Media prezentovala státní převrat jako pokus sovětských konzervativců zablokovat krajním způsobem proces institucionálního rozpuštění SSSR, který se Gorbačov snažil urychlit formalizováním udělení nezávislosti svazovým republikám. Taková zůstala dodnes oficiální verze.

Ale nové výzkumy otevírají zcela nové scénáře.

Novinářská a právnická šetření dokazují, že nepodařený převrat v roce 1991, který nabídl neznámému Borisovi Jelcinovi příležitost představit se světu jako obránce demokracie a zaujmout nedlouho poté místo Gorbačova, byl ve skutečnosti "falešným převratem", který byl součástí širšího plánu "made in USA" cíleného na urychlení politického a ekonomického kolapsu SSSR a na vykradení jeho finančního a energetického bohatství.

Architekty této tajné operace, pod názvem Project Hamer (Projekt kladivo), cílené na porážku nepřítele ve studené válce a zmocnění se jeho bohatství, byli tehdejší prezident Georgie Bush starší a jeho nejbližší spolupracovníci (Dick Cheney, Donald Rumsfeld, Colin Powell, Paul Wolfowitz, Richard Armitage a Condoleezza Rice), a pochopitelně CIA a nejvyšší americké finanční kruhy (Allan Greenspan, Jacob Rothschild, George Soros a Leo Wanta), po dohodě s vysokými funkcionáři KGB (mezi kterými byl i šéf a pučista Vladimír Krjučkov) a s Jelcinem a Gorbačovem.

Jelcin ve svých pamětech uvádí, jak nezdařený převrat byl ve skutečnosti manévrem, jak ho zvýhodnit. Převrat ze srpna byl ve středu osobních jednání mezi ním a Bushem v červnu 1991. Také někteří bývalí sovětští důstojníci, protagonisté státního převratu, v následujících letech přiznali, že se jednalo o "spletitý plán řízený cizími západními agenty". S agenty, jako byl Brit Robert Maxwell, se kterým byl generál Krjučkov v kontaktu od roku 1990 a který v předvečer převratu poskytl generálovi k jeho dispozici 780 milionů USD.

Spolupráce mezi nimi byla zásadní již od první fáze realizace plánu: destabilizovat sovětskou ekonomiku vyprázdněním zlatých rezerv SSSR a pokladny KSSS. V pěti měsících předcházejících převrat byly do zahraničí zcizeny tři tisíce tun zlata (v této době to odpovídalo 35 miliardám USD) a 435 milionů rublů z pokladny strany (rovnající se 240 miliardám USD).

Finančně vykrvácený a destabilizovaný následným převratem, nebyl SSSR schopen se bránit mohutnému spekulačnímu útoku na rubl, kterému byl vystaven v následujících měsících na přelomu roku 1991 a 1992: rána z milosti, která přivedla ke kolapsu sovětskou ekonomiku a její následné vydrancování Západem.

Hlavní kořistí v největší loupeži v dějinách byla privatizace energetického sektoru (ropa a plyn), který řídl státní kolos Gazprom. Akvizice byla provedena skupinou bezohledných ruských oligarchů (Michail Chodorkovský, Alexandr Konanyčin, Boris Berezovský, Roman Abramovič) chráněných Jelcinem a spojených, prostřednictvím k tomu vytvořených společností, s finančním prostředím, které se zúčastnilo Projektu Kladivo. Jednalo se o vztahy, které se následně dostaly na světlo, jako v případě Chodorkovského, který předtím, než byl v roce 2003uvězněn Putinem, přenechal Jukos svému stínovému společníkovi Jacobovi Rothschildovi.

Zdroj: Collateral Damage: U.S. Covert Operations and the Terrorist Attacks on September 11, 2001 (EP Heidner)

www.peacereporter.net

23. 08. 2011