D.3.3. Vývoj třídně sociální struktury společnosti

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 3. 2006

Twitter

Lenin, V.I.: Velká iniciativa

Sebrané spisy. Svazek 39, Svoboda, Praha 1988, s. 37-39

(37-39) Když proletariát dobude politickou moc, nepřestává vést třídní boj, ale pokračuje v něm - až do odstranění tříd -, ale přirozeně za jiných podmínek, v jiné formě a jinými prostředky.

A co znamená "odstranění tříd? Všichni, kdo si říkají socialisté, uznávají tento konečný cíl socialismu, ale zdaleka ne všichni se zamýšlejí nad jeho významem. Třídy jsou velké skupiny lidí, které se od sebe liší svým místem v historicky pevně stanoveném systému společenské výroby, svým vztahem (většinou zakotveným a právně upraveným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tedy formou získávání a rozsahem té části společenského bohatství, kterou disponují. Třídy jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přivlastňovat práci druhé díky rozdílnému postavení v určité soustavě společenského hospodářství.

Je jasné, že mají-li být třídy úplně odstraněny, je třeba nejen svrhnout vykořisťovatele, statkáře a kapitalisty a zrušit jejich vlastnictví, ale je také třeba zrušit jakékoli soukromé vlastnictví výrobních prostředků a odstranit jak rozdíl mezi městem a vesnicí, tak rozdíl mezi fyzicky a duševně pracujícími lidmi. Je to velmi dlouhodobá záležitost. A k tomu, aby se uskutečnila, je nutný obrovský krok vpřed v rozvoji produktivních sil, je třeba překonat odpor (často pasivní, který je zvlášť houževnatý a zvlášť těžko ho lze překonat) nesčetných pozůstatků malovýroby, je třeba překonat obrovskou sílu zvyku a konzervatismu, která je s těmito pozůstatky spojena.

Předpokládat, že všichni "pracující" jsou stejně schopni vykonávat tuto práci, by byla ta nejpustší fráze nebo iluze předpotopního, předmarxovského socialisty. Tato schopnost totiž není dána shůry, ale vyrůstá historicky a vyrůstá pouze z materiálních podmínek kapitalistické velkovýroby. Na počátku cesty od kapitalismu k socialismu má tuto schopnost pouze proletariát. Proletariát je schopen splnit obrovský úkol, který mu připadá, za prvé proto, že je nejsilnější a nejpokrokovější třídou civilizovaných společností; za druhé proto, že v nejrozvinutějších zemích tvoří většinu obyvatelstva, a za třetí proto, že v zaostalých kapitalistických zemích, jako je Rusko, tvoří většinu obyvatelstva poloproletáři, tj. lidé, kteří trvale žijí část roku jako proletáři, trvale si určitou část živobytí opatřují námezdní prací v kapitalistických podnicích.

Ti, kdo se pokoušejí řešit úkoly přechodu od kapitalismu k socialismu na základě všeobecných frází o svobodě, rovnosti a demokracii vůbec, o rovnosti demokracie práce apod. (jako to dělá Kautsky, Martov a další hrdinové bernské, žluté, internacionály), odhalují tím jen svou povahu maloměšťáků, filistrů, šosáků, kteří ve svých názorech otrocky napodobují buržoazii. Správné řešení tohoto úkolu může vzejít jen z konkrétního zkoumání zvláštních vztahů mezi zvláštní třídou, která dobyla politickou moc, totiž proletariátem, a mezi veškerým neproletářským i poloproletářským, pracujícím obyvatelstvem, přičemž tyto vztahy se neutvářejí ve fantasticky harmonické, "ideální" situaci, ale v reálné situaci zuřivého a mnohostranného odporu buržoazie...

I když neproletářské a poloproletářské masy pracujícího obyvatelstva podléhají značně a nutně maloburžoaznímu kolísání a tíhnutí zpátky, k buržoaznímu "pořádku", "pod křídla" buržoazie, přece jen musí uznávat morálně politickou autoritu proletariátu, který nejenže svrhuje vykořisťovatele a potlačuje jejich odpor, ale také buduje nový, vyšší společenský vztah, společenskou kázeň: kázeň uvědomělých a sjednocených pracovníků, kteří nepociťují žádný útlak a neznají žádnou jinou moc než moc svého vlastního sjednocení, své vlastní, uvědomělejší, odvážné, semknuté, revoluční a důsledné avantgardy.

Má-li proletariát zvítězit, má-li vybudovat a zabezpečit socialismus, musí vyřešit dvojí či dvojjediný úkol: za prvé musí svým bezmezným hrdinstvím v revolučním boji proti kapitálu získat masy pracujících a vykořisťovaných, získat je, zorganizovat a vést ke svržení buržoazie a k úplnému potlačení jakéhokoli jejího odporu; za druhé musí za sebou strhnout masy pracujících a vykořisťovaných i všechny maloburžoazní vrstvy na cestu nové hospodářské výstavby, na cestu vytváření nového společenského vztahu, nové pracovní kázně a nové organizace práce, spojující nejnovější vymoženosti vědy a kapitalistické techniky s masovým sjednocením uvědomělých pracovníků budujících socialistickou velkovýrobu.

Druhý úkol je obtížnější, protože nemůže být v žádném případě vyřešen jednorázovým hrdinstvím, ale vyžaduje velmi dlouhodobé, vytrvalé a nesnadné hrdinství mas v každodenní práci. Tento úkol je však také důležitější než první, protože v konečných důsledcích nejhlubším zdrojem síly k vítězství nad buržoazií a jedinou zárukou, že toto vítězství bude trvalé a pevné, může být jen nový, vyšší způsob společenské výroby, nahrazení kapitalistické a maloburžoazní výroby socialistickou velkovýrobou.

Lenin, V.I.: Ekonomika a politika v epoše diktatury proletariátu

Sebrané spisy. Svazek 39, Svoboda, Praha 1988, s. 295-296

(295-296) Jestliže se důkladně zamyslíme nad uvedenými údaji, dostaneme přesný obraz všech hlavních rysů dnešní ekonomiky Ruska.

Pracující jsou osvobozeni od odvěkých utlačovatelů a vykořisťovatelů, od statkářů a kapitalistů. Stoupenci buržoazie (včetně maloburžoazních demokratů), kteří mluví o svobodě a rovnosti ve smyslu parlamentní buržoazní demokracie a lživě ji vydávají za "demokracii" vůbec nebo za "čistou demokracii" (Kautsky) (170), neberou tento krok ke skutečné svobodě a skutečné rovnosti v úvahu, a přitom je to krok svým významem, rozsahem a rychlostí dosud ve světě nevídaný.

Avšak pracující berou v úvahu právě skutečnou rovnost a skutečnou svobodu (osvobození od statkářů a kapitalistů), a proto tak neochvějně hájí sovětskou moc.

V rolnické zemi diktaturou proletariátu získali především, nejvíce a okamžitě rolníci. Za statkářů a kapitalistů rolníci v Rusku hladověli. Za celá dlouhá staletí našich dějin rolníci ještě nikdy neměli možnost pracovat pro sebe: hladověli, a přitom odevzdávali stamilióny pudů obilí kapitalistům, do měst a do ciziny. Za diktatury proletariátu pracují rolníci poprvé pro sebe a jedí lépe než obyvatelé ve městech. Rolníci poprvé poznali skutečnou svobodu: svobodu jíst svůj chléb - vysvobození z hladu. Při rozdělování půdy byla jak známo zavedena maximální rovnost: v obrovské většině případů rozdělují rolníci půdu "podle počtu krků".

Socialismus znamená odstranění tříd.

Mají-li být odstraněny třídy, je třeba za prvé svrhnout statkáře a kapitalisty. Tuto část úkolu jsme splnili, ale je to jenom část, a přitom ne ta nejobtížnější. Mají-li být odstraněny třídy, je třeba za druhé odstranit rozdíl mezi dělníky a rolníky, udělat ze všech pracující. A to se nedá udělat naráz, je to úkol mnohem obtížnější a nevyhnutelně dlouhodobý. Je to úkol, který se nedá vyřešit svržením té či oné třídy. Dá se vyřešit jenom organizační přestavbou celého společenského hospodářství, přechodem od individuální, izolované zbožní malovýroby ke společenské velkovýrobě. Takový přechod nutně trvá velmi dlouho a ukvapenými a nešetrnými administrativními a zákonodárnými opatřeními se může jen zpomalit a znesnadnit. Můžeme ho urychlit jen tím, že rolníkům pomůžeme v obrovském rozsahu zlepšit veškerou zemědělskou techniku a od základu ji přebudovat.

Má-li proletariát, který porazil buržoazii, vyřešit druhou, obtížnější část úkolu, musí důsledně provádět tuto hlavní linii své politiky vůči rolníkům: musí rozlišovat, vést dělící čáru mezi pracujícím rolníkem a rolníkem vlastníkem, mezi pracovitým rolníkem a rolníkem kšeftařem, mezi rolníkem, kterého živí jeho vlastní ruce, a rolníkem spekulantem.

V tomto rozlišení je celá podstata socialismu.

A není divu, že socialisté slovy a maloburžoazní demokraté skutky (Martovové a Černovové, Kautští a spol.) tuto podstatu socialismu nechápou.

Vést tuto dělící čáru je velmi těžké, neboť ve všedním životě všechny vlastnosti "rolníka", jakkoli jsou rozdílné a jakkoli jsou protichůdné, splývají vjedno. Přesto však je toto rozlišování možné, a nejen možné, ale i nutně vyplývá z podmínek rolníkova hospodářství a rolníkova života. Statkáři, kapitalisté, kšeftaři, spekulanti a jejich stát, nevyjímaje ani ty nejdemokratičtější buržoazní republiky, po staletí utlačovali pracující rolníky. A pracující rolníci v sobě za ta staletí vypěstovali k utlačovatelům a vykořisťovatelům nenávist a nepřátelství a tato "výchova", kterou dostali od života, nutí rolníky hledat svazek s dělníky proti kapitalistům, proti spekulantům, proti kšeftařům. Zároveň však ekonomické poměry, zbožní hospodářství, nutně dělá z rolníků (ne vždy, ale v obrovské většině případů) kšeftaře a spekulanty.

(17 Die Diktatur des Proletariats. Wien, Brand, 1918)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Lenin, V.I. Projev na III. celoruském sjezdu odborů 7.dubna 1920

Sebrané spisy. Svazek 40, Svoboda, Praha 1988, s. 328-331

(328-331) Třídní boj v Rusku se plně vyhranil kolem roku 1900, zatímco k vítězství socialistické revoluce došlo v roce 1917. Nejenže se odpor svrhávané třídy stupňoval po jejím svržení, ale získal navíc i nový zdroj sil, které čerpal ze vzájemného vztahu mezi proletariátem a rolnictvem. To vědí všichni, kdo alespoň trochu studovali marxismus, kdo stavěli socialismus na půdu mezinárodního hnutí dělnické třídy jako na jeho jedinou vědeckou základnu. Všichni vědí, že marxismus je teoretickým zdůvodněním likvidace tříd. Co to znamená? K vítězství socialismu nestačí svrhnout kapitalisty, k tomu je nutné odstranit rozdíl mezi proletariátem a rolnictvem. Rolnictvo se octlo v takové situaci, že na jedné straně je třídou pracujících, které po desetiletí a staletí vykořisťovali statkáři a kapitalisté, a proto dlouho nebudou s to zapomenout, že je tohoto útlaku zbavili jedině dělníci. O to je možné přít se desítky let, o této otázce byly popsány haldy papíru a na základě této otázky vzniklo mnoho frakčních skupin, ale teď vidíme, jak tyto rozdílné názory tváří v tvář realitě života pozbyly ostří. Rolníci jako pracující dlouhá léta nezapomenou, že je zbavili statkářů jen dělníci, a skutečně tomu tak bylo. O tom není sporu, avšak dokud existuje tržní hospodářství zůstávají vlastníky. Každý případ prodeje obilí na volném trhu, šmelinářství a spekulace znamenají obnovení tržního hospodářství, a tedy i kapitalismu. Svrháváním kapitalistů jsme osvobodili i rolnictvo, třídu, k níž ve starém Rusku nesporně patřila většina obyvatelstva. Rolnictvo zůstalo vlastníkem ve své výrobě a plodilo a plodí po svržení buržoazie nové kapitalistické vztahy. To jsou hlavní rysy naší hospodářské situace. Od lidí, kteří nechápou, jak se věci mají, slyšíme pak všelijaké hloupé řeči. Řeči o rovnosti, svobodě a demokracii jsou za současné situace nesmysl. Vedeme třídní boj a naším cílem je zlikvidovat třídy. Dokud budou dělníci a rolníci, do té doby nebude socialismus uskutečněn. A v praxi probíhá nesmiřitelný boj na každém kroku. Je třeba zamyslet se nad tím, jak a za jakých podmínek může proletariát, který má ve svých rukou tak silný donucovací aparát, jako je státní moc, získat rolníka jako pracujícího člověka a buď nad ním zvítězit, nebo ho neutralizovat, zneškodnit jeho odpor jako vlastníka.

Třídní boj na tomto poli pokračuje a význam diktatury proletariátu před námi vyvstává v novém světle. Vyvstává nejen, a dokonce ani ne tak jako používání donucovacích prostředků celého aparátu státní moci k potlačení odporu vykořisťovatelů. Je samozřejmě správné, když se říká, že jsme i pomocí těchto prostředků hodně udělali, ale kromě toho máme i jinou metodu, v níž hraje roli proletariát jako organizátor, který prošel školou práce, školou výcviku a poznal kázeň kapitalistické továrny. Musíme dokázat organizovat hospodářství na novém, dokonalejším základě, přihlížet ke všemu, čeho dosáhl kapitalismus, a využívat toho. Bez toho nebudeme s to žádný socialismus ani komunismus vybudovat. Tento úkol je mnohem těžší než úkol vojenský. Vojenský úkol lze v mnoha směrech řešit snadněji. Dá se řešit zvýšenou energií, obětavostí. Pro rolnictvo bylo snazší a pochopitelnější, když šlo proti odvěkému nepříteli - statkáři. Nepotřebovalo k tomu vědět, jaká je souvislost mezi mocí dělníků a nutností zvítězit nad volným obchodem. Bylo snadnější zvítězit nad ruskými bělogvardějci, statkáři a kapitalisty se všemi jejich pomocníky, jako byli menševici, ovšem toto vítězství nás bude stát víc - času i sil.

Hospodářské úkoly se nedají zdolávat tak jako úkoly vojenské. Nad volným obchodem se nedá zvítězit nadšením a obětavostí. Tady je potřebná dlouhodobá práce, musí se postupovat kousek po kousku, tady je nutná organizující síla proletariátu, tady se dá zvítězit jen v případě, že proletariát uskuteční svou diktaturu jako obrovskou organizovanou, organizační a morální sílu pro všechny pracující včetně pracujících neproletářských mas. Protože jsme úspěšně vyřešili a budeme stejně úspěšně řešit první a jednodušší úkol - potlačit vykořisťovatele, kteří se přímo pokoušeli vyhladit sovětskou moc, vyvstává teď druhý, složitější úkol - organizovat síly proletariátu, naučit se být dobrým organizátorem. Je třeba organizovat práci novým způsobem, najít nové formy, jak zapojit lidi do práce a podřídit je pracovní kázni. I kapitalismus řešil tento úkol desítky let. V tom se neustále dělají nejhrubší chyby. Mezi našimi odpůrci je mnoho těch, kdo tuto otázku vůbec nechápou. Když jsme říkali, že je možné převzít moc, nazvali nás utopisty. Na druhé straně od nás žádají, abychom zorganizovali práci během několika měsíců, s výsledky několika let. To je nesmysl. Moc se dá udržet za určitých politických podmínek nadšením dělníků snad i proti celému světu. My jsme to dokázali. Ale najít nové formy společenské kázně, to je záležitost desítek let. Dokonce i kapitalismus potřeboval k nahrazení staré organizace organizací novou celá desetiletí. Když se od nás čeká a když se dělníkům a rolníkům namlouvá, že můžeme v krátké době změnit organizaci práce, je to teoreticky úplný nesmysl.

A je to nejen nesmysl, ale je to i velice škodlivé, protože to brání dělníkům jasně pochopit, jaký je rozdíl mezi starými a novými úkoly. Novým úkolem je zorganizovat průmysl - a to především - vlastní síly, ale my jsme v organizování slabí, slabší než všechny vyspělé národy. Organizační schopnosti rozvíjí strojový velkoprůmysl. Žádná jiná materiální historická základna neexistuje. Kromě výroby, která zaměstnává milióny lidí podle předem daného plánu s prostředky strojového velkoprůmyslu, žádná jiná základna neexistuje. A tady se zájmy proletariátu a rolnictva rozcházejí. Tady nastává těžké období boje - boje s rolnictvem. Na druhé straně však musíme dokazovat rolnictvu, že nemá jiné východisko - buď musí jít s dělníky, pomáhat proletariátu, nebo se znovu dostat pod moc statkářů. Střední cesta neexistuje, střední cesta vede k menševikům, a to je úplně prohnilá sebranka, která všude spěje ke svému konci, dokonce i v Německu.

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >