Historické počátky německého imperialismu

Podrobnosti

Vytvořeno 26. 6. 2006

Twitter

Ačkoliv se to možná nebude zdát příliš aktuální, považuji za důležité připomenout jedno kulaté výročí těchto letních dnů. Za několik dní totiž uplyne 140 let od dne, kdy byla 3.července 1866 svedena klíčová bitva rakousko-pruské války u Hradce Králové. Tato skutečnost nepochybně nezůstane nepovšimnuta spolky vojenské historie, které si den bitvy připomínají v historických uniformách každoročně, letos pak zřejmě ještě rozsáhlejšími vzpomínkovými akcemi vzhledem ke kulatosti výročí.

Bylo by ale chybou, kdyby těm, kteří budou tyto akce sledovat, unikly historické souvislosti, mající dalekosáhlý význam nikoliv jen pro svou dobu, ale i pro následujících mnoho desítek let. O co tedy šlo? Nepochybně hlavní příčinou, která vehnala Prusko do války s Rakouskem byla Bismarckova snaha eliminovat rakouský vliv v Německém spolku, což bylo sdružení drobných německých států, vzniklé po napoleonských válkách na troskách Svaté říše římské národa německého, kterou zrušil již Napoleon a nahradil soustavou vazalských států nazývaných Rýnský spolek. Úlohu vůdčího prvku mezi německými státy tak mělo převzít Prusko, zatímco mnohonárodnostní Rakousko mělo být z řešení německých záležitostí vypuzeno úplně. V principu se nejednalo o nic nového. Již v průběhu předchozích více než sta let došlo mezi Rakouskem a Pruskem k několika střetům, ať již v rovině vojenské nebo diplomatické, které měly za cíl oslabit rakouský vliv v Německu. Poslední takový pokus skončil tzv. Olomouckou punktací v roce 1850, které předcházelo bezmála vypovězení válečného stavu, a kterou Prusko opět uznalo rakouskou vůdčí pozici v Německém spolku.

Výše popsaný stav vydržel až do jmenování Otto von Bismarcka pruským ministerským předsedou v roce 1862. Bismarck jednoznačně razil heslo o sjednocení německých států pod pruskou vládou „železem a krví“. V jeho kalkulacích o tom, jak bude vypadat příští Německo, nemělo Rakousko své místo. Došlo sice k formálním jednáním o reformě Německého spolku, kde by Prusko získalo výsadní postavení vedle Rakouska, ale ta nevedla k úspěchu. Vojenská klika představovaná především náčelníkem generálního štábu Moltkem chtěla řešit celou věc vojensky a pokud možno jednou pro vždy. To bylo v souladu s Bismarckovými plány. Válka, která vypukla v červnu 1866, tak byla logickým vyústěním těchto událostí.

Na stranu Rakouska se postavila větší část malých států Německého spolku, především Bavorsko, Hannoversko a další, když předtím spolkový sněm prohlásil Prusko za viníka střetnutí. Naopak Prusko bylo podporováno Itálií, která viděla možnost získání dosud rakouského Benátska. Rakousko tak muselo udržovat v bojové činnosti dvě armády, tzv. Severní v Čechách proti Prusku a Jižní v Benátkách proti Itálii. K hlavním střetnutím pak došlo na českém území.

Do značné míry by se dalo říci, že se v této válce střetl svět „starý“ a „nový“. Doboví pamětníci se shodovali v názoru, že jednalo-li by se o množství barev, pestrost stejnokrojů a eleganci, bylo by vítězství jednoznačně rakouské. Armáda dosud poslátaná bezmála podle feudálních principů, s pěchotou v bílých kabátech, množstvím jezdectva v rozličných barvách, dělostřelci v čepicích s chocholkou a vedena zlatem oprýmkovanými generály v dvojrohých kloboucích se zeleným peřím, se střetla s předobrazem moderního vojska, systematicky postupujícího, až na některé drobnosti barevně jednolitého. Často zmiňovaný rozdíl byl ve výzbroji, kdy Rakušané dosud používali zepředu nabíjené pušky, zatímco pruská armáda měla zadovky. Je ovšem pravdou, že tento aspekt se často přeceňuje a nebyl jedinou příčinou rakouské porážky. Příčina byla v celkové koncepci, neboť nevýhodu složitěji nabíjených pušek jednoznačně převážila rakouská převaha v dělostřelbě, ale nedostatky rakouských velitelů, kteří uznávali pouze mohutné bodákové útoky, neustále opakované proti rychle střílejícím pruským jednotkám, zpravidla ukrytým v terénu, nevyvážilo nic. Bitva u Hradce Králové, kde se obě armády po sérii drobnějších předchozích střetnutí utkaly, znamenala pro Rakousko porážku ne snad smrtelnou, ale značně bolestnou. Velitel Severní armády Benedek byl záhy vystřídán arcivévodou Albrechtem, který do té doby velel Jižní armádě a v bitvě u Custozzy porazil Italy. Ten patřil k lidem, kteří ještě válku nepokládali za prohranou a k smrti nenáviděl pruskou rozpínavost.

Tato vlastnost se také nyní ukázala v pravém světle, když pruští generálové, opojeni vítězstvím, chtěli táhnout na Vídeň a Rakousko zcela zničit. Bismarck těžce prosazoval, aby nebylo v tažení pokračováno. V jeho politických rovnicích bylo pro Rakousko určeno místo spojence a nikoliv poraženého rivala, který hledá příležitost, jak se pomstít. To samozřejmě hrozilo, převládly-li by názory lidí kolem arcivévody Albrechta. Nakonec se tak nestalo, Rakousko rezignovalo na svoje postaveni v Německém spolku, což dalo průchod sjednocení Německa pod pruskou vládou, kdy pak po následné válce s Francií bylo vyhlášeno Německé císařství.

Objektivním zhodnocením výše popsaných událostí lze říct, že rakouská porážka dala průchod rozpínavosti německého imperialismu, čímž byla otevřena cesta k 1.světové válce a všem následujícím událostem. S trochou nadsázky tak lze tvrdit, že o vývoji evropských dějin pro dalších 50 let se rozhodovalo právě u Hradce Králové 3.července 1866. Celoevropský dopad událostí, je tím hlavním nosným námětem, který stojí za důkladné zamyšlení v souvislosti s tímto kulatým výročím.

Daniel Rovný

• < Předchozí
• Další >