Několik dní nás dělí od pondělí 8. srpna 2011, kdy ve věku 83 let zemřela herečka, recitátorka a komunistická politička Jiřina Švorcová. Po dlouhých 20-ti letech nezájmu sdělovacích prostředků se stala na krátkou dobu tématem číslo jedna. Napsáno bylo mnohé, mnohé dobré, ale také opět a zase tradiční, nenávistné, ale i patetické. Několik dnů odstupu nám dává možnost se v klidu, již s ovládnutím emocí vrátit ve vzpomínce na tuto velkou herečku a připomenout si její život a práci.

Jiřina Švorcová se narodila 25. května 1928 v dnes již neexistující vesnici Kociánovice u Hradce Králové. Měla 3 sourozence. DAMU ukončila v roce 1950. Léta následující až do konce herecké kariéry trávila na prknech Divadla na Vinohradech. Vdaná byla dvakrát, děti nikdy neměla. Žila ve vile, kterou podědila a která se stala také motivem mnoha nenávistných a štvavých výtvorů novinářů.

Do KSČ vstoupila v roce 1946 spolu s velkou částí svých spolužáků a kamarádů. Na rozdíl od mnohých z nich, ona vytrvala. V letech 1964-1971 byla poslankyní Hlavního města Prahy, 1976-1989 členka ÚV KSČ, 1971-1989 Předsedkyně Svazu dramatických umělců. V roce 1989 rezignovala na funkce v ÚV KSČ. V roce 1996 kandidovala do senátu, kdy se probojovala do 2 kola. Z KSČ / KSČM nikdy nevystoupila a zůstala řadovou členkou.

Její herecká kariéra byla bohužel daleko chudší, než by si bývala zasloužila a je velkou zajímavostí srovnat její filmografii a vůbec celkovou hereckou kariéru v porovnání s mnohými rádoby zakázanými umělci a umělkyněmi. Její nejpopulárnější postavou se stala role Anny Holubové z televizního seriálu Žena za pultem z pera známého scenáristy Jaroslava Dietla, jehož vypravěčské mistrovství dokázalo, že se v době vysílání jednotlivých dílů vylidňovaly ulice. Neméně výraznou však Švorcová byla i v dalších téměř dvaceti filmových rolích. Mezi nimi najdeme její nejznámější roli Marie Rysové v Kachyňově filmu Král Šumavy, dále Božena Němcová z Vávrova snímku Horoucí srdce. Její poslední prací před kamerou byla roku 1986 role matky Horáčkové v pětidílném televizním seriálu Gottwald. To není kompletní výčet, jen nástin toho nejznámějšího.

Mnohem štědřejší k ní byla prkna, která znamenají svět, především pak scéna Divadla na Vinohradech. Tam Švorcová nastoupila v roce 1951 ihned po absolvování pražské DAMU. Toto divadlo bylo tehdy ještě známé jako Ústřední divadlo Československé armády. Na této scéně vytvořila až do svého vynuceného odchodu v roce 1990 desítky velmi odlišných rolí. I v tehdejší silné herecké konkurenci se osvědčila jako jedna z nejvýraznějších osobností.

Rolí bylo mnoho, zmiňme například postavy z Jiráskovy slavné trilogie Jan Hus - Jan Žižka - Jan Roháč z Dubé, konferenciérka v adaptaci Čapkovy Války s mloky, dáma v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi. Z díla Karla Čapka skvostně pojala Fanku v Loupežníkovi a zejména nestárnoucí Emilii Marty ve Věci Makropulos. Nemenší podíl tvořily postavy ze světové tvorby. Zahrála si ve Fadějevově Mladé gardě, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu, Lízu v Tolstého Vojně a míru. Z následujících vzpomeňme Kateřinu v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, nebo titulní Tolstého Annu Kareninu aj. Rolí v divadle, kterých se zhostila na výtečnou. bylo nepoměrně více než v televizi či filmu. K jejím největším rolím patřila Schillerova Marie Stuartovna, především ale její ztvárnění titulní role v Čapkově Matce, kterým si, jak sama říkala, splnila herecké absolutorium. Smutné je, že záznam této hry televize nedávala kvůli emigraci Martina Štěpánka a po listopadu zase kvůli Švorcové.

Vlivem lavinových změn ve společnosti byla Jiřina Švorcová z jeviště téměř vyhnána. Jak smutný konec kariéry herečky, která po čtyři desítky let vytvářela řadu nádherných  rolích velkých a okázalých, stejně jako i v těch nejmenších.

Je třeba zmínit ještě jednu oblast, které se herečka věnovala - dabingu a především uměleckého přednesu básní našich i světových velikánů poezie jako Villon, Seifert, Nezval, Florian a další. Jejich interpretací se stala se neodmyslitelnou součástí televizní Nedělní chvilky poezie.

V roce 1990 definitivně odchází z divadla do hereckého důchodu. Nabídky na další role nepřichází, ale Jiřina si našla jiné aktivity, na poli kultury se intenzivně věnovala uměleckému přednesu, který mohli posluchači ocenit nejen v komorních prostředích, ale i během velkých prvomájových manifestací na pražské Letenské pláni či na nedalekém výstavišti. Starala se i o umělecký provoz programové řady Výboru národní kultury, k jehož zakladatelům Švorcová patřila. Obohacovala také programovou strukturu internetového Rádia Haló Futura například svým přednesem Villonových veršů.

Jiřina Švorcová zůstala svým ideálům trvale věrná, a to navzdory nepochopení, nepřízni, ale i pohrdavých a štvavých kampaní. Mnohdy z úst těch, kterým nejednou pomáhala. Nezištně, přátelsky, s pochopením...

Tak jsme ji poznali. Jako ženu sice leckdy nesmlouvavě ráznou, ale současně i hluboce lidskou.

Nedá mi, abych si nepřipomněl několik málo vzácných setkání s ní, které zůstanou trvale v mých vzpomínkách. Při osobním setkání s ní jsem měl pocit jakéhosi odstupu, určité nedůvěry. Což je pochopitelné, vzhledem k tomu, čím si prošla. To však trvalo jen chvíli a když poznala, že nehrozí žádné nebezpečí, byla ochotnou a vlídnou společnicí a to jak na setkáních na Lázku, Kunětické hoře, při příležitosti MDŽ, nebo na promenádě lázní Luhačovice, kde patřila k pravidelným hostům. Společná fotografie a podepsaný výtisk knihy Král Šumavy zůstanou trvalou připomínkou.

Těm, kdo by se chtěli s názory a postoji Jiřiny Švorcové seznámit blíže, lze doporučit knihu Jiřina Švorcová osobně autora Miroslava Graclíka, vydanou nakladatelstvím XYZ v roce 2010 a pokud budete mít možnost, neváhejte seznámit se i s knihou Býti Švorcovou z roku 2000 od nakladatelství Erika.

Na závěr nezbývá než vyjádřit Jiřině Švorcové velký obdiv, uznání za její statečný životní postoj a vyslovit čest její památce!