Ideový vývoj MPLA v souvislosti s obecným vývojem nezávislé Angoly

Podrobnosti

Vytvořeno 19. 10. 2006

Twitter

Lidové hnutí za osvobození Angoly patří k nejstarším levicovým národně osvobozeneckým hnutím Afriky. MPLA, stejně jako např. Mosambická osvobozenecká fronta či Africká strana nezávislosti Guinei-Bissau a Kapverd, bojovala proti portugalskému kolonialismu. Nezávislosti Angoly bylo dosaženo až po urputných bojích a také díky pádu portugalského fašistického režimu 11. října 1975. Téměř okamžitě po vyhlášení nezávislosti ovšem vypukla v Angole občanská válka vyvolaná CIA a vojsky rasistické Jihoafrické republiky podporovanou UNITOU (Národní unie pro úplnou nezávislost Angoly) a promobutovskou FNLA (Fronta národního osvobození Angoly), v jejichž řadách bojovalo i množství belgických žoldáků.

Na pomoc lidové Angole naopak přišli kubánští dobrovolníci, právě díky nimž MPLA odrazila útok intervenční armády JAR a už v roce1976 rozdrtila FNLA. Již na konci r. 1979 se MPLA sblížila se zeměmi demokratického (=socialistického) bloku a pod vlivem svého charismatického vůdce Agostina Neta (a jeho nástupce Josého Eduarda Dos Santose) se transformovala ve stranu marxisticko-leninského charakteru. Projevilo se to mimo jiné ve změně názvu strany na MPLA - Dělnická strana a názvu státu na Angolská lidová republika v roce 1978 a ve vytvoření masové strany (dodnes má MPLA přes 800 000 členů i přes úbytek, k němuž došlo po r.1991), v přijetí marxistického programu - strana jako předvoj dělnické třídy a jejích spojenců, přihlášení se k marxismu-leninismu a vědeckému socialismu, zavedení demokratického centralismu jako nejvyšší formy vnitrostranické demokracie - a také v praktické politice. I přes trvající občanskou válu dosáhla Angolská lidová republika řady úspěchů. Díky velké hospodářské pomoci socialistických zemí a plánovité ekonomice jejímiž prioritami bylo znárodnění nerostných zdrojů (ropa, diamanty) a továren suroviny zpracujících, boj s negramotností, trvalé zvyšování životní úrovně, potírání nebezpečných nemocí a hospodářský růst se situace obyvatel Angoly postupně zlepšovala a Angola se stala v J Africe pro mnoho zemí takovým vzorem, jakým je Kuba v Latinské Americe. Porážka jihoafrické armády v bitvě u Cuito Cuanavale v roce 1988 (kdy Migy-23 a angolští partyzáni zlikvidovali celé tankové síly JAR) donutila Jihoafrickou republiku ukončit mnohaletou podporu UNITA a výraznou měrou přispěla i k jejímu stažení se z Namibie. S pádem sovětského bloku ale došlo v Angole postupně k politické a hospodářské transformaci. V dubnu 1990 se konaly první přímé rozhovory mezi zástupci MPLA a UNITA. V květnu 1990 vůdce UNITA Jonas Savimbi vyzval k ukončení občanské války a po uzavření mírové smlouvy 1. 5. 1991 mezi válčícími stranami se ze země stáhli Kubánci. V červenci 1991 bylo zavedeno tržní hospodářství, 27. srpna 1992 se název Angolská lidová republika změnil na Angolskou republiku a v roce 1992 se také uskutečnily první pluralitní volby do Lidového shromáždění a volby prezidentské, po nichž vznikla vláda národní jednoty tvořená MPLA, odštěpeneckou Unita Renovada a Angolskou demokratickou frontou. S ohledem na politickou a ekonomickou pluralizaci uznaly v roce 1993 vládu MPLA jako legitimního představitele Angolské republiky Spojené státy americké, do té doby pevně stojící za Jonasem Savimbim. Současně s politickým otevíráním a hospodářskou liberalizací docházelo ke zvyšování rozdílů ve společnosti, snižování životní úrovně a k hospodářskému úpadku (pádivá inflace se vyšplhala v roce 1995 téměř na 2000%, kurz k dolaru se propadl na 13000 kwanz za dolar, hrubý domácí produkt byl v roce 1993 nižší než 600 dolarů na hlavu za rok, rapidně se zvyšuje negramotnost, nezaměstnanost a šíří se v zemi epidemické choroby ) a to vše i přes to, že se vládním silám podařilo ovládnout bohatá diamantová naleziště na severu země. Navíc se nepodařilo ukončit krvavou občanskou válku, neboť bojovníci UNITA nebyli připraveni, a ani ochotni, se adaptovat do běžného každodenního života. Změny ve státě se nemohly neprojevit také uvnitř samotné MPLA-WP. V květnu roku 1991 byla na mimořádném sjezdu Lidového hnutí za osvobození Angoly - Dělnické strany vypuštěna část Dělnická strana. (Obdobně jako na sjezdu KSS - SDL byla z názvu vypuštěna KSS.). V červenci téhož roku pak ústřední výbor nahradil pojem "marxismus-leninismus a vědecký socialismus" pojmem "demokratický socialismus" a zrušil programovou charakteristiku strany jako "avantgardy dělnické třídy a jejích spojenců". Rozhodujícím milníkem ve vývoji bývalé marxistické MPLA se pravděpodobně stal její 4. sjezd, který proběhl v prosinci 1998 a na němž byl přijat nový program s názvem "Kupředu k 21. století. MPLA je lid a lid je MPLA" a na kterém byl do nově vzniklé funkce prezidenta strany zvolen Jose Eduardo dos Santos. V programu se MPLA přihlásila ke své historii a etapu marx-leninismu strany označila za nutnou vzhledem k tehdejší historické situaci, kdy ve většině afrických států podporujících národně osvobozenecká hnutí byl systém vlády jedné strany. Současně MPLA odsoudila tzv. reálný socialismus a přihlásila se k novému humanistickému období lidských dějin (po roce 1990). S ohledem na světové vývojové trendy MPLA vstoupila do Socialistické internacionály podle Programu - "světové organizace stran, jejichž aktivity jsou založeny na demokratickém socialismu. MPLA se přihlásila k sociální demokracii, která je přizpůsobivější a dokáže racionálněji, ale zároveň sociálně fungovat v moderní společnosti jako moderní levice". MPLA se tak stala další z bývalých komunistických stran, které se přetransformovaly na soc. demokracii, byť za cenu odvrhnutí své revoluční minulosti, svých zásad a ztráty značné popularity, takže řada jejích bývalých stoupenců (dělníků a nezaměstnaných) buď k volbám nešla (30%) nebo volila opozici. Ne všichni se však se situací ve straně smířili. Skupina marxisticko-leninských členů MPLA vytvořila v roce 1991 (což byl v Angole rok "velkého třesku" jako u nás rok 1989) revoluční Svaz mladých dělníků a Rolnické strany, které se nejen podařilo dostat do parlamentu, a která se stala jednou z vedoucích obránců práv občanů před různými kráceními, ale která také dokázala po r. 1996 uspořádat několik masových mítinků na podporu národně osvobozeneckého boje afrického lidu (na podporu Kabily, Sankoha či Mugabeho) a která by byla podle průzkumů z r. 1997 třetí nejsilnější stranou v Lidovém shromáždění. Sociální cíle také sleduje Strana sociální obnovy bojující za obnovu životní úrovně občanů a malá Sociálně demokratická strana. Navíc si revolučnost uchovala i řada představitelů a většina členské základny samotné MPLA. I přes kurs nastolený po roce1991 ale Angola zůstává jedním z pokrokových center Afriky a podporuje národně osvobozenecký boj afrických národů proti neokolonialismu a novodobým fašistickým režimům. Stejně tak si MPLA zachovala řadu levicových bodů v programu a stojí jasně nalevo od sociálních demokratů v Evropě i řady tzv. postkomunistických stran. Navíc vzhledem k poměrné hospodářské vyspělosti Angoly, dlouhotrvající občanské válce a mládí nezávislého státu, který byl dlouhá léta plundrován různými kolonialisty a neokolonialisty, je Angola z velké části odkázána na různé druhy zahraniční pomoci a cesta přestavby je v podstatě racionální cestou rozvoje státu v současné době světa hegemonní nadvlády USA. Postup MPLA je tedy alespoň pochopitelný, na rozdíl od postupu některých evropských levicových stran. Ostatně všude ve světě na místo socdemákyzovaných bývalých komunistických stran nastupují nové, skutečně revoluční, které postupně přebírají iniciativu a někde předstihly už své macechy. Jako příklad lze uvést např. Belgickou stranu práce, Marxisticko-leninskou komunistickou stranu Ekvádoru (vedla nedávnou protidolarovou revoluci v Ekvádoru), Jednotnou marx-leninskou stranu Nepálu (vytvořila i vládu), Komunistickou stranu Indie/marxistickou (má více poslanců a zastupitelů než umírněnější původní kom. strana), Maďarskou dělnickou stranu, Svaz polských komunistů "Proletariát", Novou komunistickou stranu Jugoslávie (má své organizace nejen v srbské Jugoslávii, ale také v Makedonii, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Slovinsku), Komunistickou stranu Albánie, Svaz moldavských komunistů, Sjednocenou gruzínskou komunistickou stranu, Komunistickou stranu Kyrgyzie (vyhrála nejnovější volby do Národní rady), Komunistickou stranu Slovenska a mnoho jiných. Kromě toho řada stran dokázala snahu o postkomunizaci přestát, za všechny: KS Řecka (její "svobodovské" vedení dokonce v roce 1990 tvořilo 7 měsíců vládní koalici s konzervativní Novou demokracií, což vedlo k velkému propadu hlasů a uspíšilo nástup marxistů do čela strany), Portugalská KS (kde se navíc do parlamentu ve volbách v roce 1999 dostal i revolučně komunistický Levý blok), italská Strana komunistické obnovy a některé další. Také nálady obyvatelstva v ČR vyžadují zaujetí jasného zásadového revolučně komunistického stanoviska a nabídnutí alternativy ke kapitalistickému zlořádu.

Prameny:
Kolektiv autorů, International Coresspondence - new series2/2000, Cedex, Paříž 2000
Vl. Liščák - P. Fojtík, Státy a území světa, Libri, Praha 1996
G. Bateman a Victoria Eganová, Encyklopedie Zeměpis světa, Columbus, Praha 1994
Kol. autorů, Mezinárodní komunistické, dělnické a národně osvobozenecké hnutí, Svoboda, Praha 1979
-SRP-

• < Předchozí
• Další >