Régis Debray: Allende ? rytíř byl nahý

Podrobnosti

Vytvořeno 11. 9. 2006

Twitter

V rámci diskuse k výročí Pinochetova puče v Chile přinášíme stať Régis Debray, někdejšího poradce bývalého francouzského prezidenta Mitteranda, který byl v šedesátých letech marxistickým filozofem a osobním přítelem Che Guevary. Později se seznámil a spřátelil i se Salvadorem Allendem, o ktorém napsal tyto slova několik dní po jeho smrti.

Salvadora Allendeho neporazili. Zemřel tak, jak by si to byl přál: v boji. Nic ho nedonutili přijmout. Člověk od něho často slyšel – tak často, že tomu skoro i přestal věřit – „nedovolím, aby mě v pyžamu strčili do nějakého letadla, nebudu žádať o azyl na nějakém velvyslanectví.“ Jedna věc však byla všem jeho přátelům jasná: pro tohoto hlavního hrdinu hra neskončí jako komická opera, jako se to tak často stávalo v sousedních zemích.

Naposledy jsemm Salvadora viděl před měsícem, v neděli 19. srpna. Pozval mě, abych ji strávil v jeho domě s ním, s jeho rodinou a pár přáteli, kteříí se nezměnili. Vládla dobrá, uvolněná nálada. K poledni se všicni začetli do novin a debatovali o nich. Salvador téhdy zjistil, že New York Times už v pátek referovaly s mnohými podrobnostmi o krizi ve vojenském letectvu, která však vypukla až v sobotu.

Rozčílený Allende se dožadoval, aby do pondělí našli toho „novináře“ a vyhostili ho ze země. Jenže jak se ukázalo, v pondělí už bylo třeba vyřešiť tolik jiných věcí: odvolat z funkce ďalšího generála, předejít dalšímu puči – a tak „novinář“ mohl nerušeně pokračovat ve svojí práci. Chile už žilo jen ze dne na den. Allende už neplánoval nic na víc než 48 hodin dopředu.

Jenže politická moc, která přišla o všechny fyzické donucovací prostředky, je mocí jen na papíře. Aby bylo možné zatknout teroristu krajně pravicové skupiny, či zkonfiskovat dodávku, je nutné mít „zvláštní oddíly ozbrojených mužů“, jak to říkal Engels – tj. státní aparát.

Jenže tento aparát už několik měsíců postupně přecházel do stavu otevené neposlušnosti. Jak by mohl človek žádat, aby státní aparát, vytvořený a obsazený střední třídou, tuto třídu potlačoval?

Allende mohl jen sledovat, jak se moc jeho vlády kousek po kousku vypařuje. Bojoval proti své osamělosti tím, že bušil do stolu a metal po generálech slovní hromy-blesky. Byl to však jen bluf, oháněl se mocí, která už přestala existovat, dával najevo sebejistotu, která mu už nepatřila. Král byl nahý a už brzy to mělo vyjít najevo.

V pochmurném povznesení, či se sarkastickou zaťatostí se Allende každý den pouštěl do nové série taktických manévrů, flegmaticky jako šachový velmistr. Ani já, ani nikdo jiný se ho neodvážil zeptat – jaký to má smysl? Jaká strategie za tím vším stojí?

Všichni jsme věděli, že šlo o otázku taktiky, způsob, jak získat dost času na organizaci, vyzbrojení a koordinaci vojenských formácí stran, které tvořily vládu Lidové jednoty. Byl to souboj s časem.

Jenže Allende se v tomto bludišti událostí rídil dvěmi pevnými body. Za prvé, instinktivně odmítal občanskou válku – která by podle něho byla vzhledem k rovnováze síl dop¨ředu prohraná. Nechtěl nést zodpovědnost za tisícovky zbytečných obětí.

Proto si nevšímal, když ho jeho vlastní Socialistická strana obvinila, že se necháva obehrávat o všechno a požadovala, aby přešel do útoku. Altamirano, který stranu vedl, rozčílený Allendeho vyhýbavostí, se mi na druhý den svěřil: „Nejlepší způsob, jak vyvolat konfrontaci, nebo ji udělat ješte krvavejší, je obracet se k ní zády.“

Nebylo by třeba spiklence odzbrojiť? „Ale čím?“ namítal Allende. „Najdřív mi dejte síly, abych to mohl udělat.“ Lidé ho ze všech stran prosili, aby tyto síly zmobilizoval. „IPouze masy můžou svojí přímou akcí zabránit převratu,“ říkali mu. „A kolik mas je třeba na to, aby zastavili tank?“ ptal se Allende.

Jeho druhým pevným bodoem bylo nezpronevěřit se dějinám, nepošpinit obraz, který o sobě měl a ktěrý chtěl po sobě zanechat. Jinými slovy, nepodlenout vydírání armády a nevzdat se základních črt svého programu. Když chtěl ochránit svoji čest, musel riskovat válku; když se chtěl vyhnout válce, musel sa zneuctit.

Allende si odmítl vybrat. Domníval se – alespoň se tak zdálo – že mezi těmito dvěma hlubokými cíli není rozpor.

Hlavy států nemívaji přátele. Bylo zarážející a úžasné, že Allende přátele měl – silou citu, který by se dal jen těžce vysvětlit, a prece byl mocnější, než politické a názorové rozdíly. Sblížit se s ním se dalo lehce, potom se ale vzájemný vztah naplnil bouřlivými, povrchními hádkami, trucovaním a zase velkorysým usmiřováním.

Svoboda slova byla v jeho přítomnosti absolutní. Jednoho dne, když mě káral za nějaký můj názor, dodal: „Využíváš mou slabost, že svým přátelům prominu všechno.“

Česť byla jeho vášní. Věrnost, šlechetnost, mravní celistvost: říká se tomu „hombria“, což je nepreložitelné. Salvador Allende byl caballero – a jak je možné přeložit toto? Něco jako rytířský duch?

Zastaralé hodnoty, trošku směšné, možná patřící do jiných časů. Ale hodnoty, které byly splacené do posledního halíře. Tento rytiř musel dojít až na samý konec života i svého poslání, aby uvolnil cestu surovému novověku revoluce, která si nyní bude klestit cestu utrpením a krví. Nastala hodina zkoušky ohněm. Nebude krátká.

• < Předchozí
• Další >