Klement Gottwald: Chtěli jsme bojovat

Podrobnosti

Vytvořeno 28. 9. 2018

Twitter

Projev Klementa Gottwalda na presidiu EKI dne 26. 12. 1938

Uvádíme projev, který pronesl Klement Gottwald v Moskvě na zasedání Exekutivy Komunistické internacionály v prosinci roku 1938 po svém odjezdu z Československa. V té době byl v čele Komunistické internacionály Georgi Dimitrov, hrdina Lipského procesu, pod jehož vedením se komunistické strany tváří v tvář fašistickému nebezpečí orientovaly na politiku lidové antifašistické fronty. To znamenalo spolupráci s ostatními organizacemi a silami, které byly ochotny k antifašistickému boji. V té době těžce bojovala španělská republika proti frankistickému fašismu podpořenému intervencí fašismu německého a italského. Podobně Čína čelila invazi japonského imperialismu.

Klement Gottwald v projevu otevřeně shrnuje zkušenost a taktiku Komunistické strany Československa v situaci krizových let roku 1938. Osvětluje objektivní podmínky národní roztříštěnosti Československa, kterou nebyla buržoazie ochotna ani schopna řešit včas, i postoj ostatních stran a sil. Zrada Československa ze strany imperialistické Velké Británie a Francie s cílem obrátit agresivitu Třetí říše na východ - směrem na SSSR, byla doplněna vnitřní otevřenou reakcí i strachem buržoazie z revolučního vývoje, jenž vedl k rozhodnutí nebojovat. Klement Gottwald jasně ukazuje, že kdyby měla být obrana účinná, muselo by se jednat o revoluční lidovou válku opřenou o podporu SSSR.

KSČ několikrát zasáhla pozitivním způsobem na obranu republiky. Jedním z vrcholů byla generální stávka 22. září 1938 a čtvrtmilionová demonstrace před Národním shromážděním, které vedly k pádu Hodžovy vlády. Mezi antifašisty tak měli komunisté a Sovětský svaz obrovskou autoritu. Gottwald sebekriticky hodnotí vlastní dlouhodobé působení, jakým způsobem KSČ bojovala na "svém úseku" fronty proti fašismu.

Klement Gottwald zároveň vyjadřuje přesvědčení, že nebýt této zrady velmocí, reakce by nedosáhla kapitulace. Události ukázaly, že postoupení Československého území značně posílily fašismus v Evropě a připravily půdu pro tragédii 2. světové války.

Text ukazuje rozhled Klementa Gottwalda, schopnost rozboru situace, zásadovosti i flexibilní změny taktiky v prudce se měnících podmínkách třídního zápasu. To je také poselství pro dnešní komunisty, když kapitalisté si opět pohrávají s fašismem jako svojí zálohou.

Poznámka: Text pochází ze záznamu při zasedání a do češtiny byl přeložen, proto jsou v něm některé nešikovné výrazy. Před zveřejněním jsme na několika místech změnili zjevně chybně zaznamenané údaje o jménech apod. (redakce webu KSM)

Otázka Československa v té podobě, jak vyvstala v tomto roce, existuje vlastně již od nástupu Hitlera k moci. Tímto nástupem započal také boj o Československo. A boj se stupňoval tou měrou, jak rostla Hitlerova výbojnost a prozatím vyvrcholil v zářijových dnech tohoto roku. Hitlerovi šlo o podrobení Československa a o jeho začleněni do mocenské sféry III. říše, aby měl odrazný můstek pro další výboje v podunajských zemích.

Pro Československo jako stát šlo o uchování jeho nezávislosti, a pro Čechy a pro Slováky jako národnostní menšinu šlo o udržení jejich národní svobody. Pro dělnickou třídu a národy Československa, pro pracující šlo o demokratická práva, pro mírumilovné síly celého světa šlo o udržení velmi důležitě pozice proti fašistickým útočníkům.

Naše strana stala tedy na značně důležitém úseku fronty a je nyní povinna složit účty, co činila a zda učinila vše, aby tento úsek fronty udržela. Nechci zatím mluvit o mezinárodních souvislostech, které vedly ke kapitulaci Československa. Chci se prozatím omezit na otázky vnitřních sil v Československu, protože jsme toho názoru, že v první řadě máme o tom podat zprávu.

Jaký byl poměr v zemi? Achillovou patou Československa byla nepochybně jeho národnostní roztříštěnost. Jen Češi a Slováci - a ti jen z části - se dívali na Československo jako na vlastní stát. O ostatních národech - o Němcích, Maďarech, Polácích, Rumunech nemluvě - se to říci nemůže, neboť i když poměry národnostních menšin v Československu byly daleko příznivější než v jiných kapitalistických zemích, osud země nepřirostl národnostním menšinám k srdci; zde také nasadil Hitler páky a to se zdarem. Tak se stalo, že v kritických dnech v září 1938 bylo německé, maďarské a polské maloměšťáctvo ve své většině vedeno většinou reakční buržoazie, která vsadila plně na Berlín, Varšavu a Budapešť, a která se přirozeně snažila o rozbití Československa. Sudetoněmecká, maďarská, polská dělnická třída v Československu, a s ní také naše strana v těchto oblastech zůstala v podstatě izolována. V očích sudetoněmeckých, maďarských, a polských mas, při nejmenším maloměšťáckých mas, platili za pravé představitele jejich zájmů agenti Berlína, Varšavy a Budapešti a ne my, dělnická třída, komunisté.

Zvláštní podoby to nabylo na Slovensku. Ani u Slováků nehrál nacionální moment v boji proti Hitlerovi kladnou úlohu, ačkoli objektivní podmínky zde byly daleko příznivější než u Maďarů, Němců, Poláků. Také na Slovensku bylo slovenské hnutí reakční. Berlín, Varšava a Budapešť si zde koupily prodejné živly a v rozhodující chvíli vrhly tyto živly na misku vah ve prospěch Hitlera.

Zdůrazňuji tyto věci, protože na rozdíl od negativních zkušeností u národnostních menšin, hrál národní moment u Čechů v boji proti Hitlerovi nesmírně kladnou úlohu. Slabiny, které vyplývaly z národnostní skladby Československa se zvětšovaly - či vlastně se teprve projevily třídní politikou Československa. Národní buržoazie provozovala vůči národnostním menšinám krátkozrakou třídní politiku, česká buržoazie uplatňovala politiku proti národnostním menšinám, také především v české otázce. Současně ponechávala volnou ruku silám, které zneužívaly spravedlivou nespokojenost národnostních menšin v reakčním duchu. A nadto ještě reakční část české buržoazie konspirovala zejména s Henleinovou stranou a pokoušela se opět a opět o vytvoření reakčního bloku spolu s reakcionáři národnostních menšin, aby prosadila reakční vnitropolitický režim.

Domnívám se, že v této souvislosti je důležité zvláště zdůraznit, že nebylo nijak osudově nutné, aby se národnostní složení Československa stalo odrazným můstkem proti Československu, že se stalo nevyhnutelným, jak byla snaha to vykládat poté, když Hitler zvítězil v Německu, že musí zvítězit také v sousedních zemích, kde žije a pracuje německé obyvatelstvo. To vše v Československu zdaleka nebylo nevyhnutelné. Československá republika měla i po nástupu Hitlera k moci možnost správnou národnostní politikou rozvinout demokratické hnutí mezi sudetskými Němci a národnostními menšinami a vytvořit tak jednotnou frontu všech národů proti Hitlerovi. A jsem povinen říci, že se nám českým komunistům, české dělnické třídě nepodařilo přinutit pražskou vládu k takové politice, ačkoli všechno mluvilo o tom, že na tom závisí národní samostatnost Československa. To je jedna z největších našich slabin a chyb. Máme tu zodpovědnost. Všeobecně panovala taková nálada- protože v Německu vládne Hitler, musí být v Sudetech reakční vláda; protože Varšava a Budapešť mají reakční vlády, musí být také v Sudetech reakční vláda. To nebylo nevyhnutelné. Myslím, že jednou z našich největších politických chyb bylo, že jsme v tomto směru nedokázali včas a s potřebnou energií prosadit změnu stanoviska pražské vlády. To je jeden problém, pokud jde o vnitřní síly.

Druhým problémem je postoj české reakce vůči Německu. Postoj české reakce byl od počátku velezrádný. Agrární strana a také tzv. národní sjednocení pracovaly již dlouho pro spojení s Hitlerem.

Je jasné, že jakékoli dohoda s Hitlerem se mohla uskutečnit jen na takovéto platformě: znamenala by porobení Československa válečné politice III. říše a byla by spjata současně se změnou vnitřního politického kursu, s potlačením demokratických práv lidu. Česká reakce argumentovala velmi obratně a pokoušela se učinit lidu svou pozici vůči hitlerovskému Německu stravitelnou. Nic velezrádného, naprosto ne! Argumentoval takto: Německo není již Výmarské Německo, je to hitlerovské Německo. Není možno ho již dále držet v těch hranicích, jež byly vytvořeny ve Versaillích, a my, Československo, při své nynější politice, při své nynější pozici stojíme Hitlerově expanzi v cestě. K tomu ještě jsou tu naše smlouvy se Sovětským svazem, které způsobují, že nejen v očích Hitlerových, ale v očích celého světa vypadáme jako předvoj bolševismu. Když neustoupíme, bude válka. V této válce podlehneme tak jak tak. Když se však včas dohodneme, Hitler také umírní Henleina, nebude pak žádná válka o dobytí Československa, budeme mít pokoj a budeme moci dělat dobré obchody, neboť Německo potřebuje zboží, které my máme. Tak se reakce pokoušela zpracovávat české veřejné mínění, aby prosadila vůči hitlerovskému Německu podobnou politiku jako např. Polsko.

Pro české maloměšťáctvo mohla tato argumentace znít lákavě. Ale je právě jednou ze silných stránek politiky strany, že dokázala tento podvod české reakce odhalit a zneškodnit. České reakci se nepodařilo ani pod touto ani pod jinou zástěrkou získat pro politiku dorozumění s Hitlerem nejen české dělníky, ale ani české maloměšťáctvo. Přes složitost situace, jež vyplynula z národnostního složení Československa, přes zrádcovskou úlohu české reakce, můžeme a musíme říci: všechen český lid, který ve své většině by byl musel nastoupit k obraně se zbraní v ruce, kdyby byl veden a celou rozhodnosti politickým vedením proti Hitlerovi, nemohl být získán hrstkou reakcionářů, velezrádců. Žel však staly věci tak, že politické vedení bylo kolísavé, nedůsledné a silně maloměšťácké.

Sociálně demokratická strana, tzv. Benešova strana - čeští socialisté, katolická strana a Beneš sám, maloměšťáckodemokratická část politických sil byly dlouhou dobu v koalici s vyslovenými reakcionáři a velezrádci, a nebylo možno je přimět k tomu, aby se s těmito zrádcovskými silami rozešli, dokonce ani v období, kdy veřejné mínění by bylo tyto lidi, kteří se paktovali s Hitlerem, roztrhalo. Také ve své politice se sociální demokracie a Beneš sám neodhodlali hodit tento celý balast přes palubu. V těchto kritických dnech byly chvíle, kdy bylo známo, že část agrárníků, že špičky finančního kapitálu, konspirující s Hitlerem, chtějí zosnovat spiknutí, povolat Hitlera do naší země atd. Vládě to bylo známo. Stejně Benešovi jako ostatním. A nedokázali jsme tyto maloměšťáky přesvědčit, že je na čase hodit celý reakční balast přes palubu a bojovat. Takové byly praktické důsledky této koalice sociální demokracie a Benešovy strany s reakcí. Pokud jde o dělnickou třídu, je to tak, že většina dělnické třídy sledovala maloburžoazní politiku sociálně demokratické strany a Benešovy strana, a my jsme se nemohli prosadit tak, jak by to bývalo třeba. Přesto všechno však Československo dovedlo více než pět let vzdorovat hitlerovskému teroru jak vnitropoliticky tak zahraničně politicky a domnívám se, že můžeme říci, že to nebyly vnitřní síly, či nebyly to jako v Rakousku vnitřní síly, které vynutily kapitulaci Československa.

Tak, soudruzi, se v hrubých rysech vytvořila situace v posledních letech, kdy otázka osudu Československa stála na pořadu dne. Na počátku tohoto roku (1938) v souvislosti s koncentrací vojsk v Rakousku po obsazení Rakouska bylo jasno, že události se obracejí proti Československu. Strana si toho byla plně vědoma. Naše strana plně pochopila dosah toho, oč šlo ve střetnutí s hitlerovským Německem, a celou svou činnost také soustředila k tomuto bodu. Strana usilovala především o to, semknout všechny síly obrany země, zejména dělnickou třídu. Dále strana žádala a bojovala za bratrské vyrovnání českého národa s ostatními národy za současného potlačení fašistických agentů.

Kromě toho strana bojovala za izolaci zrádců v českém táboře a za jejich vyhnáni z vlády a ze státního aparátu. Dále strana v souvislosti s otázkou obrany země proti Hitlerovi požadovala odpovídající tomu sociální politiku a v otázce zahraniční politiky státu přimknutí k mírovým silám, zvláště k Sovětskému svazu.

Jak to přinášel každodenní politický život, v souladu s denními událostmi přesvědčovali jsme znovu a znovu masy o této zásadní linii naši politiky. Hlásali jsme to opět a opět, takže se nám podařilo - ne přes noc, byl to výsledek naši politiky za léta a měsíce - že v určitých otázkách se v Československu vytvořilo veřejné mínění, které jsme zformulovali my. Domnívám se, že je možno to také považovat za plus na účtu naší strany.

Dokázali jsme soustavnou politickou práci s propagandou vytvořit v různých otázkách veřejné mínění a v několika otázkách, v nichž mínění nebylo tak obecné, došlo k jejich prodiskutování v letošním roce před zářijovými dny. Před 30. zářím bylo vlastně v Československu samozřejmě, že ten, kdo štve proti komunistům, musí být považován za nepřítele republiky. Tuto věc jsme prosadili: štvát proti komunistům znamená být proti Československu. Samozřejmě, to jsme prosadili již dříve. Stejně jsme prosadili, že ten, kdo je proti Sovětskému svazu, je nepřítelem Československa. To bylo zcela jasné. A v československém lidu se všeobecně také prosadilo mínění: kdo vyjednává s Henleinem, je zrádce. To pociťujeme také nyní. Chci zde předběhnout: ten chudák ministerský předseda, ten Hodža je osobně slušný člověk, ale protože jej Hitler trpí, je zrádce, je lotr. Nevím, kolik papíru museli potisknout, kolik rozhlasových řeči bylo třeba, aby českému lidu vymluvili, že Hodža je zrádce. Je tomu tak, že každý, kdo vyjednává s Henleinem je ve veřejném mínění zrádce, lotr a všechno možné. Přitom jsme dosáhli, že bdělost veřejného mínění se zaměřila proti určitým osobám, ne proti reakci všeobecně, proti příznivcům Hitlera všeobecně, ale proti naprosto určitým osobám - představitelů určitého směru. A tito lidé museli jít ulicemi, ven, se znamením zrady. Cokoli řekli, lidé předem pokládali za špatné, zkrátka a dobře, takto jsme vytvořili v českém území - mluvím o českém území - takovou agitaci, že protivníci mluvili o ideologickém a politickém teroru komunistů a z části, opakuji, to nebylo nijak snadné, naopak. Na počátku roku jsme viděli prakticky některé příklady, jak daleko sahá politicky vliv strany a jak se toto psychologické ovládání projevuje také na veřejném mínění. Jak je známo, taktika Hitlerova na počátku roku směřovala k tomu, dostat Henleina do vlády. Pro Hitlera to byla tehdy taktika trojského koně, aby nejschůdnější cestou pronikl do Československa. V této snaze dostat Henleina do vlády se setkávaly přání a zájmy Hitlera se zájmy a tužbami české reakce. A k tomu ještě v této otázce bylo také Benešovo kolísání zvlášť velké.

Na přelomu roku, na počátku roku 1938 stala v Československu otázka Henleinovy účasti ve vládě jako otázka ovládnutí Československa Hitlerem. Beran, předseda agrární strany, podnikl v tomto smyslu nápor. V novinové anketě o vyhlídkách na rok 1938 se vyslovil pro Henleinův vstup do vlády a pro dorozumění s Hitlerem. Agrárníci již v letech 1935, 1936 a 1937 velmi často - v té či oné formě - kladli tyto požadavky, zdůvodňovali ji a agitovali pro ně. Dříve jsme to byli jen my, kdo bili na poplach. Tentokrát tomu bylo jinak. Bouře rozhořčení prošla ve všem tisku, zkrátka a dobře byla dnes již velmi široká fronta proti tomuto pokusu, vtáhnout trojského koně do Prahy a Beran i agrárníci museli se dočasně stáhnout. Tento příklad byl charakteristický pro přelom v širokých masách a pro to, jak tato protihenleinovská nálada širokých mas si prorazila cestu až k sekretariátům, k ústřednímu výboru sociálně demokratické strany a také jiných buržoazně demokratických stran. Po obsazení Rakouska došlo v Československu ještě k jednomu přirozeně velkému měření sil. Politické důsledky obsazení Rakouska na vnitropoliticky život Československa se projevily v německých oblastech tím, že zbytky demokratických stran a sociálních demokratů přeběhly k Henleinovi.

V táboře české buržoazie a ve vládě, a to nejen v řadách reakce, ale také na levici, u demokratů, benešovců nastala panika, nálada pro kapitulaci. Hitler má v rukou Vídeň, Hitler nás teď také obklíčil, všechno je ztraceno, zachraň se, kdo můžeš. K této náladě v řadách buržoazie je třeba říci, že u českého lidu se projevovala reakce opačná: navzdory všemu, musíme se proti tomu postavit, musíme se bránit. A pod tlakem této nálady musela pak po Rakousku i vláda znovu veřejně vydat ujištěni, že trvá na celistvosti a samostatnosti, že nedopustí nějaké opakování rakouských metod vůči Československu atd. Vláda ovšem z těchto slov nedělala žádné praktické závěry, právě naopak. Prakticky závěr, který vláda učinila, byl vyčkávat, začalo ustupování před Henleinem. Projevilo se to již tím, že němečtí demokratičtí ministři byli z vlády vyhozeni. Přesně vzato, nebylo to parlamentní. Stávalo se jindy, že ministři byli opuštěni svými stoupenci a nebylo přirozeně nutné, aby ministři museli být hned vyhozeni z vlády. Ve skutečnosti to bylo gesto, že sudetoněmečtí ministři byli vypuzeni z vlády hned poté, jak němečtí demokraté přešli do Henleinova tábora, bylo to gesto ve prospěch Henleina, gesto, že česká vláda uznává Henleina jako jediného politického představitele pro sudetoněmecké oblasti. Byl to také důsledek skutečnosti, že se přestalo vyjednávat s aktivistickými stranami, začalo pak oficiálně vyjednávat s Henleinem a současně, což bylo přirozeně organizováno z Berlína, začala také akce polské a maďarské vlády pro odtržení a autonomii jednotlivých oblastí. Najednou se objevilo ve světě mínění, že Československo má takovou národnostní strukturu, že vůbec je jeho další existence nemožná, že proto má tento stát zmizet.

Účinem hitlerovské provokace bylo, že usnadnila české vládě cestu k Hitlerovi, že dosáhla ústupnosti české vlády.

Co bylo v tomto období podstatné pro sudetoněmeckou otázku? Podstata této otázky v období od dubna do srpna byla taková; Hitler chtěl sudetoněmeckou branou přivést svého agenta na pražský Hrad. Přitom chtěl mít autonomii Sudet jako zástavu, že Praha bude i v budoucnu Berlín sledovat a dělat vše, co bude Berlín chtít. Čeští reakcionáři, ačkoli velmi chtěli Hitlerovi vyjít, vstříc, nemohli pro náladu v masách prosadit to, co Hitler tehdy od nich žádal, přivést Henleina do vlády a dát autonomii. Na druhé straně se maloburžoazní tábor kolem Beneše nemohl odhodlat k tomu, aby velkorysými ústupky sudetoněmeckému lidu byl vzat Hitlerovi a Henleinovi vítr z plachet, a aby sudetská otázka byla rozhodnuta bez Berlína a proti Berlínu. Naše strana již předtím i v tomto období stále zdůrazňovala, že sudetoněmecký lid musí rozhodnout přes hlavu Henleina, že je třeba uspokojit požadavky sudetoněmeckého lidu pokud jde o jazyk atd. a požadavky hospodářského rázu a že tímto způsobem Henlein může zmizet. Proto měla takové důsledky teze vlády, že Henlein je jediným zástupcem Sudetských Němců - ze 70 poslaneckých míst měl 55 -, že jej nelze obcházet, že není možné vyrovnání se sudetským lidem, nevyrovnáme-li se s Henleinem, a tak tenkrát v těchto kritických chvílích pokračovaly tahanice v jednání sem a tam, vyjednávání se nehnulo z místa, a jak se později ukázalo, to byla právě Hitlerova taktika. Hitler využil této skutečnosti, že se po celé týdny a měsíce jednalo bez výsledku, aby prohlásil, že Československo nechce pro sudetoněmecké oblasti nic učinit, a že proto mají jít "domů k říši".

Naše strana byla před zahájením jednání s Henleinem pochopitelně proti těmto jednáním. Když se však vláda pustila do jednání s Henleinovou stranou, s touto stranou, za níž stála většina sudetoněmeckého obyvatelstva, neútočila naše strana na vládu proto, že s Henleinem vyjednávala, nýbrž naše strana žádala, aby naše vláda předložila návrhy pro národnostní vyrovnání s německou menšinou i jinými národnostními menšinami parlamentu a rozhodla o nich na podkladě zákona, na podkladě ústavy bez ohledu na Henleinovu stranu a ostatní agenty, - Varšavy, Budapešti. Přesto však pokračovala jednání na tomto podkladě, jak jsem o něm mluvil, dále s vyloučením veřejnosti, my komunisté v sudetském území jsme nevěděli, co vlastně vláda chce a henleinovci mohli běhat a prohlašovat, že se s touto vládou nedojde k ničemu. Tajná jednání se táhla dále. Vláda přistoupila na řadu přímo ponižujících ústupků. Henlein například stejně jako jeho mistr Hitler v mezinárodní politice kladl předběžné požadavky jako důkaz dobré vůle Prahy, Praha měla dokázat, že má dobrou vůli s Němci vyjednávat. Ústupky vlády přirozeně nesmírně vybičovaly drzost henleinovců v sudetoněmeckém území.

V těchto kritických týdnech jsme měli v Praze mnoho cizinců, kteří se divili, když jsme říkali, že v Sudetech je teror. Henleinovci terorizovali obyvatelstvo. Státní aparát se k němu choval úplně pasivně, při čemž Německu byli vydáni nejen němečtí antifašisté, ale také Češi a dokonce i čeští státní zaměstnanci. Henleinovci věděli, že mají v zádech Hitlera; na jedné straně se stupňovala drzost henleinovců, na druhé straně rostlo rozhořčení českého obyvatelstva. V tomto období od dubna do srpna se valila celou zemi vlna rozhořčení; nemohu líčit podrobnosti, byly to akce, manifestace, jednotná vystoupení 1. máje atd. atd. Ve znamení obrany země proti Hitlerovi, ve znamení jednoty odporu proti útočníkovi. Naše strana byla všude více nebo méně v ohni. Přitom je třeba zvláště zdůraznit, že toto hnutí českého obyvatelstva proti Hitlerovi a proti Henleinovi nemělo šovinistický charakter. Přirozeně, že z různých stran byly pokusy a náběhy o šovinistické přiostřeni těchto otázek, vcelku se to však nezdařilo, naopak šovinističtí pogromisté, kteří sporadicky vystupovali, byli pranýřováni jako Hitlerovi a Henleinovi agenti. V rámci toho došlo k desítkám manifestaci sbratření Čechů a Němců i Němců a Čechů. V takovém ovzduší se konaly obecní volby 22., 29. května a 12. června. Vypsání voleb bylo ústupkem Henleinovi. Henlein společně s Hitlerem chtěli uspořádat něco na způsob plebiscitu. S volbami bylo současně spojeno vydírání a provokace. Ve volbách došlo k velkému soustředění vojsk na hranicích. Hitlerovy provokace se stupňovaly z vnějška i zevnitř. Smyslem toho bylo především ovlivnit volby i další politiku pražské vlády, a kdyby to šlo, případně obsadit zemi. Vláda byla informována o pohybech německých vojsk. Byla informována také o tom, že jsou Henleinem připravovány provokační akce. Ve vládě z toho byly velké rozpory. Nástup německých divizi a provokace v souvislosti s volbami přiostřily otázky. Problémy tu byly již dříve. Ve vládě byly již rozpory, zda je možno přihlížet, jak henleinovci terorizují v Sudetech. Byly ve vládě rozpory, že pozice státu jsou ohrožovány disciplinárními tresty státních zaměstnanců. Není možno vystupovat proti Henleinovi, jestliže se proti tomu nezakročí. Soustřeďování vojsk na hranicích tomu dodalo význam. Síly ve vládě i mimo vládu provedly částečnou mobilizaci 400.000 vojáků, kteří podle zpráv, jež máme, velmi spořádaně a klidně asi během 6 hodin byli dopraveni na hranice. Toto gesto, tato částečná mobilizace vyvolala mezi obyvatelstvem veliké nadšení. Naše strana vyslovila také s tímto opatřením souhlas a vzhledem k vážnosti situace vyzvala k jednotě lidu bez rozdílu stran, bez rozdílu tříd, žádala okamžitě provedení opatření ve prospěch sudetoněmeckých oblasti a současně odmítnutí henleinovských požadavků, likvidaci zrady v českém táboře. Uvedené volby byly 22. května. Naše strana, zejména v Praze vedla velkou volební akci a byli jsme pochopitelně zvědavi, jak působí mobilizace na volby, zda široké masy českého lidu dají komunistům důvěru v takové agitaci, kdy jde o válku a jak se zachová pražské maloměšťáctvo ("pražská ulice", jak se říká)...

Pokud jde o Prahu, nebyli jsme výsledky zklamáni. Získali jsme 22. května oproti posledním obecním volbám téměř 40 000 hlasů, zkratka jsme dostali 100 000 hlasů a stali jsme se druhou nejsilnější stranou, zatímco dříve jsme byli na čtvrtém místě. Ve většině českých oblasti jsme také většinou získali, dostali jsme větší počet hlasů. Ztratili jsme v německých oblastech, dosti značně jsme ztratili v slovenských a také v polských oblastech, v polských oblastech ještě více. V této souvislosti jsme zejména zkoumali taktiku naší strany na Slovensku. Ukázalo se, že naše strana na Slovensku nebyla na výši, že strana nedovedla vystupovat jako představitelka zájmů slovenského lidu, jako se nám to podařilo v českém území. Učinili jsme na Slovensku řadu opatřeni. Žel však se již nemohly projevit a důsledky toho pociťujeme ještě teď, kdy na Slovensku ve srovnání s českými zeměmi reakce řádí daleko rychleji a bez odporu.

V celku ukázaly volby, že strana zaujímá správné stanovisko a že je masy chápou. Účinek mobilizace v zemi byl pro Československo velmi příznivý. Hitler musel odtroubit k ústupu. Pro stoupence Henleinovy strany, kteří po mnoho týdnů triumfovali a chodili s hřebínkem na hlavě, to byla studená sprcha. Bílé punčochy atd. najednou zmizely. Vzhledem ke krátkosti času se ovšem nemohly důsledky projevit při volbách. Jinak však účinek dílčí mobilizace poskytoval pražské vládě dobré šance - učinit sudetoněmeckému obyvatelstvu ústupky a likvidovat Henleina. Henleinovci to také cítili. Před mobilizaci byli netrpěliví, naléhali, aby se jednalo rychle, po 21. květnu měli najednou dost času, aby se jednalo moc ukvapeně atd. atd. A tu vláda skočila na špek. Vyjednávání pokračovalo a pak přišla kapitulace.

V těchto třech letních měsících proběhla celou zemí veliká mobilizační vlna proti Hitlerovi. Cítili jsme, že na podzim se věc tak či onak musí rozhodnout. Chci zdůraznit, že toto hnutí manifestace atd. byly jednotné, Češi, fašisté, agrárníci, nacionalisté, komunisté, všichni jednotně. Nikdo se nemohl postavit proti. Dole jsme byli my komunisté tak či onak pokládáni za hybnou sílu. Popularita Sovětského svazu a osobně soudruha Stalina rostla ohromně. Četníci byli s námi, v rozhlase se mluvilo proti Hitlerovi, byla taková nálada, s jakou se zřídka setkáváme. Panovala všeobecná nenávist proti české reakci, především proti agrárníkům. Soudruzi, musíte si to představit. Agrární strana byla nejsilnější stranou, vedla vládu. Ministerský předseda byl agrárník a vůdcové této strany byli rozhořčenou náladou v masách donuceni svolávat schůze svých funkcionářů a členů a zapřísahat je; my nejsme žádní zrádci i Tato vládní strana, nejsilnější strana, strana buržoazie, která si vlast zpachtovala pro sebe a pokoušela se vždycky nám vtisknout znamení velezrady, ta se musela hájit, že nejsou žádní vlastizrádci. Nevěřili jí a pak ji věřili ještě méně. Ještě jedna podrobnost: v těchto letních měsících se pokusili nás označovat za válečnou stranu. Tento žalostný pokus přirozeně ztroskotal. Nepodařilo se jim, aby nás, kteří jsme hlásali obranu proti Hitlerovi, poznamenali jako lidi, kteří ženou do války.

Zatím pokračovala jednání. Současně se stupňovaly štvanice z Německa, začal opět teror henleinovců, kteří se po mobilizaci znovu vzpamatovali. V sudetoněmeckém území začaly zase vládnout neuvěřitelné poměry, čeští živnostníci např. byli donucováni, aby vyvěsili obraz Henleina, policie a četníci byli ohrožováni atd. To přirozeně vyvolalo ozvěnu u českého obyvatelstva.

Naše strana v této době získala velmi rychle autoritu mezi českým obyvatelstvem. Mezi hraničáři byla nejpopulárnější stranou. Náklady našeho listu začaly rychle stoupat a byl čten jako jediný skutečně český orgán. Náčelník generálního štábu Krejčí přiznal, že jeho denní četbou je "Rudé právo" a komunistický tisk.

Atmosféra byla napjata až k prasknutí. V Sudetech pokračovalo napětí. Mezi českým obyvatelstvem se neprojevovala žádná ústupnost vůči Hitlerovi. Může-li se mluvit u Čechů o strachu, báli se jedině toho, aby nebyli zrazeni, aby nebyli prodáni Hitlerovi. Tak vypadala situace na počátku podzimu. Mezi českým lidem panovalo mínění, že nejlepším východiskem by byla válka, obranná válka; tak není možno žít, v takovém stavu nemůžeme dále žít, ať je raději válka, ať už začne.

Soudruzi! Nastalo září, kdy se film začal odvíjet neobyčejně prudce. Co se Hitler pokusil - dostat svého agenta do československé vlády a tímto způsobem rozbít Československo zevnitř -, toho nedosáhl a nemohl dosáhnout. Následovala známá mobilizace, otevřená válečná hrozba. V této souvislosti ztroskotala také Runcimanova mise. Původní poslání Runcimanovy mise nebylo to, co se mu potom diktovalo, ale fakticky to byl pokus dosáhnout kompromisu s Berlínem na podkladě autonomie a vstupu Henleina do vlády.

(Dimitrov: Celá ta historie byla připravena.)

To byl poslední pokus před norimberským sjezdem nacistické strany. Vládě byl předložen tzv. čtvrtý plán, který vypracoval Beneš a tento Benešův plán, ačkoli Beneš měl tehdy velké jméno a byl populární, vyvolal velké pobouření.

A v této situaci na počátku září ...

(Dimitrov: Nelze podceňovat úlohu toho Runcimana.)

Ten člověk oklamal všechny, jen Chamberlaina nezklamal...

Beneš v jednom osobním rozhovoru se mnou stále zdůrazňoval, že Runciman je náš přítel. Vidí prý metody reakce atd., je to gentleman, nebude si s námi zahrávat, vždyť jsme přece kulturní lidé. Všichni lidé byli přesvědčeni, že Runciman je přítelem Československa. My jsme tomu věřili, to můžeme dokázat. Rozvinuli jsme kampaň. Jeho stanoviskem v mezinárodním měřítku bylo ovlivněno veřejné mínění v zahraničí. Veřejné mínění u nás neovlivnil.

To bylo počátkem září. Metoda dostat Henleina do vlády a k tomu jako zástavu autonomii, tento způsob, jak sevřít Československo do kleští se ukázal jako neproveditelný. Hitler s Henleinem se v této situaci rozhodli použít tzv. "španělskou variantu" (tak to mezi sebou nazývají). Signálem k tomu byla Hitlerova řeč v Norimberku. Plán spočíval v tom, vyprovokovat v sudetském území povstání. Podklad pro to byl. Podle volebních výsledků bylo 70 - 80 % v jazykově smíšeném území a asi 95 % v čistě německých oblastech pro Henleina. V každém případě plán, který počítal s povstáním, měl zde odůvodnění. Vliv hnutí byl veliký. Bylo plánováno, že povstání upoutá a zaměstná branné síly Československa, armádu, a že 14 dní stačí, aby se celá země octla ve stavu dezorganizace, a zatím se najde záminka k vpádu říšskoněmecké armády do Československa, přičemž samozřejmě Československo bude prohlášeno za útočníka. Tento pokus byl zahájen právě projevem v Norimberku.

Vypukl puč, a ačkoli úřady, četnictvo, policisté měli z ministerstva vnitra přímý zákaz střílet, ačkoli při tom puči, jak se zpočátku vyvíjel, padlo víc četníků než pučistů, byl přece puč během 48 hodin zlikvidován. Naděje, že by bylo možno pomocí poštvaných henleinovců zorganizovat masové povstání, ztroskotala. Většina příslušníků Henleinovy strany se akce nezúčastnila. Do akce vstoupily jen části, a to ještě jen části uniformovaných a ozbrojených Henleinovských gard, takže již 15. září bylo jasné, že tato "španělská varianta" ztroskotala. Hitlerovi se nepodařilo dostat do Prahy žádného "trojského koně", ale nepodařilo se mu do Prahy dostat ani žádného Franca. Přesvědčil se o tom napřed během těchto měsíců a potom vyzkoušel metodu Franca během 14 dní v září, pak ale nalezl Chamberlaina a to právě 15. září, kdy Chamberlain přijel do Berchtesgadenu, kde byla na denní pořad položena otázka rozčlenění Československa; tato otázka nebyla položena jen Hitlerem, nýbrž přímo také Daladierem a Chamberlainem, tedy spojenci Československa.

Soudruzi si musí učinit představu, jak rychle se události vyvíjely a jak reagovalo veřejné mínění. Během 14 dnů to byl celý řetěz událostí. Sotva byl puč rozdrcen, přišla zpráva z Berchtesgadenu a pak potvrzení z Londýna. V zemi vládlo ze všech těchto věcí rozčilení. Henleinovský puč byl likvidován a teď přicházejí s rozčleněním. Bylo to jako rána do hlavy. V první chvíli bylo veliké rozhořčení a zklamání nad spojenci, ale ti chlapi z existující demokratické vlády v těchto dnech zalezli. Bylo tu rozhořčení, bylo tu zklamání, ale přesto nebylo v těchto dnech ani stopy po tom, že v takové situaci, kdy nám hrozilo nejen rozčlenění, by se nevzchopili k odporu. V této situaci se události vyvíjely překotně. Byly hlasy pro připojení Československa k Sovětskému svazu. Nálada, která se projevila, byla asi taková: ti chlapi nás zradili, proč se tedy nepřipojit k Sovětskému svazu? Profesoři, intelektuálové se na nás obraceli a vyslovovali mínění, Že je třeba, abychom se připojili k Sovětskému svazu. Tak by se podle jejich mínění věc vyřídila nejlépe, Československo by udrželo svou svobodu.

Tak si český maloměšťák představoval řešení otázky, aby měl oporu.

(Zvolání: Stejně tomu bylo v roce 1919 v Maďarsku.)

Po Berchtesgadenu vláda zakolísala. Den před tím pronesl ministerský předseda nabroušenou řeč proti plebiscitu, proti útokům na Československo. Současně byly silné nálady pro kapitulaci. V těchto dnech se konalo právě zasedání Stálého výboru (Národního shromáždění). Poskytovalo žalostný obraz. Pokusili jsme se (Šmeral a já, dva členové tohoto výboru) přimět Stálý výbor, jako orgán parlamentu, aby vydal prohlášení, v němž by apelovalo k svědomí světa atd. Nebylo možno ničeho dosáhnout, žádný senátor, žádný poslanec, žádná z politických stran neměl v té chvíli odvahu vystoupit, naopak. Malá episoda: jeden ze sociálně demokratických zástupců, Meisner, ještě o věci nic nevěděl. Když jsem mu to sdělil, byla jeho první otázka, kolik procent - procent obyvatelstva - To byla první reakce sociálního demokrata. Mnozí v kuloárech říkali: My jsme to už dávno říkali, že to takhle dopadne, my jsme to vždycky s Němci předpovídali, byl to žalostný obraz demokratického parlamentárního zastupitelského orgánu. Všeobecně měla vláda víc strachu z vlastního lidu než z Hitlera. Nálada byla asi taková: jak to mám českému lidu vysvětlit, jak to řeknu dítěti. I u demokratů, i u sociálních demokratů byla taková nálada.

Za těchto okolnosti, za takové všeobecné atmosféry ve vládní koalici, kdy ti nejodvážnější měli největší strach z toho, jak zdůvodnit před českým lidem kapitulaci, vláda zásadně přijala berchtesgádenskou úmluvu. Jak vypadala reakce na toto přijetí? 21. září vládlo obrovské rozhořčení, vznikaly živelné demonstrace. Večer 21. jsem byl na Hradě, hluk demonstrace pronikal až do presidentova kabinetu. Řekl jsem mu: "podívejte se, tady máte nadílku" Téhož večera jel na Hrad sovětský velvyslanec. Když projížděl demonstrací a jeho auto bylo poznáno, byly mu uspořádány veliké ovace. Dozvěděli jsme se současně 21. večer, že fašističtí dobrodruzi chtějí využít demonstrací k provokacím.

Tak vypadala živelná reakce širokých mas obyvatelstva na prvý viditelný krok vlády ke kapitulaci. Na podkladě těchto skutečností usnesla se strana ještě téhož večera rozvinout neprodleně akce za svržení vlády. Vláda musí padnout. Ještě v noci jsme měli porady se skupinou levicových demokratických předáků a přesvědčili jsme je, že je možné donutit Beneše, aby propustil starou vládu a vytvořil novou, lepší vládu.

Dne 22. září ráno Praha zastavila práci. Všechny závody, všechny okresy táhly k parlamentu. Byli jsme všude organizátory této akce. V českých zemích fakticky byla generální stávka. Na Slovensku to tak nebylo. Hlavní heslo bylo "Pryč s touto vládou, sem s vládou obrany republiky". Pod dojmem tohoto nástupu pak dopoledne v parlamentě socialistické strany a také jiné strany přistoupily na náš návrh uspořádat poradu o tom, co dělat dále.

Za asistence tisíců lidí se tedy konala v parlamentě porada demokratických stran včetně naší strany. Byl to opět skličující pohled. Lidé, kteří se měli a námi radit, měli jen jedinou starost - jak dostat masy z ulic, aby šli domů. Naše návrhy byly přirozeně jasné: odstoupení vlády, vytvoření nové vlády, opírající se o lid, o armádu a o demokratické strany. Vláda má dále učinit nutná opatření k obraně země.

První věcí ovšem bylo povalit vládu. Během dopoledne se tak stalo. A když jsme slyšeli od zástupců jiných stran, jak hluboce jsou zarmouceni, že vláda padla, a jak si přejí, aby se zase vrátila na své místo, hned jsme demisi, která ještě nebyla známa, masám oznámili a tak jsme vládě znemožnili návrat.

Chci se u této věci poněkud zastavit, aby byla zřejmá nálada a vliv i taktika strany.

Položili jsme si 23. září večer otázku, zda jsme onoho dne něco nepropásli, co by se v dalším vývoji mohlo stát osudným. Jak již bylo řečeno, měli jsme dohodnuto se skupinou levicových demokratických poslanců a se sociální demokracií, že budeme organizovat demonstraci a povedeme ji před parlament, že oni spolu s námi na demonstraci vystoupí a že demonstrace má učinit usnesení: vláda musí odstoupit; má být sestavena deputace, která má jít k Benešovi a přednést mu požadavky. Pod tlakem této veliké demonstrace se pak tato fronta ještě rozšířila. Všichni se nám v těchto dnech vnucovali. Všichni za námi chodili. Krosnář řídil projev. Nechali jsme tam úmyslně promluvit lidi z jiných stran, kteří byli známí jako leví, jako demokraté, abychom tam nevystupovali sami. Po mnoha řečech našich lidi i lidí z jiných stran, kteří museli mluvit podle nás a když také promluvili generálové, byla na tomto projevu zvolena delegace k Benešovi. Výsledkem tohoto dne bylo, či aspoň tak se jevil ve vědomí mas, že byla svržena vláda, která přijala berchtesgadenské podmínky, že tato vláda je smetena, že jsme si vynutili novou vládu v čele se Syrovým a že berchtesgadenské podmínky nepřicházejí v úvahu. Bez tohoto vědomí by se byly masy nerozešly. My jsme si kladli otázku, zda jsme v těchto hodinách nedopustili se chyby, když jsme ustoupili od původní podmínky, od podmínky, že nová vláda vyhlásí odmítnutí berchtesgadenskych podmínek.

Měla to být tak říkajíc formule, že to má být první povinnost vlády, a otázkou je tu právě, zda jsme se snad zde nedopustili chyby.

Tak vypadala 22. reakce všech vrstev lidu na naše heslo "Pryč s vládou" - to mohu tvrdit bez přehánění. Musím ještě zdůvodnit, že již vlastně 21. svým způsobem začalo předávání Československa. Náš postoj k nové vládě, při jejímž tvoření jsme více méně byli kmotry, byl přirozeně podmíněn jejími činy. Dne 23. září došlo k rozsáhlé provokaci reakce. Ráno 23. byla obsazena naše tiskárna, naše noviny zakázány. Když se na to díváme zpátky, zdá se to být jednoduchá věc. Ale co to v té chvíli znamenalo: útok proti komunistům, to byla provokace, která případně mohla končit velkými nepokoji a boji. Ukázalo se, že to byla provokace staré vlády proti vládě nové. Reakcionáři a zrádci chtěli tímto způsobem zdiskreditovat novou vládu. Chtěli tím říci: včera jste vy komunisté svrhli vládu a teď je Syrový první, který dává komunistickou stranu zakázat a komunistický tisk zastavit. Tato provokace byla během několika hodin zmařena, věc byla likvidována. Je však příznačné pro přiostření situace.

Byl to horký den. Během dne přicházely zprávy z Godesbergu. Večer pak byla vyhlášena všeobecná mobilizace do 50 let. Stala se obrazem nálady lidu. Mobilizace probíhala jako po šňůrce. Celý národ ji přijal s ulehčením, celý národ ulehčeně vydechl. V masách vládlo především jedno přesvědčení: Teď už nás nemohou zaprodat Hitlerovi, když je tady mobilizace, pak už není cesty zpátky, to bude znamenat válku; nebyl žádný hurá-patriotismus, nic podobného, ale nebyl také žádný strach, veřejné mínění počítalo s válkou. Lid se s tím vyrovnal a spatřoval v tom nejlepší východisko. To bylo 23. září večer. Mezi 24. a 29. mobilizace pokračovala. Bylo povoláno více než milion vojáků. Praha žila denně v očekávání leteckých útoků.

Hitler promluvil svou provokační řeč ve Sportpalastu, Mussolini přijel do Terstu; Varšava, Budapešť, všichni kladli své požadavky. Ve vládě panovala nejistota, i u Beneše, nakolik jsem mohl pozorovat. Věřili jsme, že Hitlerovy požadavky budou tak dalekosáhlé, že Daladier je nebude moci uznat. U obyvatelstva se projevovalo dále odhodlání vzít na sebe všechny důsledky. Pod vlivem veřejného mínění vydávala vláda různé deklarace a projevy, např. nemohla přijmout Godesberg. Vláda, která byla vytvořena 22. září nepřijala Godesberg a Chamberlain musel odletět zpátky. Mezi 21. a 29. máme tedy co činit se dvěma pokusy vynutit kapitulaci - Berchtesgadenem a Godesbergem.

Když bylo 28. oznámeno, že Chamberlain letí do Mnichova, byla si strana vědoma toho, že nyní jde o rozhodnutí. Ještě 29. večer jsme se dozvěděli stanovisko Benešovo, mluvil jsem s ním osobně. Z rozmluvy bylo patrno, že hrozí velké nebezpečí, ačkoli jsme ještě nevěděli, jaké rozhodnutí z Mnichova přijde. Viděl jsem, že Beneš tentokrát projevuje daleko větší sklon ke kapitulaci než kdykoliv předtím. Dne 29. jsme učinili přípravy pro 30. dopoledne. Měli jsme plán opakovat naše vystoupení z 22., ono naše vystoupení, jež vedlo k pádu staré vlády. V noci z 29. a 30., když jsme se dozvěděli, co bylo v Mnichově rozhodnuto, jsme mluvili s několika ministry a zavázali jsme je, že podají demisi. Skutečně to také učinili. 30. září ráno tu bylo již rozhodnutí. Tisk a schůze byly zakázány, československá veřejnost nebyla informována, tato vysoce důležitá skutečnost byla vysílána lipským vysílačem. Tisk nepřinesl nic. Veřejnost byla bez informací. Tak se stalo, že o mnichovském rozhodnutí takřka nikdo nevěděl. Když jsme časně ráno vydali leták, stalo se, že naši lidé byli mnohými čestnými lidmi pokládáni za provokatéry. Lidé říkali, že je to nemožné. Jednoduše tomu nevěřili. Pražská veřejnost zůstala až do odpoledních hodin neinformována, až bylo ultimatum přijato, až odletěl zplnomocněnec do Berlína, až armáda dostala povel opustit pozice. Přesto všechno jsme se ještě pokusili 30. postavit Prahu na nohy.

(Zvolání soudruha Dimitrova: Spojení s vámi bylo již celou dobu přerušeno?)

Ano, 29. pozdě večer jsem žádal o rozhovor s Benešem. Nemůže prý, má zasedání. Přesto jsem naléhal.

(Dimitrov: Kdy jste se dozvěděli, že vláda přijala ultimatum? Ne veřejně, ale ve straně?)

Ačkoli veřejné mínění nebylo informováno, ačkoli naše agitace byla ztížena, pokusili jsme se 30. dopoledne zmobilizovat pražské závody a odpoledne táhnout k parlamentu. Současně jsme se odebrali na Hrad, kde nám bylo sděleno, že mne president nemůže přijmout. Současně jsme vyhledali všechny ostatní strany. A příznačné při tom bylo, že jsme byli jediní, kteří byli informováni. Ti lidé vůbec nevěděli, co se děje. Říkali, že je to nemožné a byli velmi pobouřeni. Kdybychom byli tyto lidi neznali, byli bychom si mohli dělat velké iluze. Ještě před rozhodnutím vlády se během dopoledne sešla porada - to bylo otázkou hodin. Na této poradě byla tzv. Maffie ... Byl tam lidovec Glatzek, byli tam poslanci ze všech vládních stran a navrhli jsme jim, aby ihned byl vytvořen národní výbor obrany, aby telefonicky byl Beneš a vláda vyzváni nepřijímat, a aby byly navázány styky s generálním štábem. Dopoledne do 12 hodin byli tito lidé k tomu všemu ochotni. Bylo napsáno provolání, naše požadavky byly přijaty, byla vyslána na Hrad atd., atd.

Byla akce uvnitř vlády. Tři ministři, se kterými jsme před tím mluvili, podali svou demisi. Tak tomu bylo až do odpoledních hodin. A jak bylo řečeno, akce dole se rozvíjela proto špatně, protože veřejnost nebyla informována. Pak přišla poledni přestávka. Šli jsme ze schůze. Protože měli spojení s generálním štábem, měli s ním vejít ve styk. V tom jsme se dozvěděli, že ultimátum má lhůtu do 12 hodin, že v 5 hodin odpoledne má již zmocněnec československé vlády být v Berlíně a že okupace má začít ve 12 hodin v noci. A současně jsme se dozvěděli, že vláda to přijala.

Tentokrát nás Beneš nezavolal, ani kdokoliv jiný. Šli jsme pak přesto na poradu. Jeden z nejodvážnějších nás potkal a řekl: my odcházíme, čekali jsme, ale nikdo tu nebyl. Přišli jednoduše do komise a řekli: teď se půjdeme naobědvat. Zůstali jsme sami. Jak jsem již řekl, mluvili jsme před tím se zástupci všech stran. Přísahali nám - to není možno připustit, budeme bojovat.

Čím více se blížila 12 hodina polední, tím byli ustrašenější, později říkali - zeptáme se generálního štábu, když generální štáb řekne, že Československo, bude-li napadeno Německem, Polskem a Maďarskem, se bude moci udržet, i když nám Francie a Anglie nepomohou a Sovětský svaz bude moci poskytnout pomoc až za měsíc - pak budeme bojovat.

(Manuilskij: Je to pravda, že angličtí a francouzští zástupci prohlásili, když nepřijmeme ultimatum, že půjdou společně s Německem?)

Beneš to sám řekl a to v této formě: Při demarši mi zcela nedvojsmyslně prohlásili, že Francie a Anglie v případě, že bychom nepřijali, nám nejen nemohou pomoci, ale nebudou stát na naší straně.

Minula dvanáctá hodina, minula jedna hodina. Kolem jedenácti šel Šverma do ústředí strany, aby věci popohnal a aby odpoledne všechno vyšlo na ulice. Po poledni jsme byli postaveni před otázku, co máme dělat. Mezi tím jsme dostali ještě jednu zprávu, ze spolehlivého pramene, z generálního štábu jsme se dověděli, že generální štáb, když mu byla takto položena otázka, odpověděl, že Československo se nemůže držet. Generální štáb v tomto případě prý dal souhlas ke kapitulaci. Nyní jsme tu stáli. 22. září byla vláda přinucena k demisi. Všechny politické strany, které s námi až do poslední chvíle šly, pak prohlásili: teď jdeme na oběd.

Armáda měla rozkaz, aby ve dvanáct hodin zahájila vyklizování. Kdybychom měli čas, kdyby tu nebyly takové šibeniční lhůty, mohli jsme udělat více, pak bychom byli rozpoutali masové hnutí jako 22. září, které by stačilo ozbrojeným povstáním vládu donutit, aby odstoupila nebo ji odstranit. Ale věci staly tak, že lhůty byly prostě šibeniční, V ulicích nebyla již taková nálada jako 21. a 22. září. Učinili jsme pokusy ještě v odpoledních hodinách; byli jsme na Hradě spolu s deputací, v této deputaci to však byli sami komunisté a jeden národní demokrat, kteří chtěli bojovat. Všichni ostatní se již smířili s kapitulací.

Z této audience na Hradě jsme šli na konferenci vládních stran. Pokoušel jsem se, ale bez úspěchu, získat lidi, kteří s námi šli po určitý moment, k zvrácení vládního rozhodnutí. Ale bylo to jako když hrách na stěnu hází.

Večer byla v masách nálada stísněná.

Jak si vysvětlit toto znamení? Je možno vysvětlit třídními důvody. Je jasné, že kdyby chtělo Československo bojovat proti Hitlerovi, muselo by se - zvláště kdyby Francie a Anglie stály stranou - opřít o Sovětský svaz. Za druhé by to musela být národně revoluční válka. To bylo jasné. To viděla česká buržoazie, to viděla česká maloburžoazie včetně Beneše v průběhu těchto dnů. Viděli, jak roste vliv Sovětského svazu, vliv komunistů, jejich prestiž. Byli si vědomi toho, že by pak kompromis seděl vysoko v křesle, že by z toho vzešlo jiné Československo. A to v rozhodujícím okamžiku přispělo k rozhodnutí raději kapitulovat.

Opakuji ještě jednou - snad je to přehnáno, můžete nás potom kritizovat: Zevnitř by reakce nenalezla dostatek sil, aby český lid donutila ke kapitulaci, kdyby nebylo komplikovaných vnějších okolností.

Bez Berchtesgadenu, Godesbergu a Mnichova, bez taktiky Mussoliniho, Hitlera a Chamberlalna a k tomu ještě Polska by nebylo bývalo možné, aby Beneš kapituloval, aby vůbec Československo kapitulovalo.

Zdroj: Sborník dokumentů k dějinám ČSR a KSČ (1933-1938)

Více:

Klement Gottwald: Nedáme si rozbít republiku!  

Klement Gottwald: Po mnichovském diktátu  

• < Předchozí
• Další >