Vzpomínáme na Luigiho Nona – avantgarda a revoluce

Podrobnosti

Vytvořeno 14. 2. 2024

Twitter

29. ledna uplynulo sto let od narození Luigiho Nona, skladatele, který více než kdo jiný spojil svou hudební činnost s komunistickou politickou angažovaností.

Téměř všechna Nonova díla jsou inspirována politickými fakty a osobnostmi a jeho činnost vždy směřovala k podpoře přístupu k umělecké hudbě pro lidové třídy, které z ní byly vždy programově vyloučeny.

Ve své tvorbě Nono spolupracoval s mnoha významnými instrumentalisty a také s Claudiem Abbadem, prozíravým a demokratickým dirigentem, který vždy dbal na šíření, výchovu a vzdělávání v oblasti hudby a jehož desáté výročí úmrtí si nyní připomínáme.

Těmto dvěma významným osobnostem hudby posledních desetiletí, se již v minulosti věnovali na stránkách Contropiano („Luigi Nono a nostalgie budoucnosti“, „Claudio Abbado a herectví v hudbě“).

Abychom si dnes připomněli zejména postavu Luigiho Nona, vyjdeme z článku, který vydala Granma, oficiální orgán Komunistické strany Kuby, u příležitosti stého výročí narození italského skladatele a který se týká zejména jeho protikoloniální a protiimperialistické činnosti a jeho vztahu ke kubánské revoluci.

Spojení Luigiho Nona s pojmy avantgarda a revoluce není zdaleka jen klišé.

Pokud ve 20. století existoval hudebník, který důsledně a radikálně ztělesňoval potřebu rozšiřovat estetické obzory v souladu s autenticky emancipačními návrhy, pak to byl italský skladatel narozený 29. ledna 1924 v Benátkách.

Sté výročí jeho narození by mělo nasměrovat nové výzkumy a podnítit úvahy o životaschopnosti způsobu myšlení a tvorby hudby, který odpovídá potřebám naší doby.

Vyučil se na konzervatoři ve svém rodném městě, byl žákem Gian Francesca Malipiera a jeho umělecký růst ovlivnil lidový odpor proti fašismu a obrodný vzduch, který začal vanout na konci druhé světové války.

Stalo se tak zejména po spřátelení s Luigim Dallapiccolou, Brunem Madernou a dirigentem Hermannem Scherchenem a po účasti na Mezinárodních letních kurzech v Darmstadtu, kde se setkal s Edgarem Varèsem a Karlheinzem Stockhausenem.

Od dodekafonismu se rychle posunul k mnohem otevřenějším a transgresivnějším formám, které podpořila politická angažovanost, již na sebe vzal v 50. letech minulého století, kdy se angažoval v Italské komunistické straně.

Zvukové experimenty a militantnost byly neoddělitelné v počátcích tvorby /Epitaf pro Federica Garcíu Lorcu (1951-1953)/, /Vítězství Guerniky (1954)/, /Přerušená píseň (1956)/ a /Netolerance (1960)/, která debutovala na benátském bienále v roce 1961 a do níž byly začleněny texty Bertolta Brechta, Vladimira Majakovského, Julia Fučíka a Jeana Paula Sartra, což znamenalo mezník v používání elektroakustických postupů.

Od té doby byla každá jeho prezentace epochální: /Osvětlená továrna/, /Pamatuj, co ti udělali v Osvětimi/, /Komo vlna síly a světla/ a /K velkému slunci plnému lásky/.

Posledně jmenovaná scénická akce shrnovala pojmy a myšlenky, které vyslovili Fidel Castro a Che Guevara.

S kubánskou revolucí měl Nono velmi zvláštní vztah. V roce 1968 se zúčastnil Kulturního kongresu v Havaně. V roce 1972 v Casa de las Américas sdílel kulatý stůl Hudba a osvobození s Peruáncem Césarem Bolañosem, Kubáncem Haroldem Gramatgesem a Chilanem Victorem Jarou, jemuž o rok později, po jeho zavraždění rukou Pinochetových hord, věnoval dojemný nekrolog na stránkách novin L'Unitá. Dne 21. května 1978 spolupracoval se zvukovou skupinou Génesis na choreografii Alicie Alonso s návrhy venezuelského kinetického umělce Jesúse Sota pro Kubánský národní balet.

V posledních letech svého života - zemřel v Benátkách 8. května 1990 - neopomíjel plánovat nové estetické závazky. Je tu Prometheus, dílo náročné svým integrativním duchem. Jak řekl muzikolog Luigi Pestalozza, prostorové pojetí zvuku u Luigiho Nona znamenalo revoluci, jejíž rozsah není zdaleka vyčerpán.

Luigi Nono, avantgarda a revoluce - Kultura - Granma - oficiální hlas KS Kuby

Luigi Nono: Julius Fučík

Luigi Nono: Prometeus (uvedeno v Ostravě)

• < Předchozí
• Další >