B.6.2. Poznatelnost světa a jeho zákonitostí. Kritika agnosticismu

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

ngels, B.: Úvod k anglickému vydání Vývoje socialismu od utopie k vědě
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 22, Svoboda, Praha 1967, s. 340-343
 
(340-343) Co jiného je vlastně agnosticismus, ne-li-abychom použili výstižného lancashirského výrazu - "stydlivý" materialismus? Agnostikovo pojetí přírody je skrz naskrz materialistické. Celý přírodní svět je ovládán zákony a absolutně vylučuje jakékoli působení zvenčí. Ale - dodává agnostik - nejsme s to dokázat existenci nebo neexistenci nějaké nejvyšší bytosti mimo nám známý svět. Nuže, to mohlo platit v době, kdy Laplace na Napoleonovu otázku, proč v "Mécanique céleste" tohoto velikého astronoma není ani zmínka o stvořiteli, hrdě odpověděl: "Je n'avais pas besoin de cette hypothese". ["Nepotřeboval jsem tuto hypotézu."] Dnes však v našem evolučním pojetí vesmíru není naprosto žádné místo ani pro stvořitele, ani pro vládce; kdybychom však chtěli předpokládat nějakou vyšší bytost vyloučenou z celého existujícího světa, byl by to rozpor sám v sobě a nadto myslím bezdůvodná urážka citů nábožných lidí.
Náš agnostik také připouští, že se všechno naše vědění zakládá na sděleních, která přijímáme svými smysly. Ale - dodává - odkud víme, že nám naše smysly podávají věrné odrazy věcí, které jejich prostřednictvím vnímáme? A dále nás poučuje, že kdykoli mluví o věcech nebo jejich vlastnostech, nemá ve skutečnosti na mysli tyto věci a jejich vlastnosti samy, o kterých nemůže nic jistého vědět, nýbrž pouze dojmy, které tyto věci a jejich vlastnosti vyvolaly v jeho smyslech. To je ovšem takové pojetí, které se dá zřejmě těžko vyvrátit jenom argumentací. Ale lidé dříve jednali, než argumentovali. "Na počátku byl čin."*) A lidská činnost vyřešila tuto obtíž už dávno předtím, než ji lidské mudrování vymyslelo. Pudink dokazujeme tím, že jej jíme. Ve chvíli, kdy těchto věcí podle vlastností, které na nich vnímáme, užíváme k vlastní potřebě, v téže chvíli podrobujeme neomylné zkoušce správnost nebo nesprávnost svých smyslových vjemů. Byly-li tyto vjemy nesprávné, musí být i náš úsudek o použitelnosti té věci nesprávný a náš pokus použít ji musí ztroskotat. Dosáhneme-li však svého cíle, zjistíme-li, že věc odpovídá naší představě o ní, že slouží účelu, k němuž jsme jí užili, pak máme pozitivní důkaz, že v těchto hranicích naše vjemy o této věci a jejích vlastnostech souhlasí se skutečností existující mimo nás. Zjistíme-li naopak, že jsme se zmýlili, pak většinou také zanedlouho zjistíme příčinu, proč jsme se zmýlili; zjistíme, že vjem, podle něhož jsme jednali, byl buď neúplný a povrchní, anebo byl spjat s výsledky jiných vjemů způsobem neodpovídajícím stavu věcí; to nazýváme nesprávným soudem. Dokud své smysly správně cvičíme a správně jich užíváme a dokud svou činnost udržujeme v mezích stanovených správně získanými a správně použitými vjemy, dotud budeme vždycky shledávat, že výsledek naší činnosti dokazuje shodnost našich vjemů s objektivní povahou vnímaných věcí. Ani v jednom případě, pokud je nám dodnes známo, jsme nebyli nuceni vyvodit závěr, že naše vědecky kontrolované smyslové vjemy vyvolávají v naší mysli představy o vnějším světě, které se svou povahou odchylují od skutečnosti, anebo že mezi vnějším světem a našimi smyslovými vjemy tohoto světa je inherentní neslučitelnost.
Tu však přicházejí novokantovští agnostikové a říkají: Možná, že jsme s to správně vnímat vlastnosti věci, ale žádným smyslovým nebo myšlenkovým procesem nemůžeme postihnout věc samu. Tato "věc o sobě" je za hranicí našeho poznání. Na to už dávno odpověděl Hegel: Znáte-li všechny vlastnosti věci, znáte i věc samu; pak zbývá jen fakt, že ona věc existuje mimo nás, a jakmile vám vaše smysly tento fakt sdělily, postihli jste tuto věc beze zbytku, postihli jste proslulou Kantovu nepoznatelnou "Ding an sich". Dnes můžeme k tomu dodat jen to, že za Kanta byla naše znalost přírodních předmětů ještě tak úryvkovitá, že za tím málem, které jsme o každém z nich znali, mohl ještě připouštět existenci nějaké tajemné "věci o sobě". Ale od té doby byly tyto nepostižitelné věci díky obrovskému pokroku vědy jedna po druhé postiženy, analyzovány, a nejen to - i reprodukovány. A to, co můžeme udělat, nemůžeme už zajisté považovat za nepoznatelné. Takovými tajemnými věcmi byly pro chemii první poloviny našeho století organické látky; nyní se je učíme jednu po druhé sestavovat z jejich chemických prvků bez pomoci organických procesů. Moderní chemikové prohlašují, že jakmile je známo chemické složení kteréhokoli tělesa, může být sestaveno ze svých prvků. Máme ovšem ještě daleko k přesné znalosti složení nejvyšších organických látek, takzvaných bílkovin; ale není žádný důvod, proč bychom nemohli, třeba až za několik století, této znalosti dosáhnout a na jejím podkladě vyrábět umělou bílkovinu. Jestliže toho však dosáhneme, vyrobíme zároveň i organický život, neboť život od svých nejnižších forem až po nejvyšší není nic jiného než normální způsob existence bílkovin.
Ale náš agnostik, jakmile učinil tyto formální výhrady, mluví a jedná už docela tak jako kovaný materialista, kterým v základě je. Možná že řekne: pokud je nám známo, hmotu a pohyb, čili jak se dnes říká, energii nelze ani vytvořit, ani zničit, ale nemáme důkaz o tom, že nebyly kdysi stvořeny. Pokusíte-li se však v nějakém určitém případě využít tohoto přiznání proti němu, okamžitě vás usadí. Připouští-li možnost spiritualismu in abstracto, nechce o ní ani slyšet in concreto. Řekne vám: pokud víme a můžeme vědět, neexistuje žádný stvořitel nebo vládce vesmíru; pokud se to týká nás, jsou hmota a energie stejně nestvořitelné jako nezničitelné; pro nás je myšlení jen formou energie, funkcí mozku; všechno, co víme, je, že materiální svět je ovládán nezměnitelnými zákony atd. atd. Takže, pokud je člověkem vědy, pokud něco ví, potud je materialista; mimo svou vědu, v oblastech, o kterých nic neví, překládá svou nevědomost do řečtiny a nazývá ji agnosticismus.
________________________________________________________________
(*) Goethe, "Faust", 1.díl, 3.výstup, "Pracovna". (Pozn.red.)
________________________________________________________________
 
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 517
 
(517) Počet a střídání navzájem se vytlačujících hypotéz - při nedostatečném logickém a dialektickém předběžném vzdělání přírodovědců - snadno vyvolává představu, že nemůžeme poznat podstatu věcí (Haller a Goethe).406) To není zvláštností přírodovědy, protože všechno lidské poznání se vyvíjí v mnohonásobně propletené křivce; a teorie se právě tak navzájem vytlačují i v historických disciplínách včetně filozofie, z čehož ale nikdo například neusuzuje, že formální logika je nesmysl. - Poslední forma tohoto názoru - "Věc o sobě". Za prvé tento výrok, že nemůžeme poznat věc o sobě (Hegel, "Encyklopedie", 44), přechází z vědy do fantazie. Za druhé nepřináší nic našemu vědeckému poznání, neboť nemůžeme-li se věcmi zabývat, neexistují pro nás. A za třetí je pouhou frází a nikdy se neaplikuje. Abstraktně vzato, zní zcela rozumně. Ale dejme tomu, že jej aplikujeme. Co bychom si mysleli o zoologovi, který by řekl: "Zdá se, že pes má 4 nohy, ale nevíme, nemá-li ve skutečnosti 4 milióny noh nebo vůbec žádné"? O matematikovi, který nejprve definuje trojúhelník, že má 3 strany, a potom prohlásí, že neví, nemá-li jich 25? Že 2x2 jsou, zdá se, 4? Ale přírodovědci si dávají dobrý pozor, aby neaplikovali frázi o věci o sobě v přírodovědě, dovolují si to pouze, když zabíhají do filozofie. To je nejlepší důkaz, jak málo ji berou vážně a jak malou cenu sama má. Kdyby ji brali vážně, proč by se vůbec mělo něco zkoumat?
Pojata historicky měla by věc jistý smysl: můžeme poznávat jen za podmínek naší epochy a kam až tyto podmínky vystačí.
 
 
 (406) V roce 1732 vyšla báseň Albrechta von Hallera "Die Falschheit menschlicher Tugenden" ["Nepravost lidských ctností"], v níž autor praví, že "žádný stvořený duch nemůže proniknout do nitra přírody" a že se má spokojit tím, že mu ukazuje alespoň vnější slupku. Goethe v básních "Allerdings" ["Bezpochyby"] (1820) a "Ultimatum" (1821) polemizoval proti Hallerovi v tom smyslu, že příroda je jednotná a že ji nelze dělit na nepoznatelné vnitřní jádro a poznatelnou vnější slupku, jako to činí Haller. O tomto Goethově sporu s Hallerem se také dvakrát zmiňuje Hegel v "Encyklopedii filozofických věd", § 140, poznámka a § 246, dodatek.
________________________________________________________________
 
 
Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 140-141, 148-150
 
(140-141) Každý tajemný, vyspekulovaný a uměle vykonstruovaný rozdíl mezi jevem a věcí o sobě je úplný filozofický nesmysl. Ve skutečnosti miliónkrát pozoroval každý člověk prostou a jasnou přeměnu, při níž se z "věci o sobě" stává jev, "věc pro nás". Touto přeměnou je právě poznání. Machistické "učení", podle něhož známe jen počitky a nemůžeme nic vědět o existenci čehokoli za hranicemi počitků, je staré sofizma idealistické a agnostické filozofie, předkládané v nové omáčce.
 
(148-150) Všechny poznatky pocházejí ze zkušenosti, z počitků, z vjemů. Správně. Ptáme se však, zda "patří k vjemu" objektivní realita, tj. zda je zdrojem vjemu. Jestliže ano, jste materialista. Jestliže nikoli, jste nedůsledný a musíte nutně dospět k subjektivismu, k agnosticismu bez ohledu na to, budete-li popírat poznatelnost věci o sobě, objektivnost času, prostoru, příčinnosti (podle Kanta), nebo nepřipustíte-li jakoukoli myšlenku na věc o sobě (podle Huma). Váš empirismus, vaše filozofie zkušenosti je v tomto případě nedůsledná v tom, že popíráte objektivní obsah zkušenosti a objektivní pravdu ve zkušenostním poznání.
Stoupenci Kantovy a Humovy linie (mezi nimi Mach a Avenarius, pokud nejsou čistými berkeleyovci) nás nazývají materialisty, "metafyziky" proto, že uznáváme objektivní realitu, danou nám ve zkušenosti, že uznáváme objektivní, na člověku nezávislý zdroj našich počitků. My materialisté nazýváme ve shodě s Engelsem kantovce a humovce agnostiky proto, že popírají objektivní realitu jako zdroj našich počitků. Agnostik je slovo řecké: a znamená řecky ne, gnósis vědění. Agnostik praví: Nevím, existuje-li objektivní realita, odrážená, zobrazovaná našimi počitky, a prohlašuji, že to není možno vědět (viz výše Engelsova slova vysvětlující postoj agnostika). Odtud pramení agnostikovo popírání objektivní pravdy a tolerantnost, maloměšťácká, šosácká, zbabělá tolerantnost, pokud jde o duchy, skřítky, katolické svaté a podobné věci. Mach a Avenarius, kteří s velkou domýšlivostí vyzdvihují "novou" terminologii, domněle "nové" hledisko, ve skutečnosti opakují odpověď agnostika, kterou jen zamotávají: jednak jsou tělesa komplex počitků (čistý subjektismus, čisté berkeleyovství), jednak, překřtíme-li počitky na elementy, je možné myslet si jejich existenci jako nezávislou na našich smyslových orgánech!
Machisté rádi deklamují o tom, že jsou filozofy, kteří plně důvěřují svědectví našich smyslových orgánů, že pokládají svět za skutečně takový, jaký se nám jeví, plný zvuků, barev atd., kdežto pro materialisty je prý svět mrtvý, nejsou v něm zvuky a barvy, svět sám o sobě se prý liší od toho, jak se nám jeví, apod. V takovém deklamování se cvičí například J.Petzoldt v Úvodu do filozofie čisté zkušenosti a v Problému světa z pozitivistického hlediska (1906). Po Petzoldtovi to omílá pan Viktor Černov, který je "novou" ideou nadšen. Ve skutečnosti však jsou machisté subjektivisty a agnostiky, neboť málo důvěřují svědectví našich smyslových orgánů a důsledně neuplatňují senzualismus. Neuznávají objektivní realitu nezávislou na člověku jako zdroj našich počitků. Nevidí v počitcích věrný snímek této objektivní reality a dostávají se tak do přímého rozporu s přírodními vědami a dokořán otvírají dveře fideismu. Pro materialistu je naproti tomu svět bohatší, živější, rozmanitější, než se jeví, neboť každý krok ve vývoji vědy v něm objevuje nové stránky. Pro materialistu jsou naše počitky obrazy jediné a poslední objektivní reality, poslední ne v tom smyslu, že už je vyčerpávajícím způsobem poznána, nýbrž v tom, že mimo ni není a nemůže existovat jiná realita. Tento názor nenávratně zavírá dveře nejen každému fideismu, nýbrž i takové profesorské scholastice, která nevidí objektivní realitu jako zdroj našich počitků a "vyvozuje" pomocí vyspekulovaných slovních konstrukcí pojem objektivního jako obecně platného, sociálně organizovaného atp. atd. a která proto není s to a často ani nechce odlišovat objektivní pravdu od učení o duchách a skřítcích.
 
 
Lenin, V.I.: Ještě jedno potření socialismu
Sebrané spisy. Svazek 25, Svoboda, Praha 1985, s. 66, 68
 
(66) Pan Struve se přehnaně "silácky" ("nesluší se" mluvit o "přirozeném zákonu") marně snaží zastřít, že se buržoazie bojí vědecké analýzy soudobého hospodářství. Pro ni, stejně jako pro všechny upadající třídy, je příznačný velkopanský skepticismus; nicméně však idea přirozeného zákona v životě a ve vývoji společnosti neupadá, nýbrž stále více sílí.
 
(68) Třídním smyslem tohoto módního buržoazního skepticismu, této mrtvé a umrtvující scholastiky pana Struveho je naprostá skepse, pokud jde o možnost vědecky analyzovat přítomnost, zřeknutí se vědy a tendence kašlat na jakékoli zobecňování, utéci před všemi "zákony" historického vývoje a pro stromy nevidět les. "Sociální nerovnost" není třeba objasňovat hospodářským zřízením, není to ani možné (neboť pro buržoazii je to nežádoucí) - taková je tedy "teorie" pana Struveho. Politická ekonomie nechť se zabývá truismem a scholastikou či nesmyslnou honbou za drobnými fakty (příklady jsou uvedeny dále), a otázka "sociálních rozdílů" budiž přenesena do bezpečnější oblasti sociologickoprávních úvah: tam, v oněch sférách je snazší se těchto nepříjemných otázek "zbavit".
 
{moscomment}

• < Předchozí
• Další >