Co vybudovali komunisté, prošustrovali pravičáci a sociální demokraté

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 4. 2010

Twitter

Při nástupu KSČ k moci mělo Československo sou­hrnný majetek ve výši odpovídající asi 400 mld. Kč. Samozřejmě bez hodnoty pozemků, kulturního a his­torického dědictví (památek i jejich mobiliáře) a armádní výzbroje. Do konce roku 1989 tento maje­tek čili národní jmění vzrostl na zhruba 3 biliony Kč, tedy více než 7,5 krát (z toho v České republice 5,8 krát, a na Slovensku 11,4 krát), a to při pětinásob­ném zvýšení úrovně osobní spotřeby obyvatelstva. Ktomu by bylo třeba ještě připočítat dalších asi za 200 mld. moderní armádní výzbroje (měli jsme třeba více než 400 bojových letadel). To vse je počítáno ve srovnatelných cenách (r. 1989) a po odpočtu opotřebení výrobních fondů. Tedy tyto hodnoty vyjadřují skutečný fyzický růst a stav celkového národního majetku. Reálně existující a využívané stav­by, budovy, stroje a zařízení, žádné fiktivní burzovní bubliny. Z toho na veřej­noprávní (státní a komunální) vlastnictví v roce 1947 připadalo zhruba 55 až 58 %, v roce 1989 pak zhruba 65 až 70 %. Zbytek byl družstevním a hlavně osobním majetkem (většinou šlo o soukromé obytné domy).

Toto národní jmění bylo stoprocentně v domácím vlastnictví, takže celý jeho růst byl pořízen výhradně a beze zbytku z výsledků vnitřní práce občanů. Pokud zahraniční vlastníci v těch dobách uplatnili pod záštitou svých států nároky za poválečné znárodnění jejich majetků, všechny tyto požadavky byly mezitím na základě mezistátních smluv plně vypořádány (včetně Německa, Rakouska i USA).

Koncem roku 1989 však nejenže neexistoval žádný veřejnoprávní dluh, ale naopak polistopadový režim převzal finanční aktiva ve výši asi 85 mld. Kč. K tomu navíc asi 107 tun měnového zlata. Pokud šlo o tzv. hrubý zahraniční dluh, ten nepřesáhl výši 500 US dolarů na obyvatele, přičemž ale i tak byla celková devizová pozice státu aktivní asi 23 mld. Kč;

Koncem r. 1989 československá ekonomika měla jen asi za 700 mil. Kčs úvěrů nesplácených ve lhůtě (klasifikovaných úvěrů), což reprezentovalo jen asi 0,13 % z jejich celkového objemu. To bylo více než zanedbatelné.

Neexistovala žádné mezipodniková zadluženost (nedodržení termínů splatnosti vzájemných pohledávek).

Československé národní hospodářství v roce 1989 vykázalo asi 150 mld. Kč zisku, čili nevídanou rentabilitu v průměrné výši 9,6 % (v ČR 10,7 %, v SR 7,1 %) z hodnoty základního kapitálu. V rámci toho banky a pojišťovny dosáhly 24,3 mld. Kčs zisku. Bez těchto dlouhodobých výnosů by samozřejmě nebyl uváděný vzrůst hodnoty národního majetku vůbec možný.

Z toho plyne, že tak zatracované a odmítané společenské (státní a komunální) vlastnictví produkčního majetku a centrální plánování přes všechny svoje chyby a nesmysly bylo v bývalém Československu ekonomicky vysoce úspěšné. Zejména pokud jeho výsledky porovnáme s výsledky obdivovaného kapitalismu restaurovaného v České republice po roce 1989.

Za 20 let kapitalistického hospodaření je takový přírůstek ve srovnání s vládou KSČ rozhodně velice malý až nepodstatný, pohybující se dokonce v rámci možné statistické chyby. Navíc z dostupných údajů však nelze zjistit, jaký podíl z tohoto majetku nyní připadá na domácí občany a instituce.

V každém případě ale je nesporné, že skutečně národní jmění ČR se za tuto dobu zřejmě nejen nezvýšilo, ale dokonce s velkou pravděpodobností významně pokleslo; že bylo mezitím ve významné míře prohospodařeno.

A už zcela propadlo hospodaření veřejnoprávní - státu a komunálních orgánů (krajů, obcí), neboli vládních institucí. Tehdejší výše takového majetku reprezentovala v ČR nejméně 1,4 bil. Kč (65 %) z celku, což by dnes odpovídalo zhruba 7 bil. Kč. Místo toho mají údajně celkový majetek (po odpočtu dluhů) jen ve výši 4,8 bil. Kč. A to už zahrnuje i dříve neevidované a nezapočtené hodnoty části pozemků, cenností, nehmotných aktiv a podobně. Z toho plyne, že už jen do konce roku 2006 stát a jeho orgány nejméně za 2,2 bil. Kč původního společenského majetku prošustrovaly. Nehledě k dalším škodám vzniklých ze ztrát značné části mobiliáře a pokračujícího znehodnocení našich památek, prodejů nebo předání části státních a komunálních pozemků a likvidace mohutné armádní výzbroje. Protože od té doby zahraniční i domácí dluhy ?vládních institucí? dále a pořád rychleji rostou, situace se mezitím nesporně dále zhoršila a tyto ztráty se do dneška ještě dál výrazně zvýšily.

Odedávna platila klasická zásada, že dobrým hospodářem je ten, kdo nastupujícím generacím předával víc, než sám na začátku získal. Je zřejmé, že za období rovnající se už skoro polovině doby vlády KSČ nový kapitalistický režim, opírající se o soukromé vlastnictví a volnou ruku trhu, prohospodařil, co mohl. Soukromí vlastníci i zahraniční kapitalisté tedy ekonomicky ve srovnání s předchozím režimem ke všeobecnému překvapení zcela zklamali. Nejen, že převzatý národní majetek byl převážně v procesu restitucí a hlavně privatizací prošustrován a rozkraden, ale po převratu prodělala a prodělává česká ekonomika soustavný rozvrat. Zejména to prokazuje fakt, že národní hospodářství už dávno převážně ovládají zahraniční vlastníci. Mají v rukou skoro celý bankovní a pojišťovací sektor, zhruba 2/3 obchodních činností a nejméně ze 45 až 60 % celého výrobního sektoru. Rozhodují nejméně o polovině zaměstnanců, 75 % vývozů a až 90 % dovozů, jakož i o našich vlastních úsporách. V roce 2007 bylo do ciziny odvedeno na ziscích, dividendách a za práci nerezidentů přes 360 mld. Kč (pravda, část z toho byla zpětně v ČR reinvestována, aby jim přinesla ještě další výnosy).

Došlo k mimořádnému nárůstu zahraničních dluhů. Jen do konce roku 2007 vzrostly na 1,3 bil. Kč, tedy asi na 6 600 US dolarů na obyvatele (proti r. 1989 více než 13 krát). K tomu je ale třeba navíc připočítat i výši přímých i portfoliových zahraničních investic, které nejsou ničím jiným než specifickým vnějším dluhem krytým věcným majetkem (podniků, bank) patřícím na našem území cizím vlastníkům. Tato specifická zadluženost v tomtéž období, a to z ničeho, vyrostla na skoro 2,4 bil. Kč. Dohromady jde tedy o celkový dluh ve výši 3,7 bil. Kč, tedy 18.200 USD na obyvatele. Oproti období konce ?komunistického marasmu? to reprezentuje zvýšení v USD zhruba na 35 násobek (v korunách dokonce na 47 násobek) a zakládá nám na pěkný ekonomický průšvih, možná už v blízké budoucnosti. Na jednoho obyvatele včetně kojenců tak připadá budoucí závazek vůči cizině odpovídající nejméně 350 tis. Kč (čtyřčlenná rodina tedy podle toho dluží ?venku? 1,4 mil. Kč).

Je reálné očekávat, že do konce roku 2009 se zvýší dluh státu zhruba na nějakých 1,2 bil. Kč, ne-li víc. Připočteme-li k tomu dluhy komunální a také nevypořádanou ztrátu České národní banky, která už sama přesahuje 200 mld. Kč, tak už půjde dohromady až o 1,6 bil. korun. To znamená, že jen na hotovostech bylo takto prohospodařeno za dvě desetiletí celkem skoro 1,9 bil. Kč, což se rovná téměř 200 tisícům na obyvatele (počítáno včetně kojenců). Za tuto nominální cenu se v osmdesátých letech dal postavit rodinný domek. Navíc jsme také přišli o skoro všechno měnové zlato. K tomu není co dodat.

Propadá se zejména průmyslová a stavební, jakož i zemědělská výroba, došlo už k likvidaci celých dříve vyspělých odvětví (kožedělný, obuvnický, textilní, oděvní, sklářský i cukrovarnický průmysl, těžké strojírenství, zemědělství atd.). Jsou předlužené vůči bankám. Banky proto vykazují prudký růst klasifikovaných úvěrů, dosahující už nyní rizikové výše 300 až 400 mld. Kč, z nichž naprostá většina se rovněž vztahuje k podnikové sféře. Všude hromadně řádí insolvence, konkurzy, bankroty.

Občané, daňoví poplatníci, voliči, ?pracující lid?. Dostali se do situací, které přes 40 let nepoznali. Nezaměstnanost se rychle znovu blíží k půlmilionové hranici. Tisícovky (jen?) lidí pracují, aniž by dostávaly plat. Máme desetitisíce bezdomovců a miliony příjemců různých sociálních plateb. Několik set tisíc dětí žije (úředně) v chudobě. Dříve zcela neznámé zadlužení domácností má už přesáhnout bilion korun. Už v minulém roce došlo k více než 400 tisícům exekucí, letos to už má být asi 500 tisíc. Pokračující inflace a deformované úrokové sazby z depozit přináší všem soustavné znehodnocování jejich úspor. Jde v podstatě o trvalou, i když ?skrytou? kapitalistickou peněžní reformu, která reálně okradla obyvatelstvo ČR a SR jen do konce roku 1992 zhruba o 200 mld.

Vlády pravice i sociální demokracie byly, pokud jde o ekonomiku iniciativní jen ve snaze co nejvíce podniků zprivatizovat a výnosného společenského majetku se zbavit a jak se zadlužit. Snažili se lidem vnutit představu podle pořekadla, že ?blaze tomu kdo nic nemá, nestará se, kam co schová?. Měli bychom si však naopak všímat toho, jak se domácí zbohatlíci, zahraniční vyžírci, různí mnohdy pochybní restituenti, katolická církev i potomci bývalé šlechty o tento majetek rvali a rvou. Takže to všechno  dopadlo, jak to dopadlo. To prokazuje, že tato cesta byla a je pochybná, škodlivá, ne-li vlastizrádná.

Hassan Charfo, z teoreticko-politické konference, listopad 2009

• < Předchozí
• Další >