20 let pod diktaturou dravců VII.

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 3. 2010

Twitter

 6. Bludařství pseudoteoretiků - Podle pravidla rozumu by politické a ekonomické zvraty, které probíhají v zemi a ve světě, měly stačit na to, aby vědci, politici, všeobecně intelektuálové, měnili a zdokonalovali své názory na svět a podle toho usměrňovali i své aktivity. Ale chyba lávky: nebylo tomu tak v minulosti, a není tomu tak ani v přítomnosti. Do učebnic dějin bude snad navždy zakódováno, jakou nesmírnou škodu přináší nejednotnost pokrokových hnutí, roztříštěnost ducha jejich vůdců, anarchie jejich vůle. Jako příklad lze uvést situaci, která nastala ve straně českých komunistů v 60. letech, a která přetrvávala po dlouhá léta až do konce let osmdesátých ( a přetrvává do jisté míry dodnes). Zmatky, projevující se  koncem 80. let, se děly do značné míry díky chybám některých špičkových funkcionářů, když se nechali  obklopit jakousi ochrannou zdí, sestavenou z podružných, nezpůsobilých individuí, která měla střežit jejich nepřístupnost.

Přemohla je fixní idea, že komunismus potřebuje právě je, aby ho vykládali a hnětli po svém ? někteří si ho začali pomaloučku i přivlastňovat. To do značné míry oslabovalo jejich ostražitost a odvahu. V hlavách se jim, pravdaže,  neustále rodily rozmanité plány a kombinace, jež byly hlavním smyslem jejich života, jenomže v poklidné  situaci se jim jakoby zdálo, že všechno se hýbe pouze díky jejich činům. Avšak stačilo, aby se zvedlo hromobití, vzbouření, rebelie, aby se masy  rozohnily a pohnuly, nastala chvíle pravdy: klam byl už nemožný a ze sebevědomých vůdců se stali nešťastníci a slaboši.  

Podle mínění velkého znalce dějin, filozofa G. Hegla, lidstvo se z dějin nikdy nepoučí. Kupodivu jeho slova potvrzují svými teoretickými kopanci někteří nynější "teoretici". Je již dobře známo, jak se někteří z nich pokoušejí "modelovat" nemodelovatelné ? budoucí socialismus. Nedochází jim, že socialismus není nehybný stav, který by bylo možno vtěsnat do nějakého vyfantazírovaného schématu. Možná, že někdo namítne: vždyť Marx s Engelsem koncipovali svou teorii i přesto, že se nemohli opřít o ověřené předpoklady. Jistě, ale na základě zkoumání materiálních základů kapitalismu v různých zemích a v konkrétním čase. Marx detailně v Kapitálu analyzoval zákony, podle kterých se kapitalismus vyvíjí. A co dělají naši "teoretici" ?  Bez těchto atributů vymýšlejí pojmy, odvozují je z myšlení ? což je idealismus.  

Podobně to je i s jejich prognózováním. Dnes do třídy vědeckých prognostik (předpovědí), nespadají  prognózy, které se nezakládají na vědecké analýze zkušeností (na to pseudoteoretici jaksi zapomínají). To znamená, že předpovídání, tím spíše modelování, musí předcházet hluboké studium současné i předchozí etapy společenského vývoje. Pouhé popisy a domněnky nemohou mít objasňující, ani upotřebitelnou výši. Nedosahuje-li něco úrovně bázového podkladu pro stanovení cíle společenského vývoje, nemůže to být pokládáno ani za návod na používaní za účelem aktivizace strany, a tím spíše formulace stranických dokumentů, usnesení, rozhodnutí, nařízení. Lenin ne náhodou zdůrazňoval, že "důmysl desítek milionů tvůrců vytváří něco nesrovnatelně vyššího, než je i ta nejgeniálnější předpověď".          

Teoretické nepatřičnosti, jež během desítek let podlamovaly zdraví strany, zdá se, ani dnes nejsou zcela pominuty či zapadlé. V 60. letech stranu tříštila ideově zmatená a pletichářská seskupení, jež pod devízou "socialismus s lidskou tváří"  spřádala záludné projekty.  Tato iluze se doposud  nachází ve výzbroji poblouzněných  intelektuálů. Lze se setkat s názorem, že "pražské jaro" bylo "nádherné" (viz např. Obrys-Kmen, 28/09, s. 2.) Zkrátka, obdiv Západu je pořád módním talismanem mudrlantů, kteří si nedali tu námahu prokouknout podfuk hnacích sil rozruchu. To, že se jednalo o aktivity zakuklených travičů socialismu, by zjistili třeba z dokumentu uveřejněného 16. srpna 2003 v Právu. Z dokumentu lze vyčíst, že "socialismus s lidskou tváří" mělo zabezpečovat několik jednotek žoldnéřů a velký počet západních turistů-agentů. Ovšemže, fakta dráždí disidenty, a z této příčiny se snaží popřít fakt, že ?jaro? 68 a ?listopad? 89 byly články jednoho řetězu.

A tak vzniká otázka: kdo kanalizoval podvratné síly do jednoho proudu. Nu kdo! Přece západní ideologické centrály, které spojovaly "starou" a "novou levici", trockistická, anarchistická a jiná hnutí, a nalinkovaly jim úkol: obluzujte masy iluzí o "konvergenci" (sbližování) socialismu a kapitalismu. Logiku tehdejšího pohybu, snad až na odborníky na antikomunistické pletichy ? nikdo neprozkoumal a nevysvětlil. Diskuse však začaly: například o tom, proč nejaktivnějšími články hnutí byli studenti a intelektuálové, kteří přece vykořisťováni a utiskováni nebyli. Někteří diskutéři v této souvislosti připomínají Kantův postřeh, že  tyto vrstvy jsou ze své podstaty nakloněné ke "kritickému rozumu", někteří zároveň poznamenávají, že požadavky a hesla, s kterými vycházeli do ulic, byly právě z těchto dvou důvodů rozmazané a nekonkrétní, a nemohly být návodem na zdokonalování socialismu. Kupříkladu výhrada proti "odcizení" kopírovala ideový arzenál antisocialistické "nové levice" a odtamtud pochází i hesla o nutnosti reformování komunistické strany tak, aby nebyla "spoutávána doktrínami marxismu-leninismu". Tento blud setrvává mezi "euro-komunisty", jež mají za to, že není třeba příliš si všímat cíle, že jde hlavně o to, uspokojovat osobní potřeby. E. Bernstein prohlásil: "cíl není ničím, hnutí však vším". Svůdné pravidlo pro ideové rozpustilce, což?  Ne, studenti byli strženi do dobrodružství, které nebylo, a ani nemohlo být, jejich dobrodružstvím. V listopadu si bezstarostně zazpívali, zahulákali, zacinkali klíči, kdy už bylo o všem rozhodnuto jinde. Rvačky, do kterých se zapletli, nebyly jejich bojem.                       

Překvapivých věcí je hojně: třeba to, že značnou část odštěpenců tvořili  příslušníci takzvaných "dělnických kádrů", jež se dostali díky svému původu na univerzitní studia. Aspiranti na vyšší příčky vynikali sebevědomím, demonstrativními projevy věrnosti "straně a socialismu". Jistota, s kterou se vrhli do plnění životního plánu, byla sice dravá, ale přitom i vrtkavá. Byla založena na touze za každou cenu uniknout  z prostředí, ve kterém si byl každý s každým rovný. Tato sobecká vypočítavost mnohé z nich podnítila v krizovém období k dezerci k ideovým protivníkům, s nadějí, že se tak posunou "někam výš". "Oddanost straně a socialismu" byla najednou hozena do splašek. 

Stojí zato o tom mluvit? Nesporně stojí, uvážíme-li, že se setkáváme s názory, že ve straně má zvítězit "moderní" ideová a politická orientace, s vymýšleným odůvodňováním, že prý " v díle klasiků nelze dost dobře hovořit o nějaké vyčerpávající a trvalé definici socialismu (citát je přesný ? viz Haló noviny z 19.6.06), a proto si skupina oficiálních "teoretiků" stanovila historický úkol: zformulovat  model socialismu 21. století. Stylizovat se ovšem má  s "vyloučením stranické kazajky". To je ale komedie, neboť  nenajdeš svobodnější "teoretiky", nežli jsou progresivisté. V tisku mají dostatek možností prokazovat svou ideovou vrtkavost, a naopak dosti možností taková privilegia svým kritikům zhatit. Obávají se, aby nebyly veřejně posuzovány motivy, které je vedou k zatracování minulosti. Znesnadnilo by jim to řešit osobní dilema: být, či nebýt komunistou, odsuzovat, či neodsuzovat vlastní minulost.

Trapasů produkují zatraceně. Po pravdě řečeno, nezmiňuji se o těchto problémech  proto, že by mi bůhvíjak záleželo na domýšlivcích, nýbrž proto, že mi záleží na čtenářích, kteří jejich absurdity čtou, a v dobré vůli věří, že stranický ideolog je tím pravým  svědkem a průvodcem na cestě k lepší budoucnosti.

Modernisté, jako lidé Obrysů, nic nevědí o skrytých pramenech života, a nejsou sto naslouchat příkazů přítomné chvíle. Když je chaos, vždycky se najdou vlezlá individua, která toho dovedou využít. Vede je k tomu touha po vyniknutí, vyšvihnutí se na politické vysluní. Kariérista žije příliš chudým vnitřním životem, a je proto náchylný k výstřednostem. Ke komunistům se přihlásil sice dobrovolně, avšak ne kvůli tomu, že by chtěl bojovat proti stávajícím absurdním poměrům, nýbrž aby z toho něco získal. A když to nejde, pak se snaží pomlouvat všechno, co mu v jeho úsilí brání. Jako příklad může posloužit pokus jisté skupiny pseudoteoretiků smířit dva protichůdné světonázory: komunistický a antikomunistický. "Nové alternativy" číslo 2. uveřejnily ztřeštěný nárys F. Stoklasy, jehož podstata vězí ve svádění členů KSČM, aby neotáleli s rozštěpením a rozředěním strany v tzv. "straně pluralitní levice".  Píše: ?Politická strana reprezentující jen ideologicky úzký proud levicového myšlení by dnes byla trvale odsouzena k okrajové roli. Jestliže v podmínkách sociální struktury industriální modernity byla nositelkou vize sociálně spravedlivé společnosti strana ideologicky a třídně přesně vymezená, pak v podmínkách sociální struktury postindustriální společnosti může takovou vizi efektivně pěstovat a prosazovat pouze strana pluralitní levice, schopná najít společného jmenovatele svobodného levicového myšlení. A to je věc identity i odpovídajícího názvu?. Vytýká straně, že v tomto směru ustrnula a zůstala na půlcestě. Prý "stále ještě není rozhodnuta, zda chce být stranou ideologicky sevřenou, nebo stranou široké demokratické levice, stranou kovaných marxistů, nebo stranou, ve které má místo ten, kdo marxistou není, ale touha po lidštějším a spravedlivějším světě je mu blízká". Název "komunistická" se mu nezdá, neboť "voličům komunismus strana nenabízí", a prý název uspokojuje pouze touhu po tradici spojenou s vizí, o jejíž uskutečnitelnosti lze mít "vážné pochybnosti". A navíc "dnes není komunismus politickým programem KSČM", a proto identita strany by měla odpovídat identitě "demokratické socialistické strany pluralitní levice, informační strany diskuse, fungující jako otevřené fórum všech proudů  levicového, solidárního a humanistického myšlení" !

Jedná se o záměr zničující: strana by se měla rozplynout v sociální demokracii. Maně se nabízí otázka: kde se vzal tento zmatek? No kde, je odedávna známo, že na jistém stupni část členů strany ochabne, a není sto jít už se stranou dál. V uvedeném případě se jedná o opakování něčeho, na co upozorňoval Engels, když psal, že "omezení lidé chtějí všechno smíchat do neurčité kaše v jednom hrnci".  "Modernisté" prohlašují, že mají ta nejlepší  předsevzetí - avšak dobrými předsevzetími je dlážděna cesta do pekla. Tím se nemíní to, že by strana nemohla po určitou dobu podporovat jiné vpravdě levicové strany při postupech, které přinášejí lidem a národu bezprostřední výhody, nebo znamenají pokrok ve smyslu politické svobody. Cíle strany  vycházejí z objektivních, krátkodobých i dlouhodobých potřeb. Cíl je reálný jen tehdy, jestliže strana také disponuje materiálními nebo ideovými  nástroji.

Modernisté by měli jasně odpovědět na otázku:  kdo by bojoval, nebýt světonázoru, v osamělosti bez stranickosti ? Nač by bojoval, kdyby nevěřil, že musí obhajovat nejvyšší ideály a že pro ně se musí snažit zvítězit?

Úmysl "post-marxistů" likvidovat stranu, nemá pod sebou reálný podklad.  Komunistická strana je natolik soudržná, a je tak hluboce v povaze a myšlení českého národa zakořeněná, že jí její rozbíječi  mohou způsobit leda takový úbytek, jako v Ezopově bajce psi řece, kterou si usmysleli vypít. A na druhé straně nám ukazuje hloubku hluchoty  k výzvě doby, a intenzitu otupělosti svědomí u "moderních teoretiků" strany. Je projevem jejich vědomostní mizérie, neinformovanosti o tom, že Marx nepokládal komunismus za " stav, který by měl být nastolený, ale jen za hnutí, které zruší současný stav", a pravil, že " podmínky tohoto hnutí vznikají z nyní jestvujících předpokladů".

Postkomunisté si vytýčili úkol uhníst profil strany tak, aby se přeměnila na stranu "informační", nikoli akční. Je přitom zajímavé, že "informátoři " nechávají stranou odpověď,   kdo by v případě, že by se takový přerod udál, garantoval informační kvalitu dějů. Je obecně známo, že informační přesvědčivost v rozhodující míře determinuje rozumnost, čestnost, světonázorová orientace příslušné instituce či jednotlivce. Strana, která se nestará ani o objektivní zákony a potřeby, ani o prostředky k jejich realizaci, obsahuje v sobě jednostrannost s politickým dobrodružstvím. Víme, jak tzv. levicoví sociálně demokratičtí předáci vynalézají dezorientující klišé, která mají zastiňovat ukrutné vztahy mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými ? jako např. "sociální partnerství" , "sociální Evropa" apod. Pokud se jim daří takovými formulemi čelit tomu, aby vykořisťovaní bojovali o pracovní příležitost, vedli boj za spravedlivou mzdu, pak dosáhli "informační efektivnosti", a to přesto, že jejich motivy jsou lidu nepřátelské. Ne, komunistická strana má zájem o šíření pravdy, snaží se z různých možných hesel volit taková, která jsou zároveň nejúčinnější a nejpravdivější. A vracet se k staré, sociálreformistické kvalitě by byl zločin na bojovnících za společenský pokrok.

Postmarxističtí modernisté setrvávají na povrchu věcí, květnatě , a tudíž i povrchně, "vysvětlují" to, čemu sami nerozumí. Mluví o "straně dialogu".  Ale copak KSČM odmítá dialog ?  Jsou to právě oni, kdo se vyhýbá dialogu. Námitky veřejně ignorují.  Pro marxisty je však dialog metodou zkoumání, zachycování složitých politických a světonázorových problémů , komunikace s jinými stranami je pro marxisty způsob získávání zkušeností. Post-marxisté se ovšem omezují na popis věci, zásady pokládají za pouhou zátěž, která jim ztěžuje jejich teoretické "novátorství"; materialismus i idealismus, dialektiku i positivismus mají pro ně stejnou hodnotu, a tak jaký div, že ve svých "teoretických vynálezech" preferují popis před výkladem.  

Člověka překvapuje jejich neinformovanost o tom, že Marx si říkal, že je komunista a straně, kterou vytvořil, dal název komunistická ? což je logické, uvážíme-li, že podle něj "komunismus je hnutí, které má zrušit současný stav". To byl i důvod, proč své první programové dílo pojmenoval Manifest komunistické strany ? běžně zvaný Komunistický manifest. A pokud se jedná o údajné "ztrátě bytí" komunistické strany, pak to nelze chápat jinak, než jako zlomyslný blud. Smysl bytí komunistů a jejich strany se stále zvyšuje. I když, nebo právě proto, že atmosféra je nasycená divokým antikomunismem, zklamáním lidstva ze ztráty socialistických vymožeností, strachem ze ztráty zaměstnání, z útisku a nejistot. Prozatím se straně nepodařilo dohmátnout na atraktivnější umístění v  žebříčku veřejného zájmu a vlivu, avšak poctivý komunista by měl právě proto ještě více přemýšlet a konat, aby mohl přispět k tomu, aby mezi veřejností více narůstal zájem o komunistickou stranu a její program.

Není to úkol lehký, uvědomíme-li si, že zvyky lidí jsou  udržovány dílem pověr a dílem osobních frustrací, a  po prohře socialismu touha lidí po solidně zajištěném životě byla zmařená. Zdá se, že nemalá část komunistů ztratila i hlavu. Podobně jako mezi masami, i mezi komunisty začal se fixovat  pocit nicotnosti a vysílení. Je známo, že v  rozvířené a  kolísavé situaci člověk jedná podle svého charakteru. Někoho frustrace stimuluje k růstu, zdokonalování svého kritického myšlení, k politické aktivitě, někoho přemáhá touha co nejrychleji osvobodit se z útlaku, u někoho tyto atributy jsou potlačeny na delší dobu, avšak jen u mála lidí se neprojevuje v té či oné míře nevole vůči existujícímu režimu. Analýza dějin člověka a společnosti zjišťuje, že toužení po spravedlnosti a pravdě je věčnou vývojovou tendencí. Lidská přirozenost je dynamická : člověk není obyčejná loutka, která by se nechala donekonečna řídit šňůrami nepříznivých okolností a bezohledných sígrů. Komunisté, protože jejich politika je založená na snaze zdokonalovat vztahy lidí ke světu, učit je aktivně se zmocňovat  života, nikdy neztratí smysl své existence.   

• < Předchozí
• Další >