Jak to bylo s "pražským jarem" 1968

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 8. 2018

Twitter

Uvádíme rozhovor KSM pro Tureckou komunistickou mládež o roku 1968 v Československu a v zahraničí.

Jak hodnotíte socialistickou zkušenost ve své zemi? Jaká jsou ideologická a politická poučení, která vám přinesly dějiny a které užíváte ve svých zápasech?

Socialistická výstavba v naší zemi byla důležitou historickou zkušeností. Poprvé v naší zemi vládla třída pracujících, které patřila i jí vytvořená nadhodnota. Došlo k prudkému hospodářskému rozvoji, vytvoření zcela nových oborů výrob, rozvoji kolektivního zemědělského hospodářství. Byla likvidována chudoba, rozšířena všeobecná kulturní a vědecká vzdělanost. Došlo k relativnímu ekonomickému vyrovnání regionů Československa, industrializaci Slovenska.

Přesto jak objektivní historické zvláštnosti epochy, tak chyby revolučního subjektu přispěly k nedůslednostem, které nebyly korigovány.

Při hodnocení musíme vyjít ze situace odlišné od zkušenosti Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku. Budování socialismu bylo zahájeno po velkém vítězství nad nacismem za rozhodujícího přispění prvního socialistického státu - SSSR. Tato porážka zároveň významně oslabila domácí kapitál a buržoazii, která z velké části s okupanty kolaborovala. Přestože měla revoluce charakter národně-demokratický, došlo k aktivnímu potlačení zrádcovské části buržoazie, a tedy program běžné demokratické revoluce překračovala. To další postup a socialistické přeměny významně zjednodušilo. Únorové vítězství v roce 1948 proběhlo z velké části na půdě parlamentního systému - i když za rozvinutí organizací dělnické třídy a rolnictva. Toto zjednodušení revolučního přechodu ale zanechalo i své otisky na dalším vývoj. Jedním z těchto otisků byla národní otázka, rozdělení na jednotlivé národní státy, které v Evropě z velké části kopírovalo Versailleský systém vzniklý už po 1. světové válce a tehdy namířeného mimo jiné proti šíření proletářské revoluce do Evropy. Zanechalo to i určité přežitky ve formě buržoazně-demokratických "masarykovských" pohledů v Komunistické straně Československa.

Podobné jevy byly různou měrou přítomny ve všech nových lidově-demokratických a socialistických státech v Evropě.

Jaká byla situace KSČ před 50 lety?

Kontrarevoluce v Maďarsku v roce 1956 ukázala imperialismu a jeho spojencům, že přímá násilná konfrontace nemá úspěch a že je nutné útočit zevnitř vedoucí komunistické strany. Proto reakce změnila taktiku při úsilí o restauraci kapitalismu. Doporučovala nespokojeným, aby vstupovali do komunistické strany. Členové KSČ v té době dosahovali 13 procent dospělého obyvatelstva Československa a ti často nesplňovali nároky, které na ně kladla výstavba. K tomu je nutné připočíst ztrátu ostražitosti komunistů po Chruščovovském 20. sjezdu KSSS v roce 1956 a utopické představy o bezrozporném vývoji směrem ke komunismu, o ukončení třídního boje. Jedním z projevů tohoto pojetí byla deklarace dobudování základů socialismu v ústavě z roku 1960 pod vedením prvního tajemníka a prezidenta Antonína Novotného a formálního ukončení třídního boje uvnitř socialistické republiky.

Rozpory a boje navzdory tomu nadále existovaly. V roce 1963 došlo k zhroucení navýšeného 3. pětiletého plánu a ekonomika musela být řízena pouze krátkodobými plány. Důvodem poklesu bylo jak subjektivistické přecenění aktuálních možností rozvoje, tak tehdejší válečná eskalace v souvislosti s berlínskou a kubánskou krizí (přičemž v případě konfliktu s imperialismem byla Československá armáda povinná zachytit první útok - Rudá armáda na území Československa nebyla). Dalším faktorem pak byla roztržka mezi Čínou a SSSR, po které zůstal velký rozsah objednávek dodávek a průmyslových celků nerealizovaný. Ekonomické problémy vyostřovaly další rozpory vyžadující řešení.

Vystupovaly na povrch neřešené národnostní problémy zejména v otázce Slovenska. Navíc rehabilitace uskutečňované pod vlivem politiky po 20. sjezdu KSSS, které průběžně odvolávaly rozsudky z období zostřeného boje a válečné hrozby 50. let, vyzdvihovaly do vedení strany i členy, kteří se již začali se socialismem rozcházet. Docházelo k zvýšení maloburžoazních nálad, priorita se dávala názorům inteligence a oslabovala se vládnoucí úloha dělnické třídy.

Co bylo takzvané pražské jaro? Co se skutečně stalo v roce 1968?

Neřešené rozpory vyvrcholily na lednovém zasedání v roce 1968, kde došlo k odvolání Antonína Novotného. Při tomto rozhodnutí došlo ke spojení několika proudů, kde velkou roli hrála nespokojenost slovenské (části) strany (Komunistická strana Slovenska - KSS) ohledně vlivu na rozhodování v zemi a úsilí o federalizaci země. Ze spojení zájmů s pravicí vznikl kompromis a jako 1. tajemník byl vyzdvihnut slabý politik, bývalý vůdce KSS Alexander Dubček. Kolem něj se do vedení dostala celá skupina politiků s programem maloburžoazního socialismu, kterému říkali "socialismus s lidskou tváří". Můžeme jmenovat tržního socialistu Otu Šika, který při využití kritiky reálných hospodářských problémů, prosazoval oslabení vazeb v rámci RVHP a centrálního plánování. Usilovalo se o získání zahraniční půjčky ovšem nikoliv na investice, ale na nákup spotřebního zboží. Podobně jako tomu pak bylo po roce 1989, byla již tehdy snaha využívat cenových rozdílů pro vývoz levného zboží do kapitalistických zemí za zahraniční měny místo vzájemného obchodu mezi socialistickými zeměmi. Vycházely návrhy na rozpuštění zemědělských družstev, dokonce na opuštění Varšavské smlouvy, což v době válečné eskalace bylo obzvlášť nebezpečné pro socialistickou soustavu. Docházelo k návratu k ziskovému motivu v hospodářství a oslabení centrálního plánu - ovšem výsledné nerovnováhy "reformy" vedly k neustálé potřebě centrálních dotací. Podobné procesy po roce 1989 vedly k likvidaci průmyslu a k rozprodeji národního jmění.

Docházelo k vytváření nových organizací a klubů, jako K231, která sdružovala lidi uvězněné pro boj proti socialistické společnosti. Ve vedení klubu se objevovali lidé, kteří byli i agenty západních tajných služeb a byli za tuto činnost uvězněni- jako například Otakar Rambousek. Jednotná organizace mládeže byla rozbita.

Nové jevy nebyly spontánní. Pravicové síly ve straně i mimo ní umně zacházely s masovými médii k manipulaci s veřejným míněním. Čím dál častěji se v oficiálních médiích objevoval antisovětismus, pomluvy socialismu. Proti antisovětismu v červenci roku 1968 mimo jiné vystoupilo 99 pracujících pražských závodů s dopisem sovětským novinám Pravda. Oslabovala se internacionální jednota světové socialistické soustavy a byly pomlouvány i dosavadní úspěchy socialismu. Docházelo k upozaďování komunistů, kteří s vývojem nesouhlasili - dostávali nálepku "konzervativců", oproti tak zvaným "progresivním". Dokonce existoval plán na internaci nesouhlasících (skrývaný pod rozkazem pro boj proti kontrarevoluci) - což byl vývoj, který se již přibližoval krvavému kontrarevolučnímu střetu v Maďarsku.

A co se týče vojenské intervence Varšavské smlouvy? Kdo byl Alexander Dubček a co byla jeho poltická agenda?

Přestože měl zpočátku zřejmě Dubček podporu i u vedení SSSR, vedení stran dalších socialistických zemí s obavami sledovalo nárůst nebezpečí rozrušení socialistické soustavy, nárůst kontrarevolučních sil. Několikrát proběhlo jednání spojenců, kde byl vývoj uvnitř Československa otevřeně diskutován, na kterých Dubček vždy slíbil zjednat nápravu. Poslední setkání proběhlo 3. srpna 1968 v Bratislavě mezi představiteli komunistických stran Českolovenska, SSSR, NDR, Maďarska, Bulharska a Polska - kde se strany zavázaly bojovat společně proti imperialismu. Nic ale vedení proti kontrarevoluci a reakčním organizacím neučinilo.

V určitém bodě došlo k rozhodnutí pomoci v Československu silám, které se stavěly za internacionalismus a jednotu a měly obavy z reakčního vývoje. 21. srpna 1968 pak došlo ke vstupu 5 spojenců Varšavské smlouvy na československé území. V protikladu k tradované verzi nešlo o násilné svržení vlády. Bohužel se pravice v Předsednictvu UV KSČ, předem vědomá o vývoji, chopila iniciativy a vydala stanovisko, které vyzývalo k bránění spojencům a eskalaci situace. Levice ve straně i mimo ní byla nedostatečně připravena. Došlo ihned k zastrašování odpůrců "pražského jara", varování z odplaty a popravou těm, kdo byl proti pravicovému vývoji a uvítal nápravu. Podobným směrem působila i média. "Progresivisté" zasedali v nelegitimním shromáždění, které nazvali 14. Sjezd KSČ (mimochodem v něm nebyli zastoupeni relevantně zástupci KSS).

Předsednictvo KSČ a prezident Ludvík Svoboda mezitím odjeli na jednání do Moskvy. Zde došlo k domluvě mezi sovětským a československým vedením o normalizaci situace. Smlouvu podepsal mimo jednoho účastníka všichni, včetně Alexandra Dubčeka. Přesto byl po návratu Dubček nadále ve vleku pravicových sil a docházelo k dalším protisovětským a protisocialistickým vystoupením. Zmatku prvních měsíců využívají západní instituce pro výběr kvalifikovaných, vědeckých a uměleckých pracovníků pro emigraci a práci v zahraničí. Trockistická organizace Hnutí revoluční mládeže hrozila teroristickými útoky, jiným vrcholem bylo sebeupálení skupiny zmanipulovaných studentů. Autentické internacionalistické síly se formovaly postupně, v mládeži Leninský svaz mladých, v kultuře Levá fronta. V samotné KSČ, kterou pravice paralyzovala, se prosadil v určité formě pragmatický přístup a do popředí se dostal slovenský představitel Gustav Husák.

Vůdci tak zvaného "pražského jara" nemohli plně zavést svůj program "demokratického socialismu". Skutečný jeho obsah se ale naplno ukázal na přelomu 80. a 90. let, kdy se velká část z nich účastnila na obnově kapitalismu v Československu, a po kontrarevoluci zastávali významné pozice. Např. Alexander Dubček se stal předsedou Federálního Národního shromáždění.

Myslíte si, že existuje vztah mezi událostmi v květnu 1968 v jiných zemích a tím, co se událo ve vaší zemi ten samý rok?

Jak se měnil poměr sil, 60. léta zajisté otvírala nové perspektivy pro boj mezi socialistickou soustavou a imperialismem. Jmenujme deklaraci socialistického charakteru kubánské revoluce, antiimperialistické revoluce v jiných zemích, postupné osvobozování Afriky od koloniální nadvlády, osvobozenecká válka ve Vietnamu. Byly tu velkolepé úspěchy socialismu ve vědecké oblasti, dobývání kosmu. Nová eskalace při boji proti sionismu. Ale také závažné oslabení v podobě zmíněných důsledků 20. sjezdu a čínsko-sovětské roztržky. V této nové situaci zjevně imperialismus hledal nové způsoby konfrontace světového socialismu, kterému se komunistické hnutí těžko přizpůsobovalo. Především nedošlo k obnovení spojenectví mezi dělnickou třídou na jedné straně, a stále širokými vrstvami maloburžoazie a maloburžoazní inteligence. Ta sice si byla vědoma nebezpečí imperialismu, ale hledání vlastní nezávislé politiky končilo ve vleku kapitalistické hegemonie - která vydatně investovala do kulturních aktivit. Vzedmutí protestního a antiimperialistického hnutí v jiných zemích tak velice často vyznívalo na prázdno, inkorporované do vládnoucí třídy.

Jaký je váš přístup k boji mládeže z marxistického hlediska? Jaká je úloha mládeže v socialistické revoluci?

Zastáváme názor, který vyjádřil Lenin - nutnosti samostatné organizace mládeže - která se vzdělává, učí se kolektivní práci a organizaci, bojuje, nabízí alternativy ke kapitalistickým pozlátkům. Vytváří novou morálku, která se podřizuje zájmům proletářského boje, zájmům socialismu. Zkušenost socialistické výstavby ukázala jak důležité je stále inovativní postoj, zahrnování pracující a studující mládeže do boje a výstavby. Každá ztráta iniciativy měla katastrofální důsledky pro věc socialismu. KSM organizuje žáky a studenty, pracující a nezaměstnané, přispívá k antiimperialistickým a sociálním bojům. Zápasíme také s historickým revizionismem a antikomunismem v ČR informační a vzdělávací prací. KSM ve své práci čelí pomlouvačným a antikomunistickým útokům, včetně pokusům o rozpuštění naší organizace vládnoucí mocí.

Rozhovor v angličtině

• < Předchozí
• Další >