Zamyšlení nad jedním výročím

Podrobnosti

Vytvořeno 28. 7. 2005

Twitter

Na tento týden připadá jedno, již poněkud zapomenuté výročí. Časně ráno, na sv. Annu, 26.července 1914 byl v celém tehdejším Rakousku-Uhersku vyhlášen císařský manifest „Mým národům“. Od atentátu v Sarajevu uplynul skoro měsíc a navenek se nezdálo, že by mělo dojít k vojenskému řešení celé záležitosti, neboť Rakousko-Uhersko, Německo i Rusko se předháněli v mírových prohlášeních...

Císařská vyhláška, povolávající armádu do zbraně, tak byla přivítána se skutečnými rozpaky, ačkoliv někteří političtí předáci, jako třeba pozdější československý prezident Masaryk, stále nevěřili, že dojde k ozbrojenému konfliktu. Ve skutečnosti, což ale vidět nebylo, docházelo v uplynulých dnech k rozsáhlým vyjednáváním, kterými se jednotlivé státy ujišťovali o platnosti spojeneckých smluv a o válce pochyboval málokdo, neboť ve skutečnosti již byla plánována dlouhá léta předem, s cílem přerozdělit svět, a atentát na rakouského arcivévodu se nyní jevil jako vhodná příležitost. O dva dny později již bylo všechno jasné i navenek. 28.července vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a celý válečný stroj se dal do pohybu.

Prvotní rozpaky nad začátkem války braly rychle za své. Sociálně demokratičtí předáci, kteří nejprve souhlasně prohlásili válku za nespravedlivou a sloužící pouze zájmům buržoazie, záhy obrátili a začali ve svých státech vojenské úsilí podporovat. Dopustili se tak jedné ze svých největších zrad, jež v historii vykonali na pracujících, když se dovolávali národního cítění a v souladu s představiteli jednotlivých bojujících států slibovali, že válka nebude mít dlouhého trvání a je věcí cti. Záhy se ukázalo, že skutečnost bude zřejmě jiná. Válečné úsilí postupně vyčerpávalo hospodářství všech bojujících států, zbídačovalo jejich obyvatelstvo a po statisících a milionech jej hnalo na bojiště nejen ve Francii a Rusku, ale i na Blízkém východě a v Africe.

Když válka v roce 1918 skončila, neexistoval již svět z doby před čtyřmi lety. V Rusku převzali moc bolševici, kteří naháněli strach západním kapitalistům tak, že ti neviděli jinou možnost, než jejich svržení vojenskou intervencí. Když zklamala tato varianta, uvrhli Sovětské Rusko do mnohaleté izolace. Neuspěli ani tak. Naopak, mnoho pracujících v buržoazních státech pochopilo, že se jejich práv nezastanou úplatné strany sociálně demokratického typu, že je třeba usilovat o vývoj společenského systému k jeho vyšším formám, jak se o to snažili bolševici v Rusku. Tak vznikla i v Československu v roce 1921 Komunistická strana, jež posléze s gottwaldovským vedením bojovala a dokázala naplnit práva pracujících, pošlapávaná v tehdejší buržoazní společnosti.

Z výše napsaného plyne i další poučení. Zničit, nebo zastavit společenský vývoj směrem k překonání kapitalismu nelze z venku. Přesvědčili se o tom interventi v Rusku v době občanské války, stejně tak jej nelze zničit hospodářskou izolací, jak zjistili následně. Lze jej jen zbrzdit, ale obvykle ne bez pomoci vlastních zrádců. Stejně tak jako zrazovala sociální demokracie zájmy pracujících, byli i v komunistických stranách celého světa jedinci, kteří je zrazovali ať už v zájmu buržoazie, nebo pro vlastní prospěch. Praví komunisté se s nimi obvykle dokázali vypořádat. Snad to bude platit i do budoucna.

Je to až zvláštní, jak jedna epizoda v lidských dějinách ovlivňuje jejich další vývoj. Ty události z července 1914, na které jsem vzpomínala v úvodu článku mezi ně patří. Jsou dokladem zrůdnosti kapitalistického systému, bezohledné honby za ziskem a nelidskosti, té nelidskosti, kterou dnes USA vydává za válku s terorismem, za válku za demokracii. My ale známe historii a dovedeme se z ní poučit. Víme, že touto válkou budou trpět jen neviní, ale kapitalisté jen přisypou peníze do svých měšců, tak jako tomu bylo před devadesáti jedna lety a potom ještě mnohokrát. Cestou je pouze svět bez kapitalistů a tím i bez válek.

Kateřina Bayerová

Pozn.

Jsem pilným čtenářem Britských listů, které považuji za jeden z ostrůvků nezávislé a investigativní žurnalistiky v ČR. K malému zamyšlení mě však přivádí určité nedostatky tohoto ostrůvku, můžu-li to tak říci. A to je praktická cenzura pozitivních zmínek o činnosti komunistů, ať již mládežnického KSM či KSČM. Kdyby takováto cenzura (třeba z obav z nařčení "z extremismu" či stranění někomu) byla uplatňována plošně, řekl bych dobře. Jenomže tato cenzura se netýká radikálních socialistů, trockistů či anarchistů, aspoň pokud vím. Týká se jen komunistů. Jakoby účelem nebylo objektivně informovat o tom, o čem se nemluví, ale posilovat levicovou část sociální demokracie se všemi odnožemi... No, čtenář ať posoudí sám. Přetiskujeme článek Kateřiny Bayerové, který byl určen výhradně pro Britské listy (nahoře) a dole to, co bylo zveřejněno. A podobný příklad najdete i v článku o bezplatné dopravě a do dalších případů z minulosti bych mohl zabrousit také... Náhoda? Záměr? Pane Kotrbo, ruku na srdce!

Zdeněk Štefek

Co vyšlo v Britských listech:

Válka - věc cti

Kateřina Bayerová

Na tento týden připadá jedno, již poněkud zapomenuté výročí. Časně ráno, na sv. Annu, 26. července 1914 byl v celém tehdejším Rakousku-Uhersku vyhlášen manifest císaře Franze Jozefa „Mým národům“. Od atentátu v Sarajevu uplynul skoro měsíc a navenek se nezdálo, že by mělo dojít k vojenskému řešení celé záležitosti, neboť Rakousko-Uhersko, Německo i Rusko se předháněli v mírových prohlášeních. Za dva dny nastala válka.

Císařská vyhláška, povolávající armádu do zbraně, byla přivítána se skutečnými rozpaky, ačkoliv někteří političtí předáci, jako třeba pozdější československý prezident Masaryk, stále nevěřili, že dojde k ozbrojenému konfliktu. Ve skutečnosti, což ale vidět nebylo, docházelo v uplynulých dnech k rozsáhlým vyjednáváním, kterými se jednotlivé státy ujišťovaly o platnosti spojeneckých smluv a o válce pochyboval málokdo, neboť ve skutečnosti již byla plánována dlouhá léta předem, s cílem přerozdělit svět, a atentát na rakouského arcivévodu se nyní jevil jako vhodná příležitost. O dva dny později již bylo všechno jasné i navenek. 28.července vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a celý válečný stroj se dal do pohybu.

Prvotní rozpaky nad začátkem války braly rychle za své. Sociálně demokratičtí předáci, kteří nejprve souhlasně prohlásili válku za nespravedlivou a sloužící pouze zájmům buržoazie, záhy obrátili a začali ve svých státech vojenské úsilí podporovat. Dopustili se tak jedné ze svých největších zrad, jež v historii vykonali na pracujících, když se dovolávali národního cítění a v souladu s představiteli jednotlivých bojujících států slibovali, že válka nebude mít dlouhého trvání a je věcí cti. Záhy se ukázalo, že skutečnost bude zřejmě jiná. Válečné úsilí postupně vyčerpávalo hospodářství všech bojujících států, zbídačovalo jejich obyvatelstvo a po statisících a milionech jej hnalo na bojiště nejen ve Francii a Rusku, ale i na Blízkém východě a v Africe.

Když válka v roce 1918 skončila, neexistoval již svět z doby před čtyřmi lety. V Rusku převzali moc bolševici, kteří naháněli strach kapitalistům tak, že ti neviděli jinou možnost, než jejich svržení vojenskou intervencí. Když zklamala tato varianta, uvrhli sovětské Rusko do mnohaleté izolace.

Zničit, nebo zastavit společenský vývoj směřující k překonání jakéhokoliv systému nelze zvenku. Přesvědčili se o tom interventi v Rusku v době občanské války. Stejně tak jej nelze zničit hospodářskou izolací, jak zjistili následně.

Je to až zvláštní, jak jedna epizoda v lidských dějinách ovlivňuje jejich další vývoj. Ty události z července 1914, na které jsem vzpomínala v úvodu, mezi ně patří. Jsou dokladem zrůdnosti systému, bezohledné honby za ziskem a nelidskosti, té nelidskosti, kterou dnes USA vydává za válku s terorismem, za válku za demokracii. Válka je přeci věcí cti.

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >