80. výročí uzavření stalingradského kotle - Pablo Neruda

Podrobnosti

Kategorie: Kultura

Twitter

Před 80 lety, 23. listopadu 1942, uzavřela Rudá armáda při ofenzivě bitvy u Stalingradu obkličovací kotel, v němž uvěznila nacistická vojska 6. armády pod vedením maršála Friedricha Pauluse. Obrat v bitvě u Stalingradu definitivně zbavil fašistické Německo iniciativy a znamenal začátek jeho konce. Od té chvíle se začal krátit čas Adolfa Hitlera a jeho fašistických druhů.

K obraně Stalingradu, ležící v cestě cesty nacistů na jihovýchod ke zdrojům surovin po zastavení pod Moskvou, se upínaly naděje všech antifašistů.

Dokládáme básní "Zpěv o Stalingradu" chilského komunistického básníka Pabla Nerudy napsané v roce 1942. Později napsal: „Byl jsem v oněch letech v Mexiku. Země, kterou jsme milovali, se utápěla v krvi, aniž se jí dostávalo pomoci spojenců. Tehdy jsem napsal báseň, která měla být přečtena na shromážděních lidu. Chtěl jsem vykřiknout co nejhlasitěji, aby naděje opět vzplanula. Při čtení básně jsem hleděl do očí mexickým dělníkům. Téže noci byla má báseň otištěna na velkých plakátech, na kterých se tisknou válečné zprávy, a dvacet tisíc těchto plakátů bylo vylepeno v mexických ulicích… Stovky lidí četly mé básně, které v nich vzbuzovaly naděje. Tehdy jsem cítil, že jsem také tam, daleko, a že se účastním vašeho titánského boje.“

Zpěv o Stalingradu

Za noci oráč spí a procítá a noří
svou ruku do temnot, jitřenky tázaje se:
Ty ranní úsvite, ty světlo dne, jenž vzchází,
zjev mi, zda ještě dnes nejčistší ruce mužů
hrad cti své brání dál. Ó jitřenko má, zjev mi,
zda ocel čelem tvým svou sveřepou moc láme,
zda muž je tam, kde stál, zda hrom je tam, kde vládl.
Ó, zjev mi, oráč dí, zda země nenaslouchá,
jak prší rudá krev hrdinů zkrvácených
do nekonečných brázd pozemské noci širé.
Zjev mi, zda nad stromem obloha trčí holá,
zjev mi, zda ještě prach burácí v Stalingradě.

A vprostřed strašných vod námořník oči zvedá
a hledá jediné v souhvězdích zamlžených,
svou rudou hvězdu jen, chvost města hořícího.
A v srdci nalézá tu hvězdu, která doutná.
Té hvězdy vznešené chtěl by se dotýkati,
tu hvězdu slzící si v duchu představuje.

Ó rudá hvězdo má, muž s mořem šeptají si,
ztlum zář, ó město mé, svých bran si tvrdě hlídej,
ó, braň si, město mé, svůj vavřín zkrvavělý,
ať noc se zachvívá metáním chmurných blesků
z tvých očí zarudlých za planetami mečů.
 
A Španěl z Madridu říká ti: sestro, sestro!
Jen vydrž, vytrvej, ty metropole slávy!
Ze země španělské krev prolitá se zvedá
a znova bouří se Španělskem zaprodaným.
Španěl se v duchu ptá u stěny popraviště,
zda žije Stalingrad, zda boj hřmí v Stalingradě.
A v každém žaláři je řetěz černých očí,
očí, jež jménem tvým své kobky propalují.
A tvými padlými Španělsko zachvívá se.
Vždyť tys mu podával svou duši, Stalingrade,
když reky rodilo, jak ty je nyní rodíš.

Španělsko dobře zná břemeno osamění,
jak tys je poznal dnes, planoucí Stalingrade.
Španělsko rozrylo zem krvavými nehty,
když Paříž hezounká hýřila rozmařile.
Španělsko cedilo krev z nesmírného lůna,
zatím co Londýn jen čekal a prohrabával
svůj trávník zelený, jezírko s labutěmi.

Dnes už to také znáš, ty vzdorující panno,
dnes, Rusi, také znáš chlad krutých osamění.
Zatím co granáty tvé srdce rozbíjejí,
zatím co štírů mrak zločinem, vraždou, jedy
k tvým leze útrobám hryzat tě, Stalingrade,
tančí si Nový York a Londýn medituje.
A já dím: naplivat! Mé srdce neunese
víc tíhy. Nemohou víc naše srdce snášet.
Nemohou dýchat víc v tom světě odlidštěném,
jenž dává umírat hrdinům osamělým.
 
Je padnout necháte?
Pak na vás padne rána.
Je padnout necháte?
Či chcete, aby život
prchal jen do hrobu a úsměv ryzích mužů
byl setřen latrínou a smazán kalvarií?
Kde máte odpověď? Či málo mrtvol máte?

Či chcete mrtvých víc tam na východní frontě,
až by vám zakryli nebesa vaše chladná?
Leč pak nic nezbude pro vás než peklo hrůzy.
Svět je už unaven tím drobným udatenstvím
vojsk hrdých spojenců, jak hlásí Madagaskar,
že slavně pobila pět tuctů žlutých opic.
Svět už je unaven stařeckým sněmováním,
kterému předsedá ještě muž s parapletem.

Ach, proč jen nemůžem, ty město Stalingrade,
přispěchat k hradbám tvým, proč nás jen dálky dělí:
Jsme zde, my z Mexika, jsme zde, my Indiáni,

jsme zde, my Chilané, jsme zde, my z Uruguaye,
jsme muži dychtící a jsou nás miliony.

Jsme už též spřízněni na štěstí u nás doma,
však ještě nemůžem k tvým branám přijít, matko.
Ty, země hořící, vytrvej v boji do dne,
kdy přijdem za tebou, rudoši ztroskotaní,
dotknout se polibkem tvých hradeb nesmrtelných,
polibkem synáčků, již nepřestali doufat.
 
Na druhou frontu dál čekáme, Stalingrade!
Ty ale nepadneš, i když tě oheň sžírá
a ocel řeřavá dnem nocí v tobě ryje.

I kdybys zahynul, neumřeš, Stalingrade!
Protože muži tví se stali nesmrtelní,
svůj musí svádět boj tam, kde jsou žatvou smrti,
dokud se nezmocníš vítězství pěstmi svými.
I když tvé ruce jsou znaveny dlouhou křečí,
jsou jiné ruce zas, rudochů ruce rudé,
do světa rozsejí prach hrdinů tvých padlých,
aby jen símě tvé vzklíčilo v každé zemi.