Namísto nevědeckých utopií sněme reálné sny

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 6. 2004

Twitter

Staří Římané (sami se podle T. Livia při slavnostních příležitostech oslovovali Quiritové) dali světu kromě jiného také mnoho dodnes platných přísloví, mezi jinými: “Repetitio mater studiorum.” Omlouvám se, pokud se ve svém článku tohoto úsloví částečně přidržím v souvislosti s odpovědí na příspěvek J. Hellera, který byl otištěn v minulém čísle Mladé pravdy, neboť tam byly v podstatě v bleděmodrém zopakovány argumenty z dřívějška. Styl psaní J. Hellera je natolik pregnantní, že vyjádřit k němu by se měla spíše redakce Mladé Pravdy.

Za svou osobu mohu říci, že jsem si na něj již zvykl a znovu se kaji, pokud tento styl z mé strany vyvolá poněkud ostřejší slovník. Jen snad tolik. Domnívám se, že těžko může někdo pochopit logiku člověka lépe než tento konkrétní člověk sám. Výjimku snad mohou tvořit graduování špičkoví psychologičtí odborníci, i tam je to však na vážkách. Pokud J. Heller, stejně jako mou logiku, “odkrývá logiku” K. Marxe i jiných klasiků “skrytou pod jejich uvažováním, ať si ji uvědomovali nebo ne”, nedivím se, že se v některých bodech s uvažujícími komunisty neshodne. Extenzivní interpretace Marxe v tomto duchu totiž může dosti výrazně měnit obsah jeho děl, jít proti smyslu vlastního textu.

Na rozdíl od J. Hellera si myslím, že pracovní síla, především právě lidská pracovní síla stále zůstává klíčovým faktorem výrobního způsobu, že jde, jak již napsal K. Marx v Kapitálu, o rozhodující výrobní sílu. Její podceňování není namístě a rozhodně nemůže být nahrazena pouhou kombinací pracovních prostředků s výrobní silou lidské součinnosti, jak to předestírá J. Heller. Pochopení této skutečnosti by mimo jiné mohlo napomoci tomu, aby člověk, když už v kapitalismu nemůže být na prvním místě, alespoň nestál až na poslední příčce zájmu kapitalistů, i když iluze si v tomto směru zajisté nedělám.

Výrobní síla lidské součinnosti je jistě výrobní silou, jíž není dobré opomíjet, ale nelze ji ani přeceňovat nebo dokonce tvrdit, že jde o nově rozvinutou výrobní sílu (fungovala od počátku dějin), která by snad mohla nahradit likvidaci tzv. lidského faktoru. Výrobní síla lidské součinnosti je výrazem synergického efektu známého kupř. z fyziky. Znamená, že více pracovníků, mezi něž je účelně zorganizována dělba práce, dosahuje vyšší efektivity práce než jejich prostý souhrn, tzn. že celek je víc než prostý součet částí. Jde však o faktor druhotný, jenž bez oné lidské pracovní síly neznamená nic. Navíc současná intenzifikace vykořisťování pracujících ukazuje velmi syrově omezenost této výrobní síly. Realita je taková, že řada zaměstnanců již pocítila na vlastní kůži, že i při nejlepším možném rozdělení úkolů klesá efektivita práce, pokud se nedostává nezbytného počtu lidí. Na tom nic nezmění, půjde-li o práci v živnosti, v akciové společnosti, v samosprávném podniku J. Hellera (tj. v samosprávném podniku za bytí kapitalismu) či ve státním zaměstnání, budou-li existovat kapitalistické výrobní vztahy. Teprve jejich odstranění může vést k novým tvůrčím přístupům a ke zvýšení horní hranice maximálních mezí lidské součinnosti. To je dialektický materialismus! Mimochodem k pochopení fungování dialektiky doporučuji Hegelovu Filozofii dějin, s vědomím absence materialistické složky marxismu v ní.

Jen tak na okraj. Dovede-li se ad absurdum tvrzení J. Hellera o tom, že pracovní síla již dnes terminologicky nevyhovuje, dojde se k závěru, že terminologicky nevyhovuje nyní ani práce a její důležitá, ba přímo klíčová úloha při vzestupné genezi civilizační úrovně lidstva. To je podle mne nesprávně. Právě zapojení do pracovního procesu může odstranit např. sociální jádro trestné činnosti a tím řešit převážnou množinu deliktů, může člověka kultivovat a přinést řadu modernizací (kupř. novátorství apod.) i další pozitivní dopady.

Druhá otázka, na jejíž zodpovězení J. Heller netrpělivě čeká, je záležitost, zda kvalitativní změna společensko-ekonomické formace může proběhnout již po dosažení minimálních hranic takové formace či až po dosažení hranic maximálních a jak tento přechod proběhne. Opakuji, plně, v souladu s železnou logikou marx-leninské filozofie, že minimálních hranic kapitalismu již bylo dosaženo a že za kapitalismu mohou a musejí vzniknout pouze materiálně-technické předpoklady socialismu. Zaměňovat, jak napsal K. Marx v Kapitálu, kvalitativní odlišnost s pouhou intenzitou nebo dokonce jen s extenzitou, neznamená nic jiného než, přes veškerá krásná slova více či méně předpokládat automatismus přerůstání kapitalismu do socialismu, což ostatně vyjadřuje i tvrzení uvedené J. Hellerem v diskusním příspěvku: “Vlastnictví se stane raně socialistickým a postupně pohltí celý kapitalistický systém.” Přejdu-li nepřesnost, že podle tohoto názoru z kapitalismu skočíme rovnou do hotového, i když ranného, socialismu, zatímco já se domnívám, že nikoliv krátkou dobu bude trvat nové údobí budování socialismu, musím se ptát:“ Jakou lhůtu by takový postupný, tzv. samosprávný přechod mohl trvat? Došlo by k němu dříve než kapitalismus, díky své antihumánní podstatě, zničí život na planetě Zemi, případně došlo by k němu vůbec? Zbožná přání nestačí. Nemylme se, údaje obsažené ve studiích a statistikách ohledně stavu životního prostředí, zdrojů atp. (např. Stav světa 2000 apod.) hovoří o větších problémech, které se mohou objevit již ve střednědobém horizontu. Nečinnost, ať absolutní anebo skrytá za, slovy K. Sladkovského, drobečkovou politikou je též jednou z civilizačně nebezpečných aktivit. Vědomí světové veřejnosti o možnostech alternativního vývoje po dosažení minimálních hranic, o kterých hovoří vědecký socialismus (B. Engels ve Vývoji socialismu od utopie k vědě ad.) může výrazně napomoci maximalizaci občanské angažovanosti ve prospěch změny.

Jak by mohla vypadat skutečně systémová změna, resp. postup k ní? Protože k podrobnějšímu rozboru bohužel není na stránkách Mladé Pravdy místo, doporučuji přečíst si dílo Sociální reforma nebo revoluce od R. Luxemburgové anebo práce řeckých komunistů např. vystoupení A. Paparigy, V.Kopsimose aj., kde je tvůrčí vize změny poměrně zevrubněji zpracována včetně konkrétních kroků dnes potřebných. Tato vize se rozhodně neomezuje na akcent války, naopak.

Pokud se klasikové mýlili, tak ani ne tak v rozborech možností, postupů i podmínek kvalitativní změny socioekonomické formace lidské pospolitosti, jak o tom píše J. Heller. K. Marx s B. Engelsem například ne zcela dostatečně analyzovali povahu člověka. B. Engels v jedné ze svých stěžejních prací – Vývoj socialismu od utopie k vědě vyslovil názor, že “žádný národ by si nedal líbit výrobu řízenou trusty, tak nezakryté vykořisťování celku od několika jednotlivců.” V současném světě jsme, dokonce na globální úrovni, svědky právě takové nadvlády nadnárodních monopolů, příp. olygopolů. Dělníci, ostatní pracující, mládež, důchodci i nezaměstnaní si to z velké části nechávají líbit. Na druhou stranu lze, spolu s rozevíráním nůžek mezi bohatými a chudými, vysledovat nárůst radikalizace mas. Je však pasivita jednostranně vinou utiskovaných a bylo Engelsovo stanovisko týkající se nedocenění trpělivosti občanů nesprávné? Marxisticko-leninští myslitelé (např. V. I. Lenin, J. V. Stalin, G. Dimitrov), kteří žili již v éře imperialismu, jež trvá dodnes, problém uchopili a řešili. “Vezměte dělníkovi socialismus a stane se z něj konzervativec nebo buržoazní demokrat”, varoval stoupence spravedlivé společnosti V. I. Lenin. Pokud se komunistická strana prakticky (formální deklarace byly vždy spíš kontraproduktivní) zřekne své avantgardní úlohy, úkolu vzdělávat proletariát, napomáhat jeho sebeuvědomění, bojovat za něj, je jasné, že vznikne silný pocit odcizení. Pokud taková situace přetrvává, odcizení mezi sociálními skupinami, jež by strana měla reprezentovat a stranou se s postupující dobou prohlubuje.

Možná se znovu dotknu J. Hellera, ale nemohu si neodpustit konstatování, že ideologická práce v KSČM, jejímž obsahem je rovněž výše zmíněné poslání, patří k nejslabším oblastem strany, je až na okraji zájmu jako jakási Popelka. Nerozhodnost, vracení se k dávno překonaným názorům (teorie konvergence etc.), časté přejímání stanovisek přicházejících z vnějšího mnohdy očividně nepřátelského prostředí místo vlastního tvůrčího, podtrhuji marxistického, uvažování, to vše v konečné podobě vede ke ztrátě dynamiky, k plýtvání silami, ke stavu, jež M. Ransdorf precizně označil přešlapováním na místě. Zavírat oči před nepříjemnou realitou je sice jednoduché, ale problém to nevyřeší. J. Heller si může být jist, že členové KSM, kteří se o teorii zajímají, pozorně čtou internetové stránky KSČM i výplody TAPu, stejně jako dalších teoretiků (Zpravodaj klubu ekonomů, Teoretické sešity, Alternativy, Dialog aj.). Jestliže kupř. já osobně mám vážné výhrady k článkům J. Hellera (na rozdíl třeba od většiny článků M. Formánka, K. Pavlíka, V. Věrteláře ad.), není to kvůli jejich neznalosti, ale právě z důvodu v řadě míst nepřesné aplikace marxistické metodologie v nich. Chápu, že současníci historických dějů bývají obvykle ve svých hodnoceních ovlivněni peripetiemi svých životních osudů, ale uvědomit by si to měli taktéž tito současníci, pokud mají provádět kvalitní teoretické analýzy. Znovu musím opakovat, že komplexní objektivní hodnocení období 1917-1989 v ČR stále chybí. Učinit ho přitom přece nemůže být nerealizovatelné. Například řečtí, portugalští či belgičtí komunisté suplovali povinnost komunistů tzv. postsocialistických zemí a více či méně zdařilý rozbor pojednávané doby provedli.

Je mi to poněkud žinantní, ale znovu musím konstatovat fakt, že levicová mládež považuje otázku minulého režimu za důležitou, ale nikoliv za středobod zkoumání. Někdy se mi dokonce zdá, že někteří mladí vnímají minulý režim za stejně vzdálenou historii, jakou byly punské války (to se samozřejmě netýká členů KSM). Možná je to dáno věkem, spíše ovšem přístupem, ale já, na rozdíl od J. Hellera, za klíč ke všemu ostatnímu nepovažuji dobu prvního historického pokusu o budování socialismu, systému, který bývá nepřesně označován termínem protosocialismus, i když k němu mám, podobně jako J. Heller, celou škálu výhrad. Za klíč ke všemu ostatnímu považuji skutečnou znalost marxisticko-leninské teorie, schopnost tvůrčího rozboru a aplikace této teorie na praxi a v neposlední řadě aktivnost při realizaci myšlenek sociálně spravedlivé společnosti, solidarity v “terénu”, tzn. zaměření do současnosti a budoucnosti, práci pro lidi.

Musím rovněž polemizovat s tvrzením, že zde před rokem 1989 vládla zvláštní přechodná třída řídícího aparátu, který prý měl specifické vlastnické postavení. Demonstrativně byli jako představitelé této “třídy” uvedeni inženýr, generální tajemník a vedoucí cechu (Sic!, Že by v Československu 20.století fungovaly cechy? Dobrý vtip!). Přidržím-li se odborné terminologie (viz např. F. Weyr: Teorie práva nebo M. Weber), nikoliv novinářského slangu, není takto pojatý řídící aparát ve skutečnosti ničím jiným než správou, tj. byrokracií. Plně se ztotožňuji s K. Marxem, který ve svém díle nazvaném Občanská válka ve Francii postavil byrokracii do jedné řady kupříkladu s duchovenstvem nebo s vojáky, tedy vymezil řídící aparát = byrokracii jako zvláštní sociální uskupení stojící mezi třídami, seskupení v podstatě na profesním základě, jehož příslušníci na jedné straně spravují určité záležitosti a na straně druhé chtějí být (ale nejsou!) vlastníky výrobních prostředků. Svým názorovým oponentům silně doporučuji, aby si ujasnili, co to vůbec znamená vlastnictví, jak se liší od držby či detence, např. z kterékoliv učebnice občanského práva, z § 123 an. zákona č.40/1964 Sb. v platném znění nebo z odbornější publikace prof. A. Randy: Der Besitz nach österreichischem Rechte. Na tom nic neměnila ani ustanovení platná v letech 1948-1989, kupř. Ústavy z let 1948, 1960, Hospodářský zákoník atd., jejichž právní konstrukce byla sice poněkud odlišná od nynější, ale stejně jsou jasným důkazem nepravdy tvrzení o specifickém vlastnickém postavení řídícího aparátu. Hovořit o řídícím aparátu jako o třídě je z právního, sociologického i teoretického hlediska nesmyslné a nesprávné. Je to jako označovat současné managery za zvláštní společenskou třídu a za “specifické” vlastníky podniku.

Posledním velkým okruhem názorových polemik mezi mnou a J. Hellerem je otázka povahy a funkčnosti tzv. samosprávných podniků za kapitalismu. Ve svých předchozích dvou diskusních příspěvcích, jež byly publikovány v březnové a dubnové Mladé Pravdě, jsem se touto věcí poněkud podrobněji zabýval a upozorňoval jsem na její úskalí. Kritériem mi byla samozřejmě životnost teorie v reálné praxi. Historie už mnohokrát ukázala falešnost sázky na nastolení socialismu cestou samosprávných podniků vytvářených za kapitalismu. Jako příklady mohou posloužit snahy R. Owena nebo F. Lassalla (mimochodem kritizovaného ostře K. Marxem i B. Engelsem), ruských ekonomistů (polemizovali s nimi V. I. Lenin, J. V. Stalin aj.) či tzv. belgická dělnická samospráva z počátku 20. století. Ostatně i současnost hovoří jasnou řečí. Za povšimnutí stojí například hodnocení původního účelu a opravdových výsledků, přesněji řečeno krachu, tzv. zaměstnaneckých akcií, obsažené v nejnovějším Komentáři k Obchodnímu zákoníku od prof. I. Pelikánové, dlouholeté předsedkyně Komise pro cenné papíry, nyní zástupkyně ČR u Soudu EU první instance. Praxe je zcela logicky stále znovu svědkem neživotnosti samosprávných podniků a podobných tendencí za trvání kapitalistických výrobních vztahů.

Opusťme již konečně to, co K. Marx v Kapitálu správně nazýval vulgární ekonomií. Vulgární nikoliv ve smyslu primitivní, nýbrž ve smyslu ekonomických představ neodpovídajících realitě. Právě neznalost stávající situace, podoby obchodních společností i jiných, nejen podnikajících, právnických osob, nedostatek přehledu podmínek podnikání nebo fungování tržních mechanismů je pravděpodobně hlavní příčinou, proč se realitou stokrát překonaná myšlenka utopických socialistů 19. století zbožštění samosprávných podniků v kapitalismu jako zásadního prostředku nastolení socialismu opět dere na světlo světa. Pokud nedojde k systémové změně spojené se sdružováním nejen výroby v měřítku celé společnosti alespoň na celostátní úrovni a k jejímu založení na praktických potřebách za fungování kvalifikovaného strategického plánování, při vybudování na novějších formách přerozdělování, mechanismech kontroly a řízení aj., “zůstane”, podle K. Marxe, “jakékoliv sdružení za kapitalismu jen kapitalistickým sdružením pod ochranou státu a buržoazie a na nich závislým.”

Velmi mne pobavila výzva J. Hellera, aby se přestala přežvykovat ideologie bývalé vládnoucí třídy. Dovolím si otypovat, že neměl na mysli vládnoucí třídu feudální, rakousko-uherskou nebo prvorepublikovou. V tomto směru jej mohu uklidnit. Neznám nikoho z KSM, kdo by studoval ideologické brožurky autorů minulého režimu. Za to znám mnohé, včetně sebe, kteří si osvojili marx-leninské myšlenky poctivým studiem klasiků ve spojení se zážitky i životními zkušenostmi fungování dnešního kapitalistického marasmu. Na tom má mimo jiné i lví podíl současná “demokracie”, která se antikapitalistických filozofických proudů bojí jako čert kříže. Ve větších knihovnách je možné, pokud vůbec nějakého marxistu (neberu v potaz různé Bernsteiny, Bronsteiny, Gorbačovy, Medveděvy atd.) nalézt právě spíše klasiky. A ti by se myslím, naopak měli číst.

Na závěr si dovolím odcitovat slova ruského myslitele Pisareva otištěná v Jiskře č. 49: “Snít není negativní, lidské snění má velkou životnost, je tvůrcem mnohého, je-li spojeno s realitou.” Tak i komunismus není idealismem, ale vizí založenou na pevných vědeckých kořenech. Myslím, že reakcí na nedostatky, jež existovaly z různých objektivních i subjektivních důvodů v tzv. reálném socialismu, nemůže být odvrhnutí samých základů marxismu, vyjádřeno přirovnáním - “vylití vaničky i s dítětem” a návrat k tzv. socialismu předmarxistickému a posléze antimarxistickému, utopickému. Ke směru, který se slovy V. I. Lenina napsanými v knize: Co dělat, “ kriticky dívá na “starý dogmatický” marxismus a spočívá ve snaze o popření vzrůstající bídy, v popření základního protikladu mezi liberalismem a socialismem. Ve snaze přeměnit stranu ze strany sociální revoluce ve stranu pouhých reforem.” Je na čase konečně přestat přežvýkávat F. Lassalla s jeho samosprávnými podniky, Prokopoviče či Kautského, kteří pod pláštíkem “ moderní revize marxismu” pomáhali zachránit kapitalismus nebo Plechanova, který tvrdil, že “Marxisté nemají citovat Marxe, brát jeho názory tak, jak byly napsány, ale mají uvažovat jako Marx.” Výsledkem pak byl jeho rozchod s tvůrčími marxisty. Namísto nevědecké utopie je vhodné držet se vědy – marxismu-leninismu, aplikovat ji pro potřeby dneška, snít reálné sny a v mezích možností učinit vše pro to, aby ke kvalitativní změně došlo co nejdříve. Ani před rok 1989, ani před rok 1889, ale vzhůru do 21. století!

Petr Skála

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >