Základní složky hiphopu tvoři grafitti, breakdance a rapová muzika. S nimi je úzce spjato často i veřejně propagované braní drog. Ačkoliv snad někteří hiphopaři zastávají vůči kapitalismu opoziční postoje, je kultura hiphopu jako celek reakční. Minule jsme se zabývali grafitti, nyní se zaměřme na rap – hudební vyjádření hiphopu.
Pojem Rap má svůj původ v angličtině a je zkratkou slovního spojení Rhytm and Poetry (česky rytmus a básnictví), tedy má jít o umění rytmického recitálu s beatovou hudbou jako melodickým pozadím. Kvůli velkému významu textu je rap znám jako „message music“, jako muzika, která šíří nějaké poselství. Proto je rap často používán různými hudebními skupinami, které zastávají politické postoje. Mnozí mladiství jsou rapem nadšeni, protože je otevřený novým hudebním vlivům a nechává prostor pro spontánní protestní akce reagující na aktuální situaci. Realita je ale jiná.
 
Ticho po pěšině kolem Bushovy války v Iráku
V týdnech, v nichž probíhala válka v Iráku, velcí rapeři mlčeli. Jedině Beasty Boys nabídli na své webové stránce alespoň nějaký protiválečný rap. Jinak „řada tvrdých hiphopařů a rockerů, kteří na sebe obvykle upozorňují svými kontroverzními postoji, zcela nekontroverzně držela hubu.“(Berliner Zeitung z 19.3. 2003) Byla to náhoda nebo projev vlivu kapitalistického systému na rap?
Dva důležité pilíře tzv. moderního antiautoritářství (antitotalitarismu) se v hiphopu nacházejí v téměř čisté podobě: jde o individualismus a sobectví, které mají mládež rozdělit. Individuální seberealizace, nikoliv jednotný boj, je prohlašována za hlavní životní cíl mládeže. Je zamlčováno, že ve skutečnosti mládež potřebuje pomoc a „autoritu starších soudruhů, která je založena na zkušenostech z bojů proti útlaku a vykořisťování“, jak již říkal Lenin (viz Strategie a taktika v třídním boji, otištěno v Revolutinärer Weg 20/1981,s. 129). Namísto toho podle raperů má být autoritou prý jedině vlastní já a uspokojování osobních potřeb jednotlivce.
Rap tenhle nesprávný individualismus propaguje, i když jiným způsobem než grafitti. Sprejeři v podstatě kvůli nebezpečí trestního stíhání nemůžou vystoupit z temnoty uliček, vlakových dep a tunelů metra. Rapeři naproti tomu mohou vystupovat zcela otevřeně v záři reflektorů, kde jsou jejich tělo, obličej i hlas snadno identifikovatelné a kde jsou oslavování jako „cooloví týpci“ a zároveň si zachovávají přídech undergroundu.
„Dělej si, co chceš, ale zůstaň při tom uvolněnej a cool“ – tak zní ústřední poselství rapu. Jde o pokrytectví. Jakoby mohla v rámci kapitalistických vztahů pro masu lidí a mládeže vůbec možnost skutečné seberealizace existovat. „Uvolněný a cool“ neznamená nic jiného, než pasivní a nezúčastněný, izolovaný od aktivit. Podle takových scestných názorů není potřeba a ani by se nemělo vášnivě, disciplinovaně a rázně bojovat v jednotně s ostatními za zásadní změnu společenských poměrů.
 
Od neviného posměchu ke zlým pomluvám
Nejdůležitější metody používané v rapu k tvorbě excesivního kultu vlastního já jsou „dissen“ a „battle“, tzn. druh boje dvou kohoutů (raperů) na jednom smetišti.
Dissen ( z angl. disrespect, tzn. chovat se pohrdavě) znamená provokovat svého konkurenta slovy. Něco přitom zní ještě vtipně: „ Ty jsi zrnko písku a já Sahara, ty jsi doušek vody a já Niagara.“ (podle Sascha Verlan, Rap-Texte, in Arbeitstexte für den Unterricht , Stuttgart 2000, s. 25)
Když se ale vtipkuje úplně o všem, není to nakonec vůbec vtipné. Dalším stupněm dissenu už jsou vyložené urážky a rány pod pás, v rámci nichž se až příliš často objevuje tvrzení primitivně nepřátelské k dělníkům: „ Ty seš tak blbej jako řidič tracku s kadeřnicí, já tě odhalím ty mrňavoučkej ufňukanče. Ty jsi absolutní peklo a já ráj. (podle Sascha Verlan, Rap-Texte, in Arbeitstexte für den Unterricht, Stuttgart 2000, s. 65)
Od poloviny devadesátých let se texty při „battles“ stále zostřují a stávají se čím dál tím víc reakcionářské. Objevuje se v nich často sociální darwinismus – propaganda, že přežijí jen ti nejsilnější („Život je tvrdej, úspěchu nedosáhne, kdo jde po falešný stopě.“) Rap se při dissenu a battle používá jako doprovodná hudba ke konkurenčnímu boji, při němž koncertující „umělci“ rozeštvávají taky dělníky.
Stále otevřeněji se projevuje tendence ostatní rapery nejen urážet, ale ponížit je a aspoň slovně je zlikvidovat. Rýmy, které se dřív týkaly blíže nedefinovaných fiktivních osob, teď útočí proti jednoznačně určených skupinám lidí a jsou pné výhružek proti ženám, postiženým, komunistům, homosexuálům apod. Lze uvést pro příklad jen pár textů německého rapu: „ Žádnej respekt vůči těm, kdo se rapu posmívaj. Jste děvky, děvky, nic než děvky.“ „ Poslouchejte vy, dívky, které jste na ženský, nakonec vás krutě dostanem.“ „Zplynujem tě, jak Hitler celý tvoje příbuzenstvo.“ (viz 20 Jahre Hiphop in Deutschland, Höfen 2000, s. 251)
Celosvětově se v rapu prosazuje trend zesurovění a otupění. Rasistická propaganda se stala „salonfähig“ (jde o známé německé slovo doslova přijatelná i do salonů, shopná být užívána v salonech, tzn. běžně používaná, chápaná jako něco všeobecně normálního – pozn. překladatele).
Místo, aby se zloba nad celou bezperspektivností systému obrátila proti jeho skutečným původcům, slouží rap k tomu, aby si lidi nadávali navzájem. Vítězem je ten, kdo svoje soupeře v „battle“ nevíc urazí, ten kdo použije nejsprostší nadávky.
 
Zbožštění požívaní drog
Konzumování drog je otevřeně propagováno mnoha rapery. V textech se objevují průpovídky ve stylu „svět je příliš drsnej bez trávy“ apod. Alkohol, ale především „fet“ se vyzvedá jako nezbytnost. Hašiš je zbošťován jako „droga komunity“, která posiluje společné vědomí. Velké mezinárodní hiphopové akce bývají proto často spojeny právě s¨distribucí a požíváním drog. To, že touto cestou jsou do drogové scény zataženy masy mladých, kteří prostě chtějí zapadnout do kolektivu, už velké hiphopařské celebrity nezajímá.
Vládnoucí už dávno poznaly, jak cenná je hiphopová kultura pro udržení kapitalistického systému a pro „kanalizaci“ vzpoury mládeže. Nejen díky jejímu využití pro obchodní účely v rámci hudebního a jiného zábavního průmyslu, ale také díky otupení ostnu vzpoury, která je zavedena na slepou kolej. Rap a další složky hiphopu jsou proto propagovány v domech mládeže i v některých školách. V Berlíně například existuje nabídka více než 100 zařízení pro mládež, kde lze praktikovat graffiti. Rapové koncerty jsou sponzorovány od velkých nadnárodních koncernů – od General Motors, DaimlerChrysler, přes Siemens až po Nike atd.
 
Mezigenerační animozita jako program
Rap přispěl nemalou měrou k tomu, že se dnes statisíce mladých lidí vytváří jakousi tajnou řeč, vymýšlejí si stále nová slova, jako in, socka, kendor, oldspeak aj. v domění, že tím projevují bůhví jakou kreativitu. Ve skutečnosti nejde o žádný nový jazyk ani o modernizaci, revolucionarizaci slovníku, ale jde o projev vlastní neschopnosti vyniknout jinak a jinde, o projev namyšlenosti a pohrdání masami.
Nejde totiž o to, aby „interpreta“ sdělení pochopilo co nejvíc lidí, aby se jeho sdělení co nejvíc rozšířilo, nýbrž jen o to získat si v rapové scéně respekt bláznivými hesly a „novátorskými“ slovy. Těmi se rapeři odlišují a vymezují proti ostatní mládeži (zvlášť dělnické) a především proti starším věkovým ročníkům. Účelem je nahradit skutečné příčiny problémů v kapitalismu smyšlenými mezigeneračními rozpory a odvést tak pozornost a vzpouru mladých proti kapitalistům na slepou vedlejší kolej. V tom se rap nijak neliší od různých alternativních realit (drogy, hráčství, náboženský izolacionalismus) nebo od fašismu (ten vytváří zase umělé nepřátelství mezi rasami a národy).
Proti takovému rozbíječství je třeba postavit bojovou jednotu mladých i starších soudruhů. Bez aktivního přispění mládeže nemůže proletariát zvítězit. Mládež musí boj proletariátu vzít za svůj a podřídit své zvláštní individualistické i skupinové zájmy obecným komplexním úkolům, spojit své zájmy se zájmy ostatních vykořisťovaných sociálních skupin, protože jedině jejich vyřešením budou vyřešeny i problémy mládeže. Jedině pokud toto mládež pochopí, mohou se zcela rozvinout její nejlepší schopnosti. Celé tajemství úspěchu tkví právě v dialektické jednotě stáří a mládí. A tento závěr platí i pro hudbu.
Volker Hoffmann / Anna Bartholomé

Z týdeníku Marxisticko - leninské strany

Německa Rote Fahne přeložil a upravil JKA

{moscomment}

• < Předchozí