Alexandra Kollontaiová: Ženy-bojovnice ve dnech VŘSR

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 11. 2017

Twitter

V tomto článku, napsaném v roce 1927 (dost dlouho po bolševickém upevnění moci), Alexandra Michajlovna Kollontajová popisuje vedoucí úlohu, již ženy hrály v ruské revoluci roku 1917. I když je hluboce zaměřen na bolševiky, dobře popisuje činnost dělnických žen v revoluci.

Jen tak na okraj: Pokud někomu alespoň z vás starších to jméno něco připomíná, jste na správné stopě; jde skutečně o sovětskou diplomatku, velvyslankyni ve Švédsku.

Kdo byly ženy, které se zúčastnily VŘSR? Izolovaní jednotlivci? Ne, byly jich spousty; deseti-, statisíce bezejmenných hrdinek, které, pochodujíce bok po boku s dělníky a rolníky pod rudým praporem a heslem sovětů, kráčely přes trosky carské teokracie do nové budoucnosti...

Když se ohlédnete zpět do minulosti, uvidíte je, ty masy bezejmenných hrdinek, které Říjen našel žijící v hladovějících městech, ve zbídačených vesnicích vypleněných válkou... se šálou na hlavě (zatím jen velmi zřídka s rudým šátkem), v obnošené sukni, záplatované zimní blůze. Mladé i staré, dělnice i ženy vojáků, rolnice i hospodyně z městské chudiny. Vzácněji, mnohem řidčeji v oněch dnech, dělnice na úřadech a odbornice, ženy vzdělané a kulturní. Ale mezi těmi, kdo nesli rudou vlajku k říjnovému vítězství, byly i ženy z řad inteligence- učitelky, zaměstnankyně úřadů, mladé studentky vysokých škol a univerzit, doktorky. Pochodovaly s radostí, neúnavně, cílevědomě. Šly kamkoli, kam byly poslány. Na frontu? Nasadily vojenskou čapku a staly se bojovnicemi v Rudé armádě. Když si nasadily rudé pásky, spěchaly na stanice první pomoci, aby pomohly Rudé frontě proti Kerenskému v Gatčině. Pracovaly jako spojařky. S úsměvem, naplněny vírou, že se děje něco závažného, že každá z nich je zoubkem v soukolí revoluce.

Na vesnicích rolnické ženy (jejich manželé byli posláni na frontu) odebraly půdu statkářům a vyhnaly aristokracii z hnízd, v nichž po staletí sídlila.

Když si připomenete říjnové události, nevidíte jednotlivé tváře, ale masy. Nespočetné, jako lidské vlny. Ale kamkoli se podíváte, vidíte muže - na schůzích, shromážděních, demonstracích...

Stále si nejsou jistí, co chtějí, o co usilují, ale jedno vědí: už nebudou postaveni do války. Nechtějí ani statkáře a boháče... V roce 1917 se vzdouvá a vlní velký lidský oceán, a velkou část onoho oceánu tvoří ženy...

Jednou budou historici psát o činech těchto bezejmenných hrdinek revoluce, které zemřely na frontě, stříleli do nich Bílí a nesly nesčetná strádání prvních let po revoluci, ale nadále držely vztyčený rudý prapor sovětské moci a komunismu.

Jsou to právě tyhle bezejmenné hrdinky, kdo během VŘSR umíral za nový život pro pracující, ke komu se teď mladá republika sklání s uznáním, když její mladí lidé, veselí a nadšení, začínali budovat základy socialismu.

Nicméně z tohoto moře ženských hlav v šálách a obnošených čepicích nevyhnutelně vyčnívají postavy těch, kterým historik věnuje zvláštní pozornost, až bude za spoustu let psát o VŘSR a jejím vůdci Leninovi.

První, kdo bude vyčnívat, je Leninova věrná družka Naděžda Konstantinovna Krupská, ve svých prostých šedivých šatech a vždy ve snaze zůstat v pozadí. Snažila se vklouznout na schůze nepovšimnuta a schovávat se za sloupy, ale viděla a slyšela všechno a pozorovala veškeré dění, takže mohla potom Vladimíru Iljičovi referovat o všem, navíc se svými výstižnými komentáři, a všimla si každé rozumné, účelné a užitečné myšlenky.

V oněch dnech Naděžda Konstantinovna nepromlouvala na četných bouřlivých setkáních, na nichž se lidé přeli nad velkou otázkou: získají sověty moc nebo ne? Ale neúnavně pracovala jako pravá ruka Vladimíra Iljiče, občas se stručnou, ale výmluvnou poznámkou na stranických schůzích. V momentech největších potíží a nebezpečí, kdy mnoho silnějších soudruhů ztratilo srdce a podléhalo pochybnostem, Naděžda Konstantinovna zůstávala vždy stejná, naprosto přesvědčená o správnosti věci a o jistém vítězství. Vyzařovala neotřesitelnou víru, a tato neochvějnost ducha, ukrytá za vzácnou skromností, měla vždy povzbudivý účinek na každého, kdo přišel do styku s družkou velkého vůdce VŘSR.

Objevuje se další postava - další věrná společnice Vladimíra Iljiče, družka ve zbrani v těžkých dobách podzemní práce, tajemnice Ústředního výboru strany, Jelena Dmitrijevna Stassová. Jasné vysoké čelo, vzácná preciznost a výjimečná výkonnost v práci, vzácná schopnost postřehnout tu správnou osobu pro ten který úkol. Její vysokou, impozantní postavu bylo možné vidět nejprve v sovětu v Tavričeském paláci, potom v domě Křešiňských a nakonec ve Smolném. Se zápisníkem v rukou, když její tiskoví druzi z fronty, dělníci, rudí gardisté, dělnice, členové strany a sovětů, hledají rychlou, jasnou odpověď či příkaz.

Jelena Stassová zodpovídala za mnoho důležitých věcí, ale když soudruh potřeboval nebo se ocitl v nouzi v oněch bouřlivých dnech, vždy reagovala, stručnou, zdánlivě strohou odpovědí, a sama udělala, co mohla. Byla zavalená prací, byla vždy na svém místě. Vždy na svém místě, ale nikdy se necpala do první řady, aby se zviditelnila. Nelíbilo se jí být středem pozornosti. Nestarala se o sebe, ale o věc.

Pro vznešenou a hýčkanou věc komunismu, za niž trpěla ve vyhnanství a v carských vězeních, z nichž vyšla s podlomeným zdravím... Ve jménu věci byla jako záblesk, tvrdá jako ocel. Ale k utrpení druhů projevovala citlivost a zodpovědnost, jakou lze najít jen u ženy s horoucím a vznešeným srdcem.

Klaudia Nikolajevová byla pracující žena velmi skromného původu. Přidala se k bolševikům už v roce 1908, v létech reakce, a přestála vyhnanství i věznění... V roce 1917 se vrátila do Petrohradu a stala se srdcem prvního časopisu pro pracující ženy, Komunistka. Byla stále mladá, plná ohně a netrpělivosti. Ale prapor držela pevně, a odvážně hlásala, že ženy-dělnice, manželky vojáků a rolnické ženy musí být vtažené do strany. Do práce, ženy! Na obranu sovětů a komunismu!

Promlouvala na shromážděních, pořád nervózní a nejistá, přesto zlákala ostatní k následování. Byla jednou z těch, které nesly na svých bedrech všechny obtíže přípravy cesty k širokému, masovému zapojení žen do revoluce, jednou z těch, které bojovaly na dvou frontách - za sověty a komunismus a zároveň za emancipaci žen. Jména Klaudia Nikolajeva a Konkordia Samoilovová, která zemřela na svém revolučním stanovišti v roce 1921 (na choleru), jsou nezrušitelně spjata s prvními a nejtěžšími kroky, jež učinilo hnutí pracujících žen, zvlášť v Petrohradu. Konkordia Samoilovová byla nevídaně obětavou stranickou pracovnicí, byla to vytříbená, metodická řečnice, která věděla, jak si získat srdce pracujících žen. Ty, které vedle ní pracovaly, si budou její jméno dlouho pamatovat. Byla prostého chování, prostě se oblékala, byla náročná při výkonech rozhodnutí, přísná na sebe i na ostatní.

Zvlášť působivá a okouzlující postava Inessy Armandové, která byla pověřená velice důležitou stranickou prací v přípravě Říjnové revoluce a potom přispěla mnoha tvůrčími myšlenkami k činnosti vedené mezi ženami. S veškerou svou ženskostí a jemným chováním byla Inessa Armandová neotřesitelná v přesvědčení a schopná bránit to, o čem byla přesvědčena, že je správné, dokonce i tváří v tvář hrozivým odpůrcům. Po revoluci se věnovala organizování širokého hnutí pracujících žen, a konference jejich zástupkyň je jejím dílem.

Obrovskou práci odvedla Varvara Nikolajevna Jakovlevová v těžkých a rozhodujících dnech Říjnové revoluce v Moskvě. V bojích na barikádách ukázala odhodlanost, hodnou předáka stranického řídícího střediska... Mnozí soudruzi tehdy říkali, že její rozhodnost a neotřesitelná odvaha dodávaly odvahu váhajícím a povzbuzovaly ty, kteří už odvahu ztráceli. "Kupředu!" - k vítězství.

Jak si člověk připomíná ženy, které se zúčastnily VŘSR, vyvstává na paměti jakoby kouzlem stále víc jmen i tváří. Mohli bychom dnes vynechat poctu Věře Slucké (Vera Slutskaya), obětavě pracující na přípravách revoluce, zastřelené kozáky na první Rudé frontě nedaleko Petrohradu?

Což bychom mohli zapomenout na Jevgenii Boshovou, s její vznětlivou povahou, vždycky dychtící po bitvě? Což bychom mohli vypustit zmínku o dvou jménech, těsně spjatých se životem a činností V. I. Lenina - jeho dvou sestrách a družkách ve zbrani, Anně Iljičně Jelizarovové a Marii Iljičně Uljanovové?

A co soudružka Varja z železničních dílen v Moskvě, vždy živé, pořád ve spěchu? A Fjodorovová, textilní dělnice v Petrohradu, s její vlídnou, usměvavou tváří, nebojácná, když došlo ba boje na barikádách?

Nelze je jmenovat všechny, a kolik jich zůstane bezejmenných? Hrdinek Říjnové revoluce byla celá armáda, a i když mohou být jejich jména zapomenuta, jejich obětavost žije dál v samém vítězství oné revoluce, ve všech ziscích a vymoženostech, z nichž se těší pracující ženy v Sovětském svazu.

Je zřejmým a nesporným faktem, že bez účasti žen by VŘSR nedonesla rudý prapor k vítězství. Sláva Říjnové revoluci, jež ženy osvobodila!

Tolik Alexandra Kollontaiová v roce 1927. Čest všem ženám, o kterých se zmínila, i těm, o kterých se nezmínila - a čest a sláva jí samotné, že nám je připomněla.

Děkuji za pozornost.

Vladimír Sedláček, Brno, 11. listopadu 2017

• < Předchozí
• Další >