Miguel Hernández, nepochybný příklad komunisty a básníka

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 5. 2013

Twitter

Ana Escauriaza, členka Ústředního výboru Kolektivů mladých komunistů Španělska (CJC)

Nevím. Bylo to bez hudby.
Tvé velké modré oči
zůstaly otevřené pod ignorantským prázdnem,
nebe z tmavého pohřebního kamene,
naprostá hmota co pomalu klesá a klene se nad tebou,
tělo ty samotný, ohromný,
jediný dnes na Zemi,
které tebou nabité slunci uniká.

Tak začíná báseň, kterou Vicente Aleixandre věnoval Miguelu Hernándezovi po jeho smrti. Báseň se zrodila z jedné kuriózní anekdoty: vypráví se, že po smrti bylo Miguelu Hernandezovi nemožné zavřít oči.

Jeho chuť žít život, analyzovat ho a zmrazit na vždy v básních, která dokazuje tuto malou anekdotu, byla jedním z vynikajících rysů básníka z Alicante.

Miguel Hernández se nenarodil v bohaté rodině jako spousta jiných umělců. Jako umělec si nemohl dovolit věnovat se životu buržoazního bohéma, a už vůbec ne zaplatit si dobré vzdělání. Narodil se v chudé rodině, do školy mohl chodit pouze několik málo let, jelikož jeho rukou bylo třeba k uživení domácnosti. To však nezmenšilo jeho zájem o svět kolem něj a o poezii, příkladem je nespočet básní, které můžeme najít o jeho zemi. Daleko od idylického pohledu, jenž vyjadřuje jakýkoliv buržoazní básník, který nikdy nemusel pracovat, Miguel Hernández poznal bídu ale také krásu venkova a proto jeho básně obsahují zážitky zemědělce z první ruky a člověka s duší Nobelovy Ceny.

Jeho třídní postavení doprovázelo Miguela Hernándeze v jeho poezii i v jeho militanci. Protože Miguel Hernández byl nejen básníkem ale i komunistou. Lépe řečeno byl nejen komunistou ale i básníkem. Dnes se zdá, že většina buržoazních médií v jejich projevu obdivu zapomínají na tento důležitý detail. Ale pravdou je, že je nemožné porozumět Miguelu Hernándezovi, jeho poezii, jeho poslání... v celkovém rozměru, pokud přehlédneme jeho roli komunisty.

Jeho závazek bojovníka v předních řadách dělnické třídy ho vedl k tomu, aby s puškou na rameni bojoval v pátém regimentu v Andalucii, Teruelu, Madridu a Extremaduře. Navštívil také Sovětský Svaz a dostavil se na Mezinárodní kongres Antifašistických spisovatelů.

Když skončila válka, byl uvězněn. Díky přátelství a respektu získaným v intelektuálních frankistických kruzích, nechybělo vlivných "umělců", kteří se za něj přimluvili a pokusili se ho osvobodit, ale vždy jedině pod podmínkou, kterou Miguel Hernández nikdy nepřijal: vzdát se svých ideálů. Jako zásadový komunista neustoupil a neřekl to, co frankističtí psi chtěli slyšet. To vše mu po dlouhé nemoci nakonec přineslo smrt, poté co prošel několika věznicemi, zemřel 28. března 1942 v 5:32 ráno. Nebylo mu možno zavřít oči.

Bylo mu pouhých 31 let. Během svého krátkého života se byl schopen obětovat komunistickému ideálu, pracovat, aby pomohl své rodině, a psát verše, které jsou dnes každým kritikem nadále považovány za jedny z nejlepších v historii kastilského jazyka.

Pro každého komunistu Miguel Hernández nebyl pouhým básníkem, nýbrž i příkladem člena strany. Nejen proto, že neustoupil, ačkoli ho to stálo život. Nejen proto, že dosáhl uznání v kruzích intelektuální buržoazie prostřednictvím své vynikající literatury. Nejen proto, že nechal stranou vše, co měl, aby bojoval na frontě. Ale také proto, že žil a choval se tak jak se má chovat komunistický básník: bojovat a pracovat den za dnem, prchat před buržoazními intelektuálními představami, které také dnes za sebou vleče nespočet pseudospisovatelů tvářících se jako komunisté.

A proto by měl Miguel Hernández zůstat v našich vzpomínkách nejen jako jedinečný spisovatel, ale také jako vzorový soudruh. Nečtěme a nevažme si pouze jeho veršů, ale vezměme si také příklad z jeho života a pokusme se jej převzít a uskutečnit v našem každodenním bytí.

Nechť slouží tento skromný článek k uctění památky této velké osobnosti, vynikajícího spisovatele a nepochybného komunisty.

U okřídlených duší s tebou být
růží smetanového mandlovníku,
o tolika věcech si máme promluvit,
společníku duše, společníku.

Miguel Hernández, Elegie.

Zdroj: http://www.tintaroja.es/cultura/126-miguel-hernandez-ejemplo-consecuente-de-camarada-y-poeta

Překlad článku: Komunistický svaz mládeže

• < Předchozí
• Další >