Berlínská zeď a Císařský palác

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 8. 2021

Twitter

Každoroční vrchol německých novinářů je opět tady; další kulaté výročí nám připomíná, jak strašný byl pro nás, ubohé duše, život v té hrozné staré východoněmecké demokratické republice. Letos je 60. výročí (pádu) Berlínské zdi. Pro mě byly takové ukázky vhodným připomenutím, abych koupil květiny nebo čokoládu; 13. srpen byl od roku 1955 naším výročím svatby. Ale vždy jsem si byl vědom toho, že po celých 28 let většina nenacházela nic příjemného v ohavné bariéře, kde 100 až 150 lidí přišlo o život, když se jí snažili překonat, pod ní nebo přes ni.

Ale čím to je, že si to rok co rok zaslouží tolik pozornosti? Proč (a vypůjčím si příměr z vlastní knihy), proč kopat do koně, který je už 31 let mrtvý? Bojíte se, že v tom starém hřebci zůstal ještě kousek kopance nebo kousance?

Pokud však takové obavy existovaly, když se na hlavním náměstí v Berlíně konečně otevřely části obří stavby nazvané „Humboldtovo fórum“, pak je přehlušily vítězné projevy uspokojení; jen malá skupinka demonstrujících viditelně vyjádřila část trpké nostalgie.

Právě tady měli svůj palác Hohenzollernové - pruští králové a po roce 1872 němečtí císaři. Tato slavná dynastie byla expertem na tři činnosti: válčení, obsazování kolonií v Africe a Oceánii a hromadění bohatství a majetku. V roce 1918 prohráli naplno v prvních dvou, o třetím se stále soudí. Palác, který už jim nepatřil, byl zničen a vypálen za druhé světové války.

V roce 1950 se vůdci NDR, postaveni před volbu, rozhodli, že přestavba zničeného Berlína je daleko mimo dosah. A stálo to za to? Jako symbol? Jeden balkon byl zachráněn a vestavěn do nové vládní budovy; z ní, 9. listopadu 1918, Karl Liebknecht marně vyhlásil „Svobodnou socialistickou republiku Německo“. Zbytek odvezli jako suť, což vzbudilo hněv všech dosud velmi hlasitých monarchistů v západním Německu.  

Místo ní byl v letech 1973-1976 postaven Palác republiky, elegantní dlouhá budova ve stylu Bauhausu s okny průhlednými zevnitř. Některým to připadalo hezké, některým ne. Ale každému, koho jsem kdy potkal, se líbil jeho vnitřek; ne severní třetina vyhrazená pro národní zákonodárný sbor, což bylo sotva vzrušující, protože všechna hlasování byla jednomyslná (s jedinou výjimkou v roce 1972, kdy 14 delegátů křesťanské strany hlasovalo, samozřejmě marně, proti novému zákonu legalizujícímu potraty zdarma).

Ale zbytek budovy měl velký koncertní sál, který se dal přemístit za 30 minut na hlediště nebo taneční sál, také malé divadlo, kuželkovou dráhu (v té době tu byla nová), diskotéku, téměř tucet restaurací, kavárny a pivnice za mírné ceny, vždy otevřenou poštu a především velkou dvoupodlažní halu plnou pohodlných křesel a pohovek, vždy otevřenou, volnou a ideální pro setkávání s přáteli, odpočinek po nákupech nebo útěk před sluncem, deštěm či zimou.

Ale bez východoněmecké republiky už nesmí být žádný Palác republiky. V ocelových trámech byl nalezen azbest, což nabídlo vytouženou příležitost ne jej renovovat jako jiné budovy, ale zbourat, navzdory zoufalým demonstracím Východoberlíňanů a prosbám mezinárodních architektů. Pod vedením zkrachovalého, ale ctižádostivého nižšího šlechtice z Hamburku, kterému pomáhala média a politici, kteří vždy nenáviděli „ty rudé na východě“, k nimž se přidali i Zelení, a s izolovanou Linke, bylo rozhodnuto o rekonstrukci - ne přímo císařského paláce, ale ohromného zvěrstva stejné velikosti s kopií jeho barokní fasády, pruských orlů a všeho a o sto metrů výš vítězného zlatého kříže. Aby se zmenšila až příliš královská poskvrna, byla pojmenována, stejně jako nedaleká univerzita, po bratrech Wilhelmovi a Alexandru von Humboldtových, předním filozofovi a slavném badateli z počátku 19. století.

Ale co do ní dát? Jednoduše knihovnu? Příliš velký kontrast! A tak se krok za krokem přidávaly další předměty ve snaze nahradit to, co bylo strženo; kavárna na střeše, dvě restaurace, malé divadlo a kino. Dokonce i zahanbený malý exponát o Paláci NDR. Hlavním obsahem však bylo Asijské umělecké a etnologické muzeum přestěhované z předměstí města, jedna z největších světových sbírek úžasných uměleckých předmětů, žebraných, vypůjčených nebo většinou ukradených z německých kolonií před rokem 1918, dnes Namibie, Togo, Kamerun, Tanzanie, Rwanda, Burundi v Africe a Nové Guineji, Samoa, Palau a další ostrovy v Tichomoří. Jsou tu nádherné bronzové sochy, obřadní masky, jemně vyřezávané náboženské a zvířecí postavy, dokonce i nádherná rybářská loď z ostrova Jižního moře, dlouhá 52 stop. Některé ze 150 000 předmětů pocházejí z 12. století. Ty nejpozoruhodnější a nejkrásnější budou vystaveny.

Ale ve Francii, Belgii a Anglii se začalo probouzet svědomí. A i tam, kde byly slabé nebo neexistující, se pocity učenců, novinářů a obyčejných lidí v bývalých koloniích daly stále častěji popsat americkou frází: „We wuz robbed!“ (Byli jsme okradeni!) Plány na nová muzea v těchto zemích vyvolaly otázku: proč by se penězi turistů mělo platit za to, aby vybrané beninské bronzy zaplnily berlínské nebo pařížské bankovní účty, kdysi vzniklé na zádech lidí, kteří toto umělecké dílo vytvořili?

Evropští kurátoři samozřejmě nechtějí přijít o své atraktivní poklady, a zatímco někteří reagují na požadavky repatriace, jiní hledají výstavní půjčky, společné putovní výstavy nebo jiné kompromisy. Také v Berlíně zaznělo mnoho smířlivých slov. Lesk exponátů v Humboldtově fóru však utrpěl šrámy ještě před otevřením pro veřejnost.

Vedle rozpačitých diskusí o vlastnictví uměleckých pokladů si získala novou pozornost celá otázka německé kolonizace. Mnoho západoněmeckých historických knih mělo po léta sklon chválit snahy o „zcivilizování divochů“. Nové, tvrdší postoje v Africe však dnes nevyžadují jen artefakty, ale i oficiální omluvy a reparace, často v tvrdé hotovosti.

Mnozí se až teď dozvídají o první genocidě ve 20. století, deset let před Arménií! V roce 1904 byl lid Hererů po povstání proti nucené okupaci a osadám na území dnešní Namibie obklíčen, poražen moderními kulomety, zahnán do obrovské pouště a násilím odříznut od všech vodních zdrojů. Odhaduje se, že 40 000 až 60 000 mužů, žen a dětí, asi 75 % hererské populace, zemřelo, většinou žízní. Sousední Nama, rovněž poražená, zotročená nebo zavřená v prvním koncentračním táboře století, ztratila až polovinu obyvatel. V další děsivé ukázce bylo do Německa převezeno 300 lebek, aby „vědecky prokázaly černošskou méněcennost“. Vzpoura v německé jihovýchodní Africe v roce 1907 si vyžádala asi 200 000 obětí.

Namibie už léta usiluje o omluvu a reparace; konečně bylo nabídnuto něco přes 1,1 miliardy dolarů, což je zlomek toho, co utrpení stojí. Jednání pokračují.

Pro někoho tato obří stavba s imperiální fasádou, bez ohledu na podobné ošklivé vzpomínky, znamenala rozkošné vítězství a šťastně vzpomínala na někdejší koloniální slávu a velikost Německa. Ale teď zvoní poplašné zvony, které nás varují, že takové vzpomínky začínají být důležité - a nebezpečné!

Opakovaly se, když se německé jednotky přesunuly společně s americkými a dalšími jednotkami NATO do Afghánistánu? Kromě zástupců Linke (tehdy pod dřívějším jménem [Strana demokratického socialismu, PDS; pozn. překl.]) a několika statečných rebelů hlasovaly pro vyslání všechny strany Bundestagu. Původně to bylo na šest měsíců; o dvacet let později se vojáci konečně vracejí domů, po smrti 59 Němců a tisíců Afghánců, velmi často civilistů a nejznámější je početná skupina, mnoho z nich dětí, které se shromáždily, aby nasbíraly unikající benzín z náklaďáku a byly bombardovány na rozkaz německého plukovníka. „Chyba,“ trval na svém - než ho povýšili na generála. Ministr obrany Peter Struck, sociální demokrat, prohlásil: „Bezpečnost Německé spolkové republiky je třeba bránit v pohoří Hindúkuš.“ Čeho bylo v Afghánistánu skutečně dosaženo? Horšího než ničeho!

Tuto německou bezpečnost bylo třeba bránit poměrně často, i když konec Berlínské zdi znamenal, že ani metr hranice se nedal označit za nepřátelskou. Přesto německá letadla létala nad Srbskem, při „obraně Německa“ před předpokládanými nepřáteli v Bosně a Hercegovině a Kosovu byly zmařeny životy a pobřeží Libanonu a Somálska potřebovala ochranu před nepřátelskými Araby nebo somálskými rybáři-piráty. A ještě jednou v Africe! Zatímco na výstavu Humboldova fóra se leštil nádherně vyrobený buben ze starého Mali, v dnešním Mali se považovalo za nutné bránit svobodu a mír – (a „pomáhat civilizovat Afričany“?). Nebo šlo o obranu zlatých a nerostných tužeb svého evropského spojence Francie - a vtěsnání se zpět do západní Afriky, kde se boje v Mali rozšířily ke čtyřem sousedům? Nejnovější výsledek: dvanáct německých vojáků bylo zraněno, z toho tři vážně - všichni se pravděpodobně podíleli na výcviku malijských vojáků - nebo snad také prováděli průzkum?

Oceánská sláva se však také znovu vynořuje z dlouhé hibernace (abych smíchal metaforu). Začátkem srpna vyplula fregata německého námořnictva „Bayern“ na sedmiměsíční plavbu po východních vodách.

Němečtí vládní představitelé vysvětlili: „Se vzestupem Asie se politická a ekonomická rovnováha stále více přesouvá směrem k Indo-Pacifiku. Oblast se stává klíčem k formování mezinárodního řádu ve 21. století… Ministerstvo obrany má v úmyslu zvýšit své bezpečnostní angažmá v indo-pacifickém regionu. Kromě rozšíření bezpečnostní a obranné spolupráce s partnery v oblasti se mají zintenzivnit také obranné kontakty. To zahrnuje například účast na cvičeních.“

Šéf námořnictva, viceadmirál Kay-Achim Schönbach, vysvětlil námořníkům čekajícím na nalodění věci jasněji: „Cílem je ukázat vlajku a na místě demonstrovat, že Německo stojí při svých mezinárodních partnerech za svobodu námořních cest a za zachování mezinárodního práva... To znamená, že se s našimi partnery setkáváme a cvičíme společně. Máme také v plánu, mimo jiné, dohlížet na sankce OSN proti Severní Koreji…“ (Pod nadpisem „Svoboda námořních cest“, asi!)

Ministryně obrany Annegret Krampová-Karrenbauerová to ještě usnadnila: „Je nejvyšší čas, aby Německo dohlíželo na své zájmy energičtěji.“ Její slova a výlet fregaty jako by měly za cíl vychýlit křehkou rovnováhu a upřednostnit ne ty, kdo touží po obchodu a míru s Čínou, ale ty, kdo hledají potíže, vybudovat v Eurasii německou sílu a vliv jako skutečný spojenec, ale příležitostný soupeř jejího velkého partnera na březích Potomaku. A znovu: slyším ozvěny z ošklivé minulosti?

Německá rozpínavost už nepotřebuje bitevní lodě pod královskými vlajkami vládce s velkými kníry, ani tanky Panther a stíhačky Messerschmitt s pokrouceným křížem muže s černým knírkem. Účinné mohou být i tučné balíky eur, nyní elektronických. A přesto se vždy najdou tací, kteří milují tanky Leopard, rakety Rheinmetall a fregaty Thyssen-Krupp, všechny užitečné ve dvanácti současných německých operacích na třech kontinentech. Nebo kdo touží po barevných metálech!

Ale po dalším pochmurném pohledu na císařův posmrtný nový palác, děsivý svou velikostí, s příšerným vzhledem, se musím vrátit k výročí oné notoricky známé, daleko ošklivější Berlínské zdi před 60 lety.

Prezident John F. Kennedy prý tehdy pronesl vnímavou poznámku: „Zeď je sakra lepší než válka!“ A nemálo historiků se dnes shoduje na tom, že tehdejší napětí, kdy východní Německo čelilo chaosu, převratu či dokonce požáru a dvě atomové mocnosti stály v Berlíně tváří v tvář a v bojových postojích, mohlo vést ke strašlivé katastrofě, kdyby Zeď nebyla postavena.

Atomová nebezpečí se dnes zdají přinejmenším stejně hrozivá jako tehdy. Ozbrojena, s hrozbou armagedonu, není jen malá uzavřená Severní Korea, očividně motivovaná pudem sebezáchovy, ale osm silnějších mocností a nestabilní hranice jsou určitě stejně ohrožené jako v roce 1961 v Berlíně; na Ukrajině, v Sýrii, Estonsku, Černém moři, Jihočínském moři, dokonce i ve vesmíru. V malém Büchelu v klidné Porýní-Falci je uskladněn neznámý počet amerických jaderných zbraní B61-3/4, z nichž každá má výbušnou sílu asi 13krát větší než bomba v Hirošimě. Hned vedle jsou hangáry s rychlými německými letouny Tornado, které jsou připraveny k okamžitému letu na východ. Dvě třetiny všech Němců si přejí, aby bomby zmizely; německé zákony jim nařizují odejít. Ale soudy se dívají jinam a všechny tam pořád jsou.

Až do roku 1989 ta strašná Berlínská zeď rozzlobila mnoho východních Němců. Nemalá část Německa, kterou pomáhala uchovávat 28 let, byla vždy terčem hněvu, sarkasmu, jízlivosti a odporu v té či oné podobě. Zároveň však tvořila jakousi bariéru proti německé expanzi a válčení; žádný německý voják nevystřelil mimo Německo, dokud nebyla zeď otevřena, rozdrcena a prodána turistům po malých kouscích (ať už pravých nebo ne). Nyní se dozvídáme, že Německo musí opět najít své „správné místo ve světě“ v souladu se svou ekonomickou silou. A jeho četné „tradice“?

Vzpomínám na Palác republiky a na koncerty, které jsem tam slyšel - s Harrym Belafontem, Miriam Makebovou, Mikisem Theodorakisem, Mercedes Sosovou, Petem Seegerem a také se skupinami mladých lidí a jejich novými písněmi - také o odporu proti starým špatným tradicím a zachování míru. Už jsou dávno pryč.

Jaké písně, pokud vůbec nějaké, uslyšíme v Humboldtově fóru? Doufám, že jejich motivy nebudou mít kořeny v nacionalismu, nenávisti a strachu ze systému, který nikdy nepochopili. Zajímalo by mě, jestli v tom starém hřebčíně ještě zůstalo nějaké to kopnutí nebo kousnutí. Nebo zvítězí císařův duch?

BERLIN BULLETIN č. 194, 10. srpna 2021

Victor Grossman

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >