Klement Gottwald: O stávkovém hnutí a o boji nezaměstnaných v Československu

Podrobnosti

Vytvořeno 23. 11. 2016

Twitter

Před 120 lety, 23. listopadu 1896, se narodil jeden z nejvýznačnějších činitelů proletářského a komunistického hnutí v Československu - Klement Gottwald. Jeho život je spojen s vedením třídních a protifašistických bojů v naší zemi od 1. světové války. V roce 1929 se dostává do čela Komunistické strany Československa, kterou připravuje na vážné další střety. V době následující hospodářské krize spoluvytváří taktiku za jednotu dělníků v boji za živobytí a proti ožebračování ve jménu krize, kterou zavinila buržoazie.

Při této příležitosti zveřejňujeme koreferát na schůzi pléna Výkonného výboru Komunistické internacionály (EKI) 30. srpna 1932 v Moskvě.

Ve zveřejněném koreferátu se odkazuje na vystoupení horníků a dalších vrstev obyvatelstva za mostecké stávky, kdy šlo o to se postavit vyhazování a snižování mezd. Heslem stávky se stalo "Ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy" a byla největším evropským stávkovým bojem své doby. Taktika jednotné fronty dělníků ze stávkových bojů tak, jak ji prezentuje na mezinárodním fóru a vyjádřená slovy "Jednota, stávka, vítězství", později využívá Komunistická internacionála v taktice lidových antifašistických front - za spojení různých tříd v boji proti fašismu. Tato taktika byla nutnou odpovědí na akutní hrozbu, kterou představoval fašismus jako nejagresivnější forma imperialismu pro všechny pokrokové síly. Text v rozporu se současnou propagandou ukazuje rozhled, odvahu hledat nové cesty a schopnost sebekritiky, kterou Gottwald měl.

Nejen tato zkušenost se uplatnila při lidové mobilizaci v roce 1938, kdy projevil český lid ochotu bojovat proti Mnichovskému diktátu, avšak který byl zrazen československou vládnoucí třídou a jejími "spojenci" - Francií a Velkou Británií. Využil ji ve vedení odbojových aktivit za 2. světové války i při revoluční mobilizaci pracujících v boji proti kapitalistické reakci v poválečných letech. Později se stává prvním dělnickým prezidentem Československé republiky a zahajuje budování socialismu v zemi i přes tvrdý tlak ze strany imperialismu a poražených kapitalistů, včetně hrozby nové světové války a neustálé nepřátelské činnosti tajných služeb.

Právě spojení strategie, taktiky v dané situaci, chápání  a spojování každodenních třídních zápasů pracujících proti vykořisťování s politickými boji a parlamentní prací, vedení akcí, které není jen formálně deklarované a byrokratické, ale pochopené pracujícími samotnými - to je to, co současní komunisté tolik potřebují.

(Poznámka KSM)

O velkém významu hospodářských bojů se tu již hodně mluvilo. Mluvit znovu o tomto tématu bylo by jako vozit dříví do lesa. Chci jen zdůraznit, že my v Československu za nynější situace pohlížíme na hospodářský boj jako na nejdůležitější cestu k masám, hlavně k sociálnědemokratickému dělnictvu, že pro nás znamená nejdůležitější páku, kterou zvyšujeme třídní uvědomělost celé masy a přivádíme ji k revolučnímu předvoji. V každém případě je třeba si jasně uvědomit, jaké místo zaujímá hospodářský boj v celém třídním boji. V této otázce je třeba se vyvarovat dvou možných úchylek: jednak trade-unionistické úchylky, podle níž je hospodářský boj alfou i omegou, jednak takového hlediska, že prý v rámci kapitalistické soustavy nelze vůbec ničeho dosáhnout, nelze vůbec vybojovat pro dělníky jakákoli, byť drobná zlepšení. Je správné, že masy se mohou osvobodit od nouze, bídy a otroctví jen svržením kapitalismu; ale i v rámci kapitalismu mohou dosáhnout jistých zlepšení a jistých svobod pro svůj třídní boj, jen jestliže budou bojovat.

Hlavní formou hospodářského boje, jak známo, je stávka. Stávkové hnutí v Československu se rozvíjí po vzestupné linii. Na důkaz toho uvedu několik čísel: Za první pololetí roku 1931 zastavilo práci celkem 424 závodů, kdežto za stejnou dobu roku 1932 již 1511 závodů. V prvním pololetí 1931 se stávek zúčastnilo 44.000 dělníků, kdežto roku 1932 již 185.000 dělníků. Za prvních šest měsíců roku 1931 bylo stávkami ztraceno 343.000 pracovních dní, kdežto za stejné období roku 1932 již 942.000. To jsou oficiální údaje. Nejsou v nich zahrnuty četné hospodářské stávky a vůbec v nich nejsou zahrnuty stávky politické. Neukazují tedy absolutní rozsah stávkového hnutí, nýbrž jen jeho tendenci. A tato tendence je tendence vzestupná. A nyní bych vám chtěl povědět něco o zkušenostech, které jsme v Československu získali ve stovkách stávek, akcí a bojů, o zkušenostech, které jsme si mnohokrát ověřili a zobecnili.

Jaké předpoklady jsou nutné pro hospodářský boj? K jakým činitelům musíme přihlížet? Čeho se musíme vyvarovat?

Prvním příkazem pro komunistu musí být, aby dobře pochopil všechny zájmy dělnictva, aby znal všechna jeho přání, chápal všechny jeho těžkosti, hájil všechny jeho třídní zájmy. Komunista, který se na závodě nezajímá o akordní sazby, o překládání jednotlivých dělníků na různé práce, o pokuty, o vydávání špatného materiálu a nástrojů dělníkům, o šikanování dělnictva mistry, inženýry a nemocenskou pokladnou - zkrátka o desítky otázek, které se na závodě každodenně vynořují, takový komunista neprovádí revoluční práci. Mimo závod, mezi nezaměstnanými, musí jít komunistovi blízko k srdci otázka podpor, v městské radě pak různé otázky obecní samosprávy; mezi proletářskými nájemníky a podnájemníky, invalidy, mezi malorolníky, mezi drobnými řemeslníky opět musí vědět, kde je bota tlačí. A tak dále a tak dále. Vždy a všude jsou stovky otázek, o něž se musí komunista zajímat, protože on provádí revoluční práci. Není nic takového, do čeho by komunistovi "nic nebylo". Každý komunista musí být důvěrníkem masy. Musí každodenně hájit její zájmy, musí umět odpovědět masám na každou otázku, musí se v každé situaci orientovat, musí být s to vždy dát dělníkovi správnou radu. Bez toho nemůže být opravdu revoluční práce, nemůže být skutečné spojení s masami, bez toho je těžké zahájit a vést hospodářský boj.

Teď všude panuje nouze a hlad, masy jsou velmi nespokojeny, a přesto je bojů poměrně málo. Proč? Do značné míry proto, že ne všude provádíme každodenní práci důvěrníků masy. Na tomto poli musí nastat skutečný obrat.

Za druhé, při hospodářských bojích musíme mít na paměti toto: Je třeba umět klást správné požadavky, to jest takové požadavky, které vycházejí od masy. Dále je třeba zvolit správné formy boje, takové formy boje, které jsou srozumitelné celé mase a které mohou celou masu uvést do pohybu - jinak řečeno, takové formy boje, které na příslušném místě a v příslušné chvíli celá masa chce a může uskutečnit, a které nám zároveň umožňují přivést masu k vyšším formám boje. Dále musíme při hospodářských bojích myslet na to, abychom dosáhli hmotného úspěchu. A konečně výsledek každého dílčího boje musí spočívat v tom, aby se pozvedla politická úroveň masy, aby celá masa byla přivedena blíž k posicím avantgardy. Zde se již mluvilo o otázce úspěchů. Nelze stavět otázku tak: hmotný nebo politický úspěch. Takhle to stavět proti sobě je chybné a masám nesrozumitelné. Bojujeme za obojí. Musíme napnout všechno úsilí, abychom dosáhli hmotných úspěchů, neboť to už samo o sobě je politický úspěch. Ale získáme i politicky, tj. pozvedneme masu na vyšší stupeň, přiblížíme ji k nám - i když nedosáhneme hmotných úspěchů - tehdy, jestliže masa uvidí, že z naší strany bylo uděláno vše pro dosažení hmotných úspěchů. Neboť potom masa velmi dobře pochopí, že my nejsme vinni hmotným neúspěchem. Tak je třeba pohlížet na otázku hmotného a politického úspěchu.

Třetí soubor otázek se týká dílčích požadavků. Je možno dát všeobecné kriterium správnosti dílčích požadavků? Je to možné. Ne všechny dílčí požadavky jsou správné. Ne všechny dílčí požadavky jsou správné a přijatelné pro nás, ani tehdy, když vycházejí od masy samé. Je úplně možné, a v praxi se to stává, že masa razí konservativní dílčí požadavky. Jak se pak orientovat? Z jakých hledisek vycházet? Jaká tu existují kriteria? Myslím, že pro správnost dílčích požadavků existují tato kriteria: Dílčí požadavky musí především vycházet od masy samé, tj. masa je musí pociťovat jako nutné a neodkladné, v mase musí být vůle k boji za tyto požadavky. Dále, dílčí požadavky nesmějí být v rozporu se zájmy celé dělnické třídy. Nesmějí rozbíjet její jednotu. Naopak, musí obrážet jednotu dělnické třídy. Konečně, dílčí požadavky musí jít po linii třídního boje, a ne po linii třídního míru. Jen takový dílčí požadavek je správný, který odpovídá všem uvedeným podmínkám.

Budeme-li se v naší masové politice řídit uvedenými zásadami, pak budeme moci celkem snadno splnit čtvrtou podmínku úspěšného hospodářského boje, totiž vytvoření jednotné fronty zdola. Taktika jednotné fronty je nyní jádrem celého tohoto souboru otázek. Neboť bez taktiky jednotné fronty zdola nemůže být velkých hospodářských bojů. Podmínky pro vytvoření jednotné fronty tu jsou. Nyní je situace taková, že v širokých dělnických vrstvách, dokonce i v samém nitru sociální demokracie, je možno pozorovat velké tíhnutí k jednotě. Ale vždycky tomu tak nebylo. Ještě před třemi lety nebylo sociálnědemokratické dělnictvo zdaleka tak přístupné vlivu našeho hesla o jednotě. Teď to vypadá jinak a je to mimo jiné také důsledek naší práce. Je to plus pro naši další práci, ale zároveň nás to k lecčemus zavazuje. Zavazuje nás to všude, v každé situaci, v každém oboru směle požadovat jednotu dělnické třídy. Ze všech stran, ve všech otázkách, ve všech oborech - znovu a znovu to zdůrazňuji. Nejen v hospodářských bojích, nýbrž i v politickém boji, v boji proti buržoaznímu teroru, v boji za politická práva a svobody dělnické třídy, v kulturních otázkách atd. atd. Ze všech stran se musíme přibližovat sociálnědemokratickému dělnictvu a znovu a znovu volat: jednotu, bojovou jednotu a ještě jednou jednotu! Ať je sociálnědemokratický dělník kdekoli, ať pracuje v jakémkoli oboru, všude a vždy musí narazit na komunistu, který mu řekne: Musíme se semknout, musíme bojovat, pak zvítězíme. Vyzkoušeli jsme tohle všechno v praxi a viděli jsme, jak dovede působit vhodné slovo ve vhodné chvíli. Naše hlavní taktické heslo v době stávky horníků tvořila tři slova: "Jednota, stávka, vítězství".

V těchto třech slovech byla celá praktická linie boje a masy velmi dobře pochopily, co to znamená. Bylo řečeno: "jednotu", a dělníci již z vlastní zkušenosti v této stávce poznali, že tuto jednotu lze uskutečnit jen tehdy, budou-li bojovat proti sociálnědemokratickým bonzům, kteří jednotu rozbíjejí. Toto heslo tak zapalovalo, že stačilo pronést na schůzi jen tato tři slova - a už se tleskalo. Masa věděla, co je třeba dělat. Nebo jiný příklad. Před několika týdny v souvislosti s 20. červencem v Německu (1) a v souvislosti s tím, co čeká české a slovenské dělníky, strana otevřeně řekla dělnické třídě: Dnes je pro dělníky nejnutnější, aby se sjednotili, aby bojovali, a pak zvítězí. Tři slova jsme vrhli do mas: "Sjednotit se, bojovat, zvítězit!" - a vyvolali jsme odezvu v celé zemi, lakovou odezvu, jaké se nám málokdy podařilo dosáhnout. Dostávali jsme stovky dopisů od sociálnědemokratických dělníků, kteří obvykle s námi nesouhlasili, ale kteří tentokrát říkali: "Takováhle hesla potřebuje nyní dělnická třída." To všechno ukazuje, jak reaguje dělnictvo na každé slovo, jde-li o jednotu, při čemž většina dělnictva, sociálnědemokratické nevyjímaje, už sama spojuje heslo jednoty s heslem boje.

Vzhledem k důležitosti otázek souvisejících s jednotnou frontou pozastavím se u nich podrobněji. Především několik všeobecných poznámek, několik slov o našich zkušenostech vůbec.

S kým vytváříme jednotnou frontu? To je otázka, kterou si musíme položit a na kterou musíme odpovědět. Tvoříme jednotnou frontu s dělníky, kteří ještě nejsou komunisty. S dělníky, s proletáři, kteří trpí pod útlakem buržoazie stejně jako komunisté, ale dosud nedosáhli výše třídního uvědomění předvoje. Z toho vyplývá, že nemůžeme udělat podmínkou jednotné fronty s těmito dělníky na příklad jedenadvacet podmínek Kominterny (2). To teoreticky uznávají všichni. Ale v praxi to často vypadá jinak. Nejprve chceme, aby sociálnědemokratičtí dělníci poznali, že jejich vůdcové jsou zrádci; nejprve chceme, aby se zřekli ilusí, které se u nich udržují; nejprve chceme, aby uznali, že my dovedeme lépe vést, zkrátka nejprve chceme, aby se stali rudými, revolucionáři, komunisty. Jinak řečeno: To, co má být výsledkem jednotné fronty, děláme často předpokladem této jednotné fronty. To nás nepřivádí k cíli. Je nutno počítat se všemi předsudky sociálnědemokratického dělnictva, se stupněm jeho zralosti, je nutno vědět, jak myslí a co chtějí. To ovšem neznamená, že jim schvalujeme jejich iluse nebo že chceme zatajit své názory. Naopak, musíme je znovu a znovu přesvědčovat o správnosti všech našich názorů. Avšak jde-li o vytvoření jednotné fronty k určitému cíli, nestavíme jako podmínku předběžné uznání všech našich názorů. Přicházíme a říkáme: "Dělníci sociálnědemokratičtí, rozcházíme se s vámi v některých důležitých otázkách. Ale v jednom se shodujeme: že nouze je nesnesitelná a že je nutno proti ní bojovat. Pojďte, sjednotíme se v této společné věci a budeme bojovat. A myslíte-li si snad, že v jiných otázkách nemáme pravdu, pak se za boje z vlastní zkušenosti přesvědčíte, zda to je pravda nebo ne." Říkáme jim dále: "Nesmíte věřit svým vůdcům, neboť ti už dávno dokázali, že neslouží vaší věci, že slouží věci kapitalistů." Ale nebude na škodu, řekneme-li zároveň sociálnědemokratickým dělníkům: "My na vás vůbec nežádáme, abyste nám uvěřili na slovo, to naprosto není nutné. Nesuďte nás podle našich slov, ale podle našich skutků, a sami se přesvědčíte, zda nám můžete důvěřovat." Myslím, že takto je třeba přistupovat k zaostalým dělníkům a zejména k sociálnědemokratickým dělníkům. Tak nás snáze pochopí, tak s námi budou dříve bojovat za společnou věc, i když zatím s námi nesouhlasí v jiných otázkách.

Proč usilujeme o jednotnou frontu? Za prvé proto, abychom v určité otázce skutečně dosáhli splnění určitého požadavku, abychom si ho vydobyli. A za druhé zároveň proto, abychom přesvědčili masy o správnosti všech našich názorů na základě jejich vlastní bojové zkušenosti, aby se k nám přiblížily, abychom je přivedli blíž k revolučním posicím.

Proč jsem řekl, že organizujeme jednotnou frontu k prosazení určitých požadavků? Protože v praxi často u dělnictva vzniká dojem, jako by se komunisté nestavěli k těmto požadavkům vážně. Sociální demokraté to do omrzení opakují a líčí náš boj za dílčí požadavky jako manévr a naproti tomu naši soudruzi jsou někdy náchylní vidět oportunismus v tom, když jasně a pevně prohlašujeme, že se skutečně díváme na splnění raženého dílčího požadavku jako na vážnou a důležitou věc. Ovšem byla by opravdu oportunistická chyba, kdybychom zapomněli na druhou podmínku. Vždyť konečný výsledek jednotné fronty musí přece spočívat v tom, abychom získali masy na stranu revolučního boje o moc. Jasná odpověď na tuto otázku, s kým a proč jednotnou frontu, je podle mého názoru základní linií taktiky jednotné fronty. Nebude-li jasno v této otázce, neosvojí-li si toto hledisko každý důvěrník dělnictva, každý funkcionář, budeme v praxi upadat z jedné chyby do druhé, budeme kolísat jednou doprava, jednou doleva, budeme ustavičně klopýtat. Jestliže si však naši zástupci osvojí toto hledisko, budou se orientovat v každé situaci, ať je jak chce složitá.

Mezi sociálnědemokratickým dělnictvem existuje mnoho ilusí v otázce jednotné fronty, jednoty dělnické třídy. Nejrozšířenější iluse spočívá v tom, že sociálnědemokratičtí dělníci říkají: "Jednotnou frontu? Výborně! Ale spojte se vy tam 'nahoře'. Pak to tady 'dole' už snadno dokážeme." Můžeme rozbít tuto ilusi nebo přesvědčit široké masy sociálnědemokratického dělnictva tím, že budeme do nekonečna opakovat: Vaši vůdcové jsou zrádci, ničemové? Myslím, že s takovými "jednoduchými" metodami daleko nedojdeme. Stereotypní opakování slova "zrádci" nás nedovede k cíli nebo nás k němu dovede velmi pomalu. Jak jsme si počínali na příklad za hornické stávky? Tam se v masách, které s námi šly, udržovalo ještě mnoho ilusí. Žádaly, abychom přibrali také sociálnědemokratické vůdce. Řekli jsme sociálnědemokratickým dělníkům: "Spojíme se třeba s čertem, jen když půjde proti uhlobaronům a bude-li to v zájmu horníků." To je však nezbytná podmínka. Přitom jsme prakticky organizovali boj a krok za krokem, jako na dlani, jsme dělníkům ukazovali zrádcovství sociálfašistů. A velmi brzy všichni horníci uviděli, že sociálnědemokratičtí vůdcové nebojují proti uhlobaronům a nejednají v zájmu horníků, a převážná většina sociálnědemokratických dělníků pochopila, že s těmito vůdci nelze uzavřít jednotnou frontu. Naše taktika za hornické stávky vedla k tomu, že slovo "zrádci" bylo hozeno ve tvář sociálnědemokratickým vůdcům masou sociálnědemokratických dělníků. A právě o to je třeba usilovat.

S tím souvisí i otázka "levých" manévrů sociálnědemokratických vůdců. Chtějí totiž svými "levými" manévry zabránit tomu, aby v nich dělníci uviděli zrádce a stávkokazy. Jak je možno zabránit těmto manévrům? Hlavní věcí v boji proti "levým" manévrům sociální demokracie podle mého názoru je, abychom my projevovali iniciativu, abychom my udávali tón v třídním boji, abychom my byli vždycky první, dělali návrhy, říkali dělníkům: Je třeba udělat to a to, abychom my organizovali jejich boj. To je nejlepší metoda, jak zmařit "levé" manévry protivníkovy. Dosáhneme-li toho, aby sociální demokraté vždycky pokulhávali vzadu za námi, pak účinek jejich manévrů bude již tím oslaben. V naší praxi jsou kladné i záporné příklady. V uhelné pánvi v severozápadních Čechách jsme hráli první housle. Sociální demokraté a všichni ostatní zůstávali za námi. To nám usnadňovalo boj proti všem jejich manévrům. V Ostravě naši soudruzi přenechali, abych tak řekl, první slovo sociálním demokratům. Přitom udělali ještě jednu oportunistickou chybu, o níž budu ještě mluvit, ale již ten první fakt nám ztížil boj proti manévrům sociálních demokratů. Z toho plyne závěr: nejlepší zbraní proti "levým" manévrům sociál-fašistů je naše vlastní iniciativa na celé čáře, jak v hospodářském, tak v politickém boji. Naše iniciativa se musí projevovat v tom, abychom takřka chytali za slovo sociálnědemokratické vůdce hrající si na levičáctví, zejména když jde o hospodářský boj. Jak je to třeba chápat? Takto: na jejich všeobecné levé fráze a řeči musíme odpovídat konkrétními návrhy, samozřejmě adresovanými ne vůdcům, ale sociálnědemokratickým dělníkům, co je nutno konkrétně žádat, co je nutno konkrétně dělat, jak konkrétně bojovat, aby kladené požadavky byly splněny. Zkrátka, v každém konkrétním případě musíme vytvořit takovou situaci, aby sociálnědemokratičtí dělníci jasně viděli: zde, u jejich vůdců - všeobecné "radikální" žvanění, tam, u komunistů - jasně narýsovaná cesta. A jestliže budeme nejen dělat dobré návrhy, ale jestliže také dosáhneme, aby sociálnědemokratičtí dělníci viděli, že vážně pracujeme na jejich splnění, pak se nebudou spokojovat radikálními frázemi vůdců, ale budou na nich žádat ty akce, které navrhují komunisté. Nu, a jestliže vůdcové k těmto akcím nepřejdou, pak tím odhalí pravou podstatu své "levé" demagogie. To je možno říci o metodách boje proti sociálfašistickým "levým" manévrům.

Několik slov o našem vedení v jednotné frontě. V našem tisku, v našich provoláních někdy bohužel čteme: "Jednotná fronta pod vedením komunistické strany"; "Jednotná fronta pod naším vedením"; "Akční výbory a stávkové výbory pod vedením komunistů" atd. Velmi pozorně jsem pročetl Lenina - to, co řekl roku 1917 o sovětech. Nikde jsem nenašel, že by Lenin byl tehdy razil heslo: "Vytvářejte sověty pod vedením bolševiků". Tehdy se prostě říkalo: "Vytvářejte sověty dělnických, rolnických a vojenských zástupců." Ani tehdy, když Lenin vydal heslo "všechnu moc sovětům", nedodal "pod vedením bolševiků". A přece tehdy šlo o státní moc, o orgány proletářské diktatury. A bolševiky ani nenapadlo, aby nejprve položili požadavek svého vedení, bolševického vedení, jako podmínku při vytváření sovětů. Nynější orgány jednotné fronty, akční výbory, stávkové výbory atd., jsou cosi velmi nepatrného ve srovnání se sověty, a přesto často trváme na tom, že musí být vytvořeny jen pod naším vedením. Opravdové vedení nelze vnutit shora, nelze ho dosáhnout deklamací. Vedení je třeba prosazovat na základě proletářské demokracie, je třeba je prosazovat vytrvalým, trpělivým, obětavým hájením zájmů proletariátu. Bolševici o svém vedení nežvanili, nedeklamovali, ale skutečně bojovali o vedení, skutečně vedli, vybojovali sověty. Již jsem řekl, že nemůžeme naše vedení činit podmínkou jednotné fronty. Musíme otázku proletářské demokracie stavět široce. To znamená, že hlásáme a ve skutečnosti provádíme tuto linii: Vy, dělníci, musíte všecko projednat, usnést, rozhodnout; vy, dělníci, musíte vzít svou věc do vlastních rukou; vy, dělníci, si musíte sami zvolit vedení. Dále to znamená, že musíme probouzet a rozvíjet iniciativu mas a učit se přímo od masy. V poměru k masám není nic škodlivějšího než povýšenost, kterou dávají najevo někteří komunisté, než shovívavý mentorský tón, jehož někdy používají. "Já jsem přece četl Lenina, učil jsem se v Moskvě, znám nazpaměť všechny teze, kdežto vy, sociálnědemokratičtí dělníci, vy ničemu nerozumíte." Takovým či podobným tónem se někdy mluví. To je ovšem chyba. Ale vrátím se k svému tématu.

Máme se bát nezdaru, budeme-li používat široké proletářské demokracie v jednotné frontě? Ne. Zvláště za nynější situace. Za dané situace nemůže být případu, kdy by se komunista nemohl dovolávat mas. Neboť my - a jedině my - hájíme třídní zájmy všeho dělnictva. A budeme-li mít jen trochu správnou taktiku, budou dělníci souhlasit s našimi návrhy, budou volit nás, protože my fakticky povedeme jednotnou frontu. Tak je třeba brát tuto otázku. Někteří soudruzi se možná zeptají: "No dobrá, ale kde je teď vaše tvář, tvář strany?" Odpovíme jim: "Jen se prosím nebojte o naši tvář. Neboť naše tvář bude vypadat tím lépe, čím dříve se naše hesla stanou hesly mas, čím dříve masy odpovědí na naše volání, čím dříve budeme mluvit opravdu jménem mas." Chci vám vyprávět, jak jsme toho dosáhli na příklad v hornické stávce v severozápadních Čechách. O všech taktických opatřeních za této stávky rozhodovalo politbyro. Ale dříve než byla tato opatření provedena, navrhovali je a hájili je komunisté v demokraticky volených orgánech - na konferencích a ve Slávkových výborech; opatření byla schválena všemi těmito orgány a stala se tak záležitostí celé masy. Komunisté přišli v těchto orgánech s těmito návrhy a hájili je jako komunisté, nic před ostatními nezatajovali, vysvětlovali jim všechny naše názory. Ale v našich konkrétních bojových návrzích jsme vždycky počítali s daným stupněm vyspělosti mas. Takto jsme fakticky prováděli naše vedení. "Ale," namítne se nám, "kam jste se to dostali? Vždyť se přizpůsobujete zaostalým vrstvám." Je to pravda? Není. My jsme jen brali lidi, jací jsou, a ne tak, jací by měli být, a snažili jsme se přiblížit je na základě jejich vlastní zkušenosti k posici, jakou by měli z hlediska komunistů zaujímat. Kdo to nechápe, ten může žvanit o vedení mas, ale nikdy je nebude opravdu vést. Tolik lze říci o našem vedení jednotné fronty.

Konečně nesmíme zapomínat na ještě jednu velmi důležitou součást jednotné fronty, totiž - na vytvoření osobních přátelských vztahů mezi komunistickými a sociálnědemokratickými dělníky. Ale k tomu máme ještě daleko. Dosud je mnoho nepřátelství pro odlišné politické názory mezi dělníky, kteří stojí bok po boku u stroje nebo bydlí v témž baráku. Je jasné, že to je překážka na cestě k jednotné frontě. Představte si tuto situaci v praxi. Dva dělníci stojí spolu u soustruhu. Jeden je komunista, druhý sociální demokrat. Osobně jsou nepřátelé, nemluví spolu, dívají se na sebe jak vlci, jeden na druhého nadává. A tu náhle komunistu napadne, že přijde k sociálnímu demokratovi a řekne: "Pojď, zorganizujeme teď jednotnou frontu." A ten mu řekne: "S takovými lidmi, jako jsi ty, nemůže u mne být jednotná fronta." Snad to vypadá jako bezvýznamná věc, ale ve skutečnosti to má velký význam, a proto my v naší straně jsme se pevně zaměřili na skoncování s takovým stavem, kdy naši soudruzi žijí v osobním nepřátelství se sociálnědemokratickými dělníky. Myslím, že stejně je třeba postupovat i v jiných sekcích.

To jsou všeobecné připomínky k otázce jednotné fronty. Nyní přecházím k jednotlivým problémům hospodářského boje, zejména boje na závodech.

Začněme problémem požadavků. Pro průběh rozvíjení hospodářského boje je velmi důležité, jak a jaké požadavky je třeba razit. Je všeobecné pravidlo, že se nemá razit dlouhý seznam požadavků, požadavky mají být aktuální a naprosto konkrétní. A konečně nesmíme přehánět úlohu hospodářských dílčích požadavků; revolučnost dílčích požadavků naprosto nespočívá v tom, abychom "požadovali" víc než sociální demokraté. Dělníci, když razí hospodářské dílčí požadavky, velmi zřídka je přehánějí. A v praxi se velmi často stává, že čím skromnější je takový dílčí požadavek, tím houževnatěji za něj dělníci bojují, protože odmítnutí takových požadavků dělníky hluboce rozhořčuje. Co do rozsahu můžeme rozeznávat tři kategorie dílčích hospodářských požadavků: předně požadavky týkající se jednoho závodu, rozličné závodní požadavky, které mohou být různé v různých závodech; za druhé požadavky pro celé průmyslové odvětví nebo pro celou oblast; za třetí požadavky týkající se celé dělnické třídy té či oné země. Je nutno vždycky konkrétně spojovat tyto tři druhy požadavků, jinak řečeno, umět přecházet od jednoho druhu požadavků k druhému podle toho, jak se hnutí vyvíjí. My máme pěkný příklad s hornickou stávkou. Bezprostředním podnětem ke stávce byly požadavky jedné šachty. Asi do dvou dnů se hnutí rozšířilo na všechny šachty jedné společnosti. Za tyto necelé dva dny prodělaly požadavky jisté změny a rozšířily se na celou společnost. Uplynuly další tři dny, stávka se rozvíjela dál a my jsme se pevně zaměřili na všeobecnou stávku horníků v celém revíru a razili jsme požadavky pro celý revír. Tak jsme v pěti dnech přešli od požadavků jednoho závodu k rozsáhlým požadavkům celého revíru. Zachovali jsme sice požadavky jednotlivých šachet, ale těžiště boje bylo přesunuto na všeobecné požadavky. Avšak ihned po zastavení všeobecné stávky na jednotlivých šachtách byly opět vyzdviženy do popředí požadavky jednotlivých závodů a za ty se fakticky bojovalo: ihned po stávce celého revíru vypukla asi na dvaceti dolech dílčí stávka proti propouštění a v souvislosti s jinými otázkami jednotlivých závodů, při čemž všechny dílčí stávky skončily úspěšně. Tak jsme byli s to nejen rozšířit požadavky, ale pak, v nejužší spojitosti s vývojem hnutí, znovu je postavit na užší základnu.

Vůbec mají požadavky jednotlivých závodů velký význam. Proč? Protože jsou každodenně aktuální, protože se znovu a znovu objevují, protože na základě těchto požadavků lze organizovat každodenní boj na závodech, což je nejlepší přípravou pro masové stávky. Soudruh Kuusinen (3) si stěžoval, že mu nikdo nemohl ukázat příklady práce mezi masami na závodech. Už jsem mu řekl, že my můžeme poukázat na stovky takových příkladů. Nemohu zde všechny vypočítávat. Vezmu jen několik příkladů. Jak došlo k hornické stávce? Jen proto, že jsme již několik měsíců mobilizovali jednotlivé šachty na základě jejich speciálních požadavků a prováděli akce na jednotlivých závodech - důlní schůze, demonstrace na dolech a mimo doly, demonstrativní stávky, masové deputace atd. A co bylo po stávce horníků? Jak jsem už řekl, byly a dosud trvají desítky drobných akcí na dolech, které zároveň mají připravit novou velkou stávku horníků. Dále, zapojili jsme do stávky stovky staveb, zapojili jsme do stávky dělníky na veřejných pracích po předběžném zpracování jednotlivých závodů, pomocí různých drobných akcí na těchto závodech. A ještě něco: stejným způsobem jsme rozpoutali stávku zemědělských dělníků na Slovensku, dílčí stávky v textilním a hutním průmyslu. A konečně podobnými metodami jsme vedli několik bojů proti uzavření závodů, při čemž se nám podařilo zmobilizovat nejširší vrstvy v oněch oblastech. Máme již stovky příkladů. Ale to nestačí, potřebujeme desetitisíce příkladů, a přitom ne sporadicky, ne od případu k případu, ale všude a každodenně. Neboť, jak jsem už řekl, je to nejlepší příprava masových bojů a zároveň nás to co nejtěsněji spojuje s masami.

V souvislosti s požadavky se často mluví o útočném nebo obranném rázu stávky. Někteří soudruzi si myslí, že ráz stávky závisí hlavně na rázu požadavků. Vedeme-li stávku pod heslem "Ani muže ze závodu, ani haléře ze mzdy", je prý to obranná stávka. Razí-li se heslo zvýšení mzdy, je to stávka útočná. Slyšel jsem dokonce i takovou teorii, že prý za stávky je třeba vždy, ať je jakákoli situace, razit požadavek zvýšení mezd, jinak prý propadáme oportunismu. Z tohoto hlediska kritizoval soudruh Sobotka (4) z Mezinárodního výboru horníků naše hornické hnutí. My jsme těchto teorii neuposlechli. Kdybychom je přijali, nebyla by u nás hornická stávka, neboť za dané situace by ani jeden horník za toto heslo nestávkoval. Ovšem i teď, v době krize, vedeme stávky za zvýšení mezd - a někdy úspěšně. Ale tam, kde dělníci chtějí stávkovat proti snižování mezd, a ne za jejich zvyšování, tam je pak třeba vést stávku proti snižování. Máme vůbec za to, že to nejsou požadavky, co dodává ten či onen ráz stávce, nýbrž spíše stupeň jejího rozšíření, rozmach a intensita boje. Jestliže se už mluví o útočném rázu stávky, je mnohem důležitější dovést spolu s dělníky organizovat akce ještě před konkrétním útokem zaměstnavatele. V tomto smyslu byla na příklad hornická stávka v severozápadních Čechách stávkou útočnou, třebaže požadavek zvýšení mezd nebyl postaven.

Neobyčejně důležitá otázka je otázka forem a metod hospodářského boje. Řekl jsem, že hlavní formou hospodářského boje je stávka. Ale pro dělníka, zvláště pro málo uvědomělého dělníka, je stávka jaksi ultima ratio (5). To si musí velmi dobře zapsat za uši všichni ti, kdo sestavují teze, všichni naši žurnalisté a agitátoři. Proč o tom mluvím? Protože je třeba dát si velký pozor, aby u dělnictva nevznikl dojem, že snad organizujeme stávky pro stávky. Z naší agitace může někdy dělník nabýt takového dojmu. My ovšem musíme vždycky propagovat stávku jako zbraň dělnictva proti zaměstnavatelům. Ale zároveň musíme dokazovat, že dělník jinak nedosáhne splnění svých požadavků. A toho můžeme dosáhnout nejen agitací a propagací, ale především zvolíme-li a použijeme-li takových forem akce, které za prvé v dané chvíli přijme celá masa, které za druhé takto mobilizují celou masu a za třetí umožňují přejít spolu s celou masou k vyšším formám akce. Tedy nesmíme mechanicky křičet: "Stávku! Stávku!", musíme tuto stávku připravovat celou řadou drobných akcí. Z tohoto hlediska už sama forma podání požadavků hraje velkou úlohu. Každý praktik jistě se mnou souhlasí, že my a naše odbory jsme někdy velmi bezradní v této na první pohled tak jednoduché otázce. Stává se, že na závodech, kde agitujeme pro stávku, se zapomene, že požadavky je třeba formulovat a doručit zaměstnavateli. Někdy se předčasně dávají ultimata, a když lhůta těchto ultimat uplyne, nic se nepodniká. Nebo se požadavky odevzdají na nesprávnou adresu. A tak dále. Proč považujeme otázku podání požadavků za důležitou? Protože už při jejich podávání a při dalším boji za jejich splnění můžeme rozvinout řadu nejrozmanitějších forem akce, které mobilizují, povzbuzují masu, pomáhají jí jaksi dozrát pro stávku. V naší praxi je mnoho příkladů a dokladů toho, jak se to dělá, a dělá se to s úspěchem.

Na příklad při podávání požadavků se na závodě organizuje masová deputace, uspořádá se schůze před kanceláří, na továrním dvoře. Jde-li o požadavky pro několik závodů, lze podávání požadavků spojit s demonstrací před budovou průmyslové organizace. Stejně lze postupovat i za vyjednávání. Vysílají se dělnické deputace k dělníkům jiných závodů, aby byli mobilizováni. Při hromadném propouštění, na které nelze ihned odpovědět stávkou, je třeba zařídit, aby se propuštění dělníci dostali do továrny, podle možnosti se svými ženami a dětmi. Organizují se krátké demonstrativní stávky, spojují se s demonstracemi na závodech a na ulicích. A tak dále a tak podobně. Existují stovky různých forem, které ovšem závisí na místě a času, ale kterých je možno a nutno využít k tomu, aby dělníci byli uvedeni do pohybu a aby tak byla připravována situace pro stávku. V souvislosti s otázkou požadavků jsem už uvedl několik příkladů z naší praxe a nebuduje opakovat.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že s heslem stávky nelze zacházet jako s akčním heslem. Ale jestliže situace dozrála a heslo stávky se razí jako akční heslo, pak už nesmí být žádné váhání, pak je nutná největší rozhodnost, je třeba zasazovat ránu za ranou. Především je nutno se postarat o rozšíření stávky. Ale ani v tom se nesmí jednat zbrkle. Nelze vždy a za každé situace, jestliže závod vstupuje do stávky, ihned prohlašovat, že je třeba vyhlásit všeobecnou stávku. To by pak byla jen prázdná slova. Je třeba především soustředit úsilí na závodech příslušné společnosti nebo příslušného průmyslového odvětví, je třeba začínat tam, kde se nejjasněji projevuje společenství zájmů dělníků různých závodů. Přitom je důležitá i forma, jaká se dává rozšiřování stávky. Tam, kde jsme provedli dobrou předběžnou práci, tam, kde je dobrá situace, je možno velmi rychle zastavit závod kombinovanou prací zvenčí a zevnitř, jako jsme to na příklad udělali v severozápadních Čechách. Tam jsme šli od šachty k šachtě, nečekajíce na ta či ona rozhodnutí nějaké konference nebo porady. Jednoduše jsme vyvolali dělníky ze šachet, uspořádali krátkou schůzi, přijalo se usnesení zúčastnit se stávky a pak jsme šli k druhé šachtě, kde se všechno od začátku opakovalo. Ale situace nebývá vždycky tak příznivá. Někdy máme takovou situaci, že zastavení závodu zvenčí je spíš na škodu než na prospěch. V takovém případě, kdy přerušení práce na příslušném závodě ještě nedozrálo, je obyčejně lépe den dva vyčkat a pracovat uvnitř, dokud nebude možno zastavit závod zvenčí i zevnitř. Ale v každém případě, propukne-li dílčí stávka, je nutno bedlivě zvážit otázku, jak rozšířit stávku na druhé závody. A v každém případě je nutno ihned se chopit iniciativy a svolat dělníky ze všech závodů, organizovat porady a konference, dbát na to, aby se na všech závodech dělníci ke stávce vyslovili, atd. Při rozšíření stávky je ovšem třeba pozměňovat požadavky tak, aby na nich měli zájem všichni dělníci, které vybízíme ke stávce. Ostatně to jsme už ukázali na příkladu stávky v severozápadních Čechách.

A ještě jeden důležitý závěr z naší zkušenosti: hlídky. Za stávky v severozápadních Čechách jsme dosáhli toho, že celá masa se účastnila hlídek. Zejména v kritických dnech doslova celé vesnice, celé osady - nejen stávkující dělníci, ale i nezaměstnaní, i ženy, ba i děti - už ve tři čtyři hodiny ráno se vydávali na hlídky, obsazovali celé revíry, a tak v zárodku potlačovali jakýkoli pokus o stávkokazectví a odráželi také pokusy státní moci rozehnat hlídky terorem. Často jsou hlídající zbiti a zavíráni, protože jich je příliš málo. Proti tomu je možno bojovat právě masovým hlídkováním.

Konečně, má-li být úspěšně řízen hospodářský boj, je také nutno umět stávku ve vhodnou chvíli skončit. V tomto směru je velmi těžké dát všeobecný recept. Otázka, jak a kdy má být stávka skončena, závisí na celé řadě činitelů. Nejdůležitějším činitelem je vůle masy k zastavení stávky a samozřejmě také dosažené hmotné výsledky. Tam, kde bylo dosaženo určitých hmotných úspěchů, není skončení stávky těžké. Jinak to vypadá tam, kde stávka, přestože dlouho trvá, nedonutila zaměstnavatele k ústupkům nebo kde je třeba potírat ve značných rozměrech stávkokazectví.

V každém případě je třeba snažit se vždycky zakončit stávku organizovaně, podle možnosti zavést masu stávkujících na závody v semknutém šiku a potom ihned změnit požadavky a další formy akce. Tak je možno dosáhnout, aby stávka, i když nemá hmotný úspěch, přece neskončila porážkou dělnictva. Myslím, že dobrým příkladem toho je skončení naší hornické stávky v severozápadních Čechách.

Nyní o taktice jednotné fronty na závodech za hospodářských bojů. V hospodářských bojích je nutno hned od začátku postavit otázku jednoty dělnictva jako jeden z nejdůležitějších předpokladů úspěchu. Základy pro jednotnou frontu v boji budou položeny již tehdy, vypořádáme-li se dobře s oběma uvedenými podmínkami: totiž - postavíme-li správné požadavky a zvolíme-li správné formy boje. Bez toho se nám nepodaří uskutečnit opravdu širokou jednotnou frontu. Jde o to, aby požadavky námi navržené a formy boje převzala celá masa, aby se staly jejími požadavky a hesly, abychom mluvili ústy masy. Orgány jednotné fronty jsou akční výbory, stávkové výbory, konference delegátů atd., které musí být zvoleny na demokratickém základě všemi bojujícími dělníky; přitom už není tak velmi důležité, máme-li my v těchto orgánech většinu.

V naší praxi bylo nemálo případů, kdy nepatrná menšina komunistů hrála rozhodující úlohu ve volených orgánech jednotné fronty pro svou iniciativu, dovednou a správnou taktiku, při čemž ovšem byla stále v těsném spojení s celou masou dělnictva, stále se této masy dovolávala, stále jednala v souhlasu s ní. Je vůbec neobyčejně důležité, aby se komunisté neodtrhávali od masy. Komunista v každé situaci musí nejprve vědět, co je pro masu v dané chvíli přijatelné, aby podle toho formuloval své požadavky. Ale může se také stát, že se setkáme s nezdarem, protože daná masa nás v příslušné situaci ještě plně nechápe nebo protože přicházíme s nevhodnými návrhy. Pak je nutné, zvláště jde-li o dělnické masy, počítat s tímto faktem, podřídit se, či lépe řečeno projevit pružnost, podat jiné návrhy, použít jiných forem, které jsou pro masy přijatelné. Je třeba podávat návrhy, které nás spolu s celou masou vedou k vyšším formám boje. Tak dosáhneme toho, že masa se na základě vlastních zkušeností přesvědčí o správnosti naší taktiky a půjde za námi. Tedy - nejširší proletářskou demokracii v jednotné frontě jak při volbách orgánů jednotné fronty, tak i při práci těchto orgánů. Při jednotné frontě zdola - a jedině o tu zde jde - se nemusíme bát dovolávat se mas. Ale jistě zkrachujeme, pokusíme-li se proti zásadám proletářské demokracie vnutit masám orgány jednotné fronty nebo budeme-li chtít v těchto orgánech poroučet jako kaprál v kasárnách.

Chci vám ukázat na jednom příkladu, jak se vytvářejí autoritativní orgány jednotné fronty pod naším vedením. Uvedu jako příklad stávkový výbor v severozápadních Čechách. Tam jsme měli menšinu, dokonce nepatrnou menšinu. Ne snad, že bychom nemohli získat většinu. Mohli jsme to udělat. Ale my jsme úmyslně zvolili většinu nekomunistických dělníků, aby otázka připojení ke stávce byla postavena na co nejširší základnu. A od začátku až do konce jsme řídili tento stávkový výbor a metodami, které jsem už vylíčil, jsme dosáhli toho, že stávkový výbor měl v celém revíru autoritu u horníků, u dělníků jiných průmyslových odvětví, u nezaměstnaných, u drobných řemeslníků, rolníků - zkrátka, u většiny obyvatelstva i u mocenských orgánů. Nedařilo se nám vždycky vytvořit takové autoritativní orgány jednotné fronty, je u nás dokonce mnoho záporných příkladů, kdy orgány jednotné fronty měly velmi slabou autoritu u masy. Uvažovali jsme o tom, proč se nám to jednou podařilo a pětkrát nepodařilo. A došli jsme k závěru, že tajemství tu mimo jiné spočívá v použití proletářské demokracie. Došli jsme k závěru, že stávkový výbor nebo jiný jednotný orgán, který má autoritu, který je uznáván masami, lze vytvořit jen tehdy, jestliže se masám jasně, otevřeně, se vší vážností postaví problém, že musí samy vzít svou věc do vlastních rukou, že ony samy rozhodují, že ony jsou odpovědny, že ony si volí vedení.

Tu opět přicházíme k otázce našeho vedení. Není to, o čem mluvíme, zastíráním úlohy strany? Není. Metoda, kterou jsem vylíčil, je metoda boje o vedení na základě proletářské demokracie. Vedoucí úloha strany v jednotné frontě se neprojevuje v tom, že se o ní mluví, ale v tom, že masy jdou za námi. Ale k tomu je nutná dovedná taktika. Musíme vést masy do stávky prostřednictvím volených stávkových orgánů, což ovšem nevylučuje možnost obracet se k masám i přímo; to je zejména nezbytné tam, kde jednotné orgány ještě nejsou pod naším vedením. Za hornické stávky jsme používali obou metod: jednak jsme vedli masy prostřednictvím stávkového výboru, jednak jsme mluvili s masami přímo jako komunistická strana. I vrabci na střeše si povídali, že stávku vedou komunisté. Nikdo o tom nepochyboval, byl to všeobecně známý fakt.

V souvislosti s tím je důležitá otázka, jaký konkrétní postoj máme zaujmout za stávky vůči reformistickým a jiným nerevolučním odborovým organizacím. Je úplně jasné a mimo diskusi, že za každé situace se musíme obracet přímo ke členům těchto organizací. Ale přitom nesmíme ignorovat odbory jako takové, zvláště jejich místní a závodní skupiny. Myslím, že musíme přijmout toto pravidlo: je třeba učinit vše, aby byla do hnutí oficiálně zapojena reformistická nebo jiná odborová skupina jako taková. Komunisté a rudí odboráři musí vynaložit všechno úsilí, aby získali část dělníků v reformistické skupině na stranu akce, aby tito dělníci žádali uvnitř skupiny účast celé skupiny a bojovali za tuto účast. Ale přitom často slýcháme od reformistických dělníků: "Dobrá, půjdeme s vámi, ale musí s námi být i naši tajemníci." Jak na to máme reagovat? Musíme ovšem soudružsky, trpělivě, na pádných příkladech reformistickým dělníkům vysvětlovat, jací lidé jsou jejich tajemníci, musíme dokazovat, že důvěra k nim je iluse. Ale často to nestačí, alespoň část reformistických dělníků trvá na svém - bez tajemníků s námi nepůjde. Myslím, že můžeme použít této metody: ať tedy přijdou reformističtí bonzové, ať vystoupí před dělnictvem. Myslím, že nemáme proč se toho bát. Naopak. Je přímo v našem zájmu, aby tam, kde dělnictvo ještě věří bonzům, byli tito bonzové přizváni a donuceni vyslovit se v přítomnosti dělnictva. Naše zkušenost říká, že bonzové z toho mají největší strach a že je lze tak nejsnáze odhalit. Konečně je přitom třeba stavět bonzy do takové situace, dělat takové návrhy, přicházet s takovými argumenty, aby se nemohli vykroutit všeobecnými radikálními frázemi, aby dělníci, kteří v ně ještě věří, se nespokojili s jejich žvaněním a pozvolna se přesvědčovali, že je nutno bojovat bez bonzů a proti bonzům. Tedy, vzít bonzy za límec a postavit je před dělnictvo - to nám umožní pěkně jim zatopit. To není jednotná fronta shora a není to taktika "přinuťte bonzy". Je to jen zvážení nepřítelova vlivu a zároveň jedna z metod, jíž je možno zmařit jeho vliv na dělnictvo.

Uvedu několik příkladů z naší praxe. Vezměme severozápadní Čechy před stávkou. Před stávkou se naše Rudé odbory obrátily na revírní radu, kde převládají reformisté, s návrhem, aby byla svolána revírní konference závodních výborů. Bylo to správné? Ano, bylo. Byla totiž taková situace, kdy většina reformistických dělníků očekávala od svých vůdců akci, ale ještě nedospěla k tomu, aby podnikla tuto akci s námi bez svých vůdců. Chtěli jsme dát vůdcům příležitost, aby dokázali svému vlastnímu dělnictvu, že čeká marně. Tou dobou propukla stávka na jedné šachtě a do dvou dnů se rozšířila na všechny šachty oné společnosti. V té chvíli jsme se pevně zaměřili na rychlé rozšíření stávky po celém revíru. Pobouření mezi dělnictvem bylo tak veliké, že se dalo s jistotou očekávat, že se značně velká masa reformistických dělníků dostaví na naši konferenci, jestliže ji svoláme. Tu jsme poslali k čertu revírní radu a okamžitě jsme svolali konferenci, která vyhlásila stávku v celorevírním měřítku.

Nebo jiný příklad - opět ze severozápadních Čech - o začátku stávky. Na onu zmíněnou první konferenci, která vyhlásila stávku v celém revíru, jsme pozvali všechny odborové svazy v revíru i s jejich tajemníky. Proč? Protože jsme věděli, že většina reformistických dělníků dosud věří, že reformističtí tajemníci půjdou s nimi, když stávka už propukla a rozšířila se jako lavina. Z pozvaných přišli jen dva, totiž tajemník českého socialistického odborového svazu a tajemník fašistického odborového svazu. Tajemníci německého sociálnědemokratického a českého sociálnědemokratického odborového svazu nepřišli. To samo už pobouřilo sociálnědemokratické dělníky, kteří se účastnili konference, a popudilo je proti vůdcům. A jak si počínali oba tajemníci, kteří byli na konferenci? Nadávali na uhlobarony a zapřísahali se věrností horníkům. Dokonce sklidili potlesk, tak "radikálně" mluvili. A jak jsme na to reagovali? Řekli jsme: "My vás dobře známe, vaše krásné řeči horníkům nic nepomohou, teď začíná stávka. Vidíte to sami, celá konference, všichni dělníci chtějí vést boj v celém revíru. Ptáme se vás: Co uděláte v úterý?" (Úterek byl rozhodujícím dnem.) A celá konference jako jeden muž se zeptala: "Ano, co uděláte v úterý?" Dále jsme se ptali: "A co uděláte v Ostravě a v Kladně?" A celá konference opakovala tuto otázku. Položili jsme ještě několik takových konkrétních otázek, které přinutily bonzy, aby přešli od všeobecného žvanění o solidaritě ke konkrétním odpovědím. A po každé naší otázce, která šla přímo z hloubi srdce horníků, se zvedala bouře nad tisícihlavou konferencí: "Ano, ano, odpovězte!" Tak po každé naší otázce hřměla celá konference. A reformistický bonz? Bručel, kroutil se jako čert na jitřní - a pak vzal do zaječích. Čeho jsme tím dosáhli? Toho, že reformističtí dělníci už nežádali, aby se vyjednávalo s jejich vůdci. Nikoho už ani nenapadlo, aby se bonzové zvali na druhou, třetí a čtvrtou konferenci. Musíme říci, že jednoho z bonzů - a to fašistu - se nám podařilo odhalit teprve před koncem stávky. Na první konferenci se to ještě nepodařilo. Mám za to, že v té situaci, v jaké se octl na konferenci, byl by se podepsal pod všechna naše slova. Kdybychom byli navrhli zapálit Most ze všech stran, byl by i s tím na konferenci souhlasil, třebaže by to ovšem neudělal. Tohoto chlapa jsme museli dlouho s sebou tahat. Ale na třetí konferenci jsme ho přistihli. Jak důkladně to tento mazaný fašista od nás dostal, je vidět z toho, že ho po stávce jeho odborový svaz propustil. Po stávce jsme obyčejně my vyndávali naše tajemníky (smích); tentokrát to musel udělat náš nepřítel. A nejen fašisté se k tomu museli utéci, ale i oficiální místa. Po stávce došlo k výměně osob na vedoucích politických místech v Mostě a Duchcově. Na těchto příkladech bych chtěl jen ukázat, že se nemusíme bát ukazovat se vedle bonzů před masami, že naopak je v našem zájmu tam, kde jim dělníci ještě věří, přinutit je vystoupit před masou a hned tam, na místě, je odhalovat, protože, jak jsem již poznamenal, z toho mají největší strach. Všude, kde jsme věc vzali za správný konec, bonz se prozradil, hněv a vztek sociálnědemokratických dělníků se obracely proti němu.

Ovšem máme i příklady záporného rázu a zejména záporný příklad v Ostravě. Jak to bylo v Ostravě? Když se rozšířila zpráva o útoku zaměstnavatelů, revírní rada, v níž převládají sociálfašisté, svolala revírní konferenci. Na ní byly zastoupeny důlní výbory a byli tu zástupci jednotlivých odborových skupin všech směrů. Na této konferenci jsme měli menšinu. Většinu tvořili mazaní sociálnědemokratičtí funkcionáři. My jsme se ovšem na konferenci dostavili. To nebyla chyba. Naopak, bylo by chybou nezúčastnit se této konference, bojkotovat ji. Chyba, jíž se dopustili ostravští soudruzi, spočívala v tom, že na konferenci nevystupovali dost energicky, dost jasně s vlastní platformou, s vlastními požadavky, s vlastními návrhy. Naši soudruzi se na této konferenci dali omráčit neobyčejně radikální řečí Fišera z reformistického odborového svazu horníků. Tvrdili, že po této řeči dají hlasovat o svých vlastních požadavcích v protiváhu návrhu reformistů. Ale pak byla přijata reformistická rezoluce i našimi hlasy - rezoluce, v níž se sice mluví o jednotné frontě, ale reformistickým způsobem, v níž se sice mluví o boji, ale opět podle reformistického receptu. Po přijetí této rezoluce se dělníci v revíru domnívali, že snad teď je všechno v pořádku: "Konečně se tam nahoře dohodli. Teď nastanou dobré časy." Stávalo se i to, že naši soudruzi si na tuto "jednotu" připíjeli na bratrství se sociálnědemokratickými funkcionáři na šachtách. A v tom spočívala chyba našich ostravských soudruhů. Zdůrazňuji, že se to stalo proti skutečným směrnicím ústředí. Je jasné, že ÚV by takové věci neudělal. Po této chybě, jež byla udělána proti směrnicím ÚV, jsme si ihned vzali ostravské soudruhy do práce. Tu se ukázalo, že si pořídili zvláštní teorii na ospravedlnění svého počínání. (Nevím, zda dodatečně nebo předem!) Jejich teorie spočívala v tomto: Jestliže reformističtí vůdcové jednají radikálně, mluví-li o boji a stávce, napomáhají tedy radikalizaci mas a ženou vodu na náš mlýn. Jestliže potom nesplní to, co teď slibují, bude pro nás snadné stupňovat radikální náladu mas, ještě rozehřátou radikálními sliby reformistů, a vést masy do stávky. Ostravští soudruzi se tedy domnívali, že "levé" manévry sociálních demokratů přispívají k radikalizaci mas. Zapomněli, že radikální manévry jsou následek, a ne příčina radikalizace mas, a že jejich úkolem je uhladit ostří této radikalizace. V Ostravě jsme ovšem ihned zasáhli a vnesli jasno do této otázky, ale následky této chyby se už ukázaly. V severozápadních Čechách se už bojovalo, ale v Ostravě jsme v důsledku této chyby nemohli vést věc tak rychle kupředu, jak by to bylo nutné. A přesto byla v Ostravě třikrát za sebou vyhlášena stávka a po třetí, již na základě správné jednotné fronty, stávkovala více než polovina celého revíru. Tak se nám podařilo za boje, v průběhu boje chybu napravit. Přesto boj skončil porážkou. Ale nelze říci, že v Ostravě věc skončila porážkou strany a rudého odborového svazu. Proti tomu mluví už ten fakt, že jsme na příklad v Ostravě získali do rudého odborového svazu dokonce více členů než v Mostě.

Ještě něco o jednotné frontě. Jednotnou frontu nelze komandovat, jednotná fronta nejsou kasárny a sociálnědemokratičtí dělníci nejsou rekruti. Jednotnou frontu je možno jen vést, a to jen tehdy, budeme-li vždy důsledně hájit třídní zájmy dělnictva, budeme-li kromě toho v každém konkrétním případě dělat masám zcela konkrétní návrhy, budeme-li tyto návrhy sami provádět a vzbuzovat na jejich provedení zájem stále širších mas. Je to ovšem obtížná cesta. Nelze tu dosahovat velkých efektů a nenaskýtá se příliš často příležitost k širokým gestům. Ale je třeba vědět, že boj o většinu dělnické třídy není procházka po nově vyasfaltované ulici.

Naším dalším úkolem je změnit každou stávku v široké lidové hnutí. To znamená, že musíme umět vzbudit zájem

o stávku i u jiných vrstev pracujícího lidu, to jest u rolnictva, drobného živnostnictva, inteligence atd., a nejen to - ale také je zapojovat do boje. Je to jen fráze, nebo je to možné? Naše zkušenosti ukazují, že to je možné. Jakým způsobem, jakými metodami a prostředky je toho možno dosáhnout? Za prvé formou hmotné pomoci stávkujícím. Skvělým příkladem v tomto směru je u nás hornická stávka. Vytvořili jsme stovky výborů solidarity v širokých vrstvách rolnictva, drobného živnostnictva a inteligence a velmi úspěšně jsme provedli sbírky. Na příklad rolníci sbírali potraviny pro horníky, jezdili ze vsi do vsi, sbírali dům od domu a všechno, co vybrali, přivezli do stávkového výboru. Sbírky jsme prováděli i v armádě; a bylo několik takových případů, že jsme prováděli sbírky na horníky i mezi strážníky a četníky. To je jedna z forem solidarity se stávkou. Za druhé je možno a nutno dosáhnout, aby maloburžoazní vrstvy podporovaly požadavky stávkujících pořádáním zvláštních demonstrací, schůzí, vysíláním deputací k místním mocenským orgánům a k zaměstnavatelům. Konečně za třetí je velmi důležité mobilizovat tyto vrstvy k protestu proti persekuci stávkujících, důležité je dosáhnout, aby se zúčastnily demonstrací stávkujících, na příklad aby se demonstrativně zavíraly obchody, atd. atd. V severozápadních Čechách se nám toto vše dařilo v širokém měřítku. Samozřejmě je třeba postarat se o to ještě před stávkou, je třeba spojovat kampaň solidarity s bojem proti těm stranám, v nichž jsou organizovány příslušné maloměšťácké vrstvy, a přitom musíme vycházet z poměru těchto stran ke stávce. Konečně je také třeba pokusit se současně rozvinout boj těchto neproletářských vrstev za jejich vlastní požadavky, a tak rozšiřovat frontu stávkujících dělníků. Tak vytvoříme kolem každé stávky širokou atmosféru sympatií a solidarity a přeměníme stávku v lidové hnutí. V tom se mimo jiné nejlépe projeví hegemonie proletariátu nad maloburžoazií.

Nyní něco o zkušenostech ze spojování hospodářského boje s bojem politickým nebo, jinak řečeno, o revolucionování hospodářského boje. Revolucionování stávky naprosto nespočívá v tom, že se jí mechanicky přilepí to či ono politické heslo, ale spočívá hlavně v použití příslušných metod a forem boje, v boji proti všem silám protivníka, který se snaží stávku rozbít, to jest především v boji proti kapitalistickému státnímu aparátu. V této otázce lze u komunistů pozorovat značný, řekl bych, fatalismus. Stávkové výbory jsou rozpouštěny, hlídky jsou obklíčeny, stávkové schůze rozháněny, do dělníků se střílí - a komunisté říkají: Jinak to nemůže být, to všechno je samozřejmé, neboť situace se zostřuje a buržoazie jinak postupovat nemůže. Tady vidíme, řekl bych, "objektivistický" fatalismus. Zkušenost nám ukázala, že sociálnědemokratičtí dělníci mnohem živěji reagují na všechny útoky státní moci, že vůbec nepokládají její jednání za něco samozřejmého, že je to rozhořčuje a pobuřuje. Musíme ovšem dělnictvu vysvětlovat objektivní příčiny postupu státní moci, musíme ovšem znovu a znovu názorně ukazovat podstatu kapitalistického státu, ale nesmíme přijímat kapitalistický teror jako něco, co se rozumí samo sebou. Naopak, musíme jej přijímat jako velkou ránu, jako do nebe volající nespravedlnost vůči dělnictvu a podle toho jednat: žádat pro dělníka politická práva, svobodné vycházení do ulic, svobodu stávek, svobodu boje. Přitom musí být využito všech legálních možností, je třeba bojovat za každou novou legální možnost a hlasitě křičet a protestovat, když je dělnictvu odnímáno právo na legální hnutí. Někdy se setkáváme s takovými tendencemi mezi komunisty, že po první ráně bez náležité odpovědi a bez odporu hned "přecházejí do ilegality". To je chyba - masy to nechápou. Je třeba houževnatě bojovat za každou píď legality. Jak jsme na příklad postupovali v severozápadních Čechách? Úřady rozpustily stávkový výbor. Někteří soudruzi ihned řekli: "Teď se musí vytvořit ilegální stávkový výbor, a pak s ním úřady nic nesvedou." Odpověděli jsme jim: "Ne, milí soudruzi! Teď právě musíme bojovat za právo na legální stávkový výbor." A tak za dva dny po rozpuštění stávkového výboru volíme na nové konferenci demonstrativně tentýž stávkový výbor. A třetího dne se dostaví posel od úřadu s celým balíkem objednávek uhlí, konfiskovaných při rozpuštění stávkového výboru (neboť pouze stávkový výbor mohl rozhodnout o odvezení uhlí), a s prosbou, aby výbor tyto objednávky projednal. Tak jsme třetího dne po rozpuštění opět oficiálně existovali. Kdybychom pro nic za nic přešli na ilegální posice, byla by to velká chyba, neboť úřadům by s jídlem rostl apetit. Vůbec je třeba posilovat u mas vědomí, že teror státní moci lze paralysovat, že její útoky v každém jednotlivém případě lze odrazit, že dekrety úřadů nejsou neodvratné - boží ortely atd. Přitom je třeba používat i nejrůznějších metod rozkládání státní moci, zneškodňování její úderné síly. Nemluvím tu o rozšiřování letáků mezi vojskem a o podobných známých metodách. Zmíním se jen o jedné svérázné metodě, k níž se masy někde uchylovaly živelně. V době hnutí nezaměstnaných byly velmi často zakazovány demonstrace nezaměstnaných. A tu se po takových zákazech tvořily skupiny nezaměstnaných i s ženami a dětmi, které se ubíraly k četnické stanici. Zde nezaměstnaní pronikali dovnitř a říkali četníkům: "Tohle jsou naše ženy a děti. Řekněte nám, co máme s nimi dělat. Chleba nám nedávají, práci nám nedávají, demonstrace zakazují, a když vyjdeme do ulic, tak nás bijete." Četníci přicházeli do rozpaků, tohle je přivádělo z míry. Pokoušeli se ospravedlňovat: "Copak my můžeme dělat? - Vždyť jsme ve službě. Rozkaz je rozkaz," atd. A často to vedlo k tomu, že na příští demonstraci, organizované přes všechny zákazy, četnictvo ztrácelo obvyklou tvrdost. Lze uvést množství takových a podobných metod. Ale co je hlavní - při každém útoku, při každém konkrétním teroristickém opatření nemlčet, ale křičet, protestovat. Jak nám stoupnou na kuří oko, musíme na celé kolo křičet.

Ale přitom musíme před každým konkrétním vystoupením bedlivě zvážit své síly, nevydávat nepromyšlená akční hesla - taková hesla, o možnosti jejichž uskutečnění nejsme přesvědčeni. A dále si musíme šetřit trumfy, které máme. Nesmíme naráz vystřílet všechen prach. Na příklad za hornické stávky to bylo tak: Začala stávka, dělníci zastavili práci na dolech. A někteří si mysleli, že už příštího dne budeme s to donutit ochranné důlní oddíly, aby zastavily práci a zatopily šachty. Tak nepromyšleně postupovat nelze. Chci uvést několik příkladů boje proti teroru - jak jej paralysovat a odrazit. Vrátím se proto ke stávce v severozápadních Čechách.

Když propukla stávka a v celém revíru byla zastavena práce, probíhalo to zhruba takto: Velké oddíly dělnictva procházely křížem krážem po celém revíru od šachty k šachtě, volaly nahoru dělníky, kteří ještě pracovali, pořádaly na dolech tábory; dělníci tohoto dolu se přidali ke stávce a všichni společně šli dál k dalšímu dolu. Úřady byly překvapeny, a jestliže tu a tam poslaly pár četníků, které měly po ruce, masa je bez okolků odrážela. Ale za dva dny se situace změnila. Úřady obsadily především elektrárnu, která dodává proud Praze, tím že tam poslaly vojsko vyzbrojené kulomety, a obsadily také důl patřící k elektrárně. Velký oddíl stávkujících chtěl elektrárnu vzít útokem a zastavit ji. Zabránili jsme tomu. Bylo to správné? Ano. Bylo to správné. Za dané situace nejenže by bylo došlo k velkému krveprolití, ale násilné zastavení elektrárny by bylo zabránilo dalšímu rozšíření stávky na celý revír. Za několik dní jsme zevnitř zastavili šachtu, patřící elektrárně. Když pak byla zastavena práce v celém revíru - a toho jsme dosáhli způsobem vylíčeným výše, což trvalo asi pět dní, uspořádali jsme demonstrace v obvodním a závodním měřítku, místy za účasti drobných řemeslníků. Za několik dní jsme uspořádali demonstraci v celorevírním měřítku opět za účasti jiných vrstev pracujícího lidu. A třetí týden stávky jsme organizovali v revíru generální stávku a demonstrace přes zákaz. Otázka všeobecné stávky byla řešena na šesti obvodních konferencích jednotné fronty. Demonstrace v den vyhlášení všeobecné stávky mocenské orgány zakázaly. Řekli jsme: V tom nesmíme ustoupit, to by masy nepochopily; zde je nutno vyzkoušet síly. A rozhodnutí jednotných konferencí bylo provedeno, všeobecná stávka se konala, konaly se velké demonstrace přes zákaz, došlo k boji s četnictvem a dragouny. Četníci stříleli, dva dělníci byli zabiti, dělníci vystavěli barikády a podpálili policejní auto. Při tom masy na první pohled uviděly, že za to je přímo odpovědna státní moc. Ale kdybychom takovou akci provedli hned na začátku stávky, nebyla by úspěšná. Po událostech souvisících s generální stávkou jsme přistoupili k organizování dalšího protiúderu: organizovali jsme v celé zemi protestní kampaň a v revíru samém jsme v souvislosti s pohřbem dělníků organizovali druhou lidovou demonstraci, která byla širší než první. Tak jsme krok za krokem dobývali legality a vedli hospodářský boj revolučními metodami.

A co je přitom nejdůležitější - jít s celou masou. To je vůbec nejlepší obrana proti teroru. Někdy se nás soudruzi ptají, jak se mají bránit proti teroru. Odpovídáme jim: "Nyní je nejlepší obranou postarat se o to, aby tam, kde dříve vystupovalo deset dělníků, nyní vystupovalo sto; a tam, kde dříve bylo sto, teď musí být tisíc; kde dříve bylo tisíc, musí být deset tisíc; kde bylo deset tisíc, tam musí vystoupit sto tisíc."

Na závěr ještě několik slov o využití parlamentní tribuny v zájmu stávky. Za hornické stávky jsme to dovedli dělat dost dobře. Dosáhli jsme toho, že se o stávce jednalo v parlamentě, a tak jsme protivníka přinutili, aby odkryl karty. Sami jsme denně popularizovali naše názory, denně jsme mluvili o stávce a jejím průběhu, a tak jsme přispívali k mobilizaci masy. Kromě toho se nám podařilo odhalit na půdě parlamentu manévry reformistů. Ti si mysleli, že se jim podaří odvrátit pozornost horníků od boje proti snižování mezd a propouštění, jestliže předloží osnovu zákona o znárodnění dolů. My jsme ovšem řekli, že je to podfuk, že doly nebudou znárodněny buržoazním parlamentem, ale jen vítěznou proletářskou revolucí. Ale s tím jsme se nespokojili a dosáhli jsme toho, že stávkový výbor odevzdal naší parlamentní frakci několik hornických požadavků jakožto osnovu zákona, na příklad požadavek zkrácení pracovní doby na šest hodin při stejných mzdách, osnovu zákona o zvláštním zdanění zisků uhlobaronů ve prospěch dělnictva postiženého částečnou nezaměstnaností a ve prospěch hornického pojištění atd. A donutili jsme sociálfašisty, aby se vyslovili k těmto návrhům. Hlasovali proti nim, a tak si i nejdůvěřivější a nejnaivnější dělníci řekli: Jak budou asi znárodňovat doly, když ani nechtějí, aby majitelé dolů platili velké daně? A tím byl také paralysován jejich manévr se znárodněním, nemohli už na něj nikoho nachytat. Stejně jsme je přistihli v parlamentě, když ve svém tisku "protestovali" proti střílení do dělnictva. Navrhli jsme, aby četnictvo a vojsko ze stávkujícího revíru bylo odvoláno. A sociální demokraté hlasovali proti. Ještě lépe se nám podařilo využít tribuny městských a obecních zastupitelstev. V mnoha zastupitelstvech jsme prosadili rezoluci solidarity se stávkujícími a protesty proti teroru. V některých obcích, zejména v kraji, kde vypukla stávka, jsme dosáhli i hmotné podpory. V některých obcích tohoto kraje jsme dosáhli toho, že obecní správa odmítla postarat se o ubytování četnictva. Zkrátka, i po této stránce lze mnoho dosáhnout, odhalit protivníka, rozšířit frontu boje.

To jsou hlavní zkušenosti z hospodářského boje na závodech.

O boji nezaměstnaných nemohu již mluvit podrobně. Chtěl bych jen zdůraznit, že i při hnutí nezaměstnaných jsou v podstatě vhodné tytéž metody. Platí to zejména o otázkách jednotné fronty, o problému požadavků, o formách akcí, o boji proti teroru atd. Je ovšem celá řada speciálních otázek, které se týkají speciálně hnutí nezaměstnaných. U nás v Československu máme dobré hnutí nezaměstnaných, semknuté, vedené námi. Roku 1931 jsme měli více než 1000 akčních výborů, na jaře 1932 již více než 1500; nyní v létě hnutí poněkud ochablo, ale jsme přesvědčeni, že se na podzim nebo v zimě rozroste více než dosud. V hnutí nezaměstnaných jsme dosáhli i určitých hmotných úspěchů; ukázali jsme, že když se bojuje, že lze lecčeho dosáhnout, že jen za vedení komunistů lze bojovat. To je také jedna z příčin, proč je u nás hnutí nezaměstnaných semknuté, proč je sociální demokracie odsunuta do pozadí, proč se jí nepodařilo hnutí rozbít a rozštěpit. Dovedeme tomu na základě dřívějších zkušeností zabránit i napříště.

Nyní se zmíním o práci v reformistických odborech. Jaká je situace v reformistických odborech dnes? Velká nespokojenost mezi členstvem, opoziční nálada, tíhnutí k jednotě. Ale zároveň se tam u dělnictva udrželo ještě mnoho ilusí o další cestě. Kromě těchto ilusí se reformistické svazy stále větší měrou udržují terorem, strachem z propouštění - a u nás v Československu strachem ze ztráty podpory v nezaměstnanosti. (Jde o to, že u nás je zaveden tak zvaný gentský systém, podle něhož dostávají pravidelnou podporu v nezaměstnanosti jen odborově organizovaní dělníci a ti, kteří mají právo na podporu organizace podle stanov odborů. Reformističtí vůdci drží dělníky v rukou také vyhrůžkou, že budou vyloučeni z odborů, což se rovná ztrátě podpory v nezaměstnanosti.) Avšak opozice v reformistických odborech, přestože je značně široká, nedosáhla dosud zdaleka úrovně, jaké by si bylo přát. A z této skutečnosti musíme vycházet při stanovení naší taktiky v reformistických odborech.

Jakou náplň máme dávat své práci v reformistických odborech? Musíme si pamatovat: nemůžeme vést hospodářský boj, nezískáme-li pro něj napřed reformistické dělníky. A naopak: nemůžeme získat reformistické dělníky, nevedeme-li hospodářské boje. Z toho vyplývá, že náplň naší práce v reformistických odborech je dána hájením denních zájmů masy organizované v těchto odborech. Metoda naší práce v reformistických odborech je v podstatě táž, jaké používáme v oboru taktiky jednotné fronty. Co to prakticky znamená? To znamená, že když přistupujeme k dělníkům organizovaným v reformistických odborech, musíme počítat se stupněm jejich vyspělosti a razit požadavky přiměřené tomuto stupni vyspělosti. Velmi často si nemohou na příklad naráz osvojit celou platformu našich Rudých odborů. To nejde provést jen tak jednotně opsat tuto platformu, přijít s ní k dělníkům, kteří jsou ještě v tak silném zajetí ilusí, a položit jim tak zvaně nůž na krk: bud přijmeš celou mou platformu, nebo nestojíš za to, abych se s tebou bavil. Ne, takhle daleko nedojdeme. Věc není zdaleka tak jednoduchá. Je třeba bedlivě prozkoumat situaci v každém jednotlivém odborovém svazu, neboť každý svaz má určité speciální vnitrosvazové otázky, které velmi zajímají dělníka, a ty se mohou stát naším východiskem. Obyčejně se v těchto otázkách velmi málo vyznáme, a proto reformističtí dělníci nás někdy ani neposlouchají. Budeme-li však vycházet z otázek nejbližších dělníkům příslušného odborového svazu, pak nás tito dělníci vyslechnou a půjdou s námi. Cílem naší práce v reformistických odborech je získat jejich členskou masu. Toho však můžeme dosáhnout jen cestou vylíčenou výše, jak nám říká řada kladných i záporných příkladů z naší praxe.

Několik poznámek o organizační struktuře opozičního hnutí. Máme za to, že hlavní otázkou není otázka legitimací a příspěvků na hnutí odborové opozice. Co je absolutně nutné - je pevné, semknuté jádro komunistů nebo blízko nám stojících dělníků v každé reformistické skupině, tj. je nutno vytvořit frakce. A kolem této pevně semknuté frakce musí vzniknout široké opoziční hnutí, i když z počátku organizačně neustavené. Budeme-li umět správně vést takovou opozici, bude se stále více vzdalovat bonzům a přibližovat k nám. Ale rozhodně nelze organizovat dvě opozice: jednu rudou, jasně vyhraněnou, naši - a druhou neurčitou a nejasnou. Je nutno vytvořit jednu opozici pod naším faktickým vedením, při čemž není nutné vyhlašovat naše vedení. Opoziční hnutí si musí vzít za úkol boj za volené funkce v odborovém svazu a dosáhnout jich. Vůči našim Rudým odborům musí opozice provádět politiku těsné spolupráce, zvláště v době bojů, musí vytvářet s našimi Rudými odbory společné orgány atd. Co se týče bonzů, musí opozice proti nim samozřejmě houževnatě bojovat, bojovat za jejich vyhnání, při čemž - opakuji to znovu - je třeba používat takových metod a forem, které přimějí nejširší masy, aby šly s námi.

Konečně jedním z předpokladů úspěšné práce v reformistických odborech je úzký osobní styk našich soudruhů s členy reformistického odborového svazu a také úzký styk našich odborových skupin s opozicí. Je třeba dosáhnout stálé spolupráce, společných porad, konferencí, schůzí, diskusí atd. Četl jsem kdesi, že naši soudruzi zakazují nižším organizacím, aby pořádaly společné schůze s reformistickými skupinami. Myslím, že to není dobře. Myslím, že je naopak třeba využívat všech možností k tomu. Čím více se budeme stýkat s reformistickými dělníky, tím lépe pro nás a tím hůře pro bonzy. To je zvlášť důležité pro naši práci v reformistických odborech.

Několik slov o Rudých odborech. Rudé odbory se stanou masovými odbory, budou-li denně bojovat za zájmy mas, budou-li umět správně provádět taktiku jednotné fronty, získají-li reformistické dělníky pro svou politiku.

To je obsah třídní politiky. Na tomto poli jsme dosáhli určitých úspěchů. Podařilo se nám prolomit trhlinu do starých spolkových kroužkařských tradic Rudých odborů a dosáhnout toho, aby Rudé odbory vystupovaly jako organizace otevřené pro všechny dělníky. Ve vnitrosvazové práci musí komunisté usilovat o to, aby nekomandovali Rudé odbory, ale aby je vedli, aby v nich uplatňovali širokou vnitrosvazovou demokracii, aby soustavně získávali jejich členskou masu na stranu komunismu. To je obsah vnitrosvazové politiky Rudých odborů.

Třeba se u nás odbory početně blíží úrovni, jakou měly před rozkolem, který v nich provedl Hais, třebaže v Rudých odborech sledujeme kurs, který jsem už charakterizoval, totiž správnou politiku vůči masám, správnou vnitrosvazovou politiku, třebaže se za poslední dva měsíce mnohé zlepšilo, přes to všechno obě tyto hlavní linie - správná politika vůči masám a správná vnitrosvazová politika - neprovádějí se dosud dost pevně. A to je hlavní příčina, proč revoluční odbory nemají dosud dosti širokou základnu. Co musí naše Rudé odbory dělat v oboru politiky vůči masám, řekl jsem již v hrubých rysech ve své zprávě.

Po organizační stránce spočívá hlavní úkol ve vytvoření širokého bezpartijního odborového aktivu ve formě skupinových výborů, zejména na závodě, ve formě soustavy zmocněnců na závodech, odborových rad, revírních výborů atd.

Tato organizační kostra musí obrůst čerstvými bezpartijními silami. U nás máme jeden rudý odborový svaz - svaz stavebníků, který má široký štáb bezpartijních funkcionářů. Tento odborový svaz umí vést politiku vůči masám nejlépe ze všech, a to mu ovšem usnadňuje existence tohoto bezpartijního aktivu. Musíme vytvořit takové podmínky ve všech odborových svazech.

Přicházíme k závěru. Nyní je nutné - opakuji to znovu - abychom vždy a všude ve všech oborech směle a odvážně razili otázku jednoty dělnictva. Přitom musíme projevit největší bolševickou pružnost, abychom se vyvarovali jakéhokoli dogmatismu, jakékoli zkostnatělosti. Je třeba brát masy tak, jaké jsou, a ne tak, jaké by měly být. Je třeba vědět, že naším úkolem je předělat masy, získat je na stranu komunismu. Je třeba ne masy komandovat, ale vést je, neplést si závod a organizaci s kasárnami, být bolševiky, a ne pruskými feldvébly. Masy uznají naše vedení a půjdou za námi ne pro naše silná slova, ale pro naši správnou politiku, která jim pomůže přesvědčit se z vlastní zkušenosti, že máme pravdu.

Jiné cesty není. Toto je jediná cesta, kterou můžeme přivést zaostalé masy, zadní voj, na posice předvoje. Je to jediná cesta, kterou můžeme vyrvat masy z drápů sociálfašistů a nacionálfašistů. Je to jediná cesta, kterou můžeme získat většinu dělnické třídy.

Přeloženo z ruského textu protokolu XII. plena EKI, sv. I, str. 97-III.

Vydáno v Moskvě 1933.

K. Gottwald, Spisy IV, 1. vyd., 1951, str. 33-68.

Poznámky

(1) 20. července 1932 předal sociálnědemokratický ministr vnitra pruské vlády Wilhelm Severing dobrobovolně svůj resort s celým policejním aparátem Papenovi. Zrádcovští pravicoví socialisté odmítli v téže době nabídky Komunistické strany Německa na vytvoření jednotné fronty proti nacistům. (Pozn. red.)

(2) V r. 1920 schválil II. kongres Komunistické internacionály 21 podmínek pro přijetí revolučních dělnických stran do KI. Těchto 21 podmínek formulovalo hlavní zásady politiky a organizační struktury stran, které se hlásily jako sekce KI. (Pozn. red.)

(3) Otto Kuusinen - vůdce a zakladatel Komunistické strany Finska, významný pracovník Komunistické internacionály. Byl členem sekretariátu EKI a v této funkci pomáhal cennými radami KSČ při řešení ideologických a organizačních problémů. Nyní je členem ÚV KSSS a předsedou prezidia Nejvyššího sovětu Karelofinské SSR. (Pozn. red.)

(4) Gustav Sobotka - poslanec za Komunistickou stranu Německa, vůdce revolučního odborového hnutí horníků v Poruří. (Pozn. red.)

(5) Poslední argument, poslední východisko. (Pozn. red.)

• < Předchozí
• Další >