Vladimír Iljič Lenin: Otázka národnostní čili "autonomizace"

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 4. 2006

Twitter

Připouštím, že jsem byl velmi nedbalý vůči ruským dělníkům, když jsem dostatečně energicky a rozhodně nezasáhl v dobře známé otázce autonomizace, která se, jak se zdá, oficiálně nazývá otázkou Sovětských socialistických republik.

Když tato otázka loňského léta vyvstala, byl jsem nemocen, a poté na podzim jsem se příliš spoléhal na své uzdravení. Říjnové a prosincové plenární zasedání mi poskytlo příležitost v této otázce zasáhnout. Nicméně se mi nepodařilo zúčastnit se jak říjnového plenárního zasedání (kde se tato otázka objevila), tak prosincového, takže mě skoro úplně minula.

Měl jsem pouze čas na rozhovor se soudruhem Džeržinským, který se vrátil z Kavkazu a sdělil mi, jak tato záležitost vypadá v Gruzii. Také se mi podařilo prohodit pár slov se soudruhem Zinověvem a vyjádřit mé obavy v této záležitosti. Z toho, co mi sdělil soudruh Džeržinský, který byl v čele komise vyslané Ústředním výborem (ÚV), aby "vyšetřila" gruzínský incident, jsem si mohl vyvodit pouze největší obavy. Pokud věci mohly zajít až tak daleko, že Ordžonikidze mohl jít až k použití fyzického násilí, jak mě soudruh Džeržinský informoval, můžeme si představit, do jaké bryndy jsme se dostali. Je zřejmé, že celá otázka "autonomizace" byla od základů nesprávná a špatně načasovaná.

Říká se, že je zapotřebí jednotného aparátu. Kde toto přesvědčení vzniklo? Nepřišlo od toho samého ruského aparátu, který, jak je zdůrazněno v jedné z předcházejících kapitol mého deníku, jsme převzali od carismu a lehce přetřeli sovětským nátěrem?

Není pochyb, že toto opatření mělo být poněkud odloženo, do té doby, než bychom mohli říci, že za aparát ručíme jako za vlastní. Nyní však, se vším svědomím, musíme přiznat opak: aparát, který nazýváme svým, je nám ve skutečnosti stále celkem cizí. Je to buržoazní a carská směska a během posledních pěti let se nenaskytla možnost se ho bez pomoci jiných zemí zbavit. A protože jsme byli většinu času "zaměstnáni" vojenskými závazky a bojem proti hladomoru.

Je vcelku přirozené, že v takových podmínkách "svoboda vystoupit ze Svazu", kterou používáme na naše ospravedlnění, bude pouhým cárem papíru, neschopným bránit neruské obyvatelstvo před náporem toho opravdového ruského muže, velkoruského šovinisty, v podstatě ničemy a tyrana, jakým je typický ruský byrokrat. Není pochyb, že ono nekonečně malé procento sovětů a posovětštěných dělníků bude v přílivu šovinistické velkoruské lůzy tonout jako moucha v mléku.

Na obranu tohoto opatření se říká, že lidové komisariáty, přímo se zabývající národnostní psychologií a národnostním vzděláváním, byly založeny jako oddělené orgány. Avšak zde vyvstává otázka: mohou tyto lidové komisariáty být naprosto nezávislé? A další: byli jsme dostatečně důkladní a přijali jsme opatření, abychom zabezpečili neruské obyvatelstvo skutečnou ochranou proti opravdovému ruskému tyranovi? Nemyslím, že jsme tato opatření přijali, přestože jsme tak učinit mohli a měli.

Myslím, že Stalinův kvap a jeho zaslepení čistou administrativou, společně s jeho záští vůči proslulému "nacionalistickému socialismu" (Stalin kritizoval menšinové národy za to, že nejsou "internacionalistické", protože se nechtějí sjednotit s Ruskem), zde sehráli osudnou úlohu. V politice zášť obecně hraje nejopovrženíhodnější roli.

Také se obávám, že soudruh Džeržinský, který se vydal na Kavkaz vyšetřit "zločiny" těchto "nacionalistických socialistů", tam vynikl svým opravdovým ruským myšlením (je všeobecně známé, že lidé jiných národností, kteří byli poruštěni, ještě přehánějí ruské myšlení), a že nestrannost celé této komise byla dostatečně znázorněna Ordžonikidzeho "hrubým zacházením". Nemyslím, že by nějaká provokace či dokonce urážka mohla ospravedlnit takovéto zacházení ze strany Rusů, a že soudruh Džeržinský je neomluvitelně vinen osvojením si bezstarostného postoje k tomuto problému.

Ordžonikidze byl pro všechny obyvatele Kavkazu autoritou. Ordžonikidze neměl právo dávat najevo podrážděnost, na kterou se on i Džeržinský odvolávají. Naopak, Ordžonikidze se měl chovat se zdrženlivostí, která nemůže být vyžadována od obyčejného občana, tím méně od člověka obžalovaného z "politického" zločinu. A popravdě řečeno, tito „nacionální socialisté" jsou občany obžalovanými z politického zločinu, a obžaloba zněla tak, že to ani není možné popsat jinak.

Zde máme důležitou otázku principu, jak máme chápat internacionalismus?

Druhý dopis

Ve svých spisech o národnostní otázce jsem již napsal, že abstraktní předkládání otázky nacionalismu obecně je naprosto neužitečné. Nezbytně se musí činit rozdíl mezi nacionalismem utlačovatelského národa a nacionalismem utlačovaného národa, nacionalismem velkého národa a nacionalismem malého národa.

Ve vztahu k druhému druhu nacionalismu jsme my, příslušníci velkých národů, byli skoro vždy vinni, v historické skutečnosti, v nespočtu případů násilí; co více, pášeme násilí a urážíme, aniž bychom si toho byli vědomi. Postačí si vzpomenout na mé Volžské vzpomínky, jak je zacházeno s neruským obyvatelstvem; jak nejsou Poláci nazýváni jinak než Poljačiska, Tatar je přezdíván Princ, jak Ukrajinci jsou vždy Chocholy a Gruzínci a ostatní kavkazské národnosti vždy Kavkazci.

Proto internacionalismus ze strany "velkých" národů, jak jsou nazývány (i když jsou velké pouze svým násilím, velcí pouze jako tyrani), nesmí spočívat pouze v dohlížení na formální rovnost národů, ale vzhledem k nerovnosti utlačovatelského, velkého, národa, musí se snažit o rovnost v praxi. Kdo tomu nerozumí, nepochopil opravdový proletářský postoj k národnostní otázce, jeho stanovisko je stále maloburžoazní a tím pádem jistě směřující k buržoaznímu.

Co je důležité pro proletáře? Pro proletáře je nikoli pouze důležité, avšak naprosto zásadní, aby si byl jist, že neruské obyvatelstvo má co největší důvěru v proletářský třídní boj. Jak to zajistit? Nikoli pouhou formální rovností. Je nutné tím či oním způsobem, názory či výsadami, vyvážit nedostatek důvěry neruských obyvatel, jejich podezřívavost a urážky, kterým je vláda "dominantního" národa vystavila v minulosti.

Nemyslím, že je nezbytné vysvětlovat to bolševikům, komunistům, detailněji. A myslím, že současná situace, týkající se gruzínského národa, je typickým příkladem, ve kterém proletářský postoj pro nás znamená opravdovou obezřetnost, přemýšlivost a připravenost ustoupit. Gruzínec [Stalin] nedbající tohoto aspektu celého problému, bezstarostně metající obviněními z "nacionálního socialismu" (zatímco on sám je pravý a věrný "nacionální socialista" a dokonce vulgární velkoruský násilník), v podstatě porušuje zájmy proletářské třídní solidarity, pro nic zpomaluje rozvoj a posilování proletářské třídní solidarity, stejně jako národnostní křivdy. "Postižené" národnostní menšiny nejsou tak citlivé na cokoli jiného jako na pocit rovnoprávnosti a jejího porušování, i když je to pouze z nedbalosti či žertu, na porušování této rovnoprávnosti jejich proletářskými soudruhy. Proto je v tomto případě lepší přehánět než podceňovat ústupky a shovívavost vůči národnostním menšinám. Proto, v tomto případě, základní zájem proletářského třídního boje vyžaduje, abychom nikdy nepřijali formální postoj k národnostní otázce, ale vždy brali v úvahu specifický postoj proletářů utlačovaných (či malých) národů vůči utlačovatelskému (či velkému) národu.

Jaká opatření musí být v současné situaci přijata?

Zaprvé musíme udržet a posílit svaz socialistických republik. O tom nemůže být pochyb. Toto opatření je pro nás nezbytné a je nezbytné pro světový komunistický proletariát v jeho boji proti světové buržoazii a jeho obraně proti buržoazním intrikám.
Za druhé, svaz socialistických republik musí být udržen kvůli svému diplomatickému aparátu. Mimochodem, tento aparát je výjimečnou součástí našeho státního aparátu. Nestrpěli jsme jediné vlivné osobě starého carského aparátu, aby se do něho dostala. Všechny odbory s nějakými pravomocemi jsou složeny z komunistů. Proto si již získal (to musí být řečeno bez obalu) jméno spolehlivého komunistického aparátu, a do značně větší míry očištěnějšího od starých carských, buržoazních a maloburžoazních živlů než ostatní Lidové komisariáty.

Za třetí, soudruh Ordžonikidze musí být exemplárně potrestán (říkám to s velikou lítostí, protože jsem jedním z jeho osobních přátel a pracoval jsem s ním v cizině) a musí být dokončeno či znovu zahájeno vyšetřování všech materiálů, které nashromáždila Džeržinského komise, aby se napravilo krajní množství špatností a zkreslených odhadů, které bezpochyby obsahuje. Politická zodpovědnost za tuto věrnou velkoruskou nacionalistickou kampaň musí být, samozřejmě, uvalena na Stalina a Džeržinského.

Za čtvrté, musí být zavedena nejpřísnější pravidla při používání národního jazyka v neruských republikách svazu a tato pravidla musí být kontrolována se zvláštní péčí. Není pochyb, že náš aparát tím, že je takový, jaký je, je nucen, pod záminkou jednoty v železniční dopravě, jednoty ve finančních službách atd., být spoustou vpravdě ruských zlořádů. K boji proti těmto zlořádům je zapotřebí zvláštní vynalézavosti, nemluvě o neobyčejné upřímnosti ze strany těch, kteří se do tohoto boje pouští. Bude zapotřebí podrobného zákona a pouze národnostní menšiny, žijící v dotyčné republice ho vůbec mohou vypracovat. A i poté si nemůžeme být dopředu jisti, zda následkem této práce bychom neměli učinit na našem příštím Kongresu sovětů krok zpět, tj. ponechat svaz sovětských socialistických republik pouze k vojenským a diplomatickým záležitostem a ve všech ostatních ohledech obnovit jednotlivým Lidovým komisariátům plnou nezávislost.

Musíme mít na paměti, že decentralizace Lidových komisariátů a nedostatek koordinace jejich práce, co se týče Moskvy a ostatních center, mohou být dostatečně vyrovnány autoritou strany, pokavad je vykonávána s dostatečnou prozíravostí a nestranností. Škody, které mohou být následkem nedostatku jednotnosti mezi národními aparáty a ruským aparátem, jsou nekonečně menší než škody, které budou způsobeny nejen nám, ale celé Internacionále a stamilionům lidí Asie, která je předurčena nás následovat do historické epochy v blízké budoucnosti. Byl by to neodpustitelný oportunismus, kdybychom v předvečer debutu Východu podkopávali naši prestiž u jeho obyvatelstva, i kdyby to mělo být nepatrnou hrubostí či křivdou vůči našim vlastním neruským národnostem. Potřeba shromáždit se proti imperialistům ze Západu, kteří brání kapitalistický svět, je jednou věcí. Nemůže o tom být pochyb a bylo by pro mě zbytečné mluvit o mém bezpodmínečném souhlasu. Jiná věc je, když sami zabředneme, i kdyby pouze nepatrně, do imperialistických postojů vůči utlačovaným národům, a tím podkopeme naší veškerou zásadovou upřímnost, náš veškerý zásadový boj proti imperialismu. Avšak zítřek světových dějin bude dnem, kdy probouzející se lid utlačovaný imperialismem konečně povstal a rozhodující dlouhá a těžká bitva za jeho osvobození začíná.

30. prosince 1922

• < Předchozí
• Další >