B.1.5. Vztah filozofie ke speciálním vědám

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 3. 2006

Twitter

Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 344-349, 488-489, 476-477, 358
 
(344-349) Empirická přírodověda nahromadila tak ohromné množství látky v pozitivních poznatcích, že se stalo prostě nezbytnou nutností uspořádat ji v každé jednotlivé oblasti zkoumání systematicky a podle vnitřní souvislosti. Stejně nezbytným se stává uvést jednotlivé oblasti poznání do správné vzájemné souvislosti. Tím se však přírodověda dostává do teoretické oblasti a tady už nestačí metody empirie, tady může pomoci jen teoretické myšlení. Teoretické myšlení je však vrozenou vlastností jen jako vloha. Tuto vlohu je nutno rozvíjet, pěstovat, a k tomuto rozvíjení neexistuje dosud jiný prostředek než studium dosavadní filozofie.
Teoretické myšlení každé epochy, tedy i naší, je historický produkt, který v různých dobách dostává velmi různou formu a zároveň velmi různý obsah. Věda o myšlení je tedy jako každá jiná věda, věda historická, věda o historickém vývoji lidského myšlení. A to je důležité i pro praktické uplatnění myšlení v empirických oblastech. Neboť předně teorie zákonů myšlení naprosto není jakási jednou provždy daná "věčná pravda", jak si to představuje prostý šosácký rozum při slově logika. Formální logika sama je od dob Aristotelových až podnes oblast, kde se vedou prudké debaty. A dialektika, tu dosud podrobněji prozkoumali jen dva myslitelé, Aristoteles a Hegel. Ale právě dialektika je pro dnešní přírodovědu nejdůležitější formou myšlení, protože jedině ona skýtá analogon a tím i metodu pro vysvětlení vývojových procesů probíhajících v přírodě, celkových souvislostí přechodů z jedné oblasti zkoumání do druhé.
Za druhé však znalost historického vývoje lidského myšlení, různých pojetí všeobecných souvislostí vnějšího světa, jak se objevila v různých dobách, tato znalost je pro teoretickou přírodovědu nutná i proto, že je jakýmsi měřítkem pro teorie, které vytyčuje sama přírodověda. Často se tu však ukazuje nedostatečná znalost dějin filozofie, a to dost pronikavě. Teze vytyčované ve filozofii už po celá staletí, často už dávno filozoficky vyřízené, se objevují dost často u teoretizujících přírodovědců jako zbrusu nová moudrost a dokonce se na čas stávají módou. Je jistě velkým úspěchem mechanické teorie tepla, že tezi o zachování energie podepřela novými doklady a znovu postavila do popředí; ale byla by mohla tato teze vystupovat jako něco tak naprosto nového, kdyby si byli páni fyzikové vzpomněli, že ji formuloval už Descartes?47) Od té doby, co se fyzika a chemie zabývají skoro výhradně molekulami a atomy, dostala se nezbytně znovu do popředí starořecká atomistická filozofie. Ale jak povrchně s ní zacházejí i ti nejlepší z nich! Tak Kekulé ("Ziele und Leistungen der Chemie") o ní říká, že prý pochází od Démokrita, místo od Leukippa, a tvrdí, že první, kdo předpokládal existenci kvalitativně rozdílných atomů prvků, a první, kdo jim přisuzoval různé váhy charakteristické pro různé prvky, byl Dalton,260) ačkoli u Diogena Laertia (X, §§ 43-44 a 61) se můžeme dočíst, že už Epikur připisuje atomům rozdílnost nejen co do velikosti a tvaru, nýbrž i co do váhy, že tedy už svým způsobem zná atomovou váhu a atomový objem.
Rok 1848, který jinak v Německu nic nedokončil, provedl tam úplný obrat jen v oblasti filozofie. Zatímco se národ vrhl na věci praktické, tu položil základy k velkému průmyslu a ke spekulaci, tam k mohutnému rozmachu, který se pak projevil v přírodovědě v Německu a který byl zahájen potulnými kazateli a karikaturami Vogtem, Büchnerem atd., zřekl se rozhodně německé klasické filozofie, jež uvízla na mělčině berlínského starohegelovství. Berlínské starohegelovství si to opravdu zasloužilo. Ale národ, který chce být na výši vědy, se prostě neobejde bez teoretického myšlení. S hegelovstvím byla hozena přes palubu i dialektika - právě ve chvíli, kdy se neodolatelně vnucoval dialektický charakter přírodních procesů, kdy tedy jen dialektika mohla přírodovědě pomoci zdolat teoretickou horu - tak se zas bezmocně upadlo do staré metafyziky. Ve veřejnosti se pak rozbujelo jednak schopenhauerovské a později dokonce hartmannovské povrchní uvažování vyhovující šosákovi, jednak vulgární materialismus potulných kazatelů a la Vogt a Büchner. Na univerzitách si konkurovaly nejrůznější druhy eklekticismu, které se shodovaly jen v tom, že byly zpříštipkovány z odpadků dřívějších filozofií a že byly všechny stejně metafyzické. Ze zbytků klasické filozofie se zachránilo jen jakési novokantovství, jehož posledním slovem byla věčně nepoznatelná věc o sobě, tedy to z Kanta, co si nejméně zasluhovalo, aby bylo zachováno. Konečným výsledkem toho byla dnešní rozháranost a zmatenost teoretického myšlení.
Podíváme-li se do kterékoli teoretické přírodovědecké knihy, nabudeme určitě dojmu, že přírodovědci sami cítí, jak silně jsou v zajetí této rozháranosti a zmatenosti a jak jim nyní rozšířená takzvaná filozofie neukazuje naprosto žádné východisko. A tady prostě není jiné východisko, jiná možnost, jak dospět k jasnosti, než obrat - tou či onou formou - od metafyzického myšlení k dialektickému.
Tento návrat se může dít různými cestami. Může se prosadit živelně, pádností přírodovědeckých objevů samých, které se už nechtějí dát vmáčknout do starého metafyzického Prokrustova lože. Je to ale zdlouhavý, těžkopádný proces, při němž je třeba překonat spoustu zbytečného tření. Tento proces většinou už probíhá, zejména v biologii. Může být velmi zkrácen, budou-li se chtít teoretičtí přírodovědci podrobněji zabývat dialektickou filozofií v jejích historicky se vyskytujících podobách. Z těchto podob mohou být pro moderní přírodovědu zvlášť plodné zejména dvě.
První podobou je řecká filozofie. Zde se dialektické myšlení objevuje ještě v přirozené prostotě, ještě nenarušeno půvabnými překážkami,261) kterými se sama spoutala metafyzika 17. a 18. století - Bacon a Locke v Anglii, Wolff v Německu - a kterými si zahradila cestu, po níž mohla dojít od chápání jednotlivého k pochopení celku, k postižení všeobecné souvislosti. Řekové - právě proto, že ještě nepokročili až k rozčleňování, k analýze přírody - nazírají ještě přírodu jako celek, vcelku. Všeobecná souvislost přírodnícb jevů není dokazována v jednotlivostech, Řekům je výsledkem bezprostředního nazírání. Proto však nebylo možné vystačit s řeckou filozofií a proto musela později ustoupit jiným způsobům nazírání. Tím však také předčí všechny své pozdější metafyzické odpůrce. Měla-li metafyzika oproti Řekům pravdu v jedntlivostech, měli Řekové oproti metafyzice pravdu vcelku. To je jeden důvod, proč jsme nuceni jak ve filozofii, tak v tolika jiných oblastech vracet se stále znovu k tomu, co dokázal tento malý národ, jehož univerzální nadání a činné uplatnění mu zajistily v dějinách vývoje lidstva místo, o jaké se nemůže nikdy ucházet žádný jiný národ. Druhý důvod je však ten, že v rozmanitých formách řecké filozofie nacházíme už v zárodku ve stadiu vzniku všechny pozdější způsoby nazírání. Teoretická přírodověda je proto také nucena, jestliže chce vysledovat dějiny vzniku a vývoje svých dnešních obecných tezí, vracet se až k Řekům. A pochopení této věci si stále víc razí cestu. Stále méně je těch přírodovědců, kteří - zatímco sami křeftaří s úlomky řecké filozofie, např. s atomistikou, jako s věčnými pravdami - pohlížejí baconovsky spatra na Řeky, protože neměli empirickou přírodovědu. Bylo by si jen přát, aby toto pochopení pokročilo dál ke skutečnému poznání řecké filozofie.
Druhou podobou dialektiky, která je právě německým přírodovědcům nejbližší, je německá klasická filozofie od Kanta po Hegela. Tady už byl udělán začátek, neboť i kromě už zmíněného novokantovství se stává znovu módou vracet se ke Kantovi. Od té doby, co bylo objeveno, že Kant je autorem dvou geniálních hypotéz, bez nichž by se dnešní teoretická přírodověda nikam nedostala - teorie, dříve připisované Laplaceovi, o vzniku sluneční soustavy a teorie o brzdění zemské rotace vlivem přílivů - začali si přírodovědci Kanta znovu po zásluze vážit. Avšak chtít u Kanta studovat dialektiku, to by byla zbytečně namáhavá a málo vděčná práce, když obšírné, třeba z naprosto nesprávného východiska rozvinuté kompendium dialektiky je obsaženo v dílech Hegelových.
Když z jedné strany už volně proběhla reakce proti "přírodní filozofii", většinou oprávněná tímto nesprávným východiskem a bezmocným zabředáním berlínského hegelování, a zvrhla se v pouhé spílání, když byla naproti tomu přírodověda ve svých teoretických potřebách ponechána běžnou eklektickou metafyzikou tak skvěle na holičkách, bude snad možné vyslovit zase před přírodovědci jméno Hegel, aniž se tím vyvolá ten tanec svatého Víta, v němž tak báječně vyniká pan Dühring.
Především je třeba konstatovat, že tu naprosto nejde o nějakou obhajobu Hegelova východiska: že duch, myšlenka, idea jsou prvotní, a skutečný svět že je jen odleskem ideje. Toho se vzdal už Feuerbach. Všichni se shodujeme v tom, že v každé vědecké oblasti v přírodě i v dějinách je třeba vycházet z daných faktů, v přírodovědě tedy z různých věcných a pohybových forem hmoty; a že tedy ani v teoretické přírodovědě nemají být souvislosti do faktů vkonstruovávány, nýbrž z nich objevovány, a když jsou objeveny, že mají být pokud možno empiricky dokazovány.
Právě tak nemůže jít o to, aby byl zachován dogmatický obsah Hegelova systému, hlásaný berlínskými hegelovcvi starší i mladší větve. S idealistickým východiskem padá i systém, který je na něm vybudován, tedy zejména také Hegelova přírodní filozofie. Je však třeba připomenout, že přírodovědecká polemika proti Hegelovi, pokud mu vůbec správně porozuměla, se zaměřila jen proti těmto dvěma bodům: proti idealistickému východisku a proti konstrukci systému, která svévolně zachází s fakty.
Po odečtení toho všeho zbývá ještě Hegelova dialektika. Je Marxovou zásluhou, že proti tomu "nevrlému, arogantnímu a zcela tuctovému epigonství, které dnes v Německu udává tón",262) poprvé zas vyzvedl zapomenutou dialektickou metodu, její souvislost s Hegelovou dialektikou i její odlišnost od ní a že současně aplikoval tuto metodu v "Kapitálu" na fakta jedné empirické vědy, politické ekonomie. A to s takovým úspěchem, že i v Německu se novější ekonomická škola pozvedá nad vulgární freetraderství jen tím, že Marxe opisuje (velmi často nesprávně) pod záminkou, že jej kritizuje.
U Hegela panuje v dialektice táž převrácenost veškeré skutečné souvislosti jako ve všech ostatních větvích jeho systému. Ale jak říká Marx: "Mystifikace, kterou trpí dialektika v rukou Hegelových, nepřekážela nikterak tomu, že poprvé všeobsáhle a uvědoměle zobrazil její obecné formy pohybu. U Hegela stojí dialektika na hlavě. Je nutno ji postavit na nohy, aby bylo objeveno v mystické slupce racionální jádro." 263)
V přírodních vědách samých se však dost často setkáváme s teoriemi, v nichž je skutečný vztah postaven na hlavu, odraz se bere za prvotní formu, a které tudíž potřebují být takto postaveny na nohy. Takové teorie se dost často dlouho drží. Bylo-li teplo skoro dvě stě let pokládáno za zvláštní tajuplnou hmotu, a ne za formu pohybu obyčejné hmoty, byl to právě tento případ, a mechanická teorie tepla provedla to postavení na nohy. A přesto fyzika ovládaná teorií tepelné látky objevila řadu nesmírně důležitých zákonů tepla, a zejména Fourier a Sadi Carnot264) prorazili cestu správnému pojetí, které pak zas muselo postavit na nohy, přeložit do své vlastní řeči zákony objevené svým předchůdcem. Právě tak v chemii poskytla flogistonová teorie247) díky staleté experimentální práci nejprve materiál, s jehož pomocí mohl Lavoisier objevit v kyslíku získaném Priestleyem reálný protipól fantastického flogistonu, a tím hodit celou flogistonovou teorii přes palubu. Tím ale naprosto nebyly odstraněny výsledky pokusů flogistiky. Naopak. Trvaly dál, jen jejich formulace byla postavena na nohy, přeložena z řečí flogistonové do teď platné chemické řeči, a podržely tedy i svou platnost.
Jako se má teorie tepelné látky k mechanické nauce o teple, jako se má flogistonová teorie k teorii Lavoisierově, tak se má Hegelova dialektika k dialektice racionální.
 
(488-489) Přírodovědci se domnívají, že se osvobozují od filozofie, když ji ignorují nebo na ni nadávají. Protože se však takto bez myšlení nemohou dostat kupředu a k myšlení potřebují myšlenková určení, tyto kategorie však přebírají jen tak beze všeho buď z obecného povědomí tzv. vzdělanců, ovládaného pozůstatky dávno zašlých filozofií, nebo z té trošky filozofie, kterou povinně odposlouchali na univerzitě (a to jsou nejen úryvky, ale i názorová změť stoupenců nejrůznějších a obyčejně nejhorších škol), nebo z nekritické a nesoustavné četby filozofických spisů všeho druhu, nejsou tedy o nic méně v područí filozofie, většinou však bohužel nejhorší filozofie, a ti, kdo nejvíc na filozofii nadávají, jsou otroky právě těch nejhorších vulgarizovaných pozůstatků nejhorších filozofií.
 
*
Ať se přírodovědci stavějí, jak chtějí, jsou ovládáni filozofií. Je jen otázka, zda chtějí být ovládáni špatnou módní filozofií, nebo tou formou teoretického myšlení, která se opírá o znalost dějin myšlení a jejich vymožeností.
Fyziko, střez se netafyziky, je zcela správné, ale v jiném smyslu.374)
Přírodovědci umožňují filozofii zdánlivě delší život tím, že si vypomáhají odpadky staré metafyziky. Teprve až přírodověda a historická věda pojmou do sebe dialektiku, bude celé to filozofické haraburdí - kromě čistého učení o myšlení - zbytečné a zmizí v pozitivní vědě.
 
(476-477) Proto dnes stojí materialistické pojetí přírody na docela jinak pevných nohách než v minulém století. Tehdy byl do jisté míry úplně pochopen jen pohyb nebeských těles a pohyb pevných zemských těles pod vlivem tíže; téměř celá oblast chemie a celá organická příroda zůstávaly nepochopenými tajemstvími. Dnes před námi leží celá příroda jako systém souvislostí a procesů, vysvětlený a pochopený alespoň v hrubých rysech. Vždyť materialistické pojetí přírody neznamená nic jiného než prostě brát přírodu tak, jak se podává, bez cizí příměsi, a proto se u řeckých filozofů původně rozumělo samo sebou. Ale mezi oněmi starými Řeky a námi leží víc než dvě tisíciletí v podstatě idealistického chápání světa, a proto je návrat i k tomu, co je samozřejmé, těžší, než se na první pohled zdá. Vždyť nejde vůbec o to prostě zavrhnout celý myšlenkový obsah oněch dvou tisíciletí, nýbrž podrobit jej kritice a získané výsledky vyloupnout z pomíjivé, falešné, ale pro svou dobu a běh vývoje nezbytné idealistické formy. A jak je to těžké, to nám dokazují četní přírodovědečtí badatelé, kteří ve svém vědeckém oboru jsou neúprosní materialisté, mimo něj jsou však nejen idealisté, nýbrž i zbožní, ba dokonce ortodoxní křesťané.
 
(358) Dialektikou se věru neopovrhuje beztrestně. Ať už se sebevíc pohrdá vším teoretickým myšlením, bez teoretického myšlení není nicméně možno uvést v souvislost ani dva přírodní jevy nebo pochopit jejich souvislost. Jde jen o to, zda při tom myslíme správně nebo ne, a podceňování teorie je ovšem nejjistější cesta k naturalistickému, a tedy nesprávnému myšlení. Nesprávné myšlení, dovedeno do důsledků, dochází však podle starého známého dialektického zákona pravidelně k úplnému opaku svého východiska. A tak dovádí empirické pohrdání dialektikou některé nejstřízlivější empiriky za trest k nejjalovější ze všech pověr, k modernímu spiritismu.
________________________________________________________________
(47) Myšlenku o zachování kvanta pohybu vyslovil Descartes v "Traktátu o světle" (první část díla "De mundo" ["Svět"] napsaného v letech 1630-1633, vydaná posmrtně roku 1664) a v dopise de Beaunovi z 30.dubna 1639. Nejúspěšněji byla tato teze vyložena v Descartově knize "Principia Philosophiae" ["Principy filozofie"], Amsterodam 1644, druhý díl, § 36.
 
(260) August Kekulé, "Die wissenschaftliche Ziele und Leistungen der Chemie" ["Vědecké cíle a výkony chemie"], Bonn 1878, s. 13-15.
 
(261) Půvabné překážky (holde Hindernisse) - obrat z Heinova cyklu veršů "Nové jaro", Prolog.
 
(262) Marx, K., Kapitál, díl I, čes. vyd. 1978, s. 29.
 
(263) Tamtéž, s. 29-30.
 
(264) Jde o tyto publikace: Jean Baptiste Joseph Fourier, "Théorie analytique de la chaleur" ["Analytická teorie tepla"], Paříž 1882, a Sadi Carnot, "Réflexions sur la puissance motrice du feu et sur les machines propres a dévolopper cette pussance" ["Úvahy o hybné síle ohně a o zvláštních strojích na vyvíjení této síly"], Paříž 1824.
 
(247) Teorie, která převládala v chemii 18.století, považovala za podstatu hoření to, "že se od hořícího tělesa odděluje jiné, hypotetické těleso, absolutní hořlavina, která byla nazvána flogiston" (Engels). Neudržitelnost této teorie prokázal francouzský chemik Antoine Laurent Lavoisier. Při svých pokusech zjistil, "že se při hoření od hořícího tělesa neodděluje tajemný flogiston, nýbrž že se tento nový prvek" (tj.kyslík, objevený v této době) "s tělesem slučuje..." (Engels). O kladné úloze, kterou měla ve své době flogistonová teorie, mluví Engels na konci "Staré předmluvy k 'Anti-Dühringu'" (viz tento svazek, s.349). Podrobněji pojednává Engels o této teorii v předmluvě ke druhému dílu "Kapitálu", z níž pocházejí uvedené citáty (čes. vyd., 1978, s. 23-24).
 
(374) To znamená, nerozumí-li se "metafyzikou" ve starém smyslu filozofické myšlení vůbec, jako tomu bylo např. u Newtona, ale chápe-li se jako metafyzický způsob myšlení.
 
 
 
Engels, B.: Anti-Dühring. Předmluvy ke třem vydáním
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 38-40
 
(38-40) Neboť revoluce, kterou chtě nechtě prodělává teoretická přírodověda už proto, že je nucena uspořádat hromadící se spoustu čistě empirických objevů, je toho druhu, že i sebevíc se vzpouzející empirik si musí čím dál víc uvědomovat dialektický charakter přírodních procesů. Čím dál víc se vytrácejí staré strnulé protiklady, příkré, nepřekročitelné hraniční čáry. Od chvíle, kdy byly zkapalněny i poslední "ryzí" plyny, co byl podán důkaz, že těleso může být uvedeno do stavu, kdy nelze rozlišit kapalnou formu od plynné, pozbyla skupenství posledního zbytku své dřívější absolutní povahy.21) V kinetické teorii plynů byla stanovena věta, že u dokonalých plynů jsou čtverce rychlostí, jimiž se pohybují jednotlivé molekuly plynů, při stejné teplotě nepřímo úměrné molekulárním vahám, a tím se dostává teplota i přímo do řady forem pohybu, které jsou jako takové bezprostředně měřitelné. Ještě před deseti lety byl nově objevený velký základní zákon pohybu chápán jako pouhý zákon zachování energie, jako pouhý výraz nezničitelnosti a nestvořitelnosti pohybu, tedy pouze po své kvantitativní stránce, kdežto nyní musí tento úzký, negativní výraz stále víc ustupovat pozitivnímu výrazu přeměny energie, v němž se teprve uplatňuje kvalitativní obsah procesu a v němž mizí poslední vzpomínka na nějakého stvořitele mimo svět. Dnes už není třeba hlásat jako něco nového, že množství pohybu (takzvané energie) se nemění, promění-li se z kinetické energie (takzvané mechanické síly) v elektřinu, teplo, potenciální energii polohy atd. a naopak; této základny už bylo jednou dobyto a nyní slouží k mnohem obsažnějšímu zkoumání samého procesu přeměny, velkého základního procesu, v jehož poznání je shrnuto veškeré poznání přírody. A od té doby, co se v biologii postupuje ve světle vývojové teorie, hroutily se v oblasti organické přírody jedna za druhou strnulé hraniční čáry klasifikace; každým dnem přibývá téměř neklasifikovatelných mezičlánků, přesnější zkoumání přeřazuje organismy z jedné třídy do druhé a rozlišovací znaky, proměněné takřka v články víry, ztrácejí svou naprostou platnost; máme nyní savce snášející vejce, a bude-li zpráva potvrzena, máme i ptáky, kteří chodí po čtyřech.22) Jestliže objev buňky donutil už před lety Virchowa, aby jednotu živočišného individua spíše z pokrokářských než přírodovědeckých a dialektických hledisek rozložil ve federaci buněčných států,23) pak se pojem živočišné (a tedy lidské) individuality ještě mnohem víc komplikuje objevem bílých krvinek putujících amébovitě tělem vyšších živočichů. Ale právě polární protiklady pokládané za nesmiřitelné a neřešitelné, právě násilně fixované hraniční čáry a rozdíly tříd dodaly moderní teoretické přírodovědě její omezeně metafyzický charakter. Jádrem dialektického pojetí přírody je poznatek, že tyto protiklady a rozdíly se sice v přírodě vyskytují, ale že platí jenom relativně, že naopak tuto jejich domnělou strnulost a naprostou platnost vnesla do přírody teprve naše reflexe. K tomuto dialektickému pojetí lze dospět pod tlakem hromadících se faktů přírodních věd; snáze se k němu dospěje tehdy, jestliže se k dialektické povaze těchto faktů přistupuje s vědomím zákonů dialektického myšlení. Dnes už přírodní vědy dospěly rozhodně tak daleko, že se nevyhnou dialektickému shrnutí. Ale usnadní si tento proces, nebudou-li zapomínat, že výsledky, v nichž se shrnují jejich zkušenosti, jsou pojmy; že však umění zacházet s pojmy není vrozené a že je nedává ani obyčejné všední vědomí, nýbrž že je k němu zapotřebí skutečného myšlení, a že toto myšlení má rovněž dlouhé empirické dějiny, o nic víc a o nic méně než empirické zkoumání přírody. Právě tím, že si začne osvojovat výsledky třiapůltisíciletého vývoje filozofie, oprostí se jednak od jakékoli zvláštní přírodní filozofie, stojící mimo ně a nad nimi, a jednak také od své vlastní omezené metody myšlení přejaté z anglického empirismu.
________________________________________________________________
(21) Engels má na mysli práce anglického fyzika Thomase Andrewse (zkoumal v roce 1869 kritický stav plynů), francouzského fyzika Louise Paula Cailleteta (roku 1877 zkapalnil kyslík) a švýcarského fyzika Raoula Picteta (pracoval současně s Cailletetem na zkapalňování plynů).
 
(22) V prvním případě jde o ptakopyska, v druhém patrně o archeopteryxe (fosilní obratlovec, pták velikosti holuba s některými znaky plazů).
 
(23) Podle pojetí Rudolfa Virchowa, které vyložil v knize "Celulární patologie" (první vydání vyšlo roku 1858), skládá se živočišné individuum z tkání, tkáně z buněčných teritorií, buněčná teritoria z buněk, takže nakonec není živočišné individuum nic jiného než mechanický součet jednotlivých buněk (viz Rudolf Virchow, "Die Cellularpathologie", 4.vyd., Berlín 1871, s. 17). Když Engels hovoří o "pokrokářském" charakteru této koncepce, naráží tím na Virchowovu příslušnost k německé buržoazní Pokrokové straně, jejímž byl Virchow spoluzakladatelem a v níž aktivně působil. Pokroková strana byla založena 9.června 1861. V jejím programu byl zejména požadavek sjednocení Německa pod vedením Pruska a uskutečnění principu místní samosprávy.
 
 {moscomment}

• < Předchozí
• Další >