Zrození komunismu: Středověké vzpoury

Podrobnosti

Vytvořeno 6. 4. 2021

Twitter

Letos je 105. výročí Velikonočního povstání v Irsku, významného pokusu o znovunabytí irské samostatnosti. Následující text je překlad zachované části přednášky dělnického předáka a nejvýznamnějšího představitele Povstání, Jamese Connolyho, popraveného bezprostředně po jeho porážce. (Pozn. překl.)  

...že vzpoura proti společenskému útlaku tu byla v okamžiku zrození svého protivníka a držela krok, a dokonce odjakživa, s jeho růstem a rozvojem.

Dnes nemám v úmyslu se pro svá fakta vracet v dějinách dále než do středověku. Ne proto, že by poučení ze starodávnějších dějin nebylo stejně užitečné, ale proto, že výňatky ze středověku jsou snadněji dosažitelné, a proto i prohlášení, jež učiním, mohou být snáze ověřitelné či vyvrácené. Mohu ale mimochodem říci, že od rozpadu kmenového komunismu bylo lidské společenství neustále zmítáno boji, jak se jedno seskupení jednotlivců snažilo získat moc a společenskou nadvládu nad jiným - snažilo se zformovat do vládnoucí třídy.

Ale takové boje jsou příliš vzdálené od současnosti, než aby se daly chronologicky zaznamenat - ve skutečnosti zůstávaly nezaznamenané vyjma takových, jež se dají poskládat z legend a tradic starších ras. Tyto legendy existují ve všech zemích.

V Irsku je dokonce vepsaná ve starých irských dějinách, jak ji v keltštině sepsal Geoffrey Keating, úloha plebejského povstání před nějakými dvěma tisíci roky, nebo, současně s narozením Krista. Starý irský historik, jenž samozřejmě psal pro potomky těch, kteří nad vzbouřenci, o nichž mluví, zvítězili, jej nazývá "spiknutím, zosnovaným prostými a darebnými lidmi království, obyčejnými řemeslníky a těmi nejubožejšími z plebejců, ke svržení vládnoucího monarchy a k vyvraždění šlechty, a těmito prostředky ke zmocnění se vlády". Ze čtení si lze téměř představit, že četl zprávu o Pařížské komuně od některého dnešního novináře.

Tady je z rukopisu vytrženo deset stránek, než pokračuje:

"V oněch dnech nebude na Zemi žádného království ani žádných poddaných, a veškerý dovoz a daně skončí; nikdo nebude nikoho do ničeho nutit, bratři a sestry si boudou ve všem rovni. Jak ve městě Táboře není nic mé nebo tvé, ale vše je drženo společně, tak vše bude společné."

Město Tábor bylo odloučeno od veškeré pomoci zvenčí, bylo napadeno pěti různými křižáckými vojsky, a muselo bojovat o holou existenci proti ligám, organizovaným (proti němu) katolickými i protestantskými knížaty, přesto však vydrželo od roku 1420 do roku 1456. Zřídilo povinnou a všeobecnou vojenskou službu, bylo první, kdo na (bitevním) poli použil dělostřelectvo, zakládalo školy, udržovalo důraznou propagandu po celé Evropě, získalo takovou pověst coby bojovníci, že armády prchaly už před pouhým jménem, a bylo nakonec potlačeno teprve až když se proti němu spojila polovina Evropy. To není špatný záznam!

Jako další přišly v běhu času selské války v Německu.

Programy, jež tito sedláci během bouří přijali, byly z velké části směsicí společného a drobně soukromého vlastnictví. Požadovali jako pravidlo společné vlastnictví lesů, řek, pastvin, lovné zvěře, ptáků a ryb. Usilovali o omezení objemu služby vyžadované šlechtou a udělení práva občanství pro všechny vlastníky půdy, bez ohledu na to, jak malé byly jejich državy. Ale pod tíhou povstání často překračovali své původní požadavky a snažili se zničit šlechtu, které předtím sloužili. Takto povstalci ve Speyerské diecézi vyhlásili, že se spojili, aby zrušili veškeré autority vyjma císaře, že majetek šlechty a kléru bude zkonfiskován a veškeré desátky a celní povinnosti tímto odpadají. To bylo v roce 1502.

V roce 1486 došlo k selskému povstání v Bavorsku, v létech 1491-2 na panstvích opata z (jméno v původním textu je ztracené; pozn. John Callow; zřejmě opata z Fuldy; pozn. překl.), v roce 1493 ve Štrasburku, 1502 ve Speyeru, 1513 v Badenu, 1514 ve Würtenbergu; v roce 1517 došlo k dalšímu pokusu v Badenu. Všechna tato povstání v létech 1486-1517 byla římsko-katolická. Tím chci říci, že šlechta i vzbouření sedláci byli katolíci - obě strany měly své kněze a vyznávaly stejnou víru.

V roce 1524 vypukla Velká selská válka. Zasáhla celé Německo a byla to vzpoura převážně nekatolická. Povstalci se odvolávali na Bibli coby inspiraci, a formulovali dvanáct článků víry, z nichž první požadoval, že půda má být společným majetkem a že by mělo existovat postupné vyrovnávání příjmů a finančních postavení. Toto povstání nejprve smetlo všechna předešlá. Města měla společné pohnutky s venkovany, a jejich jednotné armády na nějaký čas smetly veškerou opozici.

Stejně jako narůstaly jejich úspěchy, rostla i jejich nenávist k vládnoucí třídě, až nakonec, po vítězství u Weisbergu, byl každý, kdo měl boty a ostruhy, to je každý, kdo nesl znaky aristokracie, odsouzen k záhubě. Proti chudým, kteří povstali, se samozřejmě spojila veškerá aristokracie. Byla to doba Velké protestantské reformace, kdy náboženská nevraživost dosahovala vrcholu. Luther byl na vrcholu moci a nepřátelství katolíků vůči němu byla na nejvyšším bodě. A přesto se válčící aristokraté všech náboženství spojili proti sedlákům. Armády vedené protestantským reformátorem spěchaly na pomoc katolickým knížatům, a luteráni a římští katolíci zastavili vzájemné pronásledování, aby vymýtili společné nebezpečí vůči jejich právu rabovat a vládnout.

Luther napsal knihu, v níž obhajoval vraždění povstalců. (Proti loupežným a vražedným hordám povstalců [Gegen die "mörderischen und räuberischen Rotten der Bauern"; 1525; pozn. překl.]). Říkal: "V případě povstalce je každý muž zároveň soudce i kat. Proto kdokoliv může, měl by takové uškrtit a probodnout, soukromě nebo veřejně, a nemyslet si nic tak jedovatého, zhoubného a ďábelského jako povstalec."  

Jaký mohl být výsledek, kdyby byli povstalci lépe vedeni, je teď těžké si domyslet. Ale na vrcholu jejich úspěchu se dopustili chyby, hodně obvyklé ve vzpouře; vybrali si za vůdce muže, které povstání samo vyneslo ke slávě, místo mužů, kteří pracovali na tom, aby jej učinili skutečností, a proto jeho zásady moc nedodržovali. Tito vůdci byli příslušně Gotz z Berlichingenu a Ulrich z Wurtembergu - první šlechtic-lapka, druhý zruinovaný vévoda. Tihle dva vůdci zradili své následovníky, nešli v akutní krizi boje do střetů s aristokraty, k nimž rodem patřili, a následkem toho bylo povstání ztraceno. Selhání bylo následováno obvyklými zvěrstvy, jimiž se vládnoucí třída mstí každé vzpouře proti své vládě.

Kazimír Braniborský nechal za jediný den vypíchat oči padesáti sedmi obyvatelům (Kitzingenu) a utnout prsty obrovskému množství dalších. Anton z Lorraine pozabíjel 20 000 sedláků. Biskup Garz odhadoval, že sedláků bylo zabito 150 000. Albert Pruský přinutil své sedláky, aby před ním poklekli, a poté rozkázal svému dělostřelectvu, aby do klečících střílelo. Město Muhlhausen bylo vypleněno a 300 lidí přišlo o hlavu. Kazimír Braniborský po skončení bojů popravil 500 lidí a byl by jich popravil víc, kdyby mu jeho bratr neřekl: "Když všechny své lidi pobijeme, kde dostaneme další sedláky, abychom mohli dál žít?" Těchto pár příkladů dává nesmělou představu o pomstychtivosti vládnoucí třídy vůči těm, kteří se bouřili.

Jako příklad myšlenek, za něž tito sedláci bojovali a za něž umírali, mi dovolte stručně citovat z programu navrženého povstalci v Tyrolsku. Udával, že veškerá společenská uspořádání mají být založena na lidské svobodě a rovnosti, veškerá privilegia mají být zrušena, protože odporují slovu Boha a spravedlnosti, nikdo nemá právo být jakkoli zvýhodněn oproti jiným. Všechny hrady a pevnosti měly být zbourány. Slévárny nebo doly, patřící šlechtě, zahraničním obchodníkům nebo obchodním společnostem, měly být konfiskovány a jmenován vrchní dozorce, aby je řídil ve všeobecném zájmu. Nikomu nemá být dovoleno půjčovat na lichvu, neboť nikdo by neměl obchodovat pro zisk. Na určitých místech by měly být otevřeny obchody, kde by všechny nezbytnosti byly prodávány za původní cenu (za cenu nákladů), správci nebo vrchnímu šéfovi by nebyl povolen zisk, ale měl by pevně stanovený plat. Vládu by volil lid. Existovalo mnoho návrhů zabývajících se náboženskými obřady, které jsem vynechal jako nepříslušné k tématu, jímž se zabýváme. Je pozoruhodné, že tyrolské důlní okrsky byly v tomto období semeništěm povstání. Dokonce se tehdy začalo rozvíjet třídní uvědomění.

Tím posledním, čím navrhuji se v tomto spisu zabývat, byla komunita novokřtěnců v německém Münsteru. Novokřtěnci, anabaptisté, byla náboženská skupina - předchůdci dnešních baptistů. Ale navíc k jejich náboženskému učení uplatňovali velmi ostré názory na spravedlivost soukromého majetku a války. Získávali nováčky v hojném počtu po celém Německu a Holandsku, zvlášť mezi lidem a v okrscích sympatizujících se sedláky při jejich posledním povstání. Novokřtěnci byli nejprve nevzdorní, a někteří tak zůstali až do konce, ale tolik trpěli úděsnými dobovým pronásledováním, že většina nakonec volala po meči.

Během svých bojů, i následkem své propagandy, si zajistili oddanost většiny obyvatel Münsteru. Většina jejich stoupenců byli řemeslníci, a jak tehdejší obchodní spolky byly nedílnou součástí správy města, bylo pro ně snadné dosáhnout, aby byl jejich vliv cítit. Po velkém množství proměn v soutěži získali živnosti většinu v obecní radě a strana aristokratů se okamžitě stáhla a volala po meči. Došlo k tomu v únoru 1534. Okamžitě byla znovu vytažena stará historie, sjednocení všech složek aristokracie proti všemu, co mělo povahu společenské revoluce. Knížata a šlechtici z celého Německa se spojili proti Münsteru a město oblehli. O dva měsíce později padlo do rukou lidí, kteří vyhlásili plně komunistický systém. A ten byl zachován až do skončení obležení v červnu 1935.

Město se pod touto komunistickou vládou udrželo po 16 měsíců, a drželo v šachu vycvičené vojáky dědičných vládců Německa. Jemu na pomoc byly organizovány různé expedice z Holandska a z dalších částí Německa, ale všechny byly zastaveny a rozbity. Příznivcům byly vyměřeny nejukrutnější tresty. V jednom případě bylo (asi) pět lodí, směřujících k Münsteru, potopeno se všemi na palubě. Jindy bylo ve Frísku čtyři sta mužů a žen vydáno na smrt - muži byli sťati, ženy utopeny. K pokusům o povstání ve jménu Münsteru došlo asi ve dvaceti městech, selhaly. Nakonec dostala město do rukou aristokratické strany zrada, a když bylo obsazeno, byli všichni v něm vydáni na smrt.

Povstání v Münsteru bylo silně promícháno s náboženským fanatismem, a právě tento fanatismus přinesl některé excesy, jež charakterizovaly měsíce jeho sevření, ale všichni jeho nepřátelé jsou jednotní v prohlášení, že tak hrozivým vůči vládnoucí moci a tak atraktivním pro chudinu je učinil jeho komunistický charakter a přesvědčení.

Z knihy James Connoly a znovudobytí Irska (Dr. John Callow: James Connolly & Re-Conquest of Ireland; vydalo Evans Mitchel Books, Londýn 2013, spolu s britským odborovým svazem GMB ve spolupráci se svazem RMT, Společností Jima Connella a Marxovou knihovnou v Londýně) s laskavým svolením autora přeložil Vladimír Sedláček, Dobřany, 2021  

• < Předchozí
• Další >