Kupředu, zpátky ni krok

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 2. 2018

Twitter

Roky končící číslicí osm jsou nejen pro náš národ velmi bouřlivé. Proto si tento rok budeme připomínat řadu významných výročí. Osmičky většinou přinášely naději. Naději na změnu, na lepší a klidnější život. Bohužel tyto roky patří i mezi ty tragické.

V únoru 1948 podalo 12 ministrů z národně socialistické strany, demokratické strany a strany lidové demisi. Tímto krokem protestovali proti rozhodnutím ministra vnitra za KSČ. Chtěli vyvolat krizi, která by vedla k předčasným volbám, a spoléhali přitom na podporu prezidenta republiky Edvarda Beneše. V politice se ovšem nemá věřit nikomu. Prezident Beneš tuto demisi přijal a zároveň jmenoval nové ministry podle návrhu předsedy vlády Klementa Gottwalda. "To znamená, že první požadavek našeho lidu, aby zrádci a rozvratníci odešli z vlády ven, byl splněn. Dr. Zenkl, Drtina a spol. se ocitli definitivně mimo vládu a mimo Národní frontu."

Zprávu o demisi nadšeně vítal dav lidí na Václavském náměstí. Provolání kulturní levicové fronty, s názvem "Kupředu, zpátky ni krok" podepsaly už 24. únory desítky význačných umělců. Postavili se tak po bok dělnické třídy v jejich boji proti buržoazii.

Protestní akci uspořádali jen vysokoškoláci. Jenže, kdo byli v té době studenti vysokých škol? Většinou to byli právě děti buržoazie. Tedy ti, kteří se báli, že by s nimi lůza mohla zúčtovat. Protože, zatímco komunisté za války umírali v koncentračních táborech a stáli v čele odboje, rodiče těchto studentů čekali, která strana pro ně bude výhodnější. Zatímco mladí komunisté byli těsně před osvobozením hromadně popravováni, budoucí elita národa seděla doma a vyčkávala. Nebudeme jim křivdit, nebylo to určitě černobílé. Vidíme to i v dnešní době.

Generace lidí, kteří prožili válku, měla v živé paměti všechny její hrůzy, proto se snažila, aby už nikdo nemusel prožívat to, co oni. Ovšem svět se rozdělil na dvě sféry, a hlavně ta, ovládaná kapitalisty se snažila o zvrat věcí ve svůj prospěch. Už druhá poválečná generace ovšem revoluční proces budování socialismu zastavila.

Dnes bychom se měli poučit z událostí starých 70 let. Tenkrát se lidi dokázali spojit a sjednotit i bez dnešní techniky. Spojovala je totiž touha po lepším životě. I dnes potřebujeme sjednocení. Bohužel nám asi chybí prožité strasti a bojovnost. Anebo, možná, jen doba k tomu nenazrála. Nezbývá než věřit, že jednou se svět opět obrátí a vzpomene na dobu, kdy "lůza" vyšla do ulic, aby si vybojovala svá práva. A potom přestaneme být otroky, posluhující kapitalismu.

Katka Stiglerová, KSČM Břeclav

• < Předchozí
• Další >