Důvod byl prostý: Eichmann by mohl leccos prozradit o dr. Hansi Globkeovi, tedy o svém faktickém kolegovi v boji proti Židům, který však v letech 1953-1963 zastával v bonnské vládě významné místo, přičemž jeho služeb bylo zapotřebí v boji proti levicovým silám, zejména proti komunistům.

Hans Josef Maria Globke (1898-1973), jak zní celé jméno tohoto muže, po 1. světové válce vystudoval práva a politické vědy na univerzitách v Bonnu a Kolíně nad Rýnem, aby pak na univerzitě v Giessenu obhájil disertační práci na téma týkající se imunity členů říšských a zemských sněmů. Byl rovněž aktivním členem organizace katolického studentského hnutí Katholishe Deutsche Studentenverbindung Bavaria Bonn. Jak vidět, měl vskutku vysokou právnickou kvalifikaci a jako oddaný křesťan také měl mít i neméně vysokou mravní hodnotu. V obojím však zklamal na celé čáře.

Globke svoji kariéru začal v roce 1925 jako zástupce policejního šéfa v Cáchách. Po nástupu fašistů k moci v roce 1933 se mu otevřely široké možnosti. Do nacistické strany sice nevstoupil, ale o to více se angažoval na ministerstvu vnitra jako teoretik práva ve prospěch nacistů. Platí to zejména o jeho osobním podílu na tvorbě návrhu takzvaných norimberských zákonů . Šlo o nechvalně známé rasistické zákony nacistického Německa o říšském občanství a ochraně německé cti a krve , které byly vyhlášeny v roce 1935 při nacistickém shromáždění v Norimberku. Zbavily osoby, které nemohly prokázat árijský - tedy německý nebo druhově podobný původ - lidských práv a propůjčovaly zdání právních aktů zločinné diskriminaci a posléze i hromadné likvidaci tzv. rasově méněcenné populace, především Židů, ve všech zemích okupovaných hitlerovským Německem.

Za druhé světové války působil Globke jako právní poradce v Úřadu pro židovské záležitosti na ministerstvu vnitra. Když jeho nadřízený pochopil, že ve skutečnosti jde v těchto zákonech o perzekuci samotných německých spoluobčanů židovského původu, na svoji funkci rezignoval a Globke se okamžitě dostal na jeho místo. A tak se jako hlavní právní poradce nacistické vlády a šéf celého tohoto úřadu mohl pořádně rozmáchnout. Pokračoval nejen v dalším cizelování právnického textu těchto hrůzných zákonů, ale poskytoval nacistům velké služby i ve formě jejich odborných komentářů. Jinými slovy řečeno, byl to on, kdo po právní stránce vydláždil cestu k holocaustu, k tomu všemu, co pak Eichmannové, Mengelové a další nacistické zrůdy dělali v praxi. Globke byl i v konkrétním spojení právě s Eichmannem. Americký badatel T. H. Tetens ve své knize The New Germany and the Old Nazis (Nové Německo a staří nacisté) vydané v New Yorku v roce 1961, například uvádí, že když Eichmann v roce 1943 chtěl poslat 20 000 Židů z Makedonie do vyhnanství v Palestině, tak se právě Globke prudce ohradil, že to není možné, protože i tito lidé podléhají striktnímu Hitlerovu příkazu o likvidaci Židů.

Po skončení druhé světové války se podivuhodným způsobem vyhnul proceduře očisty , které se říkalo denacifikace. Dodnes to není důkladně objasněno, ale faktem zůstává, že se prý bral zřetel na to, že nebyl členem NSDAP, a že se oháněl tím, že jako katolík byl členem strany Centrum, ve které se sdružovali - samozřejmě ještě do nástupu fašistů - katoličtí voliči spříznění s Výmarskou republikou. Když přišel na scénu Konrád Adenauer - po roce 1945 Američany dosazený starosta Koblenze a pak Kolína nad Rýnem, od roku 1946 vůdce Křesťanskodemokratické unie, a od 24. září 1949 první kancléř Spolkové republiky - dostal novou šanci i Globke. Údajně nepolitickou, jen v odborně právní rovině. Je to absurdní, ale Globke se jako významný exponent nacistů a poradce Adenauera - jehož samotného nacisté perzekvovali už od roku 1933 a po atentátu na Hitlera také internovali - postaral o to, že do státního aparátu pronikla řada nacistů. A právě tento Adenauer zařídil, že se Hans Globke stal ředitelem úřadu kancléře s nesmírně velkým vlivem po celém vládním aparátu. Ve vládních službách působil až do roku 1963.

Jak to všechno vůbec bylo možné? Cožpak se ani mezi západními spojenci nenašli lidé s rovnou páteří, aby na takové jevy upozornili? Samozřejmě, že se našli a protestovali. O pronacistickém škraloupu musel dobře vědět McCloy, šéf americké okupační správy v Západním Německu, byl za to i kritizován. Ozývali se i samotní Němci. Právní expert německé sociální demokracie dr. Adolf Arndt, dokonce ve Spolkovém sněmu 12. července 1950 otevřeně a detailně popsal Globkeho počínání ve prospěch Hitlerova režimu, když ho mimo jiné obvinil, že prostřednictvím právních formulek způsobil masové vraždy. A o rok později, 16. října 1951, vystoupil ve stejném Spolkovém sněmu sociálnědemokratický poslanec dr. Gerhard Luetkens, který prohlásil, že Globke dosazuje do spolkového ministerstva zahraničí bývalé nacisty. A do třetice, deník Deutsche Zeitung otiskl 11. června 1958 celostránkový článek prokazující, jak Globke fakticky ovládá celou západoněmeckou diplomacii.

Žel v popředí byly jiné, politicky vyšší zájmy, než aby měl být člověk jako Globke odstaven z politiky. Studená válka, železná opona, fanatický antikomunismus. Tyto pojmy dělaly lidem jako Globke zeď . Právnické schopnosti tohoto nacistického exponenta byly samozřejmě nejvíce využívány proti německým pokrokovým silám, v první řadě proti komunistům. Ve Varšavě se v roce 1962 sešla mezinárodní komise, která zkoumala působení bývalých nacistických právníků v západoněmecké justici a na dalších vlivných místech. Z jejích závěrů vyplynulo, že Globke se aktivně podílel na formulaci zákonů, nařízení a dalších aktů, které vytvářely základ germanizace, zbavování práv, vyhánění a systematického pronásledování Židů a části obyvatel v okupovaných zemích, zvláště v Polsku a Československu. Ale nic se nedělo. Nedělo se nic proto, že taková kritika přicházela ve valné většině z Východu. A proto se ji vedoucí činitelé tehdejší Spolkové republiky snažili zavrhnout jako komunistickou propagandu. Nutno jen dodat, že úspěšnou.

Michal Rybín, HaNo

{moscomment}