20 let poté z pohledu italských komunistů

Podrobnosti

Vytvořeno 23. 4. 2010

Twitter

Myslím, že téma tohoto setkání je mimořádně cílené. Na pozvánce je uvedeno: Dvacet let poté (to je od roku 1989, roku epochálního obratu, s pádem Berlínské zdi, zhroucením socialistických států ve východní Evropě a následně i SSSR), boj za budoucnost pokračuje. Nám, kteří se můžeme definovat jako osiřelí po komunismu dvacátého století a kteří se identifikujeme s dějinami komunistického hnutí, mající výraz ve VŘSR a III. komunistické internacionále, náleží velmi obtížné dědictví, dokázat, že komunisté mají budoucnost. Proto nestačí vzpomínka, že byl 7. listopad a že otevřel velkou revoluční fázi a celou epochu trvající celé dvacáté století, ale je třeba vysvětlit celkový význam této události a stanovit cesty reprízy.

Jak mám často ve zvyku, připomenu první problém stojící před komunisty a kterým je nestavět sebe sama mimo historické události, do které jsme byli zapojeni. Například v Itálii po celé jedno období, před transformací komunistické strany na liberálně demokratickou, se tvrdilo, že italští komunisté byli něco jiného než sovětští, polští nebo českoslovenští komunisté. To byla lež mající zabránit tomu, aby byli postaveni buržoazií a levicovými antikomunisty na lavici obžalovaných.

Komunisté se nemohou skrývat, musí přijmout svou odpovědnost za historické události, a to v dobrém i zlém. Italští komunisté, stejně jako všichni komunisté různých států, vždy zdůrazňovali, že komunismus dvacátého století se identifikoval nejen s VŘSR, ale s celými dějinami komunistického hnutí, které z ní vycházejí. Pouze když přišla kontrarevoluční fáze s XX. sjezdem KSSS a konečně gorbačovismus, který v roce 1989 nastolil konec jedné historické epochy a zahájil jinou, epochu válek, divokého imperialistického rozvoje ekonomiky a globální militarizace, ?muzika? se změnila. Komunismus dvacátého století je od té chvíle (vzpomeňme oslavu dvaceti let od pádu Berlínské zdi) předmětem kampaně usilující o identifikaci naší historie s nacismem, Stalin jako Hitler a ti, kteří mezi komunisty se distancovali od Stalina, museli konstatovat, že také Leninovi a VŘSR se dostalo stejného zacházení. Dějiny chyb a hrůz, jak zdůrazňuje jeden z obroditelů italského komunismu Fausto Bertinotti.

V tomto bodě je nutné učinit první zamyšlení. Věřím, že naše budoucnost, budoucnost komunistů velmi závisí na tom, jak dokážeme čelit interpretaci dějin komunistického hnutí dvacátého století. Jak jsme jako komunisté čelili kontrarevoluční vlně roku 1989? Podle mého názoru velmi špatně. Na Východě, jako na Západě jsme dovolili Gorbačovovi uskutečnit jeho plán likvidace socialismu. Porážka byla možná, ale bylo třeba bojovat. Proč se nebojovalo? Jakou zátěž má toto rozhodnutí nebojovat na budoucnost komunismu?

I na Západě přeměna komunistických organizací, z nichž některé rychle změnily svou podstatu, faktické vymezení se vůči, nebo distancování se od dějin komunistického hnutí mělo ten dopad, že se zvýšila síla ideologického útoku buržoazie a antikomunistické levice. Tedy soudružky a soudruzi, když hovoříme o budoucnosti, a budoucností chápu komunistickou budoucnost, souhlasíme nebo nesouhlasíme s tím, že je třeba vyjít z toho, čím bylo komunistické hnutí prakticky a teoreticky? Pochopili jsme, nebo nepochopili velkou revoluční lekci dvacátého století, století komunistů?

Touto lekci je třeba mávat jako kyjem proti antikomunistické ofenzivě a ukázat masám, vykořisťovaným, imperialismem utlačovaným národům, že dějiny komunismu jsou dějinami osvobození. Jinak s jakým dědictvím a s jakými nástroji můžeme projektovat budoucnost? Jisté sektory toho, co se aktuálně definuje jako komunistické hnutí, si myslí, že mohou přežít rozvíjením ?drobné pobřežní plavby? elektorálního a parlamentního typu, ale jaký dosah a jakou budoucnost může mít podobný postup. Stačí pomyslet, že největší evropské komunistické strany, italská, francouzská a španělská zmizely nebo jsou před zmizením.

Pouze tam, jako například v Nepálu, kde komunisté, jak říkal Mao, se odvážili bojovat a odvážili se zvítězit, se stali protagonisty reálné přeměny své země. Jinde se mi zdá být úloha komunistů absolutně marginální ve srovnání s jinými silami, které podmiňují krizi imperialistické ofenzivy a nástup významných sociálních sil.

Druhý problém, o kterém se chci zmínit, je ten, že pokud chceme jít vstříc budoucnosti, musíme nevyhnutelně nově odhalit revoluční hodnotu komunistické zkušenosti. Toto nové odhalení se neuskuteční frázemi o marxismu a leninismu. To nestačí, aby bylo možné jít vstříc budoucnosti. Dějiny nečekají na ty, kteří se definují jako komunisté pouze slovy. Nemáme žádnou rentu, ze které můžeme čerpat. V jiných dobách jsme se zcela jistě cítili uvelebeni ve skutečnosti, že existuje SSSR a systém socialistických států a tedy strategická otázka se zdála být vyřešena. Nyní se vše změnilo.

Odvolávat se na naše revoluční kořeny neotevře novou perspektivu, když nebudeme schopni interpretovat současnost a umět se jí postavit. Ukazují to dějiny mnohých ideologických sekt, které se definovaly jako marxisticko-leninské. Dějiny porážek a pádů.

V tomto místě uvádím třetí problém, který je rozhodující pro naši budoucnost. Jaké je východisko pro uchopení situace a obnovení nástupu? Z teoretického hlediska se domnívám, že leninismus je klíčem reorganizace komunistů. I když každá komunistická organizace působí ve specifických podmínkách, podstata jejich politiky nemůže nepřihlížet k správnému poměru mezi taktikou a strategií. Hodnocení povahy jejich protivníků, počínaje imperialismem a národními buržoaziemi na něj napojenými a jak proti nim bojovat, je základem definice komunistické politiky. Leninovy poučky jsou v tomto smyslu fundamentální.

Vzhledem k tomu, že jsme v Evropě, položme si jednu otázku: jak se staví komunisté k problému Evropské unie a její ekonomické a vojenské role spojené s NATO? Existuje budoucnost jdoucí přes evropské instituce, které jsou klubem byznysu kapitalismu na našem kontinentu? Nebo naše budoucnost závisí od jiného směřování?

Skončím své vystoupení s tím, že rok 1989 není jen bodem krize komunistického hnutí, ale že splýval se zahájením světové krize, vyvolané  neomezeným imperialismem a kapitalistickou ekonomikou, která nenalézá řešení. Lze říci, že komunismus je mrtev, ale fakta nám ukazují, že se objektivně nastoluje diskuse jak znovu zahájit revoluční proces. Jak se čelí této krizi? Diskuse o naší budoucnosti začíná právě zde.

Od roku 1989 uběhlo přesně dvacet let, období dlouhé a bohaté na události, kterému neodpovídala odpovídající diskuse co dělat. Scénu zaplnila iniciativa islámských sil a hnutí v Latinské Americe, počínaje bolívarskou revolucí Cháveze. Dějiny se nevymýšlí, ale vycházejí ze skutečnosti. O tom je třeba být naprosto přesvědčen. Ale závěrečná otázka je následující: Existuje interpretace sil, které se hlásí ke komunismu nebo k fázi, která odpovídá probíhajícímu neklidu, nebo jsme ponořeni do rituálu a taktiky uvnitř politických schémat, jež před nás protivník staví?

Roberto Gabriele (Itálie)

Z teoreticko-politické konference, listopad 2009

• < Předchozí
• Další >