Pokus o obhajobu vůdce, kterého vlastní hnutí zavrhlo (3/5)

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 11. 2008

Twitter

Pro upevňování a rozvoj socialistické společnosti bylo nutné provádět boj proti byrokracii, proti tomu, aby se sovětské zřízení nestalo něčím samozřejmým a odtrženým od lidu, něčím, za co již není třeba bojovat. Později, zejména od nástupu Chruščova, byl již tento boj zanedbáván, což významně usnadnilo ovládnutí komunistické strany renegáty Gorbačovova typu a restauraci kapitalismu.

Boj proti byrokracii vedli ve 30. letech zejména Stalin, Ždanov a Kirov. Pozoruhodné je, že jediné zpřístupněné archivy komunistické strany z této doby jsou ty, které za války ukořistili nacisté. Tyto archivy vypovídají o tom, jak byly tehdy diskuze ve straně demokratické, že se do všech funkcí vybíralo z více kandidátů a o těchto kandidátech se hlasovalo. Stalin a ostatní tehdejší vedoucí činitelé prohlašovali, že funkcionáři strany musí znát vlastnosti a schopnosti sobě podřízených pracovníků, že mezi vedoucími funkcionáři a členskou základnou musí být užší kontakt a že je třeba vyzdvihovat nové kádry. To bylo ovšem pozdějším zrádcům typu Chruščova a Gorbačova zcela cizí!

V roce 1934 byl v Petrohradě zavražděn jeden z nejvýznamnějších bolševických vůdců S. M. Kirov. Jeho vražda upozornila na to, že nepřátelé sovětské moci se vetřeli do strany a rozkládají ji zevnitř. V roce 1936 následoval proces proti trockisticko-zinověvovskému bloku.

Rozkladná činnost Trockého a Zinověva byla bolševickou stranou odsouzena již v roce 1927. Trockij ani poté nepřestal bojovat proti sovětské moci a byl proto poslán na Sibiř. Zinověvovci a po nich i mnozí trockisté provedli sebekritiku a byli proto znovu přijati do strany. Zinověv a Kameněv, o kterých Lenin v roce 1923 napsal, že jejich zrada v okamžiku povstání v říjnové revoluci nebyla náhodná, pak znovu bojovali proti linii strany a spojovali se s Trockým, byli proto ze strany vyloučeni a posláni na Sibiř.

Po procesu se Zinověvem, Kameněvem a společníky následoval proces s Bucharinem a jeho spolupracovníky. Bucharin již v r. 1918 kryl plán na zatčení Lenina, Stalina a Sverdlova, ve 30. letech byl pak představitelem sociálně demokratické úchylky ? bojoval proti ?stalinismu?, stavěl se za demokracii s více politickými stranami, s opozicí, i s nacionalisty, prosazoval maximální decentralizaci. Propadl také kapitulantství, což bylo před hrozící německou agresí zvláště nebezpečné. Ideově byl Bucharin předchůdcem Chruščovovy linie, která KSSS ovládla ve 2. polovině 50. let.

Procesy 30. let jsou dnes považovány za projev ?stalinské? zvůle a nezákonnosti a přiznání v nich za vynucená. V roce 1938 však i velvyslanec USA a známý advokát Joseph Davies (rozhodně ne komunista) konstatoval, že obvinění se provinili proti sovětským zákonům, jejich zločiny jsou podepřeny důkazy a nemůže být vznesena rozumná pochybnost proti obvinění a trestu. Vyjádřil se, že ?byla dokázána existence nesmírně závažného spiknutí?.

Upevnění sovětské společnosti a potlačení opozičních skupin před německým napadením bylo důležitým předpokladem vítězství ve válce s fašistickou imperialistickou agresí. Významnou úlohu s něm hrál proces s maršálem Tuchačevským a jeho spojenci, kteří připravovali státní převrat. Oproti tehdejším obviněním je dnes sice známo, že tak činili bez spojení se zahraničními mocnostmi, ale pouze z osobních kariéristických pohnutek, ale to nijak nesnižuje jejich nebezpečnost v tehdejší situaci. V procesu byla odsouzena opozice v Rudé armádě, která by mohla za války začít kolaborovat s Němci nebo se jim vzdát.

V Rudé armádě tehdy rozkladně působila Tokajevova skupina, která se vyslovovala pro buržoazní demokracii, a Tokajev přiznal, že jeho skupina plánovala zavraždění Kirova a Kalinina, ale Kirova pak zabila jiná skupina, se kterou byli v kontaktu. Zavraždění Stalina prý Tokajevova skupina odmítla, protože došlo již k mnoha neúspěšným pokusům vedoucím k velkým ztrátám. Tato skupina připravovala za účelem převzetí moci ozbrojené povstání.

Snaha o vymýcení byrokracie se konkrétně projevila ve Ždanovově kampani na oživení strany a Ježovově honu na nepřátele sovětské moci. Nikolaj Ježov stanul v čele NKVD (lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti) v roce 1936. Jeho předchůdce Genrich Jagoda byl kritizován za přílišný liberalismus a podporu Bucharina a v roce 1938 popraven. V roce 1938 byl již ovšem zbaven funkce i Ježov a v roce 1940 byl popraven i on. Míru jeho provinění je obtížné posoudit, ale o mnohém svědčí to, že na jeho místo nastoupil L. P. Berija, který měl podíl na urychlení úmrtí J. V. Stalina a za vážné porušování socialistické zákonnosti byl v roce 1953 popraven.

Velká čistka měla kromě pozitivních i řadu negativních rysů. Jednak se skuteční zločinci často vyhnuli zatčení pouhým přemístěním do jiné oblasti SSSR, jednak někteří funkcionáři VKS(b) horovali za bezdůvodné vyloučení poctivých členů jen proto, aby ukázali svou ?bdělost? nebo aby zvýšili počet nespokojených s čistkami a vyvolali nepokoje. Krom toho se v čistce dostali k moci i lidé typu Beriji, který se svými společníky vedl tažení proti všem svým odpůrcům včetně zastáncům Stalina.

K často zveličovaným počtům obětí represí uvádí L. Martens ve svém ?Jiném pohledu na Stalina?, že největší počet vězňů v pracovních táborech (GULAG) byl v roce 1951. Většina z těchto vězňů byli ovšem běžní zločinci odsouzení z jiných než politických důvodů ? bylo jich 1 948 158. Z politických důvodů zde bylo 579 878 vězňů, z nich však většina ? 334 538 ? za zradu Sovětského svazu, totiž za kolaboraci s fašisty. Tedy žádní ?staří bolševici, kteří se stavěli proti Stalinově tyranii?, jak je nám dnes často prezentováno!

Jak už jsem zmiňoval v počátku článku, velmi negativní úlohu hrál v období před vypuknutím 2. světové války Trockij. Ten z emigrace hlásal, že je nutno svrhnout Stalina a bolševiky v zájmu přípravy na nacistickou válku, protože Stalin a bolševické vedení prý oslabuje obranyschopnost. Zrádnou trockistickou linii československému lidu vysvětlil a argumenty antikomunistů znamenitě vyvrátil Klement Gottwald ve své řeči ?Trocký ve spolku s Hitlerem? z 10. února 1937 (K. Gottwald: Se sovětským svazem na věčné časy, Orbis, Praha 1949, str. 31 ? 47).

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >