B.6.5. Stupně a formy poznání

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 196-197
 
(196-197) Idea (čti lidské poznání) je shoda (souhlas) pojmu a objektivity ("všeobecné"). To - za prvé.
Za druhé, idea je vztah pro sebe jsoucí (= jakoby samostatné) subjektivity (= člověka) k odlišné (od této ideje) objektivitě.
Subjektivita je snaha zrušit toto oddělení (ideje od objektu).
Poznání je proces pohroužení (rozumu) v anorganickou přírodu, aby byla podrobena vládě subjektu a zevšeobecněna (poznání obecného v jevech)...
Ztotožnění myšlenky s objektem je proces. Myšlenka (= člověk) si nemusí představovat pravdu jako mrtvý klid, jako pouhý obraz (zobrazení), bledý (matný), bez impulsu, bez pohybu, jako génia, jako číslo, jako abstraktní myšlenku.
Idea má v sobě také nejsilnější rozpor, klid (pro lidské myšlení) spočívá v pevnosti a jistotě, s níž věčně plodí (tento rozpor myšlenky s objektem) a věčně jej překonává...
 
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 511-513, 516
 
(511-513) "Můžeme poznávat jen konečné" atd. [podtrženo Engelsem, Pozn.red.]
To je úplně správné potud, pokud do okruhu našeho poznání spadají jen konečné předměty. Ale tato věta potřebuje také doplnit: "V podstatě můžeme poznávat jen nekonečné." Fakticky spočívá všechno skutečné, vyčerpávající poznání jen v tom, že v mysli povyšujeme jedinečné z jedinečnosti do zvláštnosti a ze zvláštnosti do obecnosti, že nekonečné nacházíme a zjišťujeme v konečném, věčné v pomíjivém. Forma obecnosti je však forma uzavřenosti v sebe, tedy nekonečnosti, je shrnutím mnoha konečen v nekonečno. Víme, že chlór a vodík se v jistých tlakových a tepelných hranicích a za působení světla výbuchem slučují v chlorovodík, a jakmile to víme, víme také, že se to děje všude a vždycky, kde jsou dány uvedené podmínky, a může být lhostejné, zda se to opakuje jednou nebo miliónkrát a na kolika nebeských tělesech. Formou obecnosti v přírodě je zákon, a nikdo toho tolik nenamluví o věčnosti přírodních zákonů jako přírodovědci. Jestliže tedy Nägeli říká, že se konečné dělá neprobadatelným, když se chce zkoumat nejen toto konečné, nýbrž když se k němu přimíchává věčné, pak popírá buď poznatelnost přírodních zákonů, nebo jejich věčnost. Všechno pravé poznání přírody je poznání věčného, nekonečného, a proto je v podstatě absolutní.
Ale toto absolutní poznání má jeden velký háček. Jako se nekonečnost poznatelné látky skládá ze samých konečností, tak se také skládá nekonečnost absolutně poznávajícího myšlení z nekonečného počtu konečných lidských hlav, které vedle sebe a po sobě pracují na tomto nekonečném poznání, dělají praktické a teoretické kotrmelce, vycházejí ze zkreslených, jednostranných, chybných předpokladů, jdou po nesprávných, křivých, nejistých cestách a často nepostihnou to správné, ani když na ně narazí nosem (Priestley).399) Poznání nekonečného je tedy obklopeno hradbou dvojnásobných těžkostí a může se díky své povaze uskutečňovat jen v jakémsi nekonečném asymptotickém progresu. A to nám úplně stačí, abychom mohli říci: nekonečné je právě tak poznatelné jako nepoznatelné, a to je všechno, co potřebujeme.
Nägeli kupodivu říká totéž:
"Můžeme poznat jen konečné, ale můžeme také poznat všechno konečné, které spadá do okruhu našeho smyslového vnímání" [s. 13].
Konečné, které spadá do okruhu atd., dává právě v souhrnu nekonečné, neboť právě z tohoto souhrnu čerpá Nägeli svou představu o nekonečnu! Bez tohoto konečného atd. by neměl žádnou představu o nekonečnu!
(O špatném nekonečnu jako takovém pohovořit na jiném místě.)
-
Před tímto zkoumáním nekonečnosti toto:
1. "Nepatrná oblast" co do prostoru a času.
2. "Pravděpodobně nedostatečný rozvoj smyslových orgánů."
3. "Můžeme poznávat jen konečné, pomíjející, střídavé, rozdílné stupněm a relativní, [neboť můžeme přenášet pouze matematické pojmy na věci přírody a soudit o těchto věcech jen podle měřítek odvozených z nich samých. O všem nekonečném nebo věčném, o všem trvalém, o všech absolutních rozdílech nemáme představu. Víme přesně, co znamená jedna hodina, jeden metr, jeden kilogram, ale] nevíme, co je čas, prostor, síla a látka, pohyb a klid, příčina a účinek" [s. 13].
To je stará písnička. Napřed se nadělají abstrakce ze smyslových věcí a pak se mají smyslově poznávat, vidět čas a čichat prostor. Empirik se tak pohříží do empirického poznávání, že se domnívá, že je ještě na poli smyslového poznávání, když má co dělat s abstrakcemi. Víme, co je hodina, metr, ale nevíme, co je čas a prostor! Jako by čas byl něco jiného než samé hodiny, a prostor něco jiného než samé krychlové metry! Obě formy existence hmoty nejsou bez hmoty samozřejmě nic, jsou to prázdné představy, abstrakce, které existují jen v naší hlavě. Ale také prý nevíme, co je hmota a pohyb! Ovšemže ne, neboť hmotu jako takovou a pohyb jako takový ještě nikdo neviděl nebo jinak smyslově nepoznal, nýbrž jen různé, skutečně existující látky a formy pohybu. Látka, hmota není nic jiného než souhrn všech látek, z kterého je tento pojem abstrahován, pohyb jako takový není nic jiného než souhrn všech smysly vnímatelných forem pohybu; výrazy jako hmota a pohyb nejsou nic jiného než zkratky, ve které shrnujeme mnoho rozličných smysly vnímatelných věcí podle jejich společných vlastností. Hmota a pohyb nemohou tedy být poznány jinak než zkoumáním jednotlivých látek a forem pohybu, a tím, že je poznáváme, poznáváme pro tanto i látku a pohyb jako takové. Jestliže tedy Nägeli říká, že nevíme, co je čas, prostor, hmota, pohyb, příčina a účinek, říká pouze, že si svou hlavou nejprve děláme abstrakce ze skutečného světa a pak nemůžeme tyto abstrakce, které jsme sami vytvořili, poznat, protože to jsou věci myšlené, a ne věci smyslové, všechno poznání je však měření smysly! Právě jako ta obtíž u Hegela, že můžeme sice jíst třešně a švestky, ale ne ovoce, protože ovoce jako takové ještě nikdo nejedl.400)
 
(516) Poznání. Mravenci mají jiné oči než my, vidí chemické (?) světelné paprsky ("Nature" z 8.června 1882, Lubbock),405) ale my jsme došli v poznání těchto pro nás neviditelných paprsků mnohem dál než mravenci, a už to, že můžeme dokázat, že mravenci vidí věci, které jsou nás neviditelné, a že tento důkaz spočívá na samých vjemech, které zaznamenávají naše oči, ukazuje, že speciální konstrukce lidského oka není vůbec absolutní mezí lidského poznání.
K našemu oku přistupují nejen ostatní smysly, ale i naše myšlenková činnost. A s tou se to má právě tak jako s okem. Abychom věděli, čeho se může naše myšlení dobádat, není nic platné snažit se objevit sto let po Kantovi dosah myšlení z kritiky rozumu, ze zkoumání nástroje poznání; to by bylo totéž, jako kdyby Helmholtz nedokonalost našeho zraku (a ta je ovšem nutná, oko, jež by vidělo všechny paprsky, by právě proto nevidělo vůbec nic) a konstrukce našeho oka, která omezuje vidění do určitých hranic a ani tak je přesně nereprodukuje, užíval jako důkazu, že oko nás nesprávně nebo nespolehlivě zpravuje o vlastnostech toho, co vidí. Co dovede postihnout naše myšlení, vidíme mnohem spíše z toho, co už postihlo a ještě denně postihuje. A toho je dost jak co do kvantity, tak co do kvality. Naproti tomu je zkoumání forem myšlení, myšlenkových určení, velmi vděčné a potřebné, a soustavně je zkoumal po Aristotelovi jen Hegel.
Nepřijdeme arci nikdy na to, jak se mravencům jeví chemické paprsky. Koho to rmoutí, tomu není prostě pomoci.
 
________________________________________________________________
(399) Engels má na mysli objevitele kyslíku Josepha Priestleyho, který sám netušil, že objevil nový chemický prvek a že tento objev (roku 1774) způsobí převrat v chemii. Engels se tímto objevem podrobněji zabývá v předmluvě k druhému dílu Marxova "Kapitálu".
 
(400) Srovnej Hegel, "Encyklopedie filozofických věd", § 13, poznámka: "Obecné pojato formálně a postaveno vedle zvláštního stává se samo též něčím zvláštním. Takový postoj by u předmětů obecného života připadal sám sebou nepřiměřený a nevhodný, tak jako kdyby např. někdo chtěl ovoce a odmítal přitom třešně, hrušky, hrozny, protože to jsou třešně, hrušky, hrozny, a nikoli ovoce."
 
(405) Engels odkazuje na recenzi George J.Romanese o knize Johna Lubbocka, "Ants, bees, and wasps; a record of observations on the social hymenoptera" ["Mravenci, včely a vosy; záznam o pozorování společenstev hmyzu blanokřídlého"], Londýn 1882. Recenze byla otištěna v časopise "Nature", čís. 658 z 8.června 1882. Na s. 122 tohoto čísla je místo o tom, že mravenci "jsou velmi citliví na ultrafialové paprsky".
________________________________________________________________
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 207
 
(207) "Jistě nutno přiznat, že ani o Já, ani o čemkoli jiném, ba ani o pojmu samém nemáme nejmenšího ponětí, pokud věc nechápeme pojmově a zůstáváme jen u jednoduché fixní představy a u jména" (266).
Nic nelze pochopit mimo proces pojmového chápání (poznávání, konkrétního zkoumání etc.)
Abychom něco pochopili, musíme to začít chápat empiricky, zkoumat, a od empirie postupovat k obecnému. Abychom se naučili plavat, musíme vlézt do vody.
 
 
Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 333, 69, 72-73
 
(333) Počitek je obraz pohybující se hmoty. Jinak než prostřednictvím počitků se nemůžeme dovědět nic o žádných formách látky ani o žádných formách pohybu; počitky jsou vyvolávány působením pohybující se hmoty na naše smyslové orgány. To je hledisko přírodních věd. Počitek červené barvy odráží kmitání éteru, a to rychlostí asi 450 biliónů kmitů za sekundu. Počitek modré barvy odráží kmitání éteru rychlostí kolem 620 biliónů za sekundu. Kmitání éteru existuje nezávisle na našem vnímání světla. Naše počitky světla závisí na tom, jak kmitání éteru působí na zrakový orgán člověka. Naše počitky odrážejí objektivní realitu, tj. to, co existuje nezávisle na lidstvu a na počitcích člověka. To je hledisko přírodních věd.
 
(69) Pro každého přírodovědce, který se nenechal zmást profesorskou filozofií, i pro každého materialistu je počitek skutečně bezprostředním spojením vědomí s vnějším světem, přeměnou energie vnějšího podráždění ve fakt vědomí. Tuto přeměnu každý člověk miliónkrát pozoroval a pozoruje ve skutečnosti na každém kroku. Sofistika idealistické filozofie spočívá v tom, že nepokládá počitek za spojení vědomí s vnějším světem, ale za bariéru, za stěnu oddělující vědomí od vnějšího světa, nepokládá jej za obraz vnějšího jevu, který odpovídá počitku, ale za "jediné jsoucno".
 
(72-73) A jestliže už připustíme takové fyzické objekty, které existují nezávisle na mých nervech, počitcích a které vyvolávají počitek jen působením na mou sítnici, potom hanebně opouštíte svůj "jednostranný" idealismus a přebíráte stanovisko "jednostranného" materialismu! Je-li barva počitkem jen v závislosti na sítnici (a to vás nutí uznat přírodní vědy), potom to znamená, že světelné paprsky, které dopadají na sítnici, vyvolávají počitek barvy. Existuje tedy mimo a nezávisle na nás a na našem vědomí pohyb hmoty, řekněme vlny éteru určité délky a rychlosti, které působením na sítnici vyvolávají v člověku počitek té či oné barvy. Tak se také na věc dívají přírodní vědy. Rozmanité počitky té či oné barvy vysvětlují různou délkou světelných vln existujících mimo lidskou sítnici, mimo člověka a nezávisle na něm. To je právě materialismus: hmota působí na naše smyslové orgány a vyvolává počitek. Počitek závisí na mozku, nervech, sítnici atd., tj. na hmotě organizované určitým způsobem. Existence hmoty nezávisí na počitku. Hmota je prvotní. Počitek, myšlení, vědomí jsou nejvyšším produktem hmoty, která je zvláštním způsobem organizována. Takové jsou názory materialistů a zejména Marxe a Engelse.
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 227, 263, 269-270, 268, 210, 118-119, 176
 
(227) "Vystupuje před vědomí bez vzájemného dotyku" (předmět) - to je podstata antidialektiky. Jenže tady Hegel jako by vystrčil oslí uši idealismu, počítaje čas a prostor (v souvislosti s představou), k něčemu nižšímu oproti myšlení. Jde o to, že myšlení musí zachytit celou "představu" v jejím pohybu, a na to musí být myšlení dialektické. Je představa realitě blíže než myšlení? Ano i ne. Představa nemůže zachytit pohyb v celku, nezachytí například pohyb o rychlosti 300 000 km za sekundu100), ale myšlení jej zachycuje a musí zachytit. Myšlení vzaté z představy také odráží realitu; čas je forma bytí objektivní reality. Zde, v pojmu času (a nikoli ve vztahu představy k myšlení), je Hegelův idealismus.
 
(263) Každé slovo (řeč) již zobecňuje - srov. Feuerbach.127) Smysly ukazují realitu; myšlenka a slovo - obecné.
 
(269-270) "Musíme si však být vědomi, že právě pojem není ani jen to bezprostřední v pravdě, i když je to jednoduché - je to však jednoduchost duchovní, v podstatě myšlenka, jež se vrátila do sebe (bezprostřední je jen toto červené atd.); není to jen to, co do sebe o sobě reflektuje, věc vědomí; nýbrž je i o sobě, tj. předmětná podstata..." (245)
NB: objektivismus
Pojem není něco bezprostředního (i když je pojem "jednoduchá" věc, avšak je to jednoduchost "duchovní", jednoduchost ideje) - bezprostřední je jen počitek "červeného" ("toto je červené") apod. Pojem není "jen věc vědomí", nýbrž pojem je podstata předmětu (gegenständliches Wesen), je něco an sich, "o sobě".
 
(268) K Platónovu učení o idejích:
"...protože smyslové nazírání neukazuje nic čistě, jak je to o sobě“ (Phaedo),134) s. 213, proto prý tělo překáží duši.
"čistota" (=mrtvost?) obecných pojmů
NB: dialektika poznání NB
Význam obecného je rozporný: je mrtvé, nečisté, neúplné etc. etc., je však také stupněm k poznání konkrétního, neboť konkrétní nikdy nepoznáváme úplně. Nekonečná suma obecných pojmů, zákonů etc. dává konkrétní v jeho úplnosti.
 
(210) Hegel proti subjektivnímu idealismu a "realismu"
"Představovat si analýzu tak, jako by v předmětu nebylo nic, co by do něj nebylo vloženo, je stejně jednostranné, jako je jednostranné domnívat se, že analýzou získaná určení jsou z něho jen vyjímána. První představu vyslovuje, jak známo, subjektivní idealismus, jenž v analýze pokládá poznávací činnost jen za jednostranné kladení, na jehož opačné straně zůstává skryta věc o sobě; druhá představa náleží tak zvanému realismu, jenž chápe subjektivní pojem jako prázdnou totožnost, která přijímá myšlenková určení zvnějšku."
Objektivnost logiky
"Ale oba momenty nelze od sebe odtrhovat; logické se ovšem ve své abstraktní formě, kterou u něho zdůrazňuje analýza, vyskytuje jen v poznání, tak jako naopak není jen něčím kladeným, nýbrž i něčím jsoucím o sobě..." (280)
Pokud logické pojmy zůstávají "abstraktní", ve své abstraktní formě, jsou subjektivní, ale zároveň také vyjadřují věci o sobě. Příroda je i konkrétní, i abstraktní, i jev, i podstata, i moment, i vztah. Lidské pojmy jsou subjektivní ve své abstraktnosti, odtrženosti, ale objektivní v celku, v procesu, ve výsledku, v tendenci, ve zdroji.
 
(118-119) Dialektické = "uchopit protiklady v jejich jednotě..."
(45) Logika se podobá gramatice v tom, že je něčím jiným pro začátečníka a něčím jiným pro znalce jazyka (a jazyků) a ducha jazyka. "Je něčím jiným pro toho, kdo k ní a k vědám vůbec teprve přistupuje, a něčím jiným pro toho, kdo se k ní od nich vrací."
bystré a hluboké!
Tehdy podává logika "podstatu tohoto bohatství" (des Reichtums der Weltvorstellung [bohatství představy o světě. Pozn.red.]), "vnitřní přirozenost ducha a světa"...(46)
"Nejen abstraktně obecné, nýbrž obecné, jež v sobě zahrnuje i bohatství zvláštního" (47)
srov.Kapitál
Skvělá formulace: "Nejen abstraktně obecné, nýbrž takové obecné, jež v sebe vtěluje bohatství zvláštního, individuálního, jednotlivého" (veškeré bohatství zvláštního a jednotlivého!)!! Tres bien!
 
(176) [Hegel:] "'Je to jen pojem', říkáváme, kdykoli proti pojmu stavíme nejen ideu, nýbrž i smyslové, prostorové a časové hmatatelné jsoucno jako něco, co je významnější než pojem. Abstraktní pak pokládáme za méně významné než konkrétní proto, že z něho bylo vypuštěno tolik takovéto látky. Abstrahování má podle tohoto mínění ten význam, že z konkrétního se jen pro naši subjektivní potřebu vyjímá ten či onen znak tak, aby se vynecháním tak mnoha jiných kvalit a vlastností předmětu těmto kvalitám a vlastnostem nijak neubíralo na jejich ceně a hodnotě; nýbrž aby jakožto reálné, jenže nacházející se na druhé straně, byly stále ještě ponechávány jako plně platné; takže to je jen nemohoucnost rozvažování, že nedovede pojmout takové bohatství a že se musí spokojit s ubohou abstrakcí. [Lenin: Kant snižuje sílu rozvažování, vloženo red.] Postavíme-li však danou látku názoru a rozmanitost představy jakožto reálné proti myšlenému a pojmu, pak je to postoj, jehož se zříci je podmínkou nejen filozofování, nýbrž předpokládá to už i náboženství; jak je možná jeho potřeba a smysl, je-li prchavý a povrchový jev smyslového a jednotlivého ještě pokládán za pravdu?...[Lenin: důslednější idealista se chytá boha! Vloženo red.] Abstrahující myšlení tedy nesmíme pokládat za pouhé ponechání smyslové látky stranou, která tím neutrpí nijakou újmu na své realitě, nýbrž je to spíše zrušení a také redukce této látky jakožto pouhého jevu na to, co je podstatné a co se projevuje jen v pojmu" (19-21).
Hegel má v podstatě proti Kantovi plnou pravdu. Myšlení, stoupajíc od konkrétního k abstraktnímu, se nevzdaluje - je-li správné (NB) (a Kant jako všichni filozofové mluví o správném myšlení) - od pravdy, nýbrž se k ní přibližuje. Abstrakce hmoty, přírodního zákona, abstrakce hodnoty atd., jedním slovem všechny vědecké (správné, vážné, nikoli nesmyslné) abstrakce odrážejí přírodu hlouběji, věrněji, úplněji. Od živého nazírání k abstraktnímu myšlení a od něho k praxi - taková je dialektická cesta poznání pravdy, poznání objektivní reality. Kant snižuje vědění, aby udělal místo víře: Hegel povyšuje vědění, když ujišťuje, že vědění je vědění o bohu. Materialista povyšuje vědění o hmotě, přírodě a posílá boha a filozofickou sebranku, která jej hájí, na smetiště.
________________________________________________________________
(100) To znamená rychlost světla jako mezní rychlost jakéhokoli možného pohybu.
 
(127) Lenin má na mysli toto Feuerbachovo tvrzení: "Na začátku fenomenologie nemáme před sebou nic víc než rozpor mezi slovem, které je obecné, a věcí, která je vždy jednotlivá" [Zásady filozofie budoucnosti a jiné filozofické práce, Praha 1959, s. 118].
 
(134) Faidón - dialog, v němž Platón líčí Sókratovy poslední hodiny a jeho smrt a vykládá své učení o idejích a o nesmrtelnosti duše. Dialog byl napsán zhruba v době kolem 80. - 70. let 4.století před n.l., kdy se Platón už seznámil s pýthagorovskou filozofií, jejíž vliv se projevil v tomto dialogu (viz Platón, Faidón, Praha 1941).
________________________________________________________________

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >