C.1.1. Vznik historického materialismu

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Engels, B.: Vývoj socialismu od utopie k vědě
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 22, Svoboda, Praha 1967, s. 343
(343) Jedna věc se však zdá jistá: i kdybych byl agnostik, nemohl bych pojetí dějin nastíněné v této knížce nazvat "historickým agnosticismem". Nábožensky založení lidé by se mi vysmáli a agnostikové by se mne pohoršeně zeptali, zda si z nich nedělám legraci. A tak doufám, že ani ctihodnost  britské veřejnosti nebude příliš dotčena, použiji-li v angličtině stejně jako v mnoha jiných jazycích výrazu "historický materialismus" k označení onoho pojetí průběhu světových dějin, které konečnou příčinu a rozhodující hybnou sílu všech důležitých dějinných událostí hledá v ekonomickém vývoji společnosti, ve změnách ve způsobu výroby a směny a z toho vyplývajícím rozdělení společnosti na různé třídy a ve vzájemném boji těchto tříd.
 
Engels, B.: K dějinám Svazu komunistů
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 243-244
(243-244) Za svého pobytu v Manchesteru mi přímo uhodilo do očí, že ekonomická fakta, která v dosavadním dějepisectví nemají vůbec žádný nebo jen podřadný význam, jsou - alespoň v moderním světě - rozhodující historickou silou; že jsou základem, z něhož vznikají dnešní třídní protiklady; že tyto třídní protiklady v zemích, kde se zásluhou velkého průmyslu plně vyvinuly, tedy zejména v Anglii, jsou opět základem, z něhož vyrůstají politické strany, boje stran, a tím i celé politické dějiny. Marx nejenže dospěl k témuž názoru, nýbrž jej také v "Deutsch-Französische Jahrbücher" (roku 1844)248) už zevšeobecnil v tom smyslu, že občanská společnost není vůbec podmíněna a řízena státem, nýbrž stát občanskou společností, že tedy politiku a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje, a ne naopak. Když jsem v létě 1844 navštívil Marxe v Paříži, ukázalo se, že se naprosto shodujeme ve všech teoretických oblastech, a od té doby se datuje naše společná práce. Když jsme se pak znovu sešli na jaře 1945 v Bruselu, měl Marx svou materialistickou teorii dějin, vycházející z uvedených základů, v hlavních rysech už úplně vypracovanou a přistoupili jsme k podrobnému propracování tohoto nového způsobu nazírání v nejrůznějších směrech.
Tento objev, znamenající převrat v historické vědě, který je, jak je vidět, především dílem Marxovým a na němž mohu sobě připsat jen velmi malý podíl, měl však bezprostřední význam pro současné dělnické hnutí. Komunismus u Francouzů a Němců a chartismus u Angličanů už nevypadaly jako něco náhodného, co by právě tak nemuselo existovat. Tato hnutí se nyní jevila jako hnutí moderní utlačované třídy, proletariátu, jako více nebo méně vyvinuté formy jejího historicky nutného boje proti panující třídě, buržoazii; jako formy třídního boje, který se však od všech dřívějších třídních bojů liší jednou věcí, a to tím, že dnešní utlačovaná třída, proletariát, nemůže dosáhnout svého osvobození, neosvobodí-li zároveň od rozdělení na třídy a tím od třídních bojů celou společnost. Komunismus nyní už neznamenal vymýšlet si ve fantazii co nejdokonalejší společenský ideál, nýbrž pochopit povahu, podmínky a z toho vyplývající všeobecné cíle boje, který vede proletariát.
Neměli jsme naprosto v úmyslu oznámit tiše nové vědecké výsledky v tlustých knihách výhradně "učenému" světu. Naopak. Zapadli jsme už oba hluboko do politického hnutí, měli jsme jistý počet stoupenců ve vzdělaném světě, zejména v západním Německu, a hojný styk s organizovaným proletariátem. Naší povinností bylo zdůvodnit své názory vědecky; ale stejně důležité pro nás bylo získat pro své přesvědčení evropský a především německý proletariát. Jakmile jsme si nejprve všechno sami ujasnili, pustili jsme se do práce.
________________________________________________________________
248) "Deutsch-Französische Jahrbücher" [Německo-francouzské ročenky"] vycházely německy v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Ruga. Vyšlo jen první dvojčíslo v únoru 1844. Časopis přestal vycházet hlavně pro zásadní neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.
________________________________________________________________
 
Engels, B.: Karel Marx
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 19, NPL, Praha 1966, s. 135-139
(135-139) Z mnoha důležitých objevů, jimiž Marx vepsal své jméno do dějin vědy, chceme se zde zmínit jen o dvou.
Prvním objevem je převrat, který Marx vnesl do celého pojetí světových dějin. Všechny dosavadní názory na dějiny se zakládaly na představě, že konečné příčiny všech dějinných změn je nutno  hledat v měnících se idejích lidí a že ze všech dějinných změn jsou opět politické změny nejdůležitější, že ovládají celé dějiny. Odkud se však berou ideje lidí a jaké jsou hybné příčiny politických změn, po tom se nikdo neptal. Pouze do novější školy francouzských a částečně také anglických historiků proniklo přesvědčení, že přinejmenším od středověku je hybnou silou evropských dějin boj rozvíjející se buržoazie s feudální šlechtou o společenské a politické panství. Marx pak dokázal, že celé dosavadní dějiny jsou dějinami třídních bojů, a že ve všech těchto četných a spletitých politických bojích jde jen o společenské a politické panství společenských tříd, starším třídám jde o to, aby si panství udržely, nově se vzmáhajícím o to, aby si panství vydobyly. V důsledku čeho však vznikají a jak existují tyto třídy? V důsledku daných materiálních, přímo smysly vnímatelných podmínek, za kterých společnost v té které době vyrábí a směňuje své existenční prostředky. Feudální panství středověku bylo založeno na soběstačném hospodářství malých rolnických obcí, které si skoro všechny předměty své potřeby vyráběly samy a téměř neznaly směnu; bojovná šlechta jim skýtala ochranu navenek a vytvářela jejich národní nebo alespoň politickou soudržnost; když vznikala města a s nimi samostatná řemeslnická výroba a zpočátku vnitrozemský, později i mezinárodní obchod, vyvinula se městská buržoazie a domohla se v boji se šlechtou už ve středověku toho, že byla včleněna do feudálního řádu rovněž jako privilegovaný stav. Ale objevením mimoevropských zemí, od poloviny 15.století, získala tato buržoazie mnohem rozsáhlejší oblast pro obchod a tím novou vzpruhu pro svůj průmysl; řemeslo bylo v nejdůležitějších odvětvích zatlačeno manufakturou už továrního charakteru a ta opět velkým průmyslem, který umožnily vynálezy minulého století, zejména vynález parního stroje. Velký průmysl působil zpětně na obchod tím, že vytlačil v zaostalých zemích starou ruční práci a ve vyspělejších zemích vytvořil dnešní nové dopravní a spojovací prostředky, parní stroje, železnice a elektrické telegrafy. Tak spojovala buržoazie stále víc ve svých rukou společenská bohatství a společenskou moc, zatímco ještě dlouho zůstávala vyloučena z účasti na politické moci, která byla v rukou šlechty a monarchie opírající se o šlechtu. Ale na určitém stupni - ve Francii od doby Velké revoluce - dobyla i politickou moc a stala se tak sama vůči proletariátu a malorolnictvu panující třídou. Z tohoto hlediska - při dostatečné znalosti ekonomické situace společnosti v tom kterém období, jíž se ovšem našim dějepiscům odborníkům naprosto nedostává - lze všechny historické jevy vysvětlit docela prostě, a rovněž tak velmi prostě lze vysvětlit představy a ideje každého historického období z jeho hospodářských životních podmínek a jimi opět podmíněných společenských a politických vztahů tohoto období. Dějiny byly poprvé postaveny na svůj skutečný základ; očividný, ale dosud plně přehlížený fakt, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, tedy pracovat, dříve než mohou bojovat o panství, zabývat se politikou, náboženstvím, filozofií atd. - tento očividný fakt nyní konečně došel svého dějinného práva.
Pro socialistické nazírání mělo však toto nové pojetí dějin nesmírný význam. Dokázalo, že celé dosavadní dějiny se pohybují v třídních protikladech a třídních bojích, že vždycky byly třídy vládnoucí a ovládané, vykořisťující a vykořisťované a že velká většina lidí byla vždycky odsouzena k těžké práci a pramálo požitkům. Proč tomu tak bylo? Prostě proto, že na všech dřívějších stupních vývoje lidstva byla výroba ještě tak málo vyvinutá, že  historický vývoj mohl probíhat jen v této protikladné formě, že historický pokrok byl, celkem vzato, ponecháván působení malé, privilegované menšiny, zatímco velká masa byla odsouzena, aby se dřela na své hubené existenční prostředky a kromě toho ještě na stále blahobytnější existenční prostředky privilegovaných. Ale týž způsob zkoumání dějin, který takto přirozeně a rozumně vysvětluje dosavadní třídní panství, jež by se jinak dalo vysvětlovat jedině zlými vlastnostmi lidí, vede také k poznání, že díky tomu, že dnes výrobní síly tak nesmírně vzrostly, zmizela alespoň v nejvyspělejších zemích i poslední záminka k dělení lidí na vládnoucí a ovládané, vykořisťující a vykořisťované; že vládnoucí velkoburžoazie splnila své historické poslání, že už není s to řídit společnost a stala se dokonce překážkou vývoje výroby, jak dokazují obchodní krize a zejména poslední velký krach84) a špatná situace průmyslu ve všech zemích; že historické vedení přešlo  na proletariát, třídu, která se pro celé své společenské postavení může osvobodit jedině tím, že odstraní jakékoli třídní panství, jakoukoli porobu a jakékoli vykořisťování vůbec; a že společenské výrobní síly, vzrostlé natolik, že se vymkly z rukou buržoazie, jen čekají, až se jich zmocní sdružený proletariát, aby nastolil takové poměry, které každému členu společnosti umožní účast nejen na vyrábění, nýbrž i na rozdělování a správě společenského bohatství a plánovitým provozováním veškeré výroby zvýší společenské výrobní síly a jejich výnosy natolik, že každému jednotlivci bude zajištěno uspokojování všech racionálních potřeb ve stále rostoucí míře.
Druhým důležitým Marxovým objevem je to, že konečně objasnil vztah mezi kapitálem a prací, čili že dokázal, jak uvnitř nynější společnosti, za dnešního kapitalistického výrobního způsobu, dochází k vykořisťování dělníka kapitalistou. Od té doby, kdy politická ekonomie razila tezi, že práce je zdrojem všeho bohatství a veškeré hodnoty, vznikla nevyhnutelně otázka: Jak se s tím srovnává, že námezdní dělník nedostává celou sumu hodnoty, kterou svou prací vytvořil, nýbrž že musí část z ní odevzdávat kapitalistovi? Buržoazní ekonomové i socialisté se marně namáhali, aby dali na tuto otázku vědecky podloženou odpověď, až konečně Marx přinesl řešení. Toto řešení zní: Předpokladem dnešního kapitalistického výrobního způsobu je existence dvou společenských tříd, na jedné straně kapitalistů, kteří vlastní výrobní a životní prostředky, a na druhé straně proletářů, kteří jsou z tohoto vlastnictví vyloučeni a mají na prodej jen jediné zboží: svou pracovní sílu; jsou proto nuceni tuto svou pracovní sílu prodávat, aby získali životní prostředky. Hodnota zboží je však určena společensky nutným množstvím práce ztělesněným v jeho výrobě, tedy také v jeho reprodukci; hodnota pracovní síly průměrného člověka za den, měsíc, rok je tedy určena množstvím práce ztělesněným v množství životních prostředků, nutném k zachování této pracovní síly po dobu jednoho dne, měsíce, roku. Dejme tomu, že životní prostředky pro dělníka na jeden den vyžadují šest pracovních hodin, nebo - což je totéž - že práce v nich obsažená představuje množství práce vykonané za šest hodin; hodnota pracovní síly za jeden den bude pak vyjádřena peněžní částkou, která v sobě rovněž ztělesňuje šest pracovních hodin. Předpokládejme dále, že kapitalista, který zaměstnává našeho dělníka, mu za to zaplatí tuto částku, tedy plnou hodnotu jeho pracovní síly. Jestliže tedy dělník pracuje pro kapitalistu šest hodin denně, pak mu plně uhradil jeho výlohy - šest hodin práce za šest hodin práce. Přitom by ovšem nezbylo nic pro kapitalistu, a ten se na věc dívá proto docela jinak: Koupil jsem - říká si - pracovní sílu tohoto dělníka ne na šest hodin, nýbrž na celý den, a proto nechává dělníka pracovat podle okolností 8, 1O, 12, 14 i více hodin, takže produkt sedmé, osmé a dalších hodin je produktem nezaplacené práce a putuje přímo do kapsy kapitalisty. Dělník v kapitalistových službách tedy nejen reprodukuje hodnotu své pracovní síly, kterou dostává zaplacenu, nýbrž kromě toho vyrábí nadhodnotu, kterou si nejprve přivlastňuje kapitalista a která se v dalším průběhu podle určitých ekonomických zákonů rozděluje mezi celou třídu kapitalistů a tvoří základ, z něhož pramení pozemková renta, zisk, akumulace kapitálu, zkrátka všechno bohatství, které spotřebovávají nebo hromadí nepracující třídy. Tím však bylo dokázáno, že dnešní kapitalisté nabývají bohatství přivlastňováním cizí, nezaplacené práce právě tak jako otrokáři nebo feudální pánové vykořisťující nevolnickou práci a že všechny tyto formy vykořisťování se od sebe liší jen různým způsobem přivlastňování nezaplacené práce. Tím však také byla vzata půda pod nohama všem pokryteckým řečem majetných tříd o tom, že v nynějším společenském řádu vládne právo a spravedlnost, rovnost práv a povinností a všeobecná harmonie zájmů; a nynější buržoazní společnost byla demaskována neméně než společnosti, které ji předcházely, jako velkolepé zařízení na vykořisťování obrovské většiny lidu nepatrnou a stále mizivější menšinou.
Na obou těchto důležitých faktech je založen moderní vědecký socialismus.
________________________________________________________________
84) Míní se tu obzvlášť hluboká hospodářská krize z roku 1873, která zachvátila Rakousko, Německo, USA, Anglii, Francii, Holandsko, Belgii, Itálii, Rusko a jiné země.
________________________________________________________________
 
{moscomment}

• < Předchozí
• Další >