J. Fučík: Generální stávka a krveprolití na severu

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 4. 2012

Twitter

Po 8. hodině přijíždějí kolečkáři z Horního Litvínova. Litvínovské textilky se připojují ke stávce. Bylo to tak: mladí horníci rozestavili hlídky. Textilačky se tiše trousí do práce.

"A vy? Nevíte nic o generální stávce?"

Stávková hlídka funguje. Vykládá o solidaritě. Textilačky se červenají a přikyvují. Pak se vracejí domů. Stavy u Picků, kolečka u Schicků se dnes neroztočí.

20 textilaček táhne od Záluží.

"Do práce?"

Ale stávková hlídka už nemůže dokončit svůj výklad. Četa dragounů cválá a tasené šavle ukazují dělnicím směr: do fabriky. Mladé nohy polykají desítky metru cesty. Ale než doběhnou k bráně, vzdor dělá agitaci za stávkovou hlídku.

"Ne! Dragouni nás do fabriky nenaženou!"

Textilačky se rozbíhají do polí a četa dragounů zastavuje před branou bez kořisti ...

To hlásí první kolečkáři z Litvínova. Až se budou vracet, potkají na silnici kamarády s novými zprávami. Malý barevný domeček v Mostě se stal skutečným "Naším domovem", jak je napsáno na jeho průčelí. Domovem Ústředního stávkového výboru, domovem všech severočeských proletářů. - Desítky kolečkářů se k němu sjíždějí ze všech stran. Stále nové zprávy. Už stojí Lom, už stojí Ledvice, už stojí Osek i Hrdlovka.

A znovu Litvínovští. Přinášejí zprávu o půltřetím tisíci stávkujících textiláků a textilaček táhnoucím na kloboučnickou továrnu, která ještě nezastavila.

(Další část reportáže, odtud až do konce, přednesl poslanec soudruh Zápotocký ve včerejší schůzi poslanecké sněmovny.)

Litvínovská barikáda

3000 stávkujících stojí teď před továrnou. Posílají deputaci k závodnímu výboru. Je těžko ji nevpustit do továrny, když jí 3000 daly autoritu. Ale četníci mají karabiny a dragouni mají šavle a koně. Zdá se, že je to dost, aby nemusela být respektována vůle lidu.

Ta masa stojí klidně a tiše, čeká na svou deputaci a dělá místo: "Ustupte, kamarádi, ať mohou dragouni projet!"

Dragouni na severu však nejsou proto, aby jezdili kolem lidí. Jsou tu proto, aby vjížděli do nich. Pan nadporučík to ví, a proto dává rozkaz k útoku. Krátkým prudkým cvalem se dragouni a jízdní četníci vřezávají do těla davu. Stávkující zděšeně ustupují. A pak se zděšení mění v rozhořčení: "Stáli jsme přece klidně. Ani jsme nevykřikli. Nač tedy dragouni proti nám? Pryč s nimi!"

Pryč! To není přání, to je heslo a Severočeští už umějí provádět svá hesla. Kolby, šavle a kopyta koní již nepracují mezi davem. Ale na hlavy dragounů a četníků letí první kameny.

Útok byl odražen. Dragouni ustoupili a po krátké poradě podnikají druhý útok.

Litvínovští jsou přesvědčeni o svém právu, a proto neustupují. Uprostřed silnice náhle, nikdo to neočekával, vyrůstá překážka. Dlouhý dřevený plot stržený na okraji silnice, hromada kamení a zlomky cihel. Je to barikáda, zárodek barikády, která má zastavit útok. Za ní stojí 3000 stávkujících a jedinou jejich zbraní jsou kameny. Dragouni a četníci bodají koně do slabin a řítí se proti barikádě. Demonstranti zahajují palbu kamením. Několik lidí drží primitivní barikádu vlastníma rukama až do okamžiku, kdy se nad jejich hlavami vznášejí dragounské šavle. Teď barikáda padá, padá pod nohy koní, kteří se vzpínají a - rozumněji než jejich jezdci - odmítají poslechnout rozkaz důstojníka. Boj je krátký a tvrdý. Několik raněných na obou stranách a dragouni úprkem utíkají z bojiště.

Poslední zpráva z Litvínova: Celý Litvínov stojí. Ale než přišla ta zpráva, vypravovali kolečkáři o tom bouřlivém začátku - ne generální stávky -, ale o srážkách s dragouny a četnictvem, kterými prošel Litvínov, než mohl ohlásit stoprocentní účast na generální stávce. A proti tomu klidná telefonická zpráva z Duchcova, který stál celý - bez raněných, bez obětí. Protože tam státní moc nezakročovala ...

Most

V úterý byla na ministerstvu vnitra deputace stávkujících. Ohlásila se předem, ohlásila, že chce vyjednávat o nejdůležitější věci - o lidských životech, o klidném průběhu manifestace stávkujících, kteří nejsou připraveni na revoluci, ale na demonstraci, v níž vykřiknou svou bídu i svou bojovnou jednotu. To všechno chtěla říci deputace bojujících horníků panu ministrovi. A na to všechno pan ministr neměl čas. Nepřijal deputaci a odkázal ji na ministerského radu Rejzka. Pan ministerský rada věděl o tom, že okresní hejtmani v Mostě, v Chomutově, Ústí zakázali dělnické projevy. Pan ministerský rada věděl o tom, že tyto zákazy jsou vydány proti vůli všeho pracujícího obyvatelstva českého severu. Pan ministerský rada věděl o tom, že takový zákaz je provokací, na jejímž konci ten, kdo provokuje, si staví úkol: prolévat krev. Ale pan ministerský rada nechtěl nic vědět o tom, že za všechno to nejsou odpovědni jen okresní hejtmani, nechtěl nic vědět o tom, že za všechno to je odpovědno ministerstvo vnitra a s ním i celá vláda. Pan ministerský rada mluvil hladce, mnoho a tak, aby nic neřekl. Ale nakonec vyšel ze své rezervy a slíbil, že nic nemůže dělat pro odvolání zákazu, protože jej prý nevydalo ministerstvo vnitra, ale okresní úřady, že však přesto bude dán okresním hejtmanům příkaz, aby"mlčky trpěli průvody i tábory stávkujících, pokud nebudou přímo ohrožovat veřejnou bezpečnost. Tak to řekl pan ministerský rada, slyšeli to delegáti stávkujících ze severu a vrátili se, aby to řekli svým kamarádům.

To bylo v úterý 12. dubna večer.

Ve středu 13. dubna v poledne bylo v Mostě prováděno stanné právo bez vyhlášení. Most, sídlo stávkového vedení, Most, centrum hornické stávky, byl cílem tisíců havířů, textiláků, kováků i nezaměstnaných z celého okresu. Tam byli pozváni na tábor stávkovým vedením, tam byli pozváni na tábor, k němuž podle slibu ministerského rady měly úřady benevolentně přihlížet. A okresní hejtman dal Most obsadit tisícem četníků, vojskem pěším i dragouny, policií státní i místní, kterou dala k dispozici obec, jejímž starostou je haknkrajcler. Most se až příliš nápadně podobá městu, v němž armáda čeká na nepřítele a stahuje všechny své síly, aby ho zdolala v uličním boji. Na každém náměstí 100 četníků a policie k tomu, před okresním úřadem četa vojska v plné polní, ocelové přilbice na hlavách, kulomety k dispozici. Po desítkách procházejí četníci ulicemi, po desítkách projíždějí městem dragouni s tasenými šavlemi, zastavíš se, už na tebe míří bajonet, pokusíš se v tříčlenné skupině projít ulicí, už za tebou jedou dragouni. To byly benevolentní přípravy, které slíbil pan ministerský rada.

Ale o nich havíři z Lomu a z Litvínova, ze Souše a z Komořan nevěděli. Šli a věřili, že jejich právo přesvědčilo i úřady demokratické republiky, že by se jen člověk bez srdce a bez rozumu mohl proti němu postavit. Věřili, že pan ministerský rada mluvil pravdu. Věřili, že pan ministerský rada nesliboval klidný postup úřadu proto, aby nahnal více tisíc severočeských dělníků před četnické karabiny, pod šavle dragounů, do smrtícího pole kulometu.

Klid a pořádek

Četníci procházejí Lomem od rána a pokládají za svou povinnost připomínat svou existenci malým hloučkům lidí. Ale k polednímu hloučky se proměňují ve veliké davy a četníci se stahují na stanici a na strážnici. Je to dobré být četníkem proti desíti lidem, kteří utíkají. Poněkud méně výhodné proti tisícům lidí, kteří utíkat nechtějí.

Dav se zvolna formuje v průvod. Pak jde - vpředu havíři z Koh-i-nooru - po litvínovské silnici, po té silnici, po níž před měsícem naposled kráčel Vaněk z Litvínova, jejich kamarád, který sfáral do šachty a padl vedle sedmi z Lomu, z Flájí a odjinud.

V Litvínově už na ně čekají. Kolečkáři předjíždějí průvod a zase se vracejí jako přední hlídky se zprávami o situaci, do níž průvod vchází. Před Litvínovem hlásí kolečkáři, že průvod je očekáván 5 až 6 tisíci Litvínovských - to je přijato nadšenými výkřiky. Četníci a kavalérie? I ženy krčí rameny. Nač to? My klid a pořádek zachováme.

Teď už jde obrovský průvod dolů po silnici od Litvínova k Mostu. A jak se valí, sta nových proletářů se k němu připojují. Ve středu kolečkáři, za nimi ženy, za nimi svátečně odění muži, havíři, textiláci, všichni stávkující, po stranách pořadatelé s rudými páskami, vzadu oddíl první pomoci - tak jdou,

pět, šest, osm tisíc proletářů ve vzorně organizovaných radách, pevná jistota klidu a pořádku.

A zatím, tak jako dříve Litvínovští na Lomské, čekají nyní stávkující v Kopistech na průvod, o němž už dostali zprávu od svých vyslaných kolečkářů. Tisíc dělníků stojí na náměstí, tu a tam projde obecní strážník, tu a tam projde místní četník, někdy se i pozdraví s čekajícími a jde dál svou cestou. Ví, že tady nemá nic na práci. Zná ty lidi, zná jejich bídu, zná jejich právo a ví, že oni jsou teď strážci pravého klidu a pořádku.

"Dragouni jedou!"

Osmitisícový průvod vchází mezi první baráky Kopist. V zatáčce ulice se objevují kolečkáři. Jedou prudce, udýchaně. Seskakují z kol u prvních pořadatelů a hlásí: "Dragouni jedou!"

Nu, jedou! Pustíme je! Průvod nezakolísal, šel klidně první ulicí Kopist a věšel na náměstí. Náměstí je velké, uprostřed park, mladé akáty na něm prozrazují jaro. Když čelo průvodu vchází na náměstí, jsou Kopistští shromážděni na druhém konci a upřeně se dívají na silnici směrem k Mostu. Odtamtud jedou dragouni. Před obcí se zastavili, tři s velitelem vyjíždějí kupředu a velitel česky a německy jménem zákona vyzývá k rozchodu. Ale to Kopistští neslyší. Havíři, kteří bojovali v legiích, havíři, kteří po převratě fárali celé směny v týdnu ve prospěch mladé Republiky československé, havíři, kteří vždy poslouchali své vůdce ve vládě, havíři národně socialističtí a sociálně demokratičtí smekají čepice a zpívají Kde domov můj. Nebyla to ironie. V tom okamžiku to mysleli vážně. Chtěli říci těm českým dragounům, doprovázeným českými četníky, že jsou občany v české demokracii a že v jejich demonstraci proti hladu a bídě není touha rozbíjet stát.

V tom okamžiku, kdy několik set havířů a jejich žen zpívá " ... zemský ráj to napohled", dává štábní kapitán Škach povel a četa dragounů prvního jezdeckého pluku z Terezína se šavlemi nad hlavou z rozběhu vjíždí do Kopistských.

Zpěv zmlká, čepice letí na hlavy, havíři hledající svůj domov ve státní hymně se rozprchávají na všechny strany. Dragouni plným tryskem vjíždějí na náměstí. Průvod z Litvínova už došel do poloviny náměstí. Štábní kapitán se cítí hrdinou po snadném vítězství nad tisícem Kopistských. Dává povel k útoku i proti osmitisícovému průvodu. Průvod se nezastavil, jde proti rozehnaným koním. Koně se vzpínají, šavle dopadají na hlavy demonstrantů. Ale to trvá jen několik okamžiku. Jen tak dlouho, než demonstranti pochopí, že rány šavlemi a kopyty koní jsou slíbeným projevem benevolence úřadu. Tak dlouho, než pochopí, že dragouni přijeli, aby porušili klid a pořádek demonstrantů.

Ve jménu zachování klidu a pořádku nutno použít všech prostředku. Tak to říká pan ministr vnitra, tak to říkají okresní hejtmani, tak to říkají střílející četníci. Demonstranti neměli ani pušky, ani revolvery. Všechny jejich prostředky to znamenalo kameny, tyčky z plotu a od mladých akátů. Stačilo to. Dragouni i jízdní četníci se obrátili na útěk a klid a pořádek byl na okamžik zachován. Štábní kapitán se nechtěl přiznat k své porážce. Za dvě minuty začíná druhý útok. Teď už je to horší. Demonstranti vidí, že už jde o příliš houževnaté porušování klidného projevu.

Proti útoku dragounů zahajují protiútok. To není déšť kamení, to je hradba kamení, která se staví do cesty dragounům a četníkům, rozbíjí jejich útok, rozbijí jejich rady a žene je pak před sebou na jedné straně zpět k Mostu, na druhé straně přes celé náměstí až za ves. Koně klopýtají a padají. Jeden dragoun letí na zem a splašený kun jej táhne po dlažbě a po chodníku, porážeje jeho tělem malé stromky. Všichni ostatní to vidí. Vidí, že jeden z mužstva leží na zemi a je zajat demonstranty. Ale nikdo se neodváží vrátit. Zajatý dragoun je dopraven demonstranty na obecní úřad. Tam zjišťují, že je zraněn, a poskytují mu první pomoc. I tady je vidět velmi jasně, jaký smysl pro klid a pořádek mají demonstranti. Ošetřují svého raněného zajatce a domlouvají mu. Raněný demonstrant v rukou četníků by se tak asi neměl.

Štábní kapitán si chce vysloužit vyznamenání. V čele svého prořídlého mužstva se vrací na náměstí a podniká třetí útok. Ale elán dragounů už je vyčerpán a útok se láme uprostřed náměstí mezi tisíci lidmi, kteří četu obklopují. Už také působí příklad jednoho z dragounů, který při druhém útoku odmítl vjet do dělníků a byl jízdním četníkem krvavě zraněn šavlí na hlavě. Tam vystupují havíři a mluví k vojákům.

Zatím na obecním úřadě telefonují zástupci dělníků na okresní úřad. Hlásí

příměří na náměstí,

žádají, aby byl tisícovým masám povolen vstup do Mostu. Zaručují klid a pořádek, který tak dokonale zachovali po celou cestu a za který museli i bojovat v Kopistech. Upozorňují, že masy dělníků jsou pobouřeny provokacemi okresního úřadu a že je nebezpečí velmi vážných událostí.

Pan okresní hejtman nestojí na náměstí v Kopistech. Pan okresní hejtman, Němec, kterého ministerstvo vnitra na přání těžařů poslalo do Mostu, má jediný recept: všechny prostředky proti dělníkům. Před budovou jeho úřadu stojí vojsko a kulomety. Je si jist, že na jeho kůži se dnes demonstranti nedostanou. A proto je jeho odpověď stereotypní: Nepovolím, neustoupím, zákaz je v platnosti, do Mostu se nedostanete, ať to stojí co stojí. Za čtvrt hodiny telefonuje četnický velitel. Jeho hlas se chvěje, prosí o informace a užuž se začíná přimlouvat za to, aby zákaz byl odvolán, že situace je neudržitelná. Okresní hejtman jej nenechá domluvit: Nepovolím!

Co je to, že si 9000 občanů Československé republiky přeje volnou ulici? Pan okresní hejtman nepovolí, neboť nesmí utrpět jeho úřední prestiž, a ať to stojí životy lidí, ať koneckonců mají četníci a dragouni rozbité hlavy, pan okresní hejtman si to může dovolit, neboť teď ještě má 20 těžkých a 60 lehkých kulometu k dispozici a 9000 občanů Československé republiky přestane chtít volnou ulici, když bude mít kulku v prsou.

Ale při třetím telefonování má už pan okresní hejtman měkčí hlas a slibuje: Povolím vám tábor zítra nebo pozítří, povolím vám tábor, kdy budete chtít, jen dnes nemohu.

Proud demonstrantů odešel již směrem k Mostu. Na silnici potkal 40 četníků, posilu pro ty, kteří v Kopistech byli obklopeni davem. Přišli a velitel moudře přistoupil na příměří dosud v Kopistech zachovávané. Ale situace je velmi vážná. Kolečkáři od Mostu přinášejí zprávy o četnickém a vojenském obležení města. Je možno říci: Kamarádi, jdeme! A tisícové masy se dají na pochod a dostanou se do Mostu. Ale kolik bude utraceno lidských životu? Teď se znovu ukazuje, kdo je tu strážce klidu a pořádku. Členové stávkových vedení, komunističtí dělníci, pořadatelé mají poradu. Nakonec se usnášejí pokusit se ještě jednou o smírný vstup do města a vyjednávají s četnickým velitelem o povolení táboru v Kopistech. Četnický velitel - kolem něho jsou tisíce dělníků - souhlasí, tábor je povolen, mluví několik řečníků znovu a znovu zdůrazňujících, že horníci klid a pořádek zachovají a budou ho i proti všem, kdo ho ruší, bránit. Pak odchází proud směrem k Mostu. Četníci a dragouni již nezakročují. Nad několika raněnými, nad několika zbitými, nad zdupaným náměstím visí teď otázka: Proč?

Před Mostem nový tábor. Už třetí - místo jednoho nepovoleného v Mostě. I tady byl komisař politické správy nucen ho povolit. Koná se před trojnásobným kordónem četníků a ústím kulometu. A pak organizovaně, tak jako přišli, poslušni pokynů pořadatelů, odcházejí dělníci zpět domů.

Bylo možné dobýt Mostu, ale za cenu mnoha lidských obětí. To, s čím nepočítá okresní hejtman, s tím počítají havíři, kováci, textiláci.

Mezi Souší a Mostem

Tak jako od Litvínova, Lomu a Jiřetína, tak po chomutovské silnici táhne průvod stávkujících do Mostu od Souše, Komořan a Třebušic. 2000 demonstrantů. Na hranicích Mostu, tam, kde se dolů k trati svažuje polní cesta, vedoucí k lihovaru, narazili na kordón četníků. Čelo zástupu vyjednává s komisařem. Zase: chtějí klidný průchod do města. Chtějí na tábor, který prý bude mlčky trpěn okresním úřadem podle slibu ministerského rady. Komisař po dlouhém vyjednávání propouští deputaci do města. Zároveň přijíždí četa dragounů na pomoc kordónu četníků. Asi 1000 Mosteckých z druhé strany kordónu jde naproti průvodu od Souše, který zatím vzrostl o dalších 1000 lidí. Po půlhodině se vrací deputace a oznamuje, že okresní hejtman neustoupí, ať to stojí co stojí. 3000 demonstrantů na jedné straně, 1000 demonstrantů na druhé straně, uprostřed kordón četníků a dragounů. Policejní komisař po novém vyjednávání povoluje tábor na silnici. Kamarádi - to je poslední heslo tohoto tábora - cesta do Mostu byla zbrocena krví. To, co provedl okresní úřad, je provokace. Nesmíme vstoupit na tuto provokaci, neboť by to bylo záminkou ke krvavému zardoušení našeho boje ...

Ale tábor není ukončen. 1000 demonstrantů stojících na druhé straně kordónu se chce k němu připojit. Kordón četníků nechce propustit demonstranty z města, ačkoliv až dosud všude na okrajích Mostu je uplatňován jen rozkaz nevpouštět do města. Nastává veliké pobouření a dr. Eichler, komisař politické správy, dává rozkazy proti demonstrantům, kteří jsou v městě. Dochází k srážce, při které dr. Eichler ztrácí kabát, odznaky své úřední hodnosti a šavli, která mizí v kanále. Teď podnikají útok dragouni. Když demonstranti na vnější straně kordónu, zúčastnění na táboru, vidí, co se děje jejich kamarádům na straně mostecké ve chvíli, kdy sami jsou vyzýváni k zachování klidu, protestují bouřlivými výkřiky proti postupu četníků a dragounů.

Pořadatelé však drží pevnou frontu kolem povoleného tábora, aby zabránili srážkám. Přestože tábor je povolen, přestože pořadatelé sami udržují vzorný klid a pořádek, obrací se velitel dragounů proti tomuto táboru a prudkým útokem ho napadá. Lidé se rozbíhají do polí, dragouni za nimi. Ve vysoké oranici lidé klopýtají a padají, dragouni tryskem jedou přes ně a jízdní četníci, kteří jsou důkladnější, zastavují se nad padlými, aby jim zasadili ránu šavlí.

Teď ovšem je čas, aby klid a pořádek i zde byl hájen. Kameny, jediný prostředek dělníků, padají na hlavy dragounů a četníků. Půl hodiny trvá bitva. Země je poseta kameny a pole je udupáno koňskými kopyty. Ještě z železničního náspu se brání dělníci surovému útoku. Pak se dragouni a četníci stahují a stávkující zvolna přecházejí pole na silnici.

Tři čtvrtě hodiny je klid. V těchto třech čtvrtích hodiny dragouni a četníci útočí na demonstranty, kteří se shromáždili na mostecké silnici. Jsou to bezhlavé a surové útoky, při kterých jeden z četařů kavalérie vytahuje revolver a střílí tři rány. První tři rány na této silnici, které nemají hned pokračování, protože četař byl zbaven revolveru.

Ale tyto ataky a rány znovu přitahují demonstranty, kteří byli rozptýleni do polí a chystali se již na cestu k domovům. Dělníci a ženy se vracejí, aby viděli, co se děje v Mostě. Už jich zase stojí 2000 na soušské silnici. Stojí a dívají se. Několik set metru od nich četníci a dragouni bijí do demonstrantů. Z klubka boje se vynořila těhotná žena s krví u úst, bílá a zděšená. Ujal se jí Jan Kříž, komunistický dělník ze Souše, který se právě prodíral z Mostu domů. Zděšená žena si stěžuje: "Podívejte se, jak mě zřídili. Muž zůstal ležet na ulici a já jsem sotva vyvázla. A jsem v jiném stavu, nevím, co z toho bude, pomozte mi!" Jan Kříž podpírá těhotnou ženu a vede ji k městským činžákům, které lemují soušskou silnici po levé straně.

Když přicházejí k prvním radám stojících a dívajících se demonstrantů, musí odpovídat několikrát na otázku: Co jí je? Odpovídá podle pravdy. Lidé jsou pobouřeni. Vidí před sebou ženu, před kterou by každý z nich uctivě ustoupil, zmlácenou četnickými kolbami a dragounskými šavlemi. V tom okamžiku přichází z Mostu 21 četníků, poslaných, aby znovu rozehnali klidně stojící demonstranty. Lidé, pobouřeni zraněnou ženou, vítají je bouřlivými výkřiky. Četníci postupují proti nim.

Nelze je zastavit. Znova letí kameny na četníky. Četníci ustupují. Je chvilka napjatého ticha. Pak začíná nový útok četníků a nová odpověď kamením. Četníci se stáhli až k svému původnímu stanovišti a střílejí první salvu. Salvu naslepo. Déšť kamení ustává, demonstranti se rozprchávají na všechny strany. Jen z pravé strany, z polní cesty vedoucí k lihovaru, padne ještě několik kamenu.

Teď už četnický velitel neváhá, začátek byl učiněn, bez trubky, bez výzvy, bez výstrahy dává povel k dalším salvám. Tři salvy a rada drobných výstřelu namířených do demonstrantů. V té chvíli už kameny nepadají, demonstranti jsou příliš daleko, než aby mohli na četníky dohodit. A i tak padlo několik kamenu ze strany - a četníci střílejí po silnici dopředu. Na cestě k lihovaru leží jeden mrtvý, 19letý Josef Ševčík z Lomu, s prostřelenými plícemi. Všichni ostatní zranění leží na silnici a nejbližší z nich je Jan Kříž, ten, který pomáhal těhotné ženě, a proto se zpozdil, ten, který nejméně mohl utíkat, a proto zůstal nejblíž četnickému kordónu. Je mrtev, má prostřelenou hlavu. Leží 114 kroků od místa, z něhož četníci vystřelili.

Palba přestala, demonstranti se vracejí pro své raněné. Četníci s nasazenými bajonety je odhánějí. V tom okamžiku jede na trati mezi Mostem a Souší osobní vlak. Nikde nablízku není auto ani povoz, kterým by ranění mohli být dopraveni do bezpečí. Dělníci utíkají na trať a zastavují vlak. Zatím však už přijíždí povolané sanitní auto. Zpráva o tom je hlášena dělníkům držícím vlak a ti ho uvolňují. Vlak má však již velké zpoždění a musí se vrátit zpět do Mostu. Pobouření demonstranti donutili konečně četníky, aby ustoupili a nechali jim odnést raněné. V dělnických bytech městských domů se jim dostává první pomoci a pak jsou převáženi do nemocnice.

Dva mrtví, 5 těžce zraněných, 17 lehce zraněných, to je klid a pořádek státního úřadu.

Duchcov

Okresní hejtman v Duchcově povolil schůzi v místnosti. Přišlo 9000 demonstrantů. Okresní hejtman vzal na vědomí, že místnost nestačí, povolil tábor, stáhl četnictvo a přenechal péči o klid a pořádek demonstrantům.

Bylo jich 9000, nebylo jediné rány, jediné srážky.

Klid a pořádek byl zachován.

(RUDÉ PRÁVO 15. IV. 1932)

Předchozí články:

Černá lavina na severu
Armáda havířů táhne

• < Předchozí
• Další >