Zahraničně-politické souvislosti února 1948 v Československu

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 2. 2015

Twitter

Únor 1948 je historickým mezníkem v našich novodobých dějinách. Národní a demokratická revoluce zahájena Slovenským národním povstáním v roce 1944 svým vývojem a postupem přerostla v únoru 1948 v revoluci socialistickou.

Únorové události v Československu, osvobozeném v roce 1945 od německých okupantů Rudou armádou, představovaly politický a mocenský střet mezi stoupenci kapitalismu a lidovou demokracii. Kapitalismus byl v Československu zkompromitován z celého období před druhou světovou válkou. Lidová demokracie byla u nás formou vlády lidu v poválečném přechodném období, po tragických zkušenostech z roku 1938 a 1939, z doby německé okupace naši vlasti. Kapitalistický režim v ČSR působil od roku 1918. Padl, protože se zásadně neosvědčil sociálně. Neobstál v nejtěžších zkouškách našich národů.

Tato prožitá zkušenost vytvořila určující celospolečenské poznání pro český a slovenský národ. Osvobození Československa v roce 1945 vytvořilo přirozený, současně však nezbytně potřebný mezinárodní bezpečnostní rámec a garance pro naši lidovou demokracii v obnoveném jednotném státě Čechů a Slováků. Československá republika svou geopolitickou polohou a vnitřním potenciálem ve středu Evropy představovala v poválečné Evropě významný strategický průsečík zájmů.

KOŠICKÝ VLÁDNÍ PROGRAM

Dne 5. dubna 1945 byl přijat a schválen na zasedání vlády ČSR. Byl to program národní a demokratické revoluce. V politické, vojenské, vnitřní i zahraniční politice šlo o budování nové politické moci v osvobozené republice. Bylo zdůrazněno, že lid je a bude v ČSR jediným zdrojem státní moci. Národní výbory tuto moc vyjadřovaly a realizovaly. Češi a Slováci v jednotném státě budou mít rovnoprávné postavení. Jednoznačný přístup byl vyjádřen k odsunu Němců a Maďarů z ČSR. Významnou součástí programu byla pozemková reforma. Hospodářská obnova republiky byla hlavní otázkou programu. Velká pozornost byla věnována budování nové lidové armády a bezpečnostních sborů. Aktuálním úkolem bylo pomáhat při osvobozování republiky od německých vojsk a okupantů. Osvobození ČSR Rudou armádou v květnu 1945 bylo pro oba naše národy historickým aktem. Novým počátkem. Také mezinárodně politický vývoj ukazoval na nové možnosti.

VÝVOJ PO POSTUPIMI

Po konferenci nejvyšších představitelů SSSR, USA, Velké Británie a přizvané Francie v Postupimi v roce 1945 se zdálo, že mezinárodní vývoj bude klidný a v podstatě příznivý. Bývalý poradce amerického prezidenta F. D. Roosevelta Hopkins v srpnu 1945 uváděl: "Víme, že my a Rusko jsme dva nejmohutnější národy světa z hlediska jak lidských, tak i surovinových zdrojů, víme, že zájmy Ruska v té míře, v jaké je můžeme předvídat, neposkytnou důvod k vážnějším neshodám v mezinárodních záležitostech. Víme, že jsme na sobě závislí po stránce hospodářské... Jsem přesvědčen, že nemají žádné přání s námi bojovat, nýbrž že jsou plně odhodláni angažovat se ve světových záležitostech v mezinárodní organizaci a že především s námi chtějí udržovat přátelské vztahy. Naše politika vůči Rusku nemůže být diktována těmi, kdo jsou přesvědčeni, že není možné s Rusy spolupracovat a že naše zájmy se střetnou , což nutně povede k válce. Považuji tuto pozici za neudržitelnou, neboť může způsobit jedině katastrofu..."

Nedlouho po konferenci v Postupimi zaslal prezident USA H. Truman dopis J. V. Stalinovi. A Stalin mu 23. prosince 1945 odpověděl: "Vážený pane prezidente, s radostí jsem přijal Vaši zprávu, odevzdanou mně panem Byrnesem, ve které píšete o nejdůležitějších otázkách, které jsou nyní projednávány. Souhlasím s Vámi, že národy SSSR a Spojených států musí usilovat o spolupráci, aby byl nastolen a udržen mír, a že je třeba vycházet z toho, že společné zájmy našich obou národů převažují jednotlivé naše různosti názorů ..."

Nelze opomenout fakt, že po úmrtí prezidenta USA F. D. Roosevelta v dubnu 1945 se počala ve vztazích k Východu v USA vytvářet nová situace. Nový prezident H. Truman už 8. května 1945 nařídil podstatně snížit všechny dodávky do SSSR. Vláda USA od Sovětského svazu požadovala 1,8 miliardy dolarů. Odvolávala se na dohodu o půjčce a pronájmu. Podle ní USA dodávaly SSSR část vojenského materiálu. Předpokládaný požadavek byl v dané době neseriozní. Krátce po konferenci na Jaltě nebyly ze strany USA dodrženy domluvy mezi Stalinem a Rooseveltem. Navíc USA po Postupimi sabotovaly německé reparace pro SSSR a další země. Americký publicista W. Lippmann poznamenal: "Můžeme se opět dožít doby, kdy nebudou naším stálým a strašlivým zájmem války. Jak to dopadne, záleží více než na čemkoli jiném na vztazích mezi SSSR a USA. Každý z nich je dnes středem tíže uprostřed velkých prostor Země. Mohou zabránit třetí světové válce. Jestliže se však pustí do boje, bude to nejhroznější ze všech světových válek."

OBRAT USA V ROCE 1946

V lednu 1946 prezident H. Truman zaslal státnímu tajemníkovi USA J. Byrnesovi tuto směrnici: "Nedomnívám se, že bychom měli i nadále dělat kompromisy. Jsem přesvědčen o tom, že Rusko mnohem lépe rozumí tvrdému a rozhodnému jazyku než diplomatickým příjemnostem. Je konec mazlení s Ruskem." Dne 14. ledna před Kongresem USA Truman uváděl: "Veškeré úsilí, všechna snaha, veškerá moudrost naší politiky a našeho národa musí být soustředěny k vyplnění jednoho úkolu: Vyvinout co největší vliv na vývoj mezinárodních událostí." Ve Spojených státech se započal výrazněji prosazovat politický a vojenský vliv těch sil, které byly spojeny za druhé světové války se zbrojní výrobou - vojensko-průmyslového komplexu. Tento kurs ještě upevnily volby v listopadu 1946. Pozice republikánské strany se staly silnějšími než dříve.

A V ČESKOSLOVENSKU?

V květnu 1946 proběhly volby. KSČ tyto volby přesvědčivě vyhrála. Získala 38%. To vyjadřovalo celospolečenskou situaci. Lidová demokracie byla upevněna. Dne 8. července 1946 vznikla nová vláda vedená Klementem Gottwaldem. Hlavním cílem vlády bylo uskutečnit poválečnou obnovu. K tomu byl schválen dvouletý plán obnovy 1947-1948 tzv. "dvouletka". Celkový vývoj vnitřní situace v ČSR, ale i v Polsku a v dalších zemích východní a jihovýchodní Evropy nezapadal do strategických záměrů USA.

ŽELEZNÁ OPONA ZÁPADU

Nový americký zahraničně-politický kurs ve vztazích k SSSR a jeho spojencům byl koordinován s Velkou Británií. Winston Churchill, britský premiér (1940-1945 a potom v letech 1951-1955) prezentoval zahraničně-politickou linii konzervativních pravicových sil. Jeho projev v americkém Fultonu 5. března 1946 ohlásil politiku "železné opony" Západu ve vztazích k Východu. Churchill, který v době druhé světové války pronášel slova chvály na Stalina a Rudou armádu, nyní obrátil. SSSR byl dobrý pro Západ v nejtěžších dobách druhé světové války. Nyní se to mělo změnit. Po druhé světové válce se zájmy velkokapitálu projevovaly jinak. Nezapomínáme na ekonomickou stránku věci. V letech 1939-1945 průmyslová základna USA a její možnosti stouply o 40%. V roce 1936-1937 představoval podíl USA na průmyslové výrobě kapitalistického světa 35%. V roce 1947 tento podíl dosáhl výše 62%. Churchill strašil svět tím, jakoby hrozila expanze SSSR. Ve skutečnosti jeho projev byl výrazem nervozity z demokratického postupu sil lidové demokracie v zemích východní a jihovýchodní Evropy. Nelíbilo se mu, že lidové masy v těchto zemích podporují komunistické strany a přátelské vztahy se Sovětským svazem. Ve svém projevu uváděl m. j. "Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie."

Tento krok Západu byl chybný, nepromyšlený a zbytečný. Slibná poválečná hospodářská spolupráce na rovnoprávných principech byla z politických a ideologických důvodů Západem znemožňována. Československo bylo připraveno k široké hospodářské a obchodní spolupráci se všemi zeměmi. V roce 1947 zahraniční obchod ČSR se západními zeměmi představoval 84%. Publicista Ferdinand Peroutka poznamenal: "Jestli se vám ta dvouletka podaří, tak jste to vyhráli na celé čáře."

V rámci hospodářské a obchodní spolupráce se Západem se posilovala tendence úniku kapitálu z ČSR na Západ. V období 1947-1948 byla ČSR poškozena únikem 3,4 miliardy korun.

STALINOVA ODPOVĚĎ CHURCHILLOVI

Krátce po vystoupení Churchilla ve Fultonu reagoval J.V. Stalin na jeho projev. "Pan Churchill stojí de facto na stanovisku podněcovatele války. Pan Churchill není v této věci sám. Má přátelé v Anglii a ve Spojených státech.. Je nutno poznamenat, že pan Churchill a jeho přátelé nám v tomto ohledu velmi připomínají Hitlera a jeho přátele. Hitler štval do války tím, že prostě vyhlásil rasovou teorii a objevil, že lidé nemluvící německy nepředstavují plnocennou rasu. Pan Churchill začíná podněcování války také rasovou teorií tvrzením, že národy mluvící anglicky jsou plnocenné národy, jejichž posláním je rozhodovat o osudu celého světa. ... možná, že někdy by se chtělo zapomenout na tyto obrovské oběti sovětského lidu, jimiž bylo zajištěno osvobození Evropy od hitlerovského jha. Avšak SSSR na ně zapomenout nemůže... Churchill je nespokojen, že Polsko orientovalo svou politiku přátelství a spojenectví se Sovětským svazem..." Americký historik F. Fleming charakterizoval vystoupení Churchilla ve státě Missouri jako návod k přípravě třetí světové války a byl toho názoru, že to bylo evangelium pro všechny štváče ve světě.

CO SLEDOVAL MARSHALLŮV PLÁN

G. Marshall byl státním tajemníkem USA. Řídil zahraniční politiku. V lednu 1947 zřídil Radu pro plánování zahraniční politiky. Tuto radu vedl G. Kennan. Dříve pracoval na velvyslanectví USA v Moskvě jako rada. Byl to on, kdo navrhoval vládě USA tvrdou politiku vůči SSSR. "Je třeba se napříště držet hlediska, že Sovětský svaz je v politické aréně rival, nikoli partner." Panický strach z odlišného myšlení byl v USA systematicky pěstován. Uvedená rada vypracovala koncepci zadržování komunismu. 12. března 1947 prezident Truman vyhlásil svou doktrínu postavenou na uvedené politice. Šlo o násilné potlačení lidových demokratických sil v Řecku a Turecku. Dne 5. června 1947 státní tajemník Marshall vyhlásil program pomoci poválečné Evropě. Marshallův plán byl zaměřen na stabilizaci kapitalismu v Evropě. Politické podmínky tohoto plánu byly ostře zaměřeny proti levicovým silám. Vláda USA hrubým politickým nátlakem na Francii a Itálii dosáhla vytlačení komunistických stran z účasti na tamních vládách. Tento akt dokázal, že USA o demokracii jen hovoří, pokud jim vyhovuje. Jinak ji bezohledně potlačují. USA politickým nátlakem v obou uvedených zemích násilně rozbily výsledky voleb.

V ČSR byl Marshallův plán předmětem jednání vlády, střetů stanovisek politické pravice a levice. K tomu se přidala skutečnost, že uvedený americký plán výrazně podporoval obnovu kapitalismu v západním Německu. A tím i jeho politické pozice. Plných 10% z celkového objemu americké pomoci Evropě směřovalo do západního Německa. Německý kancléř Konrád Adenauer pak prohlašoval: "Bez americké pomoci by znovuvýstavba Německa nebyla možná." Za Československo vyjádřil postoj k Marshallově plánu předseda vlády Klement Gottwald v Líšni u Brna 24. srpna 1947. "My jsme si o Marshallově plánu nedělali již od počátku žádné iluze. A zkušenosti, kterých jsme postupně o něm nabyli, potvrzují, že naše obavy byly zcela oprávněné. Jak se ukazuje, je smyslem Marshallova plánu otevřít Evropu pro americké zboží a nejen to, nýbrž i obnovit německý průmysl a hospodářství a oklestit svobodný rozvoj evropských států, jak se to již děje v Řecku a Turecku... Přitom ovšem nikterak neodmítáme zásadně pomoc ze Západu. Přejeme si poctivě obchodovat, avšak odmítáme, aby nám byly diktovány podmínky dotýkající se naši politické a hospodářské samostatnosti. Není třeba zvláště zdůrazňovat veliký význam, jenž má naše úzké spojenectví se slovanskými národy pro naše hospodářství..."

Odmítnutí Marshallova plánu vládou ČSR mělo rozhodující význam pro svobodu, demokracii a nezávislost naší země. Americký tisk koncem června 1948 psal otevřeně: "Pomoc z Marshallova plánu bude odňata každému zúčastněnému státu, který by dodával zboží, jež by mohlo sloužit k vojenským účelům Rusku nebo jeho spojencům..." A 22. června 1947 americký velvyslanec v ČSR L. Steinhardt poslal tuto zprávu z Prahy vládě USA: "Podle mého názoru by měla být naše politika vůči Československu následující: 1) Vyhýbat se poskytování jakéhokoliv příspěvku, který by přispíval k řešení zhoršující se hospodářské situace v Československu. 2) Mít na zřeteli materiální podporu umírněných českých vůdců..." Dne 19. února 1948 se uvedený velvyslanec urychleně vrátil z USA do Prahy. Pravicovým silám v ČSR nabízel finanční pomoc v podobě úvěru ve výši 25 milionů dolarů. Sám Steinhardt to označoval takto: "To je naše politická podpora demokratům v jejich boji proti komunistům." Je to málo a je to pozdě, bylo všeobecné mínění u politické pravice v ČSR.

MOC LIDU BYLA V ÚNORU 1948 UPEVNĚNA

Síly lidové demokracie byli silnější než prozápadně orientovaná pravice. 17. února 1948 bylo přeloženo 29 velitelů SNB. Byly odhaleny plány na jejich přípravách protistátního mocenského puče. Pravicoví ministři ve vládě podali demisi. 12 těchto ministrů se domnívalo, že vyvolají vládní krizi, že prezident určí novou vládu bez vlivu komunistů na hlavní ministerstva. To se nestalo. Prezident ČSR Dr. E. Beneš jmenoval novou vládu, ale takovou, kterou navrhl předseda vlády Klement Gottwald. Pokojná cesta řešení vnitřních problémů v ČSR byla ukázkou dobré politiky a taktiky komunistické strany Československa. Zvláště Klementa Gottwalda. Boj o Československo skončil porážkou pro stoupence kapitalismu i pro celý západ.

POSTOJE JANA MASARYKA

Václav Kopecký ve své knize "ČSR a KSČ" z roku 1960 m. j. uvádí: "S Janem Masarykem jsme se stále více sbližovali. A když se blížily únorové dny roku 1948, Jan Masaryk se viditelně distancoval od reakčních členů vlády, kteří ve vládě vyvolávali soustavně srážky. Nejzuřivěji ve vládě vystupoval Prokop Drtina, přičemž jeho projevy prozrazovaly postupující duševní rozháranost, jež pak končila jeho sebevražedným skokem z okna, jenže z prvního poschodí, takže se Drtina jen pochroumal... Pravda je, že Jan Masaryk nejen nepodal 20. února 1948 demisi spolu s reakčními ministry, ale postavil se proti nim, pokládaje jejich postup za neodpovědný a za provokování občanské války - po několika dnech od 25. února 1948 mně Jan Masaryk ve vládě říkal: 'Na neštěstí jsem v únorových dnech trpěl chřipkou, měl jsem vysokou horečku, ale přesto jsem šel na přehlídku Lidových milic 25. února 1948 na Staroměstském náměstí a šel jsem ve stavu nemoci i na nedělní manifestaci rolníků 29. února 1948 na Václavském náměstí.' V tu dobu však západní rozhlasy spustily zuřivou štvanici proti Janu Masarykovi, vytýkajíce mu, že šel v únorových dnech s komunisty a že vstoupil do vlády obrozené Národní fronty. Nejbezohlednější a nejsurovější útoky proti Janu Masarykovi v londýnském rozhlase podnikal právě Bruce Lochart, který se vždy vydával za Masarykova nejvěrnějšího osobního přítele. Jan Masaryk byl útoky západních rozhlasů velmi dotčen a nejvíce ho uváděly v hněv různé osobní vyhrůžky pronášené proti němu z Londýna a Paříže. Jan Masaryk mně na to odpověděl: 'Václave, jednám tak, jak mě to říká moje svědomí. Což myslíš, že si nejsem vědom toho, že kdybych se obrátil na Západ a chtěl tam snad utéci, myslíš, že si nejsem vědom toho, že bych se do vlasti mohl vracet jen s gestapáky a esesáky, s německými násilníky, kteří by ve své zběsilé mstě řádili v naši zemi tím nejbestiálnějším způsobem? Což to mohu udělat já, Jan Masaryk, syn T. G. Masaryka, který byl v této republice prezidentem?'" Kopecký pak dodává: "Vím, že Jan Masaryk si 9. března 1948 až do noci připravoval svoji řeč pro vystoupení v Lucerně 10. března 1948... Jisto je, že se v tuto noční dobu v mysli Jana Masaryka, který bydlel v obrovském Černínském paláci sám a cítil se osamoceností tísněn, že se v tuto noční dobu v jeho mysli asi vyhrotily všechny vnitřní rozpory, jimiž trpěl a jejichž tíhu stupňovaly bezesporu zuřivé štvanice proti němu ze Západu. A tyto rozpory Jan Masaryk řešil 10. března 1948 skokem z okna, sebevraždou."

Dne 10. března 1948 ministr vnitra ČSR Václav Nosek oznamoval sebevražedný konec Jana Masaryka prezidentu Dr. E. Benešovi v Sezimově Ústí. Prezident se rozčílil a řekl: "Jan Masaryk byl vždycky komediant, i ten jeho skok z okna je komediantstvím..." Západní kampaně k tragickému konci Jana Masaryka poškozují jeho jméno a vše, co pro osvobození ČSR vykonal.

NOVÁ SITUACE - NOVÉ ÚKOLY

Nové úkoly po únoru 1948 formuloval Klement Gottwald v Praze 28. března 1948. "Naším strategickým cílem je nyní po únoru jít rychlejším tempem na cestě k socialismu. Musíme si uvědomit, že dnes již nebudeme moci svádět nic na druhé... Dnes musíme prstem ukázat jenom na sebe. Musíme ukázat, že umíme vládnout."

JEDEN POLITICKÝ PODVOD

V únoru se v ČSR střetly síly orientované na kapitalismus se silami lidové demokracie. Tohoto revolučního aktu se účastnili také příslušníci armády, kteří se vrátili ze Západu. Aktivně bojovali proti Německu. Část z nich se ale v únoru 1948 postavila proti lidové moci v ČSR. Tím proti ústavě a zákonnosti. Byly odhaleny plány na svržení lidové moci u nás za pomocí zbraní. Takový stav nemohl být tolerován. Politický podvod pravice u nás a zahraničních sil při matení myšlení lidí spočívá v tom, že se spekulativně směšují obě dvě otázky. Boj proti Německu a politické postoje v ČSR v roce 1948. To byly dva rozdílné problémy. Politická pravice chce poškozovat dobré jméno komunistů z bojů za sociální práva z první republiky, z bojů proti německému fašismu. A obviňovat je, že neuznávají bojovníky proti fašismu, kteří se vrátili ze Západu. Uznávají. Ale s tím, že nelze směšovat oba problémy.

Uvedený podvod a lež je i dnes politickou pravicí a Západem používán jako nástroj k matení myšlení občanů, zvláště mladé generace.

NA ZÁVĚR

V celém souhrnu to vyjádřil Klement Gottwald 10. března 1948 v projevu před ústavodárným Národním shromážděním. "Únorová bouře vyjasnila také náš zahraničně politický obzor. To, co si naši zpátečníci, zneužívajíce svobody slova a projevu dovolili v tomto směru, přesahovalo vskutku všechny meze. Soustavným štvaním proti našim spojencům podkopávali naše zahraničně-politické postavení a ohrožovali tak bezpečnost, ba samé základy existence republiky. Tomu je nyní konec. Je konec zdání, že republika zahraničně politicky sedí na dvou židlích. Budiž řečeno na všechny strany, že Československo je a zůstává věrným a spolehlivým členem slovanské rodiny, a že se také cítí spojencem jiných zemí lidové demokracie. Toto nikterak nevylučuje, že chceme učinit z naší strany všechno, aby byl zachován dobrý poměr ke všem ostatním státům, což ovšem musí spočívat na vzájemnosti. Nechceme od nich nic jiného než poctivé obchodování a nevměšování se do našich vnitřních záležitostí. Myslím, že toto naše přání je skromné dost..."

PhDr. Josef Groušl, CSc

• < Předchozí
• Další >