Nemá smysl předstírat, že to co se zjevně děje se vlastně neděje. Horní 1% Američanů si teď každý rok přivlastňuje téměř čtvrtinu národních příjmů. Pokud jde o bohatství, horní 1% kontroluje dokonce až 40%. Životní osud těchto lidí se významně zlepšil. Před pětadvaceti lety dosahovaly příslušné údaje 12% a 33%. Jednou z reakcí může být chvála vynalézavosti a průbojnosti, které těmto lidem přinesly štěstí, a tvrzení, že stoupající příliv zvedá všechny lodě. Taková reakce by však byla zavádějící. Zatímco příjmy horního 1% v minulé dekádě vzrostly o 18%, ti kdo se nacházejí ve středu sociální pyramidy se dočkali poklesu příjmů. Pro lidi s pouhým středoškolským vzděláním byl pokles strmý - jen za poslední čtvrtstoletí o 12%. Veškerý růst nedávných desetiletí - a nejen ten - prospíval těm nahoře. Pokud jde o příjmovou nerovnost, Amerika zaostává za všemi zeměmi ve staré zkostnatělé Evropě, kterou měl prezident George W. Bush ve zvyku zesměšňovat. Mezi našimi nejbližšími protějšky jsou Rusko s jeho oligarchy a Írán. Zatímco řada starých center nerovnosti v Latinské Americe, jako třeba Brazílie, se v nedávných letech docela úspěšně snažila zlepšit postavení chudých a snížit propastné příjmové rozdíly, Amerika dovolila, aby nerovnost dále rostla.

Ekonomové se už dlouho snaží ospravedlnit ohromné nerovnosti, které se v polovině 19. století zdály být tak znepokojující - nerovnosti, které byly jen vybledlými stíny těch, jež nacházíme v dnešní Americe. Ospravedlnění se kterým přišli se nazývá "teorie marginální produktivity". Ve zkratce řečeno, tato teorie spojuje vyšší příjmy s vyšší produktivitou a větším přínosem pro společnost. Je to teorie, kterou měli bohatí vždycky v lásce. Důkazy její platnosti nicméně zůstávají skrovné. Korporátní manažeři, kteří napomohli vzniku recese - jejichž přínos pro společnost i vlastní firmy byl obrovsky negativní - odešli s velkými odměnami. V některých případech byly jejich firmy natolik na rozpacích, že cítily nutnost změnit název z "odměn za výkon" na "odměny za zachování" (přestože jediná věc, která byla zachována, byl špatný výkon). Ti kdo naší společnosti prospěli velkými pozitivními inovacemi - od pionýrů genetického výzkumu až k pionýrům informačního věku - ve srovnání s těmi, kdo nesou odpovědnost za finanční inovace, jež přivedly globální ekonomiku na pokraj propasti, obdrželi pouhou almužnu.

Někteří lidé při pohledu na příjmovou nerovnost krčí rameny. Když tahle osoba získává a tamta ztrácí, o co jde? To na čem záleží, tvrdí, není to jak se koláč rozděluje, ale velikost koláče. Tento argument je však zásadně pochybený. Ekonomika, ve které se má většina občanů rok od roku hůře - ekonomika jako je ta americká - nemůže v dlouhodobém výhledu dobře fungovat. To má hned několik důvodů.

Za prvé, rostoucí nerovnost je odvrácenou stránkou čehosi jiného: Omezovaných příležitostí. Kdekoliv omezíme rovnost příležitostí, znamená to, že nevyužíváme jedno z našich nejcennějších aktiv - naše lidi - nejproduktivnějším možným způsobem. Za druhé, řada deformací vedoucích k nerovnosti - jako ty spojené s mocí monopolů a preferenčním daňovým zacházením se zvláštními zájmy - podrývají efektivitu ekonomiky. Tato nová nerovnost pak vytváří další deformace, které podrývají efektivitu ještě více. Abych dal alespoň jeden příklad, příliš mnoho našich nejtalentovanějších mladých lidí, kteří hleděli na astronomické odměny, se věnuje financím namísto jiným oborům, které by vedly k produktivnější a zdravější ekonomice.

Za třetí, a to je patrně nejdůležitější, moderní ekonomika vyžaduje "kolektivní akci" - potřebuje vládu, která investuje do infrastruktury, vzdělání a technologie. Spojeným státům a celému světu velice prospěl vládou sponzorovaný výzkum, který vedl k Internetu, k pokroku v oblasti veřejného zdraví a tak dále. Ale Amerika dlouho trpěla nedostatkem investic do infrastruktury (podívejte se na stav našich dálnic a mostů, železnic a letišť), základního výzkumu a vzdělání na všech úrovních. A před námi jsou další škrty v těchto oblastech.

Nic z toho by nás nemělo překvapovat - tohle se prostě děje, když se rozdělování bohatství ve společnosti stává nevyváženým. Čím více je společnost co do bohatství rozdělena, tím více se bohatí zdráhají utrácet za společné potřeby. Bohatí se nemusejí spoléhat na vládu, pokud jde o parky nebo vzdělání, zdravotní péči nebo osobní bezpečnost - mohou si všechny tyto věci koupit sami. Postupně se stále více vzdalují obyčejným lidem a ztrácejí jakoukoliv empatii, kterou snad kdy měli. Mají také obavu ze silné vlády - takové, která by mohla využít svých pravomocí k obnovení rovnováhy, vzít jim část bohatství a investovat je za účelem veřejného blaha. Horní 1% si možná stěžuje na vládu, jakou v Americe máme, ale ve skutečnosti se jim velmi líbí: Je příliš ochromená, než aby mohla přerozdělovat, příliš rozpolcená, než aby dokázala cokoliv jiného než snižovat daně.

Ekonomové si nejsou docela jisti, jak rostoucí americkou nerovnost vysvětlit. Obvyklá dynamika nabídky a poptávky jistě sehrála svou roli: Technologie šetřící práci snížily poptávku po mnoha "dobrých" středostavovských místech pro modré límce. Globalizace vytvořila světový trh a postavila drahé nekvalifikované dělníky v Americe proti levným nekvalifikovaným dělníkům v zahraničí. Svou roli sehrály i sociální změny - například úpadek odborů, které kdysi zastupovaly třetinu amerických dělníků a dnes jen nějakých 12%.

Ale jedním z hlavních důvodů, proč dnes máme takovou nerovnost, je, že si to tak horní 1% přeje. Nejzřetelnější příklad představuje daňová politika. Snižování daňových sazeb pro kapitálové výnosy, což je právě způsob, jímž bohatí záskávají velkou část svých příjmů, poskytlo nejbohatším Američanům cosi, co se téměř rovná permanentním daňovým prázdninám. Monopoly a stavy blízké monopolu byly vždy zdrojem ekonomické moci - od Johna D. Rockefellera na začátku minulého století až po Billa Gatese na jeho konci. Laxní vymáhání protimonopolních zákonů, zejména za Republikánských administrativ, bylo pro horní 1% darem z nebes. Velká část dnešní nerovnosti je výsledkem manipulace s finančním systémem, která byla umožněna změnami v pravidlech, jež si finanční průmysl sám koupil a zaplatil - a šlo tak o jednu z jeho vůbec nejlepších investic. Vláda půjčovala finančním institucím peníze na takřka nulový úrok a když vše ostatní selhalo, poskytla velkorysé sanace za příznivých podmínek. Regulátoři se tvářili, že nevidí nedostatek transparence a konflikty zájmů...

Nejvyšší soud v nedávné kauze Citizens United potvrdil právo korporací koupit si vládu, když odstranil omezení pro náklady na volební kampaň. Osobní a politické jsou dnes v perfektním souladu. Prakticky všichni američtí senátoři a většina členů Sněmovny reprezentantů jsou příslušníky horního 1%, už když nastoupí do funkce, zůstávají v úřadu díky penězům od horního 1% - a vědí, že když budou hornímu 1% dobře sloužit, dočkají se od něj odměny, až budou úřad opouštět...

Zatímco upřeně pozorujeme horlivé protesty v jiných zemích, měli bychom si položit jednu otázku: Kdy tohle přijde do Ameriky? V mnoha důležitých ohledech se naše země začala těmto vzdáleným nepokojným krajům podobat.

Alexis de Tocqueville kdysi popsal to, co považoval za hlavní součást charakteristického génia americké společnosti - něco, co nazval "dobře pochopený vlastní zájem". První dvě slova mají klíčový význam. Každý disponuje vlastním zájmem v úzkém smyslu: Přeji si, co je dobré pro mě, a to teď hned! "Dobře pochopený" vlastní zájem je však něco jiného. Znamená to uznat, že věnovat pozornost zájmům všech ostatních - jinak řečeno, obecnému blahu - je ve skutečnosti nutnou předběžnou podmínkou vlastního blahobytu. Tocqueville netvrdil, že by na tomto názoru bylo něco vznešeného nebo idealistického - ve skutečnosti tvrdil pravý opak. Šlo o známku amerického pragmatismu. Rozvážní Američané chápali základní fakt: Starat se o druhého, to neslouží jen dobru duše - je to dobré pro byznys.

Horní 1% má nejlepší domy, nejlepší vzdělání, nejlepší lékaře a nejlepší životní styl, ale existuje jedna věc, kterou si zřejmě za peníze nekoupí: Pochopení, že jejich osud je spojen s tím, jak žije dalších 99% lidí. V průběhu historie se horní 1% této lekci nakonec naučí. Příliš pozdě.

KD

Zdroj: Britské listy