Při respektování smyslu myšlenkového odkazu o spravedlivém uspořádání společnosti, které počal 7.listopad 1917, bychom mohli konfrontovat život občanů po kontrarevoluci v listopadu 1989. Těchto 20 let je dobou, jež přináší velké zkušenosti generaci, která předtím neměla žádné poznatky o životě v kapitalistickém systému. Tato generace však teprve získává sociální  zkušenosti. Dokud je nebude mít, žádný argument jejich vědomím a myšlením neprorazí. 

Za posledních 20 let se svět změnil. Po cílevědomé a řízené likvidaci zemí socialistického společenství a také po rozpadu Československa a Sovětského svazu dočasně zvítězil kapitalismus. Systém, který zplodil dvě zatím nejstrašnější světové války v minulém století a vede války i v století 21. Znovu vraždí nevinné oběti, ženy, děti a civilisty.  Neurvale vykořisťuje miliony prostých lidí a plundruje životní podmínky planety. Česká republika je součástí světového kapitalistického systému, a ten je tak  pro její současnost určující.

Je třeba si uvědomit, že listopadové události roku 89 nebyly u nás ani v Evropě dosud podrobeny komplexnímu kritickému zkoumání. Jde o otázku, jaké bylo pozadí pádu minulého socialistického režimu a které zájmy, vnitro- i zahraničněpolitické, se při něm střetly a určovaly směr. Ruku v ruce s tímto vývojem došlo v bývalých socialistických zemích k něčemu, co dostalo honosný, ale v podstatě zcela zavádějící a lživý název ?ekonomická transformace?. Zavádějící a lživý přinejmenším proto, že zdaleka nešlo o racionální a individuální proces v předem připraveném a promyšleném politicko-právním rámci s cílem mobilizovat vlastní ekonomické síly, který by respektoval konkrétní specifické podmínky jednotlivých zemí. Šlo z velké části o výprodej, likvidaci konkurence a spekulaci. Jednoduše řečeno: pod rouškou transformace se rozbíjelo, prodávalo a kradlo všechno to, co vytvořily generace budovatelů socialismu, než transformovalo. Divoký rozprodej státního majetku, unáhlené privatizace, nezájem státu o domácí inovační procesy a vstup zahraničního kapitálu vytvořily z naší země republiku montážních dílnu a pobočku nadnárodních koncernů, které se mohou kdykoli sbalit a odejít do výhodnější lokality. Šlo tak vlastně o akci domácích osob i zahraničních firem ve stylu ?urvi, co můžeš?. To zastihlo naši společnost naprosto nepřipravenou. Výsledkem bylo rozkradení země, vyrabování národního majetku, devastace práva a nárůst kriminality spojený s celkovou vulgarizací společnosti. Rozdělení československého státu proti vůli naprosté většiny jeho obyvatel, zavlečení do NATO a vstup do EU žalostný stav polistopadového vývoje politicky, ekonomicky a vojensky upevnil. Tento vývoj se přitom odehrával, u nemalé části občanů, v atmosféře pozitivního očekávání ve vybudováním moderní a efektivní socialistické společnosti. V očekávání, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Záhy se však  přesvědčili, že nešlo o nic jiného než o nastolení vykořisťovatelského kapitalismu, kde lež a nenávist vítězí na každém kroku. Jen jejich nositelé zůstávají zatím nepotrestáni.

Své cíle při tom všem sledovala politika USA a Evropské unie, kterým nešlo o posílení demokracie v zemích bývalého socialistického bloku, nýbrž o ?rozšíření trhů?. To potvrdil i pozdější vývoj ve střední a východní Evropě.

Zde je podstata převratu a změn v Evropě v listopadu 1989. Dokumentuje to i fakt, že tzv. Západ toleroval, ba dokonce podporoval autoritativní struktury, tedy pokud se nepříčily neoliberálnímu trendu, a nabízely strategicko-vojenskou spolupráci ? viz následné války a rozbití Jugoslávie, uznání Kosova, napadení Ruska Gruzií, nynější války v Afghánistánu, Iráku atd. Zajímavý je i současný nový jev, kdy Brazílie, Rusko, Indie a Čína formují blok proti dominanci USA.  Nelze přehlížet, že tento, především ekonomický gigant tvoří 4 největší světově se rozvíjející ekonomiky reprezentující 40% světové populace a 15% globálního HDP.

Podíváme-li se na současný vývoj ve světě, v Evropě, je zřejmé, že silně narůstají a prohlubují se společenské rozdíly a zvyšuje se napětí ve společnosti. Jsme svědky ohromných demonstrací po celém světě proti válkám, proti chudobě, proti vykořisťování člověka člověkem. Bohužel v naší zemi se občané ještě neprobudili. Celkově by však toto rostoucí napětí mohlo vést k několika variantám vývoje. Jednak k tomu, co si nikdo z nás nepřeje, ale co by se mohlo stát reálným nebezpečím, a to k válce, neboť kapitalismus ve své neustálé expanzi války využívá. Nebo k sociální revoluci, o čemž svědčí sílící masová vystoupení pracujících za svá práva, anebo k fašismu. Vzpomeňme na řešení krize kapitalismu v Evropě ve 30.letech minulého století. Zvyšující se koncentrace kapitálu, vyčerpání surovinových zdrojů, demografický vývoj, rekordní zbrojení a zdůrazňování zisku za jakoukoliv cenu, bez ohledu na životy a zdraví lidí, je hrozbou pro lidstvo.

Už v roce 1992 na konferenci Spojených národů o životním prostředí a rozvoji, která se konala v Rio de Janeiru, varoval tehdy nejvyšší kubánský představitel Fidel Castro, že ?rizikem zániku, v důsledku rychlé a progresivní likvidace  přirozených životních podmínek, je ohrožen významný biologický druh ? člověk?. Dnes vidíme, že čas mu dal zapravdu. Světová banka totiž varuje, že 89 milionů lidí kvůli krizi upadne do extrémní chudoby.

Řekněme to ještě zřetelněji. Udržitelného rozvoje nebude možno dosáhnout, negativní důsledky klimatických změn nebudou zastaveny ani zvráceny, ochrana životního prostředí pro budoucí generace nebude zajištěna, pokud budou převládat vykořisťovatelské a iracionální modely výroby, rozdělování a spotřeby uplatňované kapitalismem. Globalizace neoliberalismu nynější krizi dramaticky zostřuje. Na straně jedné umírají lidé hlady, na straně druhé nešťastná strategie přeměny potravin na paliva, navržená USA; ale i v našich podmínkách pálení obilí nebo vylévání mléka do polí. Na jedné straně hrstka bohatých, na straně druhé masy chudých. A mezi těmito bohatými a chudými se rozevírá stále větší propast.

Vraťme se ale nyní k situaci v České republice. Z  politického hlediska v zemi narůstá chaos, vláda nevládne pro svou slabost, protože nevzešla z řádných parlamentních voleb, ale z pokoutních dohod ODS, ČSSD a pidistrany zelených. Další realitou je, že v důsledku krize kapitalistického systému se nacházíme ve stagnaci a poklesu hospodářství a v prorůstání organizovaného zločinu do politiky na všech úrovních, o čemž výrazně vypovídá obrovský skandál na právnické fakultě v Plzni! Narůstají problémy ve veřejných financích, v zahraniční i vnitřní zadluženosti státu, v sociální oblasti, zdravotnictví, školství, justici atd. Po celé republice krachuje jeden podnik za druhým, mezi nimi ty, které svými výrobky proslavily naši vlast po celém světě. V naprosté krizi je české zemědělství, které doplácí na nerovné podmínky EU. Té unie, v  níž se kapitalistické koncerny velkých států  ženou za stále větším ziskem, ochotni jít třeba přes mrtvoly. Nekontrolovatelným tempem roste nezaměstnanost. Bez práce je u nás o téměř 73% víc lidí než loni, mezi nimi stále větší počet mladých absolventů škol. Při celkovém posouzení stávajícího společenského vývoje lze dospět k závěru, že česká společnost se nezadržitelně opět blíží ke zlomu ve svém vývoji. Postupně totiž dochází k vyčerpání zdrojů, zabezpečujících funkce státu v hospodářské a sociální oblasti.

Můžeme se jistě ptát: Přijde tedy změna? A pokud ano, jaká? Zeptáte-li se dnes kohokoli, je  pocit znechucení a bezmoc nad českou politikou znát všude. Časy, kdy se politici hádali o ideje, program pro občany, jsou dávno pryč. V této společnosti vládnou pouze lobbisticky společné finanční zájmy v těžce korupčním prostředí, s jediným cílem: obohatit se. Třesk je, zdá se, na spadnutí. Bude střetem mezi hledáním racionálního řešení společenského vývoje s využitím civilizačního potenciálu a mezi přežitou demagogií, profesionální neschopností a ideologickou zaslepeností mafiánského českého kapitalismu. Otázkou samozřejmě zůstává nakolik bude KSČM a celá česká levice na takový společenský střet připravena. Za této situace není pozice KSČM jednoduchá. Zvláště, když ji její izolování v přístupu do hlavních médiích vyřazuje ze svobodné soutěže myšlenek, a tudíž i z prezentace svých postojů k narůstající celospolečenské krizi. Počítat je třeba s tím, že po volbách v příštím roce pravděpodobně ovládne českou parlamentní šachovnici pat a mat, díky kolonizaci politiky dvěma stranami ? ODS a ČSSD.  Pat v parlamentu a následný mat všem voličům i nevoličům. Vlády předešlé nevyřešily ani jeden z hlavních, tíživých problémů naší společnosti a nevyřeší je ani vláda současná. Zdravotnictví, školství, důchodovou reformu, postavení vědy, romskou otázku, letité soudní kauzy, soudní mafii, prorůstání organizovaného zločinu do státních struktur, přeměny části průmyslu na montovny aut, televizorů a ještě mnoho dalších neduhů. Za tím vším je šedá eminence koncentrace a globalizace kapitálu a snaha dostat i ty poslední subjekty, jež mají jakž takž ještě národní a státní identitu do soukromých rukou. Letiště Praha, České aerolinie, úplná privatizace vědeckého výzkumu či vzdělávání, to jsou jen některé příklady. Už dávno jsou v rukou soukromých společností instituce, které měly zůstat v zájmu nás všech v rukou státu. Prohlubující se hospodářská krize také dusí stále více českých firem i domácností. Přibývá podnikatelů a rodin, které už nemohou splácet dluhy. Vyplývá to ze statistik soudů, exekutorů i dalších firem, které se zabývají vymáháním pohledávek. Počet pohledávek k vymáhání vzrostl za rok až čtyřikrát, celkový počet bankrotů v ČR se v období od ledna do října meziročně zvýšil o 71% na 7 458 případů.

Navíc pro ČR je příznačné, že časté střídání vlád jen umocňuje stálou krizi české společnosti. Skutečnost, že systém stojí proti nižším a středním vrstvám, se v současné hospodářské krizi stává zjevnou stále více lidem. Společnost se polarizuje a lidé hledají alternativy - část veřejnosti bohužel i tu fašistickou. Podotýkám však, že jen velmi pozvolna občané chápou, že ti, kteří způsobili světovou hospodářskou krizi, jim nemají co říct a nabídnout ? viz průzkumy předvolebních preferencí. K tomu se přidává znechucení z politiky i afér, každodenní obavy o existenci, názory, že se nic nezmění, že všichni jsou stejní. Lidé nadávají a řešení nalézají v tom, že nejdou k volbám.

Chtěla bych proto varovat před zjednodušujícími pohledy, že současná deziluze z nynější krize nějak pomůže levici. Může to být právě naopak. Už jsem se o tom zmiňovala. Připomeňme si nástup fašismu a vzestup Hitlera v Německu ve třicátých letech dvacátého století jako důsledek kapitalistické hospodářské deprese a obrovské posílení pravice. Krize sociálního státu vede k úpadku nižších středních vrstev, což může vést k jejich fašizaci. Nejedná se v této krizi jen o pokles reálných mezd a životní úrovně, nýbrž především o celkový růst rizika, kterému jsou střední vrstvy vystaveny. Vystoupení neonacistů v Praze a dalších městech, jejich násilné rasově motivované útoky, arogance nenávistné politiky ODS, opírající se o Konfederaci politických vězňů či pochybnou  nadaci Člověk v tísni, na pozadí současných procesů probíhajících v této společnosti a v tomto světě dokumentují, že nelze považovat nacismus za odbytou věc minulých dějin, ani výstřelek zanedbatelné menšiny, ale je nutné se na něj dívat jako na obnovující se zlo. Jako na reálnou hrozbu pro všechny.

Jak už jsem řekla za situace neustálého zhoršování podmínek pro důstojný život naprosté většiny občanů do očí bije neuvěřitelná  forma občanské pasivity,  která sehrává rozhodující úlohu v účasti ve všech typech voleb. Pro velkou část českých občanů je zřejmý jakýsi ?historický fatalismus?, kdy vždycky vysvětlí, že nic nejde a o nic nemá cenu se snažit. Je to i odraz vysoké míry atomizace české společnosti, která následně není schopná občanské aktivity v zájmu celku. Je demoralizovaná a poraženecká a podléhá manipulaci provládních sdělovacích prostředků, které jsou značně neobjektivní a záměrně zkreslují zkušenosti. Stále více je zřejmé, že česká společnost po listopadu 1989 je zklamaná a otrávená, a proto ji média lehce vmanipulují do pasivity. Ano, dvacet let poté je zřejmé, že tato zločinná společnost je za svým zenitem. Potlačuje historickou paměť, protože se bojí svého osudu. Historickou paměť národa nahrazují novodobí vykladači historie v duchu politického zadání, nikoliv objektivity. Současně nastupuje ztráta vědomí souvislosti a soudnosti.

Znovu zdůrazňuji: Pro mě osobně je nepochopitelné, že se najdou v naší společnosti lidé, kteří budou výročí událostí v listopadu 1989 slavit. Každému soudnému člověku musí být přece zřejmé, že jde o dvacetileté výročí naprostého pohrdání občany, jejich životy, bezpečím, majetky, jistotami. Ale také jejich názory. Ty většinu politiků ani nezajímají. Politická scéna samozvaných demokratických stran se dávno zvrhla v boj několika mafiánských klubů, soustředěných na maximalizaci osobního majetků svých členů, kteří se nemusí bát ani ztráty svých politických postů, ani toho, že je občané z parlamentu a vlády vyprovodí rychlým krokem.

Dnešní režim, zákeřně vytvořený v listopadu 1989, vysílá žoldáky, kteří okupují jiné země a   podporuje tak vraždění lidí, převážně civilistů. To se děje za aktivní účasti médií.  Nemělo by být, namísto oslav, spíš podáno trestní oznámení na ty politiky a ta média (včetně ČT), která s nadšením schvalovala a podporovala všechna poslední genocidní tažení ?demokratického? světa, přičemž zabíjení těch, kteří si  přítomnost okupantů ve své zemi nepřejí, označují za ?boj proti terorismu??

Polistopadový režim je antihumánní, nespravedlivý,  lživý a pokrytecký. To koneckonců dokládají i každoroční oslavy vzniku československé republiky, která však už od roku 1993, navzdory mínění většiny lidí, jichž se nikdo neptal, neexistuje. Komunisté byli jedinou politickou stranou,která odmítla rozpad společného státu. Je urážející, když ten, který se největší měrou zasloužil o jeho likvidaci, nynější prezident Václav Klaus,  předává státní vyznamenání a pyšní se ve světle kamer na oslavách již neexistujícího Československa.

Vážené soudružky a soudruzi,

V příštím roce nás čekají volby. Volby do PS, senátu, volby komunální a v Praze i volby do ZHMP. Česká společnost před  těmito volbami  představuje společnost hašteřivou, kde zájmy naprosté většiny občanů jsou zcela vytlačovány.  KSČM proto musí být svou důslednou levicovou politikou a programem skutečnou opoziční silou vůči kapitalismu. Ostatní politické strany v ČR se totiž soustřeďují pouze na ?techniku moci a vládnutí?, většinou bez ohledu na své programy a sliby, které voličům dávají. V současnosti vidíme vnitřní pnutí v obou velkých stranách, v ODS a ČSSD. U lidovců se podobná situace do určité míry vyřešila založením TOP 09, ve Straně zelených pokračuje hluboký rozpad. Bursíkův koncept zelených, coby strany pragmatického výtahu k moci pro malou skupinku lidí, zcela selhal. Otázkou je, zda zřícení tohoto výtahu přežije Strana zelených jako taková. Na druhé straně jsme svědky růstu preferencí nových stran, jako je Suverenita či Věci veřejné. Nová strana Miloše Zemana se dosud programově nijak nevyhranila. O programech, solidaritě a vzájemných mezilidských vztazích se  na české politické scéně v posledních 20 letech vůbec málo mluví. Třebaže slova jako ?svoboda? a ?demokracie? skloňují někteří politici  ve všech pádech.  Možná, že na prezidentskou standardu by se dnes víc hodilo místo ?Pravda vítězí? heslo ?Nemluvíme spolu?. A pokud ano, tak vulgárně a arogantně. ODS je v tomto mistrem nad mistry.

Všimněte si také, že v ideovém poselství ODS naprosto chybí jakýkoliv ideál, přesahující jednotlivce. Jde o dokonalou vyprázdněnost, adekvátní tomu, že záhy již nebude co privatizovat a krást. Slyšíme donekonečna omílané prázdné fráze o ?svobodě jednotlivce?, vytváření hráze proti ?návratu totality? či ?návratu komunistů k moci?. Asi proto se také Topolánkova mafie sešla v italském Toskánsku. Je vůbec zajímavé, že kdykoliv se v nejvyšších patrech českého politického nebe přihodila nějaká lumpárna, provalil se nějaký skandál či došlo k velké škodě na obecném zájmu, propagandistické tamtamy ODS okamžitě  přišly s tím, že strana bdí, že je na stráži proti nepřátelům demokracie a stoupencům starých pořádků. Za ty jsou vždy samozřejmě označováni všichni kritici ODS. Těmto výkřikům se dává prostor opakovaně. Už mnohem méně se ale připomíná vyjádření předsedy Topolánka o více jak 3/4 občanů ČR, kteří nikdy nedosáhli na průměrnou mzdu. Podle šéfa ODS jsou jejich platy proto tak nízké, protože se jim nechce dělat! Skutečnost je ale jiná. Tito občané doplácejí na hrabivost různých manažerů a podnikatelů, jimž jde o co nejvyšší zisky a zlaté padáky. Doplácejí na snížené daně podnikům. To však ODS nepřizná. Aroganci této strany, která byla u zrodu pravděpodobně největší devastace a rozkradení státního a národního majetku, dokresluje ?dojemné? doznání bývalého poslance za ODS Kocourka: ?Ano, jsme si vědomi, že za vlády OF a z něj vzniklé naší ODS bylo rozkradeno více jak 3 biliony korun?. Mluvil o období 1990 až 1996 a 3 biliony = 3 tisíce miliard korun! Nezdá se vám naprosto nepochopitelné, že za tyto superkrádeže nikdo nesedí?

Ani další nejsilnější stranu ve stávajícím politickém spektru, tedy ČSSD, příliš nezajímají zájmy občanů. Soustřeďuje se jen na své volební vítězství. Ukazuje se, a vývoj to potvrdil, že se ČSSD ?poněkud přepočítala?, když svrhla vládu Topolánka. Topolánek jako předseda vlády spolu se svým ?vládním koaličním spolkem? totiž sám naháněl voliče do náruče sociální demokracie, jak ostatně potvrdily i výsledky krajských a senátních voleb. To vysvětluje i současné programové tápání ČSSD, která v podstatě neustále mění svou politiku podle nálad části občanů. Ukazuje to rovněž na neschopnost principiálních postojů, což nejvýstižněji charakterizoval postoj ČSSD k vybudování amerického radaru v ČR. Odstraněním vlády Topolánka ale ČSSD ztratila ?terč?, jehož prostřednictvím získávala přízeň voličů. Nyní tento terč neexistuje a vláda Fischera vznikla za plné podpory právě ČSSD. Původní argumentační síla se rozmělnila a sociální demokraté přišli o významný politický kapitál. Samozřejmě, že snahy po hledání příštích řešení jsou mnohými často spojovány s budoucí vládou ČSSD, která, podle toho jak a kdy se to hodí, usiluje o to, být ?levicová?. Možnost jejího návratu k moci však vyvolává otázku, co vlastně od ní mohou občané očekávat. Jestliže se dnes ekonomické návrhy ČSSD ubírají po dvoukolejce s pravicí, u zahraniční politiky je budoucnost ještě zamlženější. A poté, co se na sjezdu ČSSD zčistajasna zjevil americký generál a válečný zločinec Wesley Clark, nelze věřit současné podobě ČSSD, reprezentované Jiřím Paroubkem, ani nos mezi očima. A už vůbec velmi obtížné je odhadnout, zda se stávající opoziční postoje přelijí do případné budoucí vlády ČSSD. Podle jejich poletování tu doprava, tu doleva, můžeme tipovat, že spíše ne. Pokud  ovšem nedojde k výraznému posílení pozice KSČM. To by sociální demokracii mohlo nutit k levicovějším krokům. U sociální demokracie však člověk nikdy neví. Její nespolehlivost a bezzásadovost je ostatně dostatečně známa z historie. Těžko předpovídat i na základě posledních voleb. Na analýzu konkrétní činnosti nových krajských samospráv pod hegemonem ČSSD je totiž dost brzy, a navíc toho, kromě poněkud zmatečného rušení zdravotnických poplatků, zatím moc nestihly. Je nezbytné si ale uvědomit, že při  budování českého kapitalismu došlo za 20 let k vytvoření četné parazitické struktury, tvořící zbytné mezičlánky uvnitř systému, a to v podobě různých personálních, reklamních a poradenských agentur a bezcharakterních lichvářů, využívajících spotřebitelského blouznění, ale i propadů rodinných rozpočtů. A většina lidí zapojených v tomto krizí ?ohroženém? subsystému, tvoří z různých  důvodů početnou voličskou základnu nejen ODS, ale i ČSSD. Počítat je třeba s tím, že sociální demokracie bude i nadále kličkovat někde na hranici vlastních původních ideálů a koketérie s globalisty. Konečně, proč si v zájmu svobodné společnosti problematizovat vlastní spokojenou existenci?

Jak už jsem uvedla, historicky jedinou silou, hájící zájmy většiny poctivých a neprivilegovaných lidí, je komunistická strana. Osobně si vážím obrovského úsilí poctivých členů strany, kteří často i za cenu společenské šikany a osobních útoků dokázali stranu udržet pro budoucnost. Připomínám to také proto, že v naší společnosti sílí sociální zkušenost v konfrontaci představ občanů o tom, co chtěli, s tím co můžou, o tom, co ztratili, s tím, co získali. Svědčí o tom volební výsledky KSČM, které ji pravidelně vymezují jako třetí nejsilnější politickou stranu v české společnosti. Možná si to v každodenních starostech neuvědomujeme, ale to, že jsme ubránili existenci  komunistické strany i s jejím názvem po celých těch 20 let pro budoucnost a příští generace, je nesmírně důležité. Ale to nestačí. Aby KSČM byla schopna plnit úkoly, které před ní stojí, aby získala přirozenou autoritu ve společnosti a důvěru lidí, musí být  komunistickou stranou nejen svým názvem, ale především  komunistickým programem, vycházejícím z pokrokového učení klasiků marxismu-leninismu. Musí být komunistickou stranou chováním svých představitelů a členů, jejich veřejným vystupováním a jednáním, odvahou a zásadovostí. Pro lidi musíme být čitelní, aby nám rozuměli, jednotní, abychom neztráceli na síle, zásadoví, aby věděli, že se na komunisty mohou spolehnout, že stojí za svým slovem a za poctivě žijícími lidmi. Ne vždy však tomu tak je. A nejde jen o nedávnou aféru, kvůli níž byli nuceni rezignovat 2 místopředsedové KSČM. Není přece možné, aby v zásadních otázkách vystupoval, jak toho býváme nezřídka svědky, každý jinak. Připomenu doporučení o vstupu do EU, kdy si nemastné neslané usnesení ústředního výboru o měkkém NE vykládal každý po svém. Nedávné jednání v senátu, kdy jeden z našich senátorů obhajoval Lisabonskou smlouvu, která vede jen k dalšímu ohrožení suverenity naší země, k nebezpečí prolomení Benešových dekretů a k posílení moci velkokapitálu na úkor slabších, přičemž občané se k tomu nemohou ani vyjádřit v referendu. Přitakávání na personální návrh na Vladimíra Dlouhého, který v 90.letech rozbil, co se dalo. Hlasování v senátu, kdy 3 senátoři, zvolení za KSČM, hlasovali o pro nás důležitém zákonu  každý jinak. Připomenu pomník Miladě Horákové, na nějž přispěli finančním obnosem někteří naši nejvyšší představitelé, a jak jsme se později dověděli, dokonce i VV jako takový. Přítomnost komunistického senátora na odhalení tohoto památníku pak hodnotím jako facku těm, kteří poctivě budovali  a bránili poválečnou republiku. Připomenu i to, jak někteří reformisté v našich řadách nemohli a dodnes nemohou přijít na jméno Komunistickému svazu mládeže, jehož členové denně prokazovali svou odvahu. Jak dokázali bez mrknutí pomlouvat komunistickou mládež a hodit je doslova přes  palubu. Těmito ustrašenými a oportunistickými postoji ztrácíme nejen levicově orientovanou veřejnost, ale dokonce i ty, kteří mají tu komunistickou  hvězdičku v srdci a kteří by po nás měli  rudý prapor převzít pro budoucnost.

Dvacetiletá historie nám nastavuje zrcadlo. Nám komunistům i celé společnosti. Abychom obstáli, musíme se, kromě toho, o čem jsem před chvílí hovořila, zabývat i dalšími otázkami. Bude naše strana schopna svým počtem, organizační strukturou, finančním zázemím, ale i kvalitou svého aparátu, kádrovým zázemím a stylem práce schopna plnit požadavky nejen těchto dnů? V těchto souvislostech vytahují někteří představitelé otázku, zda naše strana má být stranou manažersky řízenou, ale také, zda má být KSČM stranou masovou, nebo volební.Při této příležitosti chci zdůraznit, že za prvé KSČM není firma, ale politická strana. A jako taková, se musí řídit určitými principy a ne podléhat manažerům. Za druhé jsem přesvědčena, že chceme-li naplňovat náš program, musíme být stranou masovou. Musíme být mezi lidmi, znát jejich problémy a tyto dokázat problémy řešit.

Jedním z hlavních nedostatků, kterým se musíme zabývat je také nepropracovanost celého systému naší politické práce tak, aby odpovídal potřebám doby. Obávám se, že v důsledku toho zatím nejsme schopni systematicky přicházet s ucelenou koncepcí bezprostředního i dlouhodobého řešení problémů české společnosti. Pravda, KSČM zastává pozici opozice, ale budoucnost se svými vážnými problémy rezolutně klepe na dveře a může nastat okamžik, který nás probudí z opozičního snění a ukáže naši nepřipravenost. Byly by to chyba, možná draze zaplacená příštím volebním výsledkem.

Rovněž se domnívám, že je ku škodě věci, když se prozatím nedaří v politice KSČM zohlednit význam dobrovolných aktivit občanů. V tom se skrývá nevyužitý potenciál zájmových činností, přičemž jeho podchycení by umožnilo získávat spojence pro naplnění našich záměrů. Vedou mě k tomu poznatky z minulých voleb. Za zamyšlení stojí, zda jde o veřejné mínění jako celku anebo jen o tu část veřejného mínění, která svou aktivitou umožnila v postatě vítězství pravice. Nízká účast v minulých komunálních a senátních volbách spíše vypovídá, že nejde o veřejné mínění jako celek, ale pak je zapotřebí analyzovat zvětšující se tzv. ?mlčící většinu?. Bude proto záležet na každém členu KSČM, na jeho schopnosti přesvědčit co největší počet spoluobčanů o tom, že jenom jejich levicová volba a politická aktivita může vytvořit předpoklady pro přechod ke skutečně moderní, sociálně spravedlivé společnosti příštího století. Naším cílem zůstává v první fázi socialismus, v němž svobodní jednotlivci tvoří společnost, která garantuje všechna lidská práva včetně práv ekonomických a sociálních.

Dějiny neskončily, protože trvají všechny hlavní problémy, které kapitalismus zrodil. Nejen u nás. Přestože já jsem ve svém úvodním vystoupení nastínila především naše poznatky a zkušenosti z polistopadového vývoje, věřím, že je naši přátelé a hosté obohatí o své zkušenosti, které bychom mohli využít v našem společném boji. Protože se nejedná o samostatné úsilí komunistických stran v jednotlivých zemích. Kapitál je globalizovaný a tento fakt vyžaduje i náš společný koordinovaný postup, společnou internacionální akci. Naše konference by k tomuto sjednocování měly napomáhat. Dnešnímu jednání proto přeji hodně úspěchů.

Marta Semelová,

vystoupení na XXVII.pražské teoreticko-politické konferenci 7. 11. 2009