského svazu. Jádro historického působení stalinismu je toto: převzal Rusko obdělávající půdu pomocí dřevěného pluhu a zanechal ho jako držitele jaderné bomby. Pozvedl Rusko na druhé místo mezi průmyslovými zeměmi světa a nejednalo se jen o pouhý a čistě materiální a organizační pokrok. Podobný výsledek nebylo možné dosáhnout bez široké kulturní revoluce, v jejímž průběhu byla do škol poslána celá země, aby se jí dostalo širokého vzdělání.

Ve svém výsledku, navzdory podmíněnosti a částečnému pokřivení asijským a despotickým dědictvím carského Ruska, ve Stalinově SSSR "měl socialistický ideál svoji přirozenou a pevnou integritu."

V tomto historickém hodnocení už nebylo místo pro divoká obvinění vznášená svého času Trockým vůči zemřelému vůdci. Jaký smysl by mělo odsoudit Stalina jako zrádce ideálu světové revoluce a kapitulantského teoretika "socialismu v jedné oddělené zemi" ve chvíli, kdy se nové sociální uspořádání rozšířilo v Evropě a v Asii a revoluce rozlomila "svůj národní krunýř"? (5) Vysmívaný Trockým jako "malý venkovan vržený dík ironii dějin do velkých světových událostí" (6) byl v roce 1950 Stalin v očích slavného filosofa (Alexandra Kojeva) ztělesněním hegeliánského světového ducha a byl tudíž povolán k sjednocení a vedení lidstva, uchýlením se, když to bude nutné, k energickým metodám, při praktickém spojování moudrosti a tyranie (7).

Mimo komunistické prostředí nebo prokomunistickou levici, bez ohledu na rozpoutání studené války a sklouzávání do horké války v Koreji, podnítila smrt Stalina na Západě nekrology ve svém celku "respektující" či "vyvážené": v té době "byl ještě považován za relativně vlídného diktátora a dokonce za státníka a v lidovém povědomí přetrvávala laskavá vzpomínka na "strýčka Joea", velkého válečného vůdce, který vedl svůj lid k vítězství nad Hitlerem a který pomohl zachránit Evropu od nacistického barbarství" (8). Ještě se nerozplynuly ideje, dojmy a city z let Velké aliance proti Třetí říši a jejím spojencům, tehdy - jak v roce 1948 Deutscher připomněl - "zahraniční státníci a generálové byli podmaněni mimořádnou dovedností, se kterou se Stalin ovládal všechny jednotlivosti svého válečného soustrojí." (9)

Mezi osobnostmi s příznivým dojmem byl také ten, kdo dokonce v určité době navrhoval vojenskou intervenci proti zemi povstalé z Říjnové revoluce, a tím byl Winston Churchill, který se o Stalinovi opakovaně vyjádřil: "Tento muž se mi líbí" (I like that man) (10). U příležitosti Teheránské konference v listopadu 1943 projevil anglický státník uznání sovětskému kolegovi oslovením, "Stalin Veliký" : byl důstojným dědicem Petra Velikého, zachránil svou zemi tím, že ji učinil schopnou porazit útočníky (11). Některé stránky také fascinovaly Averella Harrimana, velvyslance Spojených států v Moskvě v letech 1943 až 1946, který vždy nastiňoval lichotivý obraz sovětského vůdce ve vojenské oblasti: "Shledával jsem ho lépe informovaným než Roosevelt a realističtějším než Churchill, určitým způsobem nejefektivnějším válečným vůdcem" (12). Emfaticky se dokonce v roce 1944 vyjádřil Alcide De Gasperi, který oslavil "nesmírnou, historickou, stoletou zásluhu armád organizovaných geniem Josefa Stalina". Uznání významného italského politika se neomezovala jen na vojenskou oblast:

Když vidím, že zatímco Hitler a Mussolini pronásledovali lidi kvůli jejich rase a vymysleli na to děsivé protižidovské zákonodárství, jaké známe, a vidím současně Rusy skládající se ze 160 ras, kteří se snaží o spojení těchto ras, překonávají při tom existující odlišnosti mezi Asii a Evropou, tento pokus o sjednocení lidského společenství, dovolte mi jen prohlásit: toto je křesťanské, toto je eminentně univerzalistické v katolickém smyslu (13)

Neméně silná a neméně rozšířená byla prestiž, které se Stalin těšil mezi velkými intelektuály. Harold J. Laski, který byl prestižním představitelem anglické Labour party, když v létě roku 1945 hovořil s Norbetem Bobbiem, prohlásil se za obdivovatele Sovětského svazu a jeho vůdce, kterého definoval, jako velmi moudrého (tres sage) (14). Ve stejném roce Hannah Arendtová napsala, že země řízená Josefem Stalinem se odlišovala "zcela novým a zdařilým způsobem, jak uchopit a urovnávat národnostní konflikty, organizovat odlišné národy na základě rovnosti národů"; jednalo se o určitý druh předobrazu, bylo to něco, "čemu by každé politické a národnostní hnutí mělo věnovat pozornost" (15).

A také Benedetto Croce ocenil těsně před druhou světovou válkou a po ní Stalina za to, že podněcoval svobodu nejen na mezinárodní úrovni, dík příspěvku v boji proti nacifašismu, ale i ve vlastní zemi. Ano, SSSR vedl "člověk vybavený politickou genialitou", který sehrál celkově pozitivní historickou úlohu: v porovnání s předrevolučním Ruskem "byla sovětizace pokrokem svobody"; stejně jako, "ve vztahu k feudálnímu režimu", také absolutní monarchie byla "pokrokem svobody a generovala její následný a větší pokrok." Pochybnosti liberálního filosofa se soustředily na budoucnost Sovětského svazu, ale ty v kontrastu ještě více zdůraznily velikost Stalina: ten převzal Leninovo místo tak, jako jeden genius převzal místo dalšího génia: ale jaké nástupce si pro SSSR schovává "Prozřetelnost"? (16)

Ti, kteří s rozvíjením krize Velké trojky začali přirovnávat stalinský Sovětský svaz k hitlerovskému Německu, dostali tvrdou a trefnou odpověď od Thomase Manna. Třetí říši charakterizovala "rasová megalomanie" tak řečené "panské rasy", která uvedla do života "ďábelskou politiku vyhlazování", a ještě předtím vymýcení kultury na územích, jakmile byly dobyty. Hitler se tak přidržoval Nietzscheho maximy: "Chce-li otroky, je blázen ten, co vychovává pány". Přímo opačné bylo směřování "ruského socialismu", který maximálním rozšířením vzdělání a kultury ukázal, že nechce "otroky", ale spíše "myslící lidi" a tedy, že přese vše postupoval po "cestě svobody". Z toho plynula nepřijatelnost přirovnávání obou režimů. Dokonce ti, co takto argumentovali, mohli být podezříváni z komplicity s fašismem, i když o něm prohlašovali, že ho chtějí odsoudit:

Postavit na stejnou morální rovinu ruský komunismus a nacifašismus, jakoby oba byly totalitními, je při nejlepším povrchnost, v horším případě - fašismus. Kdo na tomto srovnání trvá, může se klidně vydávat za demokrata, popravdě a v hloubce srdce je už ve skutečnosti fašista, a jistě jen zdánlivě a naoko bojuje proti fašismu, zatímco si uchovává veškerou svou nenávist vůči komunismu (17).

Když pak propukla studená válka, a když Arendtová v roce 1951 publikovala svou knihu o totalitarismu, provedla stejný obrat, který Mann odsoudil. A přesto téměř souběžně Kojeve označil Stalina za představitele zásadně pokrokového historického obratu planetárních rozměrů. To znamená, že se na samotném Západě tato nová pravda neboli nový ideologický motiv v dvoustranném zápasu proti různým projevům totalitarismu, prosazoval obtížně. V roce 1948 Laski určitým způsobem zostřil svůj názor vyjádřený před třemi roky: když pro definování SSSR použil kategorii vyjádřenou další vrcholnou exponentkou anglického labourismu, Beatricí Webbovou, která se tak vyjádřila již v roce 1931 a pokračovala v tom v průběhu druhé světové války a ještě nedlouho před svou smrtí, jako o "nové civilizaci". Ano - zdůraznil Laski - se znamenitým impulzem uděleným sociálnímu vzestupu tříd po dlouhou dobu vykořisťovaných a utlačovaných a se zavedením nových vztahů v továrnách a na jiných pracovních místech, již nezaložených na suverénní moci vlastníků výrobních prostředků, země vedená Stalinem povstala jako "průkopník nové civilizace". Jak Webbová, tak Laski si pospíšili s upřesněním: na "nové civilizaci" která nastupuje, leží ještě zátěž "barbarského Ruska". To se projevuje v despotických formách, ale - zdůrazňoval zejména Laski - pro správné zformulování soudu o Sovětském svazu, bylo třeba neztrácet ze zřetele podstatnou skutečnost: "Jeho vůdcové se dostali k moci v zemi přivyklé pouze na krvavou tyranii a byli nuceni vládnout v situaci, která byla charakteristická "stavem obklíčení", více či méně permanentním, a "potenciální nebo již probíhající války". Ostatně, v situaci akutní krize, také Anglie a Spojené státy omezily tradiční svobody způsobem více či méně drastickým (18).

Při referování o obdivu vyjádřeném Laskim vůči Stalinovi a zemi, kterou vedl, napsal později Bobbio: "V předvečer vítězství nad Hitlerem, k čemuž Sověti přispěli rozhodujícím způsobem bitvou u Stalingradu, mě (takové prohlášení) nijak mimořádně nepřekvapilo". Ve skutečnosti v případě anglického labouristického intelektuála uznání připisovaná SSSR a jeho vůdci šla hodně daleko za problematiku vojenství. Byla na druhé straně v té chvíli pozice tohoto turínského filosofa hodně odlišná? V roce 1954 vydal stať, která připisovala zásluhy Sovětskému svazu (a socialistickým státům), že "zahájily novou fázi občanského pokroku v zemích politicky zaostalých zavedením tradičně demokratických nástrojů, formální demokracie, jako všeobecného hlasovacího práva a volby funkcionářů, a substanciální demokracie, jako je kolektivizace výrobních prostředků"; jednalo se tedy o "přidání kapky (liberálního) oleje do stroje již provedené revoluce" (19). Jak je vidět, v žádném případě nebyl negativní onen úsudek, jenž byl formulován o zemi, která ještě prožívala smutek nad smrtí Stalina.

V roce 1954 u Bobbia ještě působilo dědictví liberálního socialismu. I když zdůrazňoval razantně oprávněnost hodnoty svobody a demokracie, v době války ve Španělsku Carlo Rosselli negativně stavěl liberální státy ("oficiální Anglie je pro Franca, nechává o hladu Bilbao") do protikladu se Sovětským svazem angažujícím se v pomoci španělské republice napadené nacifašismem (20). Nejednalo se jen o mezinárodní politiku. Svět charakteristický "fází fašismu, imperialistických válek a kapitalistické dekadence", stavěl Carlo Roselli  do protikladu s příkladem země, která, i když je ještě vzdálena od cíle, kterým je zralý demokratický socialismus, nicméně zanechávala za sebou kapitalismus a představovala "kapitál drahocenných zkušeností" pro každého, kdo se chce angažovat v budování lepší společnosti: "Dnes s gigantickou ruskou zkušeností (...) máme k dispozici mohutný pozitivní materiál. Všichni víme, co znamená socialistická revoluce, socialistická organizace výroby" (21).

Na závěr, pro celé historické období v kruzích, pohybujících se daleko od komunistického hnutí, se mohla země vedená Stalinem a Stalin sám těšit zájmu, úctě a někdy dokonce obdivu. Jistě, došlo k vážné deziluzi vyvolané smlouvou s nacistickým Německem, ale o její vymazání se pak postaral Stalingrad. To je důvod, proč v roce 1953 a v letech bezprostředně následujících hold zemřelému vůdci sjednotil socialistický tábor, znovu se jevila utužená jednota komunistického hnutí, nehledě na předcházející roztržky. Koneckonců to nalézalo určitým způsobem ohlas na samotném liberálním Západě, přestože se angažoval ve studené válce vedené neúprosně z obou stran. Ne náhodou v projevu, který ve Fultonu oficiálně zahájil studenou válku, W. Churchill se vyjádřil takto: "Chovám velký obdiv a úctu k statečnému ruskému lidu a k svému spolubojovníkovi z dob války maršálu Stalinovi" (22). Není pochyb, že se se zostřením studené války tóny postupně přitvrzovaly. Nicméně ještě v roce 1952 velký anglický historik, pracující ve službách Foreign Office, Arnold Toynbee, mohl srovnat sovětského vůdce s "geniálním mužem: Petrem Velikým"; ano, "zkouška bojovým polem skončila ospravedlněním tyranského směřování k technologickému pozápadnění realizovaného Stalinem tak jako tomu bylo dříve u Petra Velikého". To zůstává ospravedlněním i po porážce uštědřené Třetí říši: po Hirošimě a Nagasaki se Rusko opět ocitlo v situaci, kdy muselo udělat nucený krok, aby se dostalo na stejnou západní technologickou úroveň, která se mu "bleskově vzdálila" (23).

Směrem k všeobecnému srovnání

A tedy snad ještě více než studená válka, je to jiná historická událost, která vryla radikální obrat v dějinách Stalinova obrazu; projev Churchilla z 5. března 1946 sehrál méně významnou roli než jiný projev, ten který přednesl deset let poté, přesněji 25. února 1956 Nikita Chruščov u příležitosti XX. sjezdu KSSS.

Po více než tři desetiletí dokázala Zpráva, která narýsovala portrét patologicky krvelačného diktátora, ješitného a příliš podprůměrného nebo z intelektuálního hlediska přímo hlupáka, uspokojit téměř všechny. To umožňovalo nové skupině vůdců, která se dostala k moci v SSSR, prezentovat se jako jediný uchovatel revoluční legitimity v zemi, v socialistickém táboře a v mezinárodním komunistickém hnutí, které považovalo za svoje centrum Moskvu. Posílen ve svých starých přesvědčeních a s novými argumenty pro vedení studené války měl k dispozici také Západ důvody, proč být spokojen (nebo nadšen). Ve Spojených státech sovětologie projevovala tendenci rozvíjet se kolem CIA a dalších vojenských a zpravodajských agentur po předchozím odstranění elementů podezřívaných z živení sympatií k zemi vzešlé z Říjnové revoluce (24). Začal se rýsovat proces militarizace jedné z klíčových disciplín pro vedení studené války; v roce 1949 prezident American Historical Association prohlásil: "Nemůžeme si dovolit nebýt ortodoxní", již není dovolena "pluralita cílů a hodnot". Je třeba přijmout "široká opatření pro zpřísnění disciplíny", a to z důvodu, že "totální válka, ať už studená nebo horká, povolává každého z nás a vyzývá každého z nás, aby se jí zúčastnil. Historik není od této povinnosti osvobozen více než fyzik" (25). Tohle všechno nemizí v roce 1956, ale více či méně militarizovaná sovětologie se může těšit z povzbuzení pocházejícího ze samotného komunistického světa.

Je pravda, že spíše než komunismus jako takový, postavila Chruščovova zpráva před obžalobu jedinou osobnost, ale v těch letech bylo vhodné, i z hlediska Washingtonu a jeho spojenců, příliš nerozšiřovat cíl a koncentrovat palbu na Stalinovu zemi. Podpisem "Balkánského paktu" v roce 1953, uzavřeného mezi Tureckem, Řeckem a Jugoslávií se ona stala určitým externím členem NATO a přibližně po dvaceti letech také Čína uzavřela s USA alianci, de facto proti Sovětskému svazu. Přede vším ostatním šlo o izolování této supervelmoci, která byla nucena ke stále radikálnější "destalinizaci", až došla ke ztrátě jakékoli formy identity a sebeúcty, rezignovala až ke kapitulaci a ke svému konečnému rozpuštění.

Nakonec dík "odhalením" pocházejícím z Moskvy velcí intelektuálové mohli klidně zapomenout nebo odvolat zájem, sympatie a dokonce obdiv, se kterým hleděli na stalinský SSSR. V těchto "odhaleních" nalézali útěchu zejména intelektuálové, kteří měli své myšlenkové východisko v Trockém. Po dlouhou dobu byl právě on ztělesněním v očích nepřátel Sovětského svazu podlosti komunismu a představoval privilegovaným způsobem "vyhubitele", nebo dokonce "židovského vyhubitele"; ještě v roce 1933, i když už byl v exilu několik let, v očích Spenglera byl Trocký stále "bolševický masový vrah" (bolschewistischer Massenmorder) (26). S obratem na XX. sjezdu KSSS byl do muzea hrůz vykázán jen Stalin a jeho nejbližší spolupracovníci. Protože Chruščovova zpráva dala svůj vliv pocítit daleko za trockistické kruhy, hrála obzvláště útěšnou roli pro některé marxistické levicové skupiny, které se cítily osvobozeny od namáhavého úkolu nově promyslet teorii svého učitele [Marxe] a její konkrétní dopad na historii. Jistě, stát v zemích ovládaných komunisty namísto toho, aby odumřel, zdálo se, že nadmíru rozšířil své působení; daleko vzdáleny od vymizení hrály národní identity stále významnější roli v konfliktech, které vedly k rozdělení a nakonec i ke konci socialistického tábora; nebyly viditelné žádné známky překonání peněz nebo trhu, ty se s hospodářským rozvojem stávaly ještě důležitějšími. Jistě, to vše je nesporné, ale tím vším je vinen ... Stalin nebo "stalinismus"! Proto nebyl důvod zpochybňovat naděje a jistoty, které provázely bolševickou revoluci, nebo které pocházely od Marxe.

Navzdory vzájemné protikladnosti si tyto politicko-ideologické sektory vytvořily obrazy Stalina na základě mohutných a svévolných abstrakcí. Na levici pokračují v skutečné eliminaci z historie bolševismu, a ještě více v eliminaci z historie marxismu, muže, který déle než kdokoliv jiný vykonával moc v zemi, která vzešla z revoluce, připravené a provedené podle myšlenek Marxe a Engelse. Antikomunisté volně přešli jak historii carského Ruska, tak historii druhé třicetileté války, kontext, ve kterém se odehrává tragický a rozporuplný vývoj sovětského Ruska a tři desetiletí Stalina. A tak každý z různých politicko-ideologických sektorů využil Chruščovova projevu k pěstění své vlastní mytologie, ať už je to čistota Západu, nebo čistota marxismu nebo bolševismu. Stalinismus byl otřesný referenční termín, který každému z protivníků umožňoval v protiútoku velebit se ve své vlastní nekonečné morální a intelektuální nadřazenost.

Na základě svých pozoruhodně odlišných abstrakcí vytvářejí tato čtení určitým způsobem metodologickou konvergenci. Při zkoumání teroru, aniž by věnovali přílišnou pozornost objektivní situaci, jej omezují na iniciativu jediného jednotlivce nebo omezené vedoucí vrstvy, na odhodlání prosadit svou absolutní moc jakýmikoli nezbytnými prostředky. Omezeni tímto předpokladem mohou již Stalina srovnávat jen s jinou přední politickou osobností, a tou může být pouze Hitler; tudíž bylo za účelem pochopení Stalinova SSSR jedině možné srovnání s nacistickým Německem. Je to téma, které se objevilo již na konci 30. let u Trockého, jenž se opakovaně uchyloval ke kategorii "totalitní diktatury" a v kontextu tohoto rodu na jedné straně rozlišoval "stalinský" typ a na straně jedné a na druhé straně "fašistický" typ (a zejména hitlerovský typ) (27), uchyloval se k pojetí, které se později stalo převažujícím míněním studené války a dnešní vládnoucí ideologie.

Je tato argumentace přesvědčivá, nebo by bylo lepší se obrátit k celkovému srovnání, aniž bychom ztráceli ze zřetele historii Ruska jako takového nebo země zapojené do druhé třicetileté války? Je pravda, že nás to vede ke srovnání zemí a vůdců, kteří mají mezi sebou velmi odlišné charakteristiky. Je ale tato odlišnost výlučně kvůli jejich ideologiím, nebo hraje důležitou roli také objektivní situace, konkrétně geopolitické umístění a minulost každé země zapojené do druhé třicetileté války? Když diskutujeme o Stalinovi, naše myšlenky okamžitě přeskočí k personalizaci moci, ke koncentračnímu univerzu, k deportaci celých etnických skupin; ale projevují se tyto události, kromě SSSR, pouze v nacistickém Německu, nebo se projevují v různé míře - podle větší či menší závažnosti výjimečného stavu a jeho víceméně prodlouženého trvání - také v jiných zemích včetně těch s konsolidovanější liberální tradicí? Je zřejmé, že je nutné neztratit ze zřetele roli ideologie; lze ale ideologii následovanou Stalinem skutečně srovnávat s tou, která inspiruje Hitlera? Nebo vede ideologické srovnání - je-li bez předsudků - ke zcela neočekávaným výsledkům? Na rozdíl od teoretiků čistoty nelze politické hnutí nebo politický režim hodnotit na základě výřečnosti jejich deklarovaných ideálů; při hodnocení těchto stejných ideálů nemůžeme ignorovat Wirkungsgeschichte, "historii účinků" jimi způsobených; ale měl by být tento přístup aplikován na všechny strany, nebo pouze na hnutí, které našlo své východisko u Lenina a Marxe?

Tyto otázky se zdají nadbytečné a dokonce klamou ty, kteří přehlížejí problém nekonzistence Stalinova obrazu a zakládají si na víře, že Chruščov konečně odhalil skrytou pravdu. Historik by však prokázal naprostý nedostatek metodologické přísnosti, kdyby se v roku 1956 snažil najít rok definitivního a konečného odhalení, ignoroval by konflikty a zájmy, které vedly destalinizační kampaň a její rozmanité aspekty, a to ještě dříve inspirovaly sovětologii studené války. Radikální kontrasty mezi různými Stalinovými obrazy by měly historika povzbudit k tomu, aby neabsolutizoval pouze jediný, ale aby je všechny problematizoval.

Překlad KSM

Literatura:

1 Medvedev (1977), p. 705; Zubkova (2003), description taken from photo number 19 and 20.

2 Thurston (1996), pp. Xiii-xiv.

3 Fejtö (1971), p. 31.

4 Nirenstein (1997).

5 Deutscher (1972a), pp. 167-169.

6 Trotsky (1962), p. 170.

7 Kojeve (1954).

8 Roberts (2006), p. 3.

9 Deutscher (1969), p. 522.

10 Roberts (2006), p. 273.

11 In Fontaine (2005), p. 66; referencing a book by Averell Harriman and Elie Abel.

12 In Thomas (1988), p. 78.

13 De Gasperi (1956), pp. 15-16.

14 Bobbio (1997), p. 89.

15 Arendt (1986b), p. 99.

16 Croce (1993), vol. 2, pp. 33-34 and 178.

17 Mann (1986a), pp. 271 and 278-279; Mann (1986b), pp. 311-312.

18 Webb (1982-1985), vol. 4, pp. 242 and 490 (diary entries from March 15th, 1931, and December 6th, 1942); Laski (1948), pp. 39-42 et passim.

19 Bobbio (1997), p. 89; Bobbio (1977), pp. 164 and 280.

20 Rosselli (1988), pp. 358, 362, and 367.

21 Ibid. pp. 301, 304-306, and 381.

22 Churchill (1974), p. 7290.

23 Toynbee (1992), pp. 18-20.

24 Gleason (1995), p. 121.

25 Cohen (1986), p. 13.

26 Spengler (1933), p. 86 note 1.

27 Trotsky (1988), p. 1285.

ARENDT Hannah  (1986b), Zionism Reconsidered (Oct. 1945), Italian translation Ripensare il sionismo, in: Ebraismo e modernite [cf. Arendt 1986a].

BOBBIO Norberto (1977), Politica e cultura (1955), Einaudi, Turin.

(1997), Autobiografia, Alberto Papuzzi (editor), Laterza, Rome-Bari.

CHURCHILL Winston (1974), His Complete Speeches 1897-1963, Chelsea House, New York-London.

COHEN Stephen F. (1986), Rethinking the Soviet Experience. Politics and History since 1917, Oxford University Press, New York-Oxford.

CROCE Benedetto (1993), Scritti e discorsi politici (1943-1947), Angela Carella (editor) (vol. VII, I and VII, Second National Edition), Bibliopolis, Naples.

DE GASPERI Alcide (1956), La democrazia cristiana e il momento politico (1944), in: Id., Discorsi politici, Tommaso Bozza (editor), Cinque lune, Rome.

DEUTSCHER Isaac     (1969), Stalin. A Political Biography (1948); Italian translation by Gilberto Forti, Stalin. Una biografia politica, Longanesi, Milan.

(1972a) Necrologio di Stalin (Manchester Guardian from Mar. 6th, 1953), in: Id., Ironies of History. Essays on Communism (1966), Italian translation by Elsa Pelitti, Ironie della storia. Saggi sul comunismo contemporaneo, Longanesi, Milan, p. 160-170.

FEJTŐ François (1971), Histoire des démocraties populaires apres Stalin (1969), Italian translation by Giovanni Simcich, Storia delle democrazie popolari dopo Stalin, Vallecchi, Florence.

FONTAINE André (2005), La Tache rouge (2004), Italian translation by Franca Genta Bonelli, La Guerra Fredda, Piemme, Casale Monferrato.

GLEASON Abbott (1995), Totalitarianism. The Inner History of the Cold War, Oxford University Press, New York-Oxford.

KOJEVE Alexandre (1954), Tyrannie et sagesse (1950), in: Leo Strauss, De la Tyrannie, Gallimard, Paris, p. 217-280.

MANN Thomas (1986a), Deutsche Hörer (Oct. 24th, 1942 and Jan. 14th, 1945), in: Essays, Hermann Kurzke (editor), Fischer, Frankfurt, vol. 2.

(1986b), [An David McCoy] (1945), in: Id., Essays, H. Kurze (editor), Fischer, Frankfurt, vol. 2.

MEDVEDEV Roy A. (1977), Let History Judge. The Origins and Consequences of Stalinism (1971), Italian translation by Raffaello Uboldi, Lo stalinismo. Origini storia conseguenze, Mondadori, Milan.

NIRENSTEIN Fiamma (1997), Israele, la congiura rossa, in: La Stampa (Jul. 14th), p. 16.

ROBERTS Geoffrey (2006), Stalin's Wars. From World War to Cold War, 1939-1953, Yale University Press, New Haven and London.

ROSSELLI Carlo (1988), Scritti politici, Zeffiro Ciuffoletti and Paolo Bagnoli (editors), Guida, Naples.

SPENGLER Oswald (1933), Jahre der Entscheidung, Beck, Munich.

THOMAS Hugh (1988), Armed Truce. The Beginnings of the Cold War 1945-46 (1986), Sceptre,

Thurston Robert W. (1996), Life and Terror in Stalin's Russia 1934-1941, Yale University Press, New Haven and London.

TOYNBEE Arnold (1992), The World and the West (1953), Italian translation by Glauco Cambon, Il mondo e l'Occidente, with a note by Luciano Canfora, Sellerio, Palermo.

TROTSKY Leon (1962), Stalin (1946), Italian translation from English by Ugo Tolomei, Garzanti,

(1988), Schriften. Sowjetgesellschaft und stalinistische Diktatur, Helmut Dahmer, et al. (editors),

WEBB Beatrice (1982-1985), The Diary, Norman and Jeanne MacKenzie (editors), The Belknap Press of Harvard University Press, Cambridge (Massachusetts).

ZUBKOVA Elena (2003), Russia after the War. Hopes, Illusions and Disappointments, 1945-1957 (1998), Italian translation by Bruna Soravia, Quando c'era Stalin. I russi dalla guerra al disgelo, Il Mulino, Bologna.