Karel Marx: O kapitálu a jeho krizích

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 5. 2013

Tyto citace - jejichž výběr byl proveden na základě stejnojmenné brožury z doby velké hospodářské krize 30. let - nemají sloužit jako souvislý výklad a nenahradí studium Marxova Kapitálu či četbu jiných učebních textů k marxistické politické ekonomii.

Ve velkolepém díle Kapitál provádí Marx podrobnou a konkrétní analýzu kapitalistické akumulace. Odvozuje z ní základní zákony. A tak při akumulaci koncentrací a centralizací, za likvidace malého kapitálu neschopného konkurence, dochází na jednu stranu k rozvíjení produktivních sil společnosti, které by za jiných okolností šetřily lidskou práci. Na druhou stranu ovšem toto "šetření" má zde jiný efekt - vytváření nezaměstnaného a polozaměstnaného obyvatelstva, zvyšování vykořisťování pracujících, snižování podílu pracující třídy na jí vyrobeném bohatství. Jak přiléhavě říká Marx: "Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál."

Zároveň s technickým rozvojem a růstem kapitálu stojí před jím nechtěnou tendencí k poklesu míry zisku. Tuto tendenci se kapitál snaží vyrovnat jen dalším stupňováním vykořisťování, neustálým rozšiřováním pole své působnosti, zostřováním konkurence, což ale oslabuje možnost realizace, to znamená využití vyrobené nadhodnoty. Vedle relativně "přebytečného" obyvatelstva vzniká relativně přebytečný kapitál. Stručně řečeno jde o rozpor mezi rozvojem společenských výrobních sil - který je historickým účelem kapitalismu na jedné straně; a omezenými prostředky individuálního přivlastňování produktu na straně druhé. Tento rozpor se vyostřuje v krizi s nadvýrobou jako centrálním projevem. Každé řešení krize, jež nejde za rámec kapitalistického výrobního způsobu, je jen dočasným řešením, které připravuje rozpor na vyšší úrovni.

To co zde uvedené texty neobsahují, je přechod kapitalismu do nové fáze, který nastal po Marxově smrti. Jde o fázi monopolního kapitalismu neboli imperialismu, jehož analýzu podal Lenin. Zde získává koncentrace kapitálu nové kvality, kdy finanční kapitál a monopoly využívají ve své zostřené konkurenci státní moc. Základní zákony kapitalismu zůstávají v platnosti, jen jsou modifikovány formy jejich projevu. Krize zvyšuje válečné nebezpečí.

Úvodní slovo KSM

 

Základem, východiskem fyziologie buržoazního systému - pochopení jeho vnitřní organické souvislosti a životního procesu - je určení hodnoty [výrobku] pracovní dobou.

TII 172

Nezávislý rolník nebo řemeslník je rozpolcen ve dvě osoby. Jako majitel výrobních prostředků je kapitalistou, jako dělník je svým vlastním námezdním dělníkem. Jako kapitalista platí tedy sám sobě mzdu a pobírá zisk ze svého kapitálu, tj. vykořisťuje sám sebe jako námezdního dělníka a platí si v nadhodnotě daň, kterou je práce nucena platit kapitálu. Možná, že si jako pozemkový vlastník platí sám sobě ještě nějakou třetí část (rentu), podobně - jak uvidíme později - jako průmyslový kapitalista, pracuje-li s vlastním kapitálem, platí sám sobě úroky a považuje to za něco, co mu patří, nikoli jako průmyslovému kapitalistovi, nýbrž jako kapitalistovi vůbec.

Zvláštní společenská určenost výrobních prostředků v kapitalistické výrobě, které nabývají tím, že vyjadřují určitý výrobní vztah, je tak srostlá s materiálním bytím těchto výrobních prostředků jako takových, a v představách buržoasní společnosti je tak neoddělitelně spjata s tímto materiálním bytím, že uvedená určenost (vyjádřená jako zvláštní kategorie) se připisuje i takovým vztahům, které jí přímo odporují. Výrobní prostředky se stávají kapitálem jen potud, pokud se jako samostatná síla osamostatnily vůči práci. V uvedeném případě je výrobce - pracovník - majitelem, vlastníkem svých výrobních prostředků. Nejsou tedy kapitálem, právě tak jako on není vůči nim námezdním dělníkem. Nicméně se na ně pohlíží jako na kapitál a pracovník je sám v sobě rozpolcen, takže on jako kapitalista zaměstnává sebe sama jako námezdního dělníka.

Ať je tento způsob znázornění na první pohled sebeiracionálnější, přece jen je na něm něco správného v tomto smyslu: V daném případě výrobce sice vytváří svou vlastní nadhodnotu (předpokládá se, že své zboží prodává za jeho hodnotu), jinými slovy, v celém jeho produktu se zpředmětňuje pouze jeho vlastní práce. Že si však sám může přivlastnit celý produkt své vlastní práce a že přebytek hodnoty jeho produktu nad průměrnou cenou jeho práce, řekněme jednoho dne, si nepřivlastňuje někdo jiný, zaměstnavatel - za to nevděčí své práci (kterou se ničím neliší od jiných dělníků), nýbrž svému vlastnictví výrobních prostředků. To znamená, že své vlastní nadpráce se zmocňuje jedině díky svému vlastnictví výrobních prostředků, a v tom smyslu se chová jako svůj vlastní kapitalista k sobě samému jako námezdnímu dělníkovi.

Rozštěpení se jeví v nynější společnosti jako normální vztah. Kde se tedy fakticky nevyskytuje, tam se předpokládá, a jak bylo právě ukázáno, v jistém smyslu správně; protože (na rozdíl například od poměrů ve starém Římě nebo v Norsku anebo v Americe, na severozápadě Spojených států) spojení se tu objevuje jako něco náhodného a rozštěpení jako něco normálního, a proto se rozštěpení považuje za základní vztah i tam, kde se v jedné osobě spojují různé funkce. Velmi nápadně tu vystupuje fakt, že kapitalista je sám o sobě jen funkcí kapitálu a dělník funkcí pracovní síly.

TI 416-418

Kapitál se skládá ze surovin, pracovních nástrojů a nejrozmanitějších životních prostředků, kterých se používá k výrobě nových surovin, nových pracovních nástrojů a nových životních prostředků. Všechny tyto součásti kapitálu jsou výtvory práce, produkty práce, jsou nahromaděnou prací. Nahromaděná práce, která je prostředkem k nové výrobě, je kapitálem.

Tak praví ekonomové.

Co je černošský otrok? Člověk černého plemene. Z toho nikdo nezmoudří.

Černoch je černoch. Teprve za určitých poměrů se stává otrokem. Spřádací bavlnářský stroj je stroj na předení bavlny. Jen za určitých poměrů se stává kapitálem. Je-li vytržen z těch to poměrů, je právě tak málo kapitálem jako zlato samo o sobě penězi nebo cukr cenou cukru.

Ve výrobě působí lidé nejenom na přírodu, nýbrž také na sebe navzájem. Mohou vyrábět jen tehdy, jestliže se určitým způsobem spojí k společné činnosti a vzájemně si své činnosti vyměňují. Aby mohli vyrábět, vstupují do určitých vzájemných vztahů a poměrů a jen v rámci těchto společenských vztahů a poměrů se uskutečňuje jejich působení na přírodu, uskutečňuje se výroba.

NPK (VS 1 484-485)

Společenské vztahy, v nichž jednotlivci vyrábějí, společenské výrobní vztahy se tedy mění, přetvářejí se změnou a vývojem materiálních výrobních prostředků, výrobních sil. Výrobní vztahy tvoří ve svém souhrnu to, co se nazývá společenskými vztahy, společností, a to společností na určitém stupni dějinného vývoje, společností mající zvláštní, odlišný charakter. Antická společnost, feudální společnost, buržoazní společnost jsou takovými souhrny výrobních vztahů, z nichž každý označuje zároveň zvláštní vývojový stupeň v dějinách lidstva.

Také kapitál je společenský výrobní vztah. Je to buržoazní výrobní vztah, výrobní vztah buržoazní společnosti. Což nebyly životní prostředky, pracovní nástroje a suroviny, z nichž se skládá kapitál, vytvořeny a nahromaděny za daných společenských podmínek, v určitých společenských vztazích? Což se jich nepoužívá k nové výrobě za daných společenských podmínek, v určitých společenských vztazích? A nečiní právě tento určitý společenský ráz z výrobků sloužících nové výrobě kapitál?

Kapitál se neskládá pouze ze životních prostředků, pracovních nástrojů a surovin, pouze z materiálních výrobků; skládá se také ze směnných hodnot. Všechny výrobky, z nichž se skládá, jsou zboží. Kapitál není tedy jen sumou materiálních výrobků, je sumou zboží, směnných hodnot, společenských veličin.

NPK (VS 1 485)

Jak se nyní určité množství zboží, směnných hodnot, stává kapitálem?

Tím, že se jako samostatná společenská moc, tj. jako moc jedné části společnosti, uchovává a rozmnožuje směnou za bezprostřední, živou pracovní sílu. Existence třídy, která nemá nic než svou pracovní schopnost, je nutným předpokladem kapitálu.

Teprve panství nahromaděné, minulé, zpředmětněné práce nad bezprostřední, živou prací činí z nahromaděné práce kapitál.

Podstata kapitálu není v tom, že nahromaděná práce slouží živé práci jako prostředek k nové výrobě. Podstata kapitálu je v tom, že živá práce slouží nahromaděné práci jako prostředek k uchování a rozmnožení její směnné hodnoty.

NPK (VS 1 486)

Kapitál tedy předpokládá námezdní práci a námezdní práce předpokládá kapitál. Podmiňují se navzájem: jedno plodí druhé.

NPK (VS 1 487)

Tvrzení, že zájmy kapitálu a zájmy dělníků jsou totožné, znamená vlastně jenom: kapitál a námezdní práce jsou dvě stránky téhož vztahu. Jedna podmiňuje druhou, jako se navzájem podmiňují, lichvář a marnotratník.

NPK (VS 1 488)

Vlastníci pouhé pracovní síly, vlastníci kapitálu a pozemkoví vlastníci, příslušné zdroje jejichž důchodu jsou: mzda, zisk a pozemková renta, tedy námezdní dělníci, kapitalisté a pozemkoví vlastníci, tvoří tři velké třídy moderní společnosti, založené na kapitalistickém způsobu výroby.

KIII 2 421

Kapitál, půda, práce! Ale kapitál není věc, nýbrž určitý, společenský, určité historické společenské formaci náležející výrobní vztah, který se obráží na určité věci a vtiskuje této věci specifický společenský charakter. Kapitál není souhrn materiálních a vyrobených výrobních prostředků. Kapitál, to jsou výrobní prostředky, přeměněné v kapitál, které samy o sobě nejsou kapitálem o nic víc, než jsou zlato či stříbro samy o sobě penězi. Jsou to výrobní prostředky, monopolisované určitou částí společnosti, jsou to produkty a podmínky uplatnění pracovní síly, osamostatněné vůči této živé pracovní síle a tímto protikladem v kapitálu zosobněné. Jsou to nejen výrobky dělníků, přeměněné v samostatné mocnosti, výrobky jako vládci nad svými výrobci a jako jejich kupci, nýbrž jsou to také společenské síly a budoucí... forma této práce, které proti nim vystupují jako vlastnosti jejich výrobku. Máme tu tedy určitou, na první pohled velmi mystickou, společenskou formu jednoho z faktorů historicky se vytvořivšího společenského výrobního procesu.

KIII 2 349-50

Nikdy se nesmí zapomínat, že u kapitalistické výroby nejde přímo o užitnou hodnotu, nýbrž o směnnou hodnotu a zvláště o zvětšení nadhodnoty. To je hybný motiv kapitalistické výroby a je moc krásné, když někdo abstrahuje od základny kapitalistické výroby, aby sprovodil ze světa její rozpory a udělal z ní výrobu, která je zaměřena na bezprostřední spotřebu výrobců.

TII 526

Víme však, že ve skutečnosti je uchovávání, a potud i reprodukce hodnoty produktů minulé práce jen výsledkem jejího kontaktu s živou prací; a za druhé, že velení produktů minulé práce nad živou nadprací trvá právě jen tak dlouho, dokud trvá kapitalistický vztah - onen určitý sociální vztah, kdy minulá práce stojí samostatně proti živé práci a podřizuje si ji.

KIII 1 385

Fysiokraté přenesli zkoumání o původu nadhodnoty ze sféry oběhu do sféry bezprostřední výroby, a tím položili základ k analyse kapitalistické výroby.

Naprosto správně razí základní poučku, že produktivní je jedině ta práce, která tvoří nadhodnotu, ta práce, v jejímž produktu je tedy obsažena vyšší hodnota, než činí součet hodnot spotřebovaných při výrobě tohoto produktu. Protože hodnota suroviny a materiálu je dána a hodnota pracovní síly se rovná minimu mzdy, je jasné, že tato hodnota může záležet jen v práci, kterou dělník dává kapitalistovi navíc nad množství práce, které dostává ve své mzdě.

TI 41-42

Protože na základně kapitalistické výroby určitá suma hodnoty, zračící se v penězích nebo ve zbožích - vlastně v penězích, přeměněné formě zboží - umožňuje vytloukat z dělníků určité množství práce zdarma, přivlastňovat si určitou nadhodnotu, nadpráci, nadprodukt, je jasné, že peníze samy lze prodávat jakožto kapitál, ale jakožto zboží sui generis, čili že kapitál lze kupovat ve formě zboží nebo peněz.

TIII 441

Ve skutečnosti prodává půjčovatel peněz průmyslovému kapitalistovi a v této transakci jde jen o toto: Půjčovatel přenechává průmyslovému kapitalistovi na určitou dobu vlastnictví peněz. Zcizuje na určitou dobu svůj vlastnický titul, a průmyslový kapitalista tím na určitou dobu toto vlastnictví kupuje. Proto se půjčovatelovy peníze jeví jako kapitál. Ještě než jsou zcizeny; pouhé vlastnictví peněz nebo zboží - oddělené od kapitalistického výrobního procesu - se jeví jako kapitál.

Na věci nic nemění to, že peníze se projevují jako kapitál, teprve když jsou zcizeny, stejně jako se nic nemění na užitné hodnotě bavlny tím, že se fakticky projevuje, teprve když je zcizena přadlákovi, nebo užitná hodnota masa, teprve když se maso dostane z řezníkova krámu na stůl spotřebitele. Peníze, jakmile se nevydávají na spotřebu, zboží, jakmile neslouží opět ke spotřebě [svého] vlastníka, činí tedy ze svého vlastníka kapitalistu a jsou samy pro sebe - odděleně od kapitalistického výrobního procesu a před svou přeměnou v "produktivní" kapitál - kapitálem. To znamená hodnotou, která se sama zhodnocuje, uchovává a rozmnožuje. Vytvářet hodnotu, vynášet úrok je jejich imanentní vlastností, právě tak, jako je vlastností hrušně plodit hrušky.

TIII 447

V úroku na rozdíl od zisků se zračí pouze hodnota vlastnictví kapitálu, tj. úrok činí z vlastnictví peněz (sumy hodnot, zboží, v kterékoli formě) o sobě vlastnictví kapitálu, a tudíž zboží či peněz, pro sebe zhodnocující se hodnotu. Ovšem, pracovní podmínky jsou kapitálem jen potud, pokud fungují vůči dělníkovi jako jeho nevlastnictví, a tudíž jako cizí vlastnictví. Ale jako takové fungují jen v protikladu k práci. Protikladné jsoucno těchto pracovních podmínek práci činí z jejich vlastníka kapitalistu, a z těchto pracovních podmínek, které jsou jeho majetkem, kapitál.

TIII 446

Pokud se hodnota kapitálu objevuje znovu ve výrobku, nelze kapitál nazývat "zdrojem bohatství". Kapitál zde přidává výrobku svou vlastní hodnotu jen jako nahromaděná práce, jako určité množství materialisované práce.

Kapitál je tvůrcem hodnoty jen jako vztah, pokud jako donucovací síla vládnoucí nad námezdní prací přinucuje námezdní práci k nadpráci, čili pokud pohání produktivní sílu práce a nutí ji vytvářet relativní nadhodnotu.

TI 88-89

Země je tím bohatší, čím menší je její produktivní obyvatelstvo v poměru k celkovému produktu; je to tak jako u jednotlivého kapitalisty: čím méně dělníků potřebuje k výrobě téže nadhodnoty, tím lépe pro něho. Země je tím bohatší, čím menší je při témž množství produktů produktivní obyvatelstvo v poměru k neproduktivnímu. Tato poměrná nepočetnost produktivního obyvatelstva by totiž byla jen jiným výrazem pro poměrně vysoký stupeň produktivity práce.

Z jedné strany má kapitál tendenci snižovat pracovní dobu nutnou k výrobě zboží na stále menší a menší minimum, a tedy také snižovat počet produktivního obyvatelstva v poměru k mase produktu. Z druhé strany však má kapitalistický výrobní způsob opačnou tendenci, tendenci akumulovat, přeměňovat zisk v kapitál, přivlastňovat si co možná největší množství cizí práce. Snaží se snížit míru nutné práce, ale při dané míře se snaží používat co možná největšího množství produktivní práce.

TI 230

...[buržoazní názor, že historické jsou jen vztahy rozdělování, ne výrobní vztahy] je založen na zaměňování a ztotožňování společenského výrobního procesu s prostým pracovním procesem, jak by jej také musel provádět uměle isolovaný člověk bez jakékoli pomoci společnosti. Pokud je pracovní proces jen pouhý proces mezi člověkem a přírodou, zůstávají jeho prosté prvky společné všem jeho společenským vývojovým formám. Ale každá určitá historická forma tohoto procesu rozvíjí dále jeho materiální základy a společenské formy. Když dosáhne určitého stupně zralosti, odhodí se a ustoupí vyšší formě. Že moment takové krise nadešel, ukazuje se, jakmile se rozšíří a prohloubí rozpor a protiklad mezi vztahy rozdělování, a tudíž i určitou historickou podobou příslušných výrobních vztahů na jedné straně, a výrobními silami, výrobní schopností a rozvojem jejích činitelů na druhé straně. Pak vzniká konflikt mezi materiálním rozvojem výroby a její společenskou formou

KIII 2 240

...celý vtip buržoazní společnosti spočívá právě v tom, že a priori neexistuje vědomá společenská regulace výroby. Rozumné a přirozeně nutné se prosazuje jen jako slepě působící průměr.

Kug 11/7 1868 (VS 3 590)

Jakmile se pochopí souvislost věcí [kapitalistické výroby], hroutí se veškerá teoretická víra v trvalou nezbytnost stávajících poměrů, ještě než se tyto poměry zhroutí v praxi.

Kug 11/7 1868 (VS 3 590)

... kapitalistické výrobě proporcionalita jednotlivých výrobních odvětví vystupuje z disproporcionality jako neustálý proces, tím že se tu souvislost celkové výroby vnucuje agentům výroby jako slepý zákon a ne jako zákon, který by byl pochopen jejich kolektivním rozumem, a tudíž ovládnut, nepodrobuje tedy výrobní proces jejich společné kontrole.

KIII 1 str. 239

...boj za zákonné omezení pracovní doby zuřil tím prudčeji, čím víc zasahoval - nehledě k vyděšené chamtivosti - do velkého boje mezi slepým panstvím zákonů nabídky a poptávky, který tvoří politickou ekonomii buržoazie, a mezi kontrolou společenské výroby společenskou předvídavostí, která je podstatou politické ekonomie dělnické třídy. Proto zákon o desetihodinovém pracovním dni nebyl jen velkým praktickým úspěchem; bylo to vítězství principu; politická ekonomie buržoazie poprvé otevřeně kapitulovala před politickou ekonomií dělnické třídy.

Inaugurální adresa (VS2 492)

Zákon, podle něhož v důsledku pokroku produktivity společenské práce může být uváděna do pohybu stále rostoucí masa výrobních prostředků při stále nižším vynakládání lidské síly - tento zákon se na základně kapitalismu, kde neužívá dělník pracovních prostředků, nýbrž pracovní prostředky užívají dělníka, projevuje v tom, že čím větší je produktivní síla práce, tím větší je tlak dělníků na prostředky jejich zaměstnání, tedy tím nejistější je nezbytná podmínka jejich existence: prodej vlastní síly k rozmnožení cizího bohatství čili k sebezhodnocení kapitálu.

KI str 610

A podstatou kapitalistického výrobního procesu je výroba nadhodnoty, která se zračí v nadvýrobku čili alikvotní části vyrobeného zboží, v níž je zpředmětněna nezaplacená práce. Nesmíme nikdy zapomínat, že výroba této nadhodnoty - a zpětná přeměna jedné její části v kapitál, čili akumulace, je nerozlučnou součástí této výroby nadhodnoty - je bezprostředním účelem a určujícím motivem kapitalistické výroby. Nesmíme tedy kapitalistickou výrobu nikdy vydávat za něco, čím není, totiž za výrobu, jejímž bezprostředním účelem je požitek čili zhotovování prostředků požitku pro kapitalistu.

KIII 1 str. 225

Jakmile je množství nadpráce, které je možno vyždímat, zpředmětněno ve zboží, je nadhodnota vyrobena. Ale tím, že byla vyrobena nadhodnota, je skončen jen první akt kapitalistického výrobního procesu, bezprostřední výrobní proces. Kapitál vstřebal tolik a tolik nezaplacené práce. S rozvojem procesu, který se zračí v poklesu míry zisku, masa takto vyrobené nadhodnoty nesmírně roste. A tu přichází druhý akt procesu. Celkové množství zboží, celkový výrobek, jak ta jeho část, která nahrazuje konstantní a variabilní kapitál, tak ta část, která představuje nadhodnotu, se musí prodat. Neprodá-li se, nebo prodá-li se jen zčásti, nebo jen za ceny, které jsou pod výrobními cenami, je sice dělník vykořistěn, ale toto vykořistění není jako takové pro kapitalistu realisováno, což může být spojeno s tím, že se vyždímaná nadhodnota vůbec nerealisuje nebo se realisuje jen zčásti, ba může to být spojeno i s částečnou nebo úplnou ztrátou kapitálu. Podmínky přímého vykořistění a podmínky jeho realisace nejsou totožné. Rozcházejí se nejen časově a místně, ale i svou podstatou. První jsou omezeny jen produktivní silou společnosti, druhé proporcionalitou různých výrobních odvětví a spotřební silou společnosti. Ta však není určena ani absolutní produktivní silou, ani absolutní spotřební silou, nýbrž spotřební silou na základě antagonistických poměrů rozdělování, které omezují spotřebu velké části společnosti na minimum, jež se může měnit jen uvnitř více nebo méně úzkých mezí. Dále je omezena touhou akumulovat, touhou zvětšovat kapitál a vyrábět nadhodnotu v rozšířeném měřítku. To je zákon kapitalistické výroby, diktovaný neustálými revolucemi ve výrobních metodách samých, znehodnocováním daného kapitálu, které je s nimi vždy spojeno, všeobecným konkurenčním bojem a nutností zdokonalovat výrobu a rozšiřovat její měřítko už z pouhé sebezáchovy a pod hrozbou zániku. Proto musí být ustavičně rozšiřován trh, takže jeho souvislosti a podmínky, které je regulují, nabývají stále více charakteru přírodního zákona, nezávislého na výrobci, dají se stále méně kontrolovat. Vnitřní rozpor má snahu vyrovnat se rozšířením vnějšího pole výroby. Ale čím více se rozvíjí produktivní síla, tím více se dostává do rozporu s úzkou základnou, na které spočívají spotřební poměry. Na této rozporuplné základně není rozporem to, že nadbytek kapitálu je spojen s rostoucím nadbytkem obyvatelstva; neboť ačkoli by jejich kombinace vedla k růstu masy vyráběné nadhodnoty, rostl by právě proto rozpor mezi podmínkami, za nichž se tato nadhodnota vyrábí, a podmínkami, za nichž se realisuje.

Je-li dána určitá míra zisku, závisí masa zisku vždy na velikosti zálohovaného kapitálu. Akumulace je pak určena tou částí této masy, která se opět přeměňuje v kapitál. Protože se však tato část rovná zisku minus důchod spotřebovaný kapitalisty, bude záviset nejen na hodnotě této masy, nýbrž i na láci zboží, které za ni může kapitalista koupit, a to zboží, které zčásti vchází do jeho spotřeby - do jeho důchodu - zčásti do jeho konstantního kapitálu (mzda se tu považuje za danou).

Masa kapitálu, kterou dělník uvádí do pohybu a jejíž hodnotu svou prací uchovává a přenáší na výrobek, je naprosto odlišná od hodnoty, kterou dělník přidává. Je-li masa kapitálu = 1000 a přidaná práce = 100, je reprodukovaný kapitál = 1100. Je-li masa = 100 a přidaná práce = 20, je reprodukovaný kapitál = 120. Míra zisku je v prvním případě = 10%, v druhém = 20%. A přesto může být ze 100 akumulováno víc než z 20. A tak se proud kapitálu valí dál (nehledě na to, že je znehodnocován zvyšováním produktivní síly), čili akumuluje se úměrně mase, kterou již má, nikoli úměrně výši míry zisku. Vysoká míra zisku, pokud je založena na vysoké míře nadhodnoty, je možná, je-li pracovní den velmi dlouhý, i když je práce neproduktivní; je možná, přestože práce je neproduktivní, protože potřeby dělníků jsou velmi nepatrné a průměrná mzda tudíž velmi nízká. Nízké mzdě bude odpovídat malá energie dělníků. Přes vysokou míru zisku se při tom kapitál akumuluje pomalu. Obyvatelstva nepřibývá a pracovní doba, kterou stojí výrobek, je velká, ačkoli mzda, kterou dělník dostává, je malá.

Míra zisku klesá nikoli proto, že je dělník méně vykořisťován, nýbrž proto, že se ve srovnání s použitým kapitálem vůbec používá méně práce.

KIII 1 225-7

Krise jsou vždy jen dočasným násilným řešením existujících rozporů, jsou to násilné výbuchy, které na chvíli obnovují porušenou rovnováhu.

Rozpor, řečeno zcela všeobecně, je v tom, že kapitalistický způsob výroby má tendenci absolutně rozvíjet výrobní síly bez ohledu na hodnotu a v ní obsaženou nadhodnotu a bez ohledu na společenské poměry, za nichž se kapitalistická výroba uskutečňuje, kdežto na druhé straně je jeho cílem uchovat existující kapitálovou hodnotu a co nejvíce ji zhodnotit (tj. neustále zrychlovat růst této hodnoty). Jeho specifickým rysem je využít dané kapitálové hodnoty jako prostředku k co největšímu zhodnocení této hodnoty. Metody, jimiž toho dosahuje, zahrnují: zmenšování míry zisku, znehodnocování daného kapitálu a rozvoj produktivních sil práce na úkor už vytvořených výrobních sil.

Periodické znehodnocování daného kapitálu, tento imanentní prostředek kapitalistického výrobního způsobu, sloužící k tomu, aby se zpomalil pokles míry zisku a tvorbou nového kapitálu urychlila akumulace kapitálové hodnoty, narušuje dané poměry, za nichž probíhá proces oběhu a reprodukce kapitálu, a proto je provázeno náhlým váznutím a krisemi výrobního procesu.

Relativní ubývání variabilního kapitálu ve srovnání s konstantním, které jde ruku v ruce s rozvojem výrobních sil, je stimulem podporujícím růst dělnického obyvatelstva a zároveň neustále vytváří umělé přelidnění. Akumulace kapitálu co do hodnoty je zpomalována poklesem míry zisku, při čemž ještě urychluje akumulaci užitné hodnoty, a akumulace užitné hodnoty opět urychluje akumulaci co do hodnoty.

Kapitalistická výroba se neustále snaží prorazit tyto imanentní hranice, ale proráží je jenom prostředky, které jí tyto hranice vytvářejí znovu a v ještě větším měřítku.

Pravou hranicí kapitalistické výroby je sám kapitál, je jí to, že kapitál a jeho sebezhodnocení je výchozím a konečným bodem, motivem a účelem výroby; že výroba je jen výrobou pro kapitál, a ne naopak výrobní prostředky pouhými prostředky k neustálému rozšiřování životního procesu společnosti výrobců. Hranice, v nichž jedině může docházet k uchovávání a zhodnocování kapitálové hodnoty, založenému na vyvlastňování a zbídačování velké masy výrobců, tyto hranice se tudíž neustále dostávají do rozporu s výrobními metodami, kterých musí kapitál k dosažení svého cíle používat a které jsou zaměřeny na neomezené rozšiřování výroby, na výrobu jako samoúčel, na bezpodmínečný rozvoj společenských produktivních sil práce. Prostředek - neomezený rozvoj společenských produktivních sil - se dostává do neustálého konfliktu s omezeným účelem, zhodnocením daného kapitálu. Proto je-li kapitalistický výrobní způsob historickým prostředkem, jímž se rozvíjí materiální produktivní síla a vytváří světový trh, který jí odpovídá, je zároveň ustavičným rozporem mezi tímto svým historickým úkolem a příslušnými společenskými výrobními vztahy.

KIII 1 231-2

A zároveň vzrůstá koncentrace, protože za určitými hranicemi akumuluje velký kapitál s nízkou mírou zisku rychleji než malý s vysokou. Tato rostoucí koncentrace, jakmile dosáhne určité výše, působí zase další pokles míry zisku. Masa malých roztříštěných kapitálů je tím zatlačována na dráhu dobrodružství: spekulace, úvěrových podvodů, podvodů s akciemi a krisí. Tak zvanou plethorou [nadbytkem] kapitálu se v podstatě vždy rozumí nadbytek takového kapitálu, u něhož pokles míry zisku není vyvážen masou zisku - a jsou to vždy nově se tvořící čerstvé kapitálové výhonky - nebo nadbytek, který tyto kapitály, samy o sobě neschopné vlastní akce, dává ve formě úvěru k disposici vedoucím velkých podniků. Tento nadbytek kapitálu vzniká v důsledku týchž okolností, které vyvolávají relativní přelidnění, a je proto jevem, který je doplňuje, ačkoli oba tyto jevy stojí na opačných pólech: nezaměstnaný kapitál na jedné straně a nezaměstnané dělnické obyvatelstvo na druhé straně.

KIII 1 233

Ve skutečnosti by to vypadalo tak, že by část kapitálu ležela celá nebo zčásti ladem ... a druhá část by se pod tlakem nezaměstnaného nebo polozaměstnaného kapitálu zhodnocovala s nižší mírou zisku.

KIII 1 233-34

Je však jasné, že k tomuto faktickému znehodnocení starého kapitálu by nedošlo bez boje...

KIII 1 234

K vyřazení části starého kapitálu by muselo dojít za všech okolností; byla by vyřazena jakožto kapitál, pokud má fungovat jako kapitál a zhodnocovat se. Která část by musela zůstat ležet ladem, o tom by rozhodl konkurenční boj. Dokud jde všechno dobře, působí konkurence, jak se ukázalo při vyrovnávání všeobecné míry zisku, jako praktický projev bratrství třídy kapitalistů, kteří si společně rozdělují společnou kořist, úměrně tomu, jaký podíl kdo vložil. Ale jakmile už nejde o rozdělení zisku, nýbrž o rozdělení ztráty, snaží se každý svůj podíl na ztrátě co nejvíc zmenšit a hodit na krk druhému. Pro celou třídu kapitalistů je ztráta nevyhnutelná. Ale kolik jí připadne na každého jednotlivce, nakolik ho vůbec postihne, to se pak stává otázkou moci a lsti, a tu se konkurence mění v boj znesvářených bratří. Pak se projevuje protikladnost mezi zájmy každého jednotlivého kapitalisty a mezi zájmy celé třídy kapitalistů, tak jako se dříve konkurencí prakticky projevovala totožnost těchto zájmů.

A jak lze tento konflikt opět urovnat a obnovit poměry odpovídající "zdravému" pohybu kapitalistické výroby? Způsob urovnání je obsažen již v samém projevu konfliktu, o jehož urovnání jde. Záleží v tom, že se nechá ležet ladem a dokonce zčásti zničí kapitál ... Ačkoli - jak vyplývá již z výkladu konfliktu - tato ztráta se nerozděluje nijak rovnoměrně mezi jednotlivé individuální kapitály, nýbrž o jejím rozdělení rozhoduje konkurenční boj; přitom se ztráta dělí velmi nerovnoměrně a ve velmi různých formách, podle zvláštních výhod nebo již získaných posic, takže jeden kapitál zůstane ležet ladem, druhý je zničen, třetí utrpí jen relativní ztrátu nebo je jen přechodně znehodnocen atd.

Za všech okolností by se však rovnováha obnovila tím, že by byl kapitál ve větším či menším rozsahu vyřazen nebo dokonce zničen.

KIII 1 235

Rozpor tohoto kapitalistického způsobu výroby je však právě v jeho tendenci k absolutnímu rozvoji výrobních sil, který se ustavičně dostává do konfliktu se specifickými výrobními podmínkami, v nichž se kapitál pohybuje a v nichž jedině se může pohybovat.

Nejde o to, že by se vyrábělo příliš mnoho životních prostředků v poměru k danému obyvatelstvu. Naopak. Vyrábí se jich příliš málo na to, aby masa obyvatelstva mohla slušně a lidsky žít.

Nejde o to, že by se vyrábělo víc výrobních prostředků, než je nutné k tomu, aby byla zaměstnána část obyvatelstva schopná práce... Ale periodicky se vyrábí příliš mnoho pracovních prostředků a životních prostředků, než aby mohly fungovat jako prostředky k vykořisťování dělníků s určitou mírou zisku...

Nejde o to, že by se vyrábělo příliš mnoho bohatství. Ale periodicky se vyrábí příliš mnoho bohatství v jeho kapitalistických protikladných formách.

KIII 1 240

Rozvoj produktivních sil společenské práce je historickým úkolem a posláním kapitálu.

KIII 1 242

Viděli jsme, že rostoucí akumulace kapitálu zahrnuje jeho vzrůstající koncentraci. Tak roste moc kapitálu, v kapitalistovi zosobněné osamostatnění společenských výrobních podmínek vůči skutečným výrobcům. Kapitál se stále více projevuje jako společenská moc, jejímž funkcionářem je kapitalista a která už naprosto neodpovídá tomu, co může vytvořit práce jednotlivého individua - nýbrž jako odcizená, osamostatněná společenská moc, která vystupuje vůči společnosti jako věc a jako kapitalistova moc uskutečňovaná pomocí této věci. Rozpor mezi všeobecnou společenskou mocí, kterou se stává kapitál, a soukromou mocí jednotlivého kapitalisty nad těmito společenskými výrobními podmínkami se stává stále křiklavějším a zahrnuje řešení tohoto vztahu, neboť zároveň předpokládá přeměnu výrobních podmínek ve všeobecné, společné, společenské výrobní podmínky.

KIII 1 246-7

Člověk, který vyrobil výrobek, nemá [v podmínkách kapitalistické výroby] volbu, zda chce prodávat nebo ne. Musí prodávat. Ale v krizích vzniká právě taková situace, že nemůže prodávat, nebo že musí prodávat jen pod cenou nákladů, nebo přímo se ztrátou. Co tedy z toho má, a co z toho máme my, že vyráběl, aby prodával? Jde právě o to, abychom se dověděli, co mu brání uskutečnit tento jeho dobrý úmysl.

TII 534

V krizích světového trhu se vybíjejí rozpory a protiklady buržoazní výroby.

TII 531-532

Představuje-li například koupě a prodej - čili pohyb metamorfózy zboží - jednotu dvou procesů, anebo spíše probíhání jednoho procesu dvěma protikladnými fázemi, je-li tudíž tento pohyb v podstatě jednotou obou fází, pak je v podstatě právě tak i rozdělením těchto dvou fází a osamostatněním jedné vůči druhé. Protože jsou však přece jen vnitřně svázané, může se osamostatnění vnitřně svázaných momentů projevit jen násilně, jako ničivý proces. Právě v krizi se projevuje jejich jednota, jednota rozdílných momentů. Samostatnost, jíž vůči sobě nabývají vzájemně svázané a vzájemně se doplňující momenty, se násilně ničí. Krize tedy odhaluje jednotu navzájem osamostatněných momentů. Bez této vnitřní jednoty zdánlivě vůči sobě lhostejných momentů by nedošlo ke krizi.

TII 532

Během krize může být člověk velice spokojen, když prodal a na koupi zatím ani nepomyslí. Má-li ovšem realizovaná hodnota působit znovu jako kapitál, musí projít procesem reprodukce, tj. musí se znovu směnit za práci a zboží. Avšak krize je právě momentem narušení a přerušení procesu reprodukce. A toto narušení nelze vysvětlit tím, že neexistuje v dobách, kdy není krize. Není nejmenší pochybnosti, že nikdo "nebude neustále vyrábět zboží, po kterém není poptávka?. Avšak o takovéto nejapné hypotéze také nikdo nemluví. Ostatně nemá ani s věcí nic společného. Cílem kapitalistické výroby není především "získat jiné zboží", nýbrž přivlastňování hodnoty, peněz, abstraktního bohatství.

TII 535

Kdyby zboží nemělo možnost stáhnout se ve formě peněz z oběhu, čili nemohlo odložit svou zpětnou přeměnu ve zboží, kdyby se - jak je tomu u přímého směnného obchodu - koupě a prodej kryly, možnost krize by za daných předpokladů odpadla.

TII 540

Při přímém směnném obchodě je převážná většina výroby u výrobce jednotlivých produktů zaměřena na uspokojování jeho vlastní potřeby, nebo, při poněkud rozvinutější dělbě práce, na uspokojování potřeby jeho spoluvýrobců, která je mu známa. To, co se má směnit jako zboží, je přebytek, a zda se tento přebytek smění nebo ne, je nepodstatné. Při zbožní výrobě přeměna produktu v peníze, prodej conditio sine qua non. Bezprostřední výroba pro uspokojování vlastních potřeb odpadá. Neprodá-li se zboží, nastává krize. Nesnáz spojená s přeměnou zboží - zvláštního produktu individuální práce - v peníze, v jeho protiklad, v abstraktně všeobecnou, společenskou práci, záleží v tom, že peníze nevystupují jako zvláštní produkt individuální práce, že ten, kdo prodal, tj. kdo má nyní zboží ve formě peněz, není nucen hned znovu kupovat, znovu přeměnit peníze ve zvláštní produkt individuální práce... Nesnáz spojená s přeměnou zboží v peníze, s jeho prodejem, vyplývá jen z toho, že zboží se musí přeměnit v peníze, ale peníze se nemusí bezprostředně přeměnit ve zboží, takže prodej a koupě mohou být od sebe odděleny. Řekli jsme, že tato forma v sobě skrývá možnost krize, tj. možnost, že momenty, které patří k sobě, které jsou nerozlučně spojeny, se od sebe oddělí, v důsledku čehož se pak jejich spojení prosadí násilně, tj. tak, že se jejich sounáležitost prosadí násilím vůči samostatnosti, které navzájem dosáhly. A krize pak není ničím jiným než násilným prosazením jednoty fází výrobního procesu, které se vzájemně osamostatnily.

TII 540-541

Platí tudíž, že nejabstraktnější formou krize (a proto formální možností krize) je sama metamorfóza zboží, v níž se, jako rozvinutý pohyb, skrývá rozpor mezi směnnou hodnotou a užitnou hodnotou zahrnutý v jednotě zboží, a dále rozpor mezi penězi a zbožím. Avšak to, čím se tato možnost krize mění v krizi, není obsaženo v této formě samé; v ní je obsaženo jen to, že je tu forma pro krizi.

A to je při zkoumání buržoazní ekonomiky důležité. Krizi světového trhu je nutno chápat jako reálné shrnutí a násilné vyrovnání všech rozporů buržoazní ekonomiky.

TII 541-542

Lze tedy říci: krize ve své první formě je sama metamorfóza zboží, vzájemné oddělení koupě a prodeje.

Krize ve své druhé formě je spojena s funkcí peněz jako platidla, kdy peníze figurují ve dvou rozdílných, časově oddělených momentech, ve dvou rozdílných funkcích. Obě tyto formy jsou ještě úplně abstraktní, ačkoli druhá je konkrétnější než první.

TII 542

Nemůže být krize, jestliže se koupě a prodej od sebe vzájemně neoddělí a nedostanou se do rozporu, čili jestliže se neprojeví rozpory skryté v penězích jako platidle, jestliže se tudíž krize neprojeví zároveň ve své prosté formě - ve formě rozporu mezi koupí a prodejem, ve formě rozporu peněz jako platidla. Avšak to všechno jsou jen formy, všeobecné možnosti krizí, a tudíž i formy, abstraktní formy skutečné krize. Existence krize v nich vystupuje ve svých nejprostších formách a zároveň ve svém nejprostším obsahu, protože sama tato forma je jejím nejprostším obsahem. Avšak to ještě není zdůvodněný obsah. Prostý oběh peněz, ba dokonce oběh peněz jako platidla - a oba tyto oběhy se vyskytují dávno před kapitalistickou výrobou, aniž dochází ke krizím - jsou možné a skutečné bez krizí. A proto nelze vysvětlit jedině z těchto forem, proč tyto formy obracejí navenek svou kritickou stránku, proč se rozpor, který je v nich obsažen potenciálně, projevuje reálně jako takový.

TII 544

Rozpory rozvinuté v peněžním oběhu a dále ve zbožním oběhu - a tím i možnosti krize - se reprodukují samy sebou v kapitálu, protože k rozvinutému zbožnímu a peněžnímu oběhu dochází ve skutečnosti jedině na základně kapitálu.

Nyní však jde o to, sledovat další rozvoj potenciální krize - reálnou krizi lze vysvětlit jen z reálného pohybu kapitalistické výroby konkurence a úvěru - pokud vyplývá z těch určení formy kapitálu, které jsou mu vlastní jako kapitálu a nejsou zahrnuty v jeho prosté existenci jako zboží a peněz.

Pouhý (bezprostřední) výrobní proces kapitálu nemůže zde sám o sobě přidat nic nového. Aby proces výroby kapitálu vůbec existoval, předpokládají se jeho podmínky jako dané. Proto v prvním oddílu o kapitálu - v oddílu o bezprostředním výrobním procesu - nepřistupuje žádný nový prvek krize. Potenciálně je v něm prvek krize obsažen, protože výrobní proces je přivlastňováním, a tudíž i výrobou nadhodnoty. Ale v samém výrobním procesu se to nemůže projevit, protože v něm ještě nejde o realizaci reprodukované hodnoty, ale ani nadhodnoty.

Může se to projevit až teprve v procesu oběhu, který je sám o sobě zároveň procesem reprodukce.

Dále je zde třeba poznamenat, že proces oběhu či proces reprodukce musíme rozebrat před tím, než rozebereme hotový kapitál - kapitál a zisk, protože musíme rozebrat nejen to, jak kapitál vyrábí, ale i to, jak se kapitál vyrábí. Skutečný pohyb však vychází z kapitálu, který už existuje - jde o skutečný pohyb na základně rozvinuté kapitalistické výroby, která začíná sama od sebe a sama sebe předpokládá. Proces reprodukce a zárodky krize, které jsou v něm dále rozvinuty, lze proto v samém tomto oddílu zabývajícím se reprodukcí vysvětlit jen neúplně a je nutno doplnit je v kapitole "Kapitál a zisk".

Celkový proces oběhu čili celkový proces reprodukce kapitálu je jednotou jeho fáze výroby a jeho fáze oběhu, je to takový proces, který prochází oběma uvedenými procesy jako svými fázemi.

V tom je obsažena dále rozvinutá možnost čili abstraktní forma krize. Ekonomové, kteří popírají krizi, obhajují proto jen jednotu obou těchto fází. Kdyby tyto fáze byly jen oddělené a netvořily by jednotu, nebylo by možné násilné obnovení jejich jednoty, nebyla by možná krize. Kdyby tvořily jen jednotu a nebyly od sebe oddělené, nebylo by možné jejich násilné oddělení, což je zase jen krize. Krize je násilné obnovení jednoty osamostatněných momentů a násilné osamostatnění momentů, které jsou svou podstatou jednotné...

Tudíž:

1. Všeobecná možnost krizí je dána v samém procesu metamorfózy kapitálu, a to dvojím způsobem. Pokud peníze fungují jako oběživo, spočívá možnost krize v tom, že se koupě a prodej od sebe oddělí. Pokud peníze fungují jako platidlo, kdy působí ve dvou různých časových momentech jako míra hodnot a jako realizace hodnoty, [spočívá možnost krize] v tom, že se tyto dva momenty od sebe oddělí. Jestliže se změnila hodnota v intervalu mezi těmito dvěma momenty a zboží nemá v momentu svého prodeje takovou hodnotu, jakou mělo v momentě, kdy peníze fungovaly jako míra hodnot, a tudíž i vzájemných závazků, nemůže se z výtěžku prodeje zboží závazek splnit, a proto nelze vyrovnat ani celou řadu transakcí, které zpětně závisí na tomto závazku. Nemůže-li být zboží prodáno třeba jen v určitém časovém rozmezí - dokonce i když se jeho hodnota nezměnila - nemohou peníze fungovat jako platidlo, neboť jako platidlo musejí fungovat v určité, předem stanovené lhůtě. Ale protože tu táž suma peněz funguje pro řadu vzájemných transakcí a závazků, nastává tu platební neschopnost nejen v jednom, nýbrž v mnoha bodech, a z toho vyplývá krize.

To jsou formální možnosti krize. První je možná bez druhé - tj. krize jsou možné bez úvěru, aniž by peníze fungovaly jako platidlo. Avšak druhá není možná bez první, tj. bez oddělení koupě a prodeje. Přesto v posledním případě krize nevzniká jen proto, že zboží nelze prodat, nýbrž proto, že je nelze prodat v určitém časovém rozmezí, a krize tu vzniká a odvozuje svůj charakter nejen z toho, že zboží nelze prodat, nýbrž z toho, že se nerealizuje celá řada plateb, které se zakládají na prodeji tohoto určitého zboží v této určité lhůtě. To je forma peněžních krizí ve vlastním slova smyslu.

Nastává-li tudíž krize, protože se od sebe oddělí koupě a prodej, vyvíjí se jako peněžní krize, jakmile peníze už fungují jako platidlo-, a tato druhá forma krizí vzniká pak jako něco, co se rozumí samo sebou, jakmile nastane první. Při zkoumání, proč se všeobecná možnost krize změní ve skutečnost, při zkoumání podmínek krize, je tedy zcela zbytečné zabývat se tou formou krizí, které vyplývají z rozvoje peněz jako platidla...

2. Pokud krize vznikají z cenových změn a cenových revolucí, které se neshodují se změnami hodnoty zboží, nelze je ovšem rozebírat při zkoumání kapitálu všeobecně, kdy se předpokládají ceny totožné s hodnotami zboží.

3. Všeobecná možnost krizí je sama formální metamorfóza kapitálu, časové a prostorové oddělení koupě a prodeje. Není však nikdy příčinou krize, neboť to není nic jiného než nejvšednější forma krize, tj. sama krize ve svém nejvšeobecnějším vyjádření. Nelze však říci, že abstraktní forma krize je příčinou krize. Ptáme-li se na její příčinu, chceme právě vědět, proč se její abstraktní forma, forma její možnosti, stává z možnosti skutečností.

4. Všeobecné podmínky krizí, pokud nezávisí na výkyvech cen (ať už tyto výkyvy souvisí s úvěrem nebo nesouvisí) - na rozdíl od výkyvů hodnoty - je třeba vyvodit ze všeobecných podmínek kapitalistické výroby.

TII 544-547

Předpokládá se určitý stupeň výroby či reprodukce. Fixní kapitál se tu může považovat za něco daného, neměnného, za něco, co nevchází do zhodnocovacího procesu. Protože reprodukce suroviny nezávisí jen na práci, která na ni byla vynaložena, nýbrž i na produktivitě práce svázané s přírodními podmínkami, může se masa produktu - dokonce i masa produktu vyrobená stejným množstvím práce - zmenšit (při neúrodách). Hodnota suroviny se tedy zvýší a její masa se zmenší. Tím se narušuje poměr, v němž by se měly peníze opět přeměnit v různé součásti kapitálu, aby výroba pokračovala v dřívějším měřítku. Musí se víc vynaložit na suroviny, méně zbývá na práci a nemůže se absorbovat stejné množství práce jako předtím. Za prvé je to nemožné fyzicky, protože se zmenšilo množství suroviny. Za druhé proto, že se musí přeměnit v surovinu větší část hodnoty produktu než předtím, a tudíž menší část se může přeměnit ve variabilní kapitál. Reprodukce se nemůže opakovat ve stejném měřítku. Část fixního kapitálu zůstane nevyužita, část dělníků se vyhodí na dlažbu. Míra zisku klesá, protože hodnota konstantního kapitálu se ve srovnání s variabilním kapitálem zvýšila a používá se méně variabilního kapitálu. Fixní srážky - úrok, renta, které byly předem stanoveny na základě neměnící se míry zisku a vykořisťování práce, zůstávají beze změny a zčásti nemohou být zaplaceny. Odtud krize. Krize práce i krize kapitálu. To je tedy narušení procesu reprodukce, vyvolané zvýšením hodnoty jedné části konstantního kapitálu, která má být nahrazena z hodnoty produktu. Dále, přestože se míra zisku snižuje, nastává zdražení produktu. Vejde-li tento produkt jako výrobní prostředek do jiných sfér výroby, jeho zdražení v nich způsobí stejné narušení reprodukce. Vejde-li jako životní prostředek do všeobecné spotřeby, vejde buď zároveň také do spotřeby dělníků, nebo ne. V prvním případě budou účinky stejné jako při narušení, k němuž dochází ve variabilním kapitálu, o čemž bude řeč později. Pokud však produkt vůbec vchází do všeobecné spotřeby, může se v důsledku jeho zdražení (nezmenší-li se jeho spotřeba) zmenšit poptávka po jiných produktech, takže se může znemožnit jejich zpětná přeměna v peněžní sumu, která odpovídá jejich hodnotě; tak se narušuje druhá stránka jejich reprodukce: nikoli zpětná přeměna peněz v produktivní kapitál, nýbrž zpětná přeměna zboží v peníze. V každém případě se v tomto odvětví zmenší masa zisku a masa mzdy, a tím se zmenší i část nutných příjmů z prodeje zboží jiných výrobních odvětví.

Tento nedostatek surovin však může nastat i nezávisle na úrodě, čili na produktivitě práce dodávající suroviny, která je podmíněna přírodními faktory. Je-li totiž v některém odvětví výroby vynaložena na stroje atd. neúměrně velká část nadhodnoty, dodatečného kapitálu, pak při novém měřítku výroby bude nedostatek surovin, kdežto při výrobě ve starém měřítku jich byl dostatek. To tedy vyplývá z disproporcionální přeměny dodatečného kapitálu v jeho různé prvky. V tomto případě máme před sebou nadvýrobu fixního kapitálu...

TII 547-548

Dělník může kupovat - vystupovat jako představitel poptávky - jedině jde-li o takové zboží, které vchází do individuální spotřeby, protože on sám nezhodnocuje svou práci, a tudíž ani sám nevlastní podmínky její realizace - pracovní prostředky a pracovní materiál. Už to tedy vylučuje největší část výrobců (tj. samy dělníky tam, kde je rozvinuta kapitalistická výroba) z řad spotřebitelů, kupců. Nekupují suroviny a pracovní prostředky, kupují jedině životní prostředky (zboží, které vchází bezprostředně do individuální spotřeby). Proto není nic směšnějšího než řeči o totožnosti výrobců a spotřebitelů, protože v neobyčejně velkém počtu výrobních odvětví - ve všech odvětvích, která nedodávají předměty bezprostřední spotřeby - je masa účastníků výroby absolutně vyloučena z toho, aby si koupila své vlastní produkty. Tito [účastníci výroby] nejsou nikdy bezprostředními spotřebiteli či kupci této velké části svých vlastních produktů, ačkoli platí část jejich hodnoty, která je obsažena v spotřebních předmětech, které kupují. Také zde se ukazuje, jak dvojznačné je slovo "spotřebitel" a jak je nesprávné ztotožňovat je se slovem "kupec". Ve smyslu výrobní spotřeby právě dělníci spotřebovávají stroje a suroviny, spotřebovávají je v pracovním procesu. Avšak nespotřebovávají je pro sebe. Nejsou tedy ani jejich kupci. Pro dělníky nejsou stroje a suroviny užitnými hodnotami, zbožím, nýbrž objektivními podmínkami procesu, jehož jsou sami subjektivními podmínkami.

TII 549-550

Avšak, řekne Ricardo, je-li tu spousta lidí, kteří potřebují boty a kaliko, proč si neopatří prostředky, aby je získali tím, že vyrobí něco, za co by si mohli koupit boty a kaliko? Nedalo by se říci ještě jednodušeji: proč si nevyrobí boty a kaliko? A co je ještě zvláštnější při této nadvýrobě: skuteční výrobci téhož zboží, jímž je přeplněn trh - dělníci - mají o ně nouzi. Zde nelze říci, že by měli tyto věci vyrobit, aby je mohli získat, neboť už je vyrobili a přesto je nemají. A nelze říci ani to, že toto určité zboží přeplňuje trh proto, že ho není zapotřebí. Jestliže tedy už nelze ani částečnou nadvýrobu vysvětlit tím, že zboží, jež přeplňuje trh, přesáhlo potřebu, pak všeobecnou nadvýrobu teprve nelze vyřídit argumentem, že existuje potřeba, neuspokojená potřeba po mnohém zboží, jež je na trhu.

TII 538-539

Nastane-li nadvýroba nejen u kalika, ale i u plátna, hedvábí a vlněného zboží, snadno pochopíme, jak nadvýroba těchto nemnoha, avšak hlavních předmětů vyvolá více nebo méně všeobecnou (relativní) nadvýrobu na celém trhu. Na jedné straně - nadbytek všech podmínek reprodukce a nadbytek všech druhů neprodejného zboží na trhu. Na druhé straně - zbankrotovaní kapitalisté a strádající dělnické masy zbavené všech prostředků.

TII 555

Podmínkou nadvýroby speciálně je všeobecný zákon výroby kapitálu - vyrábět úměrně produktivním silám (tj. úměrně možnosti vykořisťovat s danou masou kapitálu co největší masu práce) bez ohledu na existující hranice trhu čili placení schopných potřeb. To se děje neustálým rozšiřováním reprodukce a akumulace, tudíž i neustálou zpětnou přeměnou důchodu v kapitál, zatímco na druhé straně u masy výrobců zůstává poptávka omezena a, v souladu s podstatou kapitalistické výroby, musí zůstat omezena na průměrnou úroveň potřeb.

TII 567

Slovo nadvýroba vede samo o sobě k omylu. Pokud nejsou uspokojeny nejnaléhavější potřeby velké části společnosti, anebo pokud jsou uspokojeny jen její bezprostřední potřeby, nelze ovšem vůbec mluvit o nadvýrobě produktů v tom smyslu, že by masa produktů byla v poměru k potřebám přebytečná. Naopak, je nutné říci, že na základně kapitalistické výroby v tomto smyslu neustále existuje podvýroba. Hranicí výroby je zisk kapitalistů, v žádném případě potřeba výrobců. Avšak nadvýroba produktů a nadvýroba zboží jsou dvě naprosto různé věci. Domnívá-li se Ricardo, že forma zboží je pro produkt lhostejná, a dále, že oběh zboží se liší od směnného obchodu jen formálně, že směnná hodnota je zde jen přechodnou formou věcné směny a že peníze jsou proto jen formálním prostředkem oběhu - pak to všechno v podstatě vyvěrá z jeho předpokladu, že buržoazní výrobní způsob je absolutní způsob výroby, tj. výrobní způsob bez bližšího specifického určení, a že proto všechna jeho určení jsou jen něco formálního. Proto Ricardo ani nemůže připustit, že buržoazní způsob výroby v sobě zahrnuje hranici svobodného rozvoje výrobních sil, hranici, která se objevuje v krizích a mezi jiným v nadvýrobě, v tomto základním jevu krize.

TII 559-560

V momentech nadvýroby je velká část národa (zvláště dělnická třída) zabezpečena obilím, obuví atd. méně, než kdykoli jindy, o víně a nábytku ani nemluvě. Kdyby mohla nadvýroba nastat teprve tehdy, když všichni příslušníci národa uspokojili aspoň nejnutnější potřeby, pak by v dosavadních dějinách buržoazní společnosti nikdy nebyla mohla nastat nejen všeobecná, ale dokonce ani částečná nadvýroba. Je-li například trh přeplněn obuví nebo kalikem nebo vínem nebo koloniálními produkty, znamená to, že potřeba bot, kalika atd. je snad u dvou třetin národa už přesycena? Co vůbec má nadvýroba společného s absolutními potřebami? Je spjata jedině s koupěschopnými potřebami. Nejde o absolutní nadvýrobu - o nadvýrobu samu o sobě, o nadvýrobu ve vztahu k absolutní potřebě nebo k přání vlastnit zboží. V tomto smyslu neexistuje ani částečná, ani všeobecná nadvýroba. A proto vůbec nestojí proti sobě ve vzájemném protikladu.

TII 538

Všechny námitky, které Ricardo a jiní uvádějí proti nadvýrobě, se zakládají na tom, že považují buržoazní výrobu za takový způsob výroby, v němž není bud žádný rozdíl mezi koupí a prodejem - provádí se bezprostřední směnný obchod - anebo ji považují za společenskou výrobu, při níž společnost rozděluje jakoby podle plánu své výrobní prostředky a výrobní síly v takovém stupni a takové míře, jak je to nutné k uspokojení jejích různých potřeb, takže na každou sféru výroby připadne takový podíl společenského kapitálu, jakého je třeba na uspokojení příslušné potřeby. Tato fikce vyvěrá všeobecně z neschopnosti pochopit specifickou formu buržoazní výroby, a tato neschopnost zase vyplývá z toho, že tito ekonomové propadli představě, že buržoazní výroba je výroba vůbec. Úplně stejně jako člověk, který vyznává určité náboženství, vidí v něm náboženství vůbec a kromě něho vidí jen nepravá náboženství.

TII 561

Základnou moderní nadvýroby je však právě nezadržitelný rozvoj výrobních sil a z toho vyplývající masová výroba probíhající za takových podmínek, kdy na jedné straně je masa výrobců omezena ve své spotřebě na okruh nutných životních prostředků, a na druhé straně je hranicí výroby zisk kapitalistů.

TII 561

Mluví-li se o ničení kapitálu krizemi, je třeba rozlišovat dvojí:

Pokud uvázne proces reprodukce a omezí se - nebo se místy úplně zastaví - pracovní proces, ničí se skutečný kapitál. Stroje, kterých se nepoužívá, nejsou kapitálem. Práce, která se nevykořisťuje, je jakoby ztracená výroba. Suroviny, které leží nevyužité, nejsou kapitálem. Stavby (právě tak jako nově postavené stroje), které zůstávají nevyužité nebo nedokončené, zboží, které hnije ve skladech - to všechno je ničení kapitálu. To všechno je jen výrazem toho, že uvázl proces reprodukce, že dané podmínky výroby nepůsobí fakticky jako podmínky výroby, že se neuvádějí do činnosti. Jejich užitná hodnota i jejich směnná hodnota jdou přitom k čertu.

Za druhé znamená ničení kapitálu krizemi znehodnocení mas hodnot, které jim brání, aby později obnovily proces své reprodukce jako kapitálu ve stejném měřítku. Je to katastrofální pokles cen zboží. Tím se však neničí užitné hodnoty. Co jeden ztrácí, druhý získává. Masy hodnot, které působí jako kapitály, nemohou se v týchž rukou reprodukovat jako kapitál. Staří kapitalisté bankrotují. Jestliže se hodnota kapitalistova zboží, jehož prodejem reprodukuje svůj kapitál, rovnala 12 000 librám št., z čehož připadlo, řekněme, 2000 liber št. na zisk, a jestliže cena tohoto zboží klesne na 6000 liber št., potom tento kapitalista nemůže zaplatit ani svoje smluvní závazky, a i kdyby je neměl, nemůže se se 6000 librami št. ani znova pustit do podnikání v dřívějším měřítku, protože ceny zboží opět stoupají na úroveň jejich cen nákladů. Tím je zničen kapitál 6000 liber št., ačkoli kupec tohoto zboží - protože je koupil za polovinu jeho ceny nákladů - může při opětovném oživení obchodu dobře pochodit, ba může na něm dokonce vydělat. Velká část nominálního kapitálu společnosti, tj. směnné hodnoty existujícího kapitálu, je jednou provždy zničena, ačkoli právě toto zničení, protože nepostihuje užitnou hodnotu, může velmi pomoci nové reprodukci. Je to současně období, kdy se peněžníci obohacují na úkor průmyslníků. Co se týká poklesu čistě fiktivního kapitálu (státních papírů, akcií atd.), pak - pokud nevede k bankrotu státu a akciových společností a pokud v důsledku toho, protože otřese úvěrem průmyslových kapitalistů, kteří vlastní takové papíry, nezastaví vůbec reprodukci - je to jen přenesení bohatství z jedněch rukou do druhých, které má na reprodukci vcelku příznivý vliv, neboť zbohatlíci, do jejichž rukou se tyto akcie nebo papíry levně dostanou, jsou většinou podnikavější než staří majitelé.

TII 527-528

To, co dělníci ve skutečnosti vyrábějí, je nadhodnota. Pokud ji vyrábějí, mohou ji spotřebovávat. Jakmile ji přestanou vyrábět, přestává jejich spotřeba, protože přestává jejich výroba. V žádném případě to však není tak, že mají co spotřebovávat proto, že vyrábějí ekvivalent své spotřeby. Naopak, pokud vyrábějí pouze takový ekvivalent, jejich spotřeba přestává, nemají ekvivalent, který by mohli spotřebovávat. Bud jim práci zastaví nebo zkrátí, anebo, za všech okolností, jim sníží jejich mzdu. V tomto posledním případě - zůstane-li úroveň výroby nezměněna - nespotřebovávají ekvivalent své výroby. Ale pak jim tyto prostředky nechybějí proto, že dost nevyrobili, nýbrž proto, že dostávají příliš malou část produktu, který vyrobili.

Redukuje-li se tedy tento vztah pouze na vztah mezi spotřebiteli a výrobci, zapomíná se, že námezdní dělníci, kteří vyrábějí, a kapitalista, který vyrábí, jsou dva výrobci zcela rozdílného druhu, nemluvě ani o takových spotřebitelích, kteří vůbec nevyrábějí. Zde se opět popírá protiklad tím, že se abstrahuje od protikladu, který skutečně ve výrobě existuje. Už sám vzájemný vztah mezi námezdním dělníkem a kapitalistou zahrnuje okolnost,

1. že největší část výrobců (dělníci) nejsou spotřebiteli (kupci) velmi značné části svého produktu, totiž pracovních prostředků a pracovního materiálu;

2. že největší část výrobců, dělníci, mohou spotřebovávat ekvivalent svého produktu jedině do té doby, dokud vyrábějí víc než tento ekvivalent, tj. nadhodnotu neboli nadvýrobek. Musejí být stále nadvýrobci, musejí vyrábět víc, než činí jejich [koupěschopná] potřeba, aby mohli být spotřebiteli nebo kupci v rámci svých potřeb.

TII 551-552

...námezdní práce, stejně jako otrocká práce a nevolnická práce, je jen přechodnou a nižší formou, jíž je souzeno uvolnit místo sdružené práci, která své dílo koná ochotnou rukou, s jasnou hlavou a radostným srdcem...

Inaugurální adresa (VS2 492)

Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, než se materiální podmínky jejich existence zrodily v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může řešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání. Zhruba je možno označit asijský, antický, feudální a moderní buržoazní výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace. Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly, vyvíjející se v lůně buržoazní společnosti, vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací tedy končí předhistorie lidské společnosti.

PE - S13 35-39

PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!

Marx

 

Poznámky k citacím:

TI, TII, TIII - díly Teorie o nadhodnotě

KI, KIII - díly Kapitálu

Kug - Marxovy dopisy Kugelmannovi

PE - Ke kritice politické ekonomie

NPK - Námezdní práce a kapitál

VS - Marx-Engels: Vybrané spisy ve třech svazcích

S - Marx-Engels: Spisy

 

• < Předchozí
• Další >