Před 30 lety zemřel voják, vlastenec, prezident - generál Ludvík Svoboda

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 9. 2009

Twitter

Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v malé obci Hroznatín na Vysočině.  Vystudoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí a Vojenskou akademii v Hranicích. Roku 1915 byl odveden a jako rakousko-uherský voják bojoval v Rusku. Vstoupil do tvořících se československých legií. V jejich řadách se aktivně účastnil bojů ve významných bitvách u Zborova a Bachmače. Vysloužil si za statečnost Svatojiřský kříž, což bylo vůbec nejvyšší vyznamenání, jaké se tehdy udělovalo v ruské armádě. Prošel se svou jednotkou i nesmírně náročnou obranou sibiřské magistrály. Jako schopný a iniciativní velitel se vrátil v  roce 1920 do vlasti v hodnosti kapitána. Po válce začal pracovat v zemědělství, ovšem jen velmi krátce. Svými nadřízenými byl vyzván k tomu, aby u armády setrval. V letech 1921-1923 působil v pluku Jana Žižky v Kroměříži. Dalších osm let sloužil na Podkarpatské Rusi. Mezi lety 1931-1934 vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích. A od roku 1934 až do počátku 2. světové války opět u svého mateřského pluku v Kroměříži.

Po začátku okupace českých zemí se zapojil do protifašistického odboje v organizaci Obrana národa. V Polsku řídil vojenskou skupinu, která v Krakově - Malých Bronovicích soustřeďovala československé dobrovolníky, především letce a odesílala je do Francie. Po pádu Polska potom převedl tuto skupinu do azylu v Sovětském svazu. Odtud dále organizoval odjezd většiny jejích příslušníků do Francie, později na Střední východ a do Anglie.

Po napadení SSSR fašistickým Německem v červnu roku 1941 inicioval vytvoření vojenské odbojové základny na území SSSR. Měl velké zásluhy  na organizování československé vojenské jednotky v Buzuluku v letech 1941-1942. Jeho jednotka dosáhla řady úspěchů. Vojáci 1. československého samostatného polního praporu pod jeho velením se zvláště vyznamenali v těžkých bojích u Sokolova v březnu roku 1943. Ten se rozrostl v 1. československou samostatnou brigádu bojující v bitvě u Kyjeva i v dalších bojích na Ukrajině. Tato jednotka se už jako 1. československý armádní sbor proslavila svým neohroženým hrdinstvím i při bojích v Karpatsko-dukelské operace na podzim roku 1944.

 V dubnu  1945 byl Ludvík Svoboda jmenován ministrem národní obrany (tuto funkci vykonával do roku 1950). Téhož roku povýšen do funkce armádního generála. Na počátku 50. let se ocitl v nemilosti tehdejší moci. V  roce 1952 byl vězněn a obviněn z organizování vojenského převratu. Tuto obvinění bylo změněno na obvinění ze sabotáže Košického vládního programu. Potom zůstal vyšetřován na svobodě a v roce 1953 propuštěn z armády. Již o rok později  se dočkal rehabilitace. Politické funkce odmítl a byl jmenován náčelníkem Vysoké vojenské školy velitelského směru v Praze. V letech  1948-1968 také vykonával funkci poslance Národního shromáždění. Pracoval také ve Vojenském historickém ústavu i Československém svazu protifašistických bojovníků. Usiloval o nápravu křivd vůči účastníkům odboje, kteří byli v 50. letech perzekuováni. Ve druhé polovině 60. let podporoval program Dubčekova vedení o demokratizaci společnosti. V roce 1968 byl Svazem protifašistických bojovníků navržen na prezidenta republiky. Dne 30. března 1968  byl zvolen prezidentem republiky. Ve svých veřejných projevech podporoval úsilí o demokratizaci společnosti ve smyslu socialismu s lidskou tváří. V srpnu 1968 patřil k několika mála  činitelům, kteří mohli podniknout určité kroky proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasil s ustanovením dělnicko ? rolnické vlády a trval na navrácení řádně zvolených představitelů do jejich funkcí. Vedl delegaci na moskevských jednáních, odkud se tato vrátila zpět i s našimi zadržovanými  politiky, včetně Dubčeka.

V roce 1973 byl znovu zvolen do funkce prezidenta. Roku 1975 byl však nucen kvůli zdravotnímu stavu odstoupit z funkce hlavy státu. Svoje vzpomínky zaznamenal v knihách Z Buzuluku do Prahy a Cestami života 1. a 2. díl. Poslední léta života strávil se svou manželkou ve své vilce v Praze - Břevnově. Zemřel  20. září 1979. Jeho pohřeb se stal velkou spontánní manifestací sympatií široké veřejnosti k jeho osobě. 

Ludvík Svoboda patří k významným osobnostem naší novodobé historie. Jeho život a činy jsou i dnes výrazným příkladem uvědomělého vlastenectví a poctivé službě své zemi. Po roce 1990 lze však sledovat snahy o upozadění jeho jména. Příliš často se o něm nepublikuje. A po pádu minulého režimu zaniklo i jeho muzeum v rodném Hroznatíně. Jakoby někomu tento člověk vadil, snad pro své mravní zásady, vlastenectví nebo politické smýšlení. Ulice mnohých našich měst však stále nesou jeho jméno, málokde si dovolili je přejmenovat. Působí u nás  jako občanské sdružení i Společnost Ludvíka Svobody. Před nedávnem pak vyšly vůbec v prvním úplném vydání v knižní podobě jeho deníkové válečné záznamy a to bez jakýchkoliv zásahů do těchto autentických a unikátních textů. Kniha vyšla pod názvem Deník z doby válečné (vydala Mladá fronta v roce 2008) a stala se důležitým pramenem pro mapování historie československého zahraničního odboje na východní frontě.

Miroslav Pořízek 

• < Předchozí
• Další >