header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Večer s Mahmúdem Darwíšem

Ve Francouzském institutu v Praze proběhl kulturní večer organizovaný spolkem Maramíja s recitací básní palestinského národního básníka Mahmúda Darwíše (1941-2008) v několika jazycích. Darwíš musel opustit vlast, studoval v Moskvě a navštívil mnoho dalších zemí. Ve svých básních opěvuje svou vlast Palestinu, ale i lásku k ženám a oba motivy lásko často splývají, jako ve verších:

"Na této zemi je pro co žít: na této zemi žije paní Země,
matka začátku a matka konce.
Nazývala se Palestinou. Nazývá se Palestinou.
Paní moje: zasloužím si, protože Ty jsi má paní,
zasloužím si život."

Mahmúd Darwíš byl komunistou, vlastencem, bojovníkem, laureátem Leninovy ceny míru. Zemřel před deseti lety.

Číst dál...

Enzo Apicella: Post Scriptum

Právě jsem dorazil! Tady nahoře nic není!! Compagni, soudruzi, přátelé katolíci, židé, muslimové atd. zapomeňte na hovadiny z Bible, Tory, Koránu a všech náboženství! Které po věky způsobovaly války! Žijte podle spravedlnosti, morálky a bratrství! Stručně řečeno buďte skutečnými komunisty!

Váš Enzo

(* 26. 6. 1922 + 31. 10. 2018)

Ciao Enzo!

 

Dnes ve svých 96 letech zemřel světoznámý malíř, karikaturista a žurnalista Vincenzo Apicella. Svými mírovými zbraněmi, svými grafikami bojoval proti imperialismu a za socialismus do posledních chvil. I KSM sdílel s jeho svolením jeho práce. Stále aktivní, stále bojovný. Dnes se jeho dílo uzavřelo.

Sbohem a díky mistře!

Autor Trainspottingu o kapitalismu

Irvine Welsh, skotský autor kultovní knihy 90. let o drogově závislých Trainspotting, podle které byl natočen i proslulý film, v rozhovoru představuje několik neortodoxních názorů na svět, v němž žijeme, na jeho ekonomický a politický systém. Podle něj patří drogy ke konci kapitalismu stejně, jako morové rány patřily ke konci feudalismu. Tato krize se odráží i v politickém systému, kde se ve volbách omezuje na výběr z možností, které jsou jen dvě stránky jedné mince - nemocného systému vedoucího ke katastrofě.

"Lidem už dochází, že spor těchto dvou táborů se jich přestává týkat, že jsou z téhle kulturní války vyloučeni. To se jen elity rvou o kosti systému, který dávno zemřel. Současný politický systém se voličům neodvratně vzdálil. Není co si vybrat.

Vy tradičně podporujete levici, jistě jste špatně nesl už 80. léta v Británii za pravicové vlády Margaret Thatcherové?

Rozdíl je v tom, že dnes i socialisté bojují za záchranu kapitalismu. V podstatě přiznávají: nevíme, co kapitalismus nahradí, ale co jsme si - to jsme si, pojďte nám to teď ve volbách zase hodit jako za starých časů a my vám uděláme nějaký kapitalismus s lidskou tváří. A pak ho ještě pár desítek let budeme pomalu dojit, než z něj vymáčkneme poslední zbytky."

Kapitalismus skončil, braním drog se bráníme světu, říká autor Trainspottingu Welsh 

Tressellovo dílo je nadčasová ukázka literatury dělnické třídy

Kniha Roberta Tressella "Lidumilové v roztrhaných kalhotách" (The Ragged-Trousered Philanthropists; pův. název "The Ragged Arsed Philantropists" [Lidumilové s holou prdelí; autoři z Ostrovů si prostě neberou servítky, a Irové zvlášť; pozn. překl.]; česky pod názvem "Lidumilové v hadrech" vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění v r. 1961) je prvním významným dělnickým románem v anglické literatuře. Byla napsána v létech 1906 - 1910 a poprvé vydána po jeho smrti, navíc dost zkrácená, v roce 1914. (Rukopis dokončil v roce 1910, kniha vyšla až na čtvrtý pokus, po odmítnutí třemi vydavateli; nezkrácená verze potom vyšla až v r. 1955; pozn. překl.)

Číst dál...

Poslední píseň Victora Jary

Slavný chilský zpěvák Victor Jara 12. září 1973 byl spolu s žáky a profesory univerzity, kde působil, zajat Pinochetovými ozbrojenci. Následně byl převezen na Národní stadion v Santiagu de Chile a mučen, kde armáda držela tisíce odpůrců převratu. 16. září 1973, pár dní před svými 41. narozeninami, byl zavražděn příslušníky vojenské policie.

Číst dál...

Zemřel Josif Kobzon

 Ve svých 80 letech v Moskvě zemřel legendární zpěvák Josif Kobzon

Kuba - láska má

Nerozejdu se s komsomolem

Jeřábi

V sobotu 30. června se konala konference a diskuse o historickém odkazu DAVu

Prvorepublikový kolektiv komunistů sdružených kolem časopisu DAV představoval velmi důležitý zdroj osobností, kulturní i politické síly pro rozvoj slovenského a potažmo československého komunistického hnutí. Hlavními osobnostmi tohoto kolektivu byli Vladimír Clementis, Daniel Okáli a Andrej Sirácky. Spolupracovníků však bylo mnohem více. Mezi nimi byli i Gustáv Husák, Laco Novomeský, Julius Fučík, nebo Ivan Olbracht. Na práci prvorepublikových davistů navazuje činnost dnešního kolektivu nazvaného DAV DVA. K připomenutí práce prvorepublikových davistů v roce stého výročí od vzniku Československa byla uspořádána  v sobotu 30. června konference v Bratislavě.

Číst dál...

Egon Erwin Kisch: Kdysi Carskoje Selo

Tento rok 31. března uplynulo 70 let od úmrtí spisovatele, novináře a komunisty Egona Erwina Kische. Kisch byl skutečná legenda, "zuřivý reportér", světoběžník, znalec Prahy a Evropy i z jejich temných stránek, ale také bojovník proti fašismu. Pro svou literární práci a poznání života lidí se účastnil prací zemědělských dělníků na žatecku, přespával v londýnské ubytovně pro bezdomovce, plavil se jako námořník na parníku. Známým je jeho zápas za vstup do Austrálie, aby mohl vystoupit na protifašistické konferenci v roce 1934. Vstup mu byl odepřen na základě nesmyslných antiimigračních zákonů, kde mohl být odepřen vstup každému, kdo neprošel diktátem z libovolného evropského jazyka. Kisch zvládl několik jazyků, ale selhal v případě skotské gaelštiny. Na konec vyhrál soudní bitvu a měl v Austrálii několik veřejných vystoupení. Své zážitky popsal v knize "Přistání v Austrálii".

Své reportáže z několika návštěv sovětského Ruska zařadil do knihy "Caři, popi, bolševici". Z této knihy uvádíme jednu reportáž z návštěvy bývalého sídla ruského cara, po Říjnové revoluci využívaného jako rekreační zařízení pro děti.

Číst dál...

Karel Sýs: Chačaturjan by jásal aneb taková ztráta paměti

Karel SýsKarel Sýs si dal do sbírky "Tři vzkazy spáčům" jako motto tuto citaci z roku 1908 -

Poslanec Eduard Skála: "Vaše Maryčka Magdonova, to je socialistická schůze."

Leoš Janáček: "Ja, to jsem chtěl."

A v básni "Drahému papalášovi" si pohrává s klasiky a perfektně popisuje i dnešní Koniáše, kteří hodnotí, co je politicky správné a přínosné pro demokracii:

Vím, proč už nejsi náš.
Nejen že nás rozděluje víra,
nejen že svůj jazyk zaprodáš,
nejen že ti divně páchne díra...

Nejen, že máš mravy kojota
a vzdor spreji že jsi cítit dravcem,
nejen že tě obklopuje holota...
Jíti za tebou je jíti za Moravcem


Rozhovor Haló novin s básníkem, předsedou Unie českých spisovatelů, redaktorem, zasloužilým umělcem Karlem Sýsem Chačaturjan by jásal aneb taková ztráta paměti vedl Radovan Rybák.

Byl jste nedávno Poslaneckou sněmovnou ČR navržen na státní vyznamenání. Poslanec Pirátů Vojtěch Pikal se následně omluvil za to, že mezi kandidáty na státní vyznamenání jste právě vy. Současnému establishmentu se nelíbí, že jste byl oceněn již bývalým prezidentem Gustávem Husákem, který vám udělil titul zasloužilého umělce. Jak to vnímáte?

Hned ze začátku třeba říct, že všichni kompletně lžou. Ostatně už na první pohled je zřejmé, že celá štvanice vyšla z jednoho kadlubu, opakujou tytéž žvásty sólově i sborově. Jak učil Goebbels: "Opakovat, opakovat, opakovat! Novičok! Novičok! Novičok!"

Titul zasloužilého umělce totiž mně ani nikomu jinému nedal Gustáv Husák, nýbrž ministr kultury Milan Kymlička.

Husák a vůbec prezidenti udělovali tituly národním umělcům, a to byly jiné šajby.


Kdo v tom roce získal titul zasloužilého umělce? Alespoň namátkou...

V roce 1989 se titulu národních umělců dostalo třeba Otu Hofmanovi, autoru seriálů Klaun Ferdinand, Chobotnice, Lucie, Jiřímu Markovi, otci rady Vacátka... A taky Zuzaně Růžičkové, Vladimíru Harapesovi... A v předcházejících letech, rovněž z rukou Gustáva Husáka, například Ludvíku Rážovi, Karlu Gottovi, Zuzaně Růžičkové, Rudolfu Hrušínskému, Vlastimilu Brodskému, Františku Vláčilovi a dalším "kolaborantům" komunistického režimu.

Copak Husák! Jaká muka musel vytrpět takový Jan Werich, Jaroslav Seifert, František Filipovský, Zdeněk Košler, když přebírali tituly z rukou prezidentů potřísněných krví.

Je poučné nahlédnout do jejich dnes vyradýrovaných životopisů.

Podobně vystřihují z archivních Dikobrazů své obrázky kreslíři kreslící strýce Sama se zuby vyceněnými na SSSR.

I v Čechách, nejen v bibli, se Šavlové mění v Pavly a naopak. Chačaturjan by měl radost: šavlový tanec jako malovaný!


Jak ocenění zmíněnými tituly vnímali tehdejší umělci? Jakpak se chovali?

Tehdejší pán přes kulturu Miroslav Müller s oblibou a s cynismem jemu vlastním často líčil, jak za ním umělci dolézají, jaké dary přinášejí, jen aby byli jmenováni. Obrazy měl vystlanou celou vilu.

Mnozí adepti titulu vskutku dělali neuvěřitelné kousky, jen aby se pocty dočkali.

A až příliš mnozí po převratu diplomy psané na pergamenu organizovaně házeli u Mánesa do Vltavy.

Chudák řeka, kolik už toho zažila a ještě zažije, až čas oponou trhne!


Zlehčete to ještě trochu více, vždyť čtenář to pochopí...

V zájmu objektivity je však třeba přiznat, že aby titul přijali, musela strana některé umělce mučit v podzemních kobkách StB a ty nejtvrdošíjnější posílala na převýchovu do Moskvy na Lubjanku.

I mezi zasloužilci najdeš hojnost mučedníků: Jiří Adamíra, Petr Eben, Jiřina Bohdalová, Adolf Born, Adolf Branald, Vlasta Fialová, Miroslav Horníček, Ilja Hurník, Vlasta Chramostová, Otomar Krejča, Juraj Jakubisko...


Jaký má účel tahle kampaň proti vám?

Myslím, že je to především - a možná dokonce pouze - útok, ne útok, ale štvanice, parforsní hon, na prezidenta. Je to zřejmé: nikdo se mě neptal na literaturu, všichni jen na politiku. Ale státní vyznamenání se dává za oblast kultury, ne politiky. Chtějí onu záležitost mermomocí politizovat, a to je útok na Zemana.

Kdyby na mne chtěli útočit jako na básníka, měli na to třicet let. Ne že by neútočili, ale nebyla to takhle masivní kampaň.

Teď už chybí snad jen demonstrace.


V samotném hlasování ve sněmovně došlo v této souvislosti k pár nedorozuměním, viďte?

Ano, ale zbytečně. Mohli si celou věc zjednodušit. Jedna poslankyně hlasovala pro mne, protože si myslela, že jsem Petr Sís. Ještě že se nepíšu Süss, stačilo by říct, že kandiduje Žid a bylo by vymalováno.

I pirát se někdy zmýlí a potopí loď spojence nebo dokonce vlastního panovníka.

Několik poslanců si mě dokonce spletlo s Gottwaldem.

Teď denně honí bycha a dožadují se obnoveného hlasování. Budete volit, kluci pitomý, dokud toho Sýse neodzvolíme!

Tak nějak to teď vypadá i v Itálii, na Slovensku...

Fašisti se nepoznají jen podle knírku, nemusí ani veřejně hajlovat.

I tak si z ostudy šijou černé uniformy.


Jak by tento náběh na štvanici vnímal třeba nositel Nobelovy ceny za literaturu, básník Jaroslav Seifert? Vždyť jste byli přátelé...

Jaroslav Seifert se stal laureátem státní ceny dvakrát.

Tu za rok 1955 mu udělil Antonín Zápotocký, masový vrah.

Druhou dostal v roce 1968 - z rukou Tondy Novotného, nebo Ludvíka Svobody? Vyjde to nastejno, oba byli rovněž masoví vrazi.

Režiséru Hřebejkovi prý Seifert řekl, že jsem byl nejdřív skvělý básník, ale pak jsem se "pokazil". Totiž v roce 1974 - vstupem do Tvorby.


Měl básník Jaroslav Seifert takříkajíc pevný charakter?

Seifert opsal za život pořádně vyklenutý oblouk. Komunista, redaktor Rudého práva, sociální demokrat, katolík... V Košicích 1945 na jednání vlády se ho musel zastat Václav Kopecký s tím, že sice jsou známy jeho články v protektorátním tisku, ale že je to velký básník a bude tedy šanován.

Je a navždy zůstane především jedním z největších českých básníků.

Znal jsem ho rozhodně víc než nějakej Hřebejk. Nepřestali jsme být přátelé, i když jsem pracoval v Tvorbě. Tykali jsme si a vyměnili si spoustu nanejvýš zajímavých dopisů. Ale o tom někdy jindy.


Pojďme zpátky k titulu zasloužilého umělce...

Z mé generace se titulu dostalo nejdříve básníku Jiřímu Žáčkovi.

Já jsem byl v historicky poslední várce - 9. května 1989. Stál jsem vedle Bohumila Hrabala, Vladimíra Párala, Vladimíra Körnera a třeba vedle milovaného malíře Vladimíra Komárka. Vesměs samí kolaboranti. Na Slovensku to nebylo lepší: Július Satinský, Milan Lasica, Lubomír Feldek - opět bezcharakterní slouhové režimu.


Byl jsem tento týden náhodným svědkem toho, jak vás v pracovně neplánovaně navštívil jeden nejmenovaný redaktor Respektu. Jak jste vnímal jeho návštěvu?

Redaktorovi, říkejme mu třeba Urválek, ušlo, že se jedná o literaturu a chystal se podrobit mě útrpnému výslechu.

Na mou otázku, zda mne zná, přiznal, že v rámci bojové příprav v knihovně zahlédl jakousi knihu o tom, že za Newtona nebylo dost jablek.

Jablek bylo tenkrát dost, zato nebyly banány.

Spadl z Měsíce, nadto když byl v novu.

O Tvorbě ano, zato o tvorbě ani slovo, o poezii ani slovo, zato o procesech 50. let, 21. srpnu... Kupodivu nikoli o předcházejících i následujících jednadvacátých srpnech - o Panamě, Grenadě, Jugoslávii, Iráku, Libyi...

Jak říkal budějovický klempíř Pokorný Švejkovi: "Jed jste už letos hříbky? Nejed, ale tenhle novej sultán marockej má prej bejt moc hodnej člověk."


Přidejte ještě jeden bonus, třeba z minulosti...

Jeden z nejudatnějších sýsobijců Rejžek mne za onoho času pravidelně opruzoval v Tvorbě. Měl napsanou prvotinu a nechtěli mu ji prý vydat a já měl napsat do budějovického nakladatelství. Zřejmě věřil, že dopis z Tvorby bude mít větší váhu.

Napsal jsem s tím, že jde o mladého autora, což byla pravda, o nadaného autora, tím jsem si jist nebyl, ale co jsem měl dělat. Básník básníkovi oči nevyklove. A knížka vyšla. Jmenovala se příznačně Nic moc. Spíš Moc nic.

Dnes Rejžek žije jen z toho, že jednou pozval Havla na tribunu.

Byl shledán lehkým, poezie mu nevydala plod a on se pomátl.


Prezident Zeman nakonec rozhodne o tom, zdali obdržíte státní vyznamenání. Bude vás těšit toto ocenění, i po tom, čím procházíte?

Samozřejmě nezapírám, že by mě cena těšila, ale jak už jsem několikrát říkal, byla by to pocta pro celou naši generaci tzv. pětatřicátníků.

Sice jsem střelec, který - často ke své škodě - nečeká, až se terč přestane hýbat, ale rozhodně nejsem Anton Špelec.


A pokud se to nepodaří?

Co nadělám, vod toho mne matka porodila.

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 

© 2014 Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .