120 let od hilsneriády

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 3. 2019

Twitter

Článek byl převzatý z internetového časopisu Dav dva. Článek připomíná šovinistické běsnění, které proběhlo před 120 lety v rámci tzv. hilsneriády. Některé formulace redakce považuje za příliš nadnesné - poznámka redakce KSM.

120 let od hilsneriády dokazuje, že fanatismus je neoddělitelnou součástí české mentality

Dne 29. března 2019 uběhne 120 let od zavraždění Anežky Hrůzové. Nebýt náboženského a nacionalistického kontextu, jednalo by se o "zcela obyčejnou" vraždu kdesi na českomoravském pomezí Vysočiny, jakých za historii lidstva byly spáchány miliony a většina z nich byla zapomenuta. Tato vražda však hraje zásadní roli v genezi moderního českého nacionalismu, xenofobie, rasismu, kladného postoje ke genocidám a politickému fanatismu obecně

Z vraždy byl tenkrát v roce 1899 obviněn židovský mladík Leopold Hilsner. Tehdy čtyřiadvacetiletý Hilsner nebyl žádný výkvět svého národa ani víry. Byl to chronicky nezaměstnaný povaleč, žijící z příležitostných prací, někdy i krádeží. Většinou přespával v ubytovně pro chudé. Ani v židovské víře nebyl příliš pevný, snad prý dokonce chtěl konvertovat ke křesťanství, a i to asi byl jen projev slabosti k dobovým trendům. Vražda devatenáctileté švadleny Anežky Hrůzové, která se vracela za služby domů, byla poněkud atypická. Dotyčná nebyla okradena ani znásilněna, ale byla svlečena do naha, škrcena provazem a podřezána. Z tohoto trestného činu byl obviněn a prakticky bez řádných důkazů i odsouzen již zmíněný pobuda Leopold Hilsner. Nejen v blízkém okolí, ale prakticky po celém českém prostředí Rakouska-Uherska se rozjela nenávist vůči Židům vyprovokovaná tímto diletantsky vyšetřeným i odsouzeným trestným činem.

V tu dobu sice neexistoval internet, televize ani rozhlas, ale noviny se už tiskly velice intenzivně, a i když na jejich kupování neměl peníze každý, tak se vzájemným půjčováním a vyprávěním informace stejně dostaly i k těm nejchudším a nejodlehlejším obyvatelům starého mocnářství. Podobně jako dnes ani tehdy nepodléhal tisk jinému omezení, než respektu k mocným. Vymýšlení pateorií o židovských rituálních vraždách křesťanských panen se tehdy dostávalo na přední stránky bulváru ještě roky po samotné události. Forma tehdejších článků silně připomíná dnešní protimuslimské běsnění. Hilsner byl odsouzen za vraždu Hrůzové a navíc mu byla připsána ještě další, dřívější a nedošetřená vražda Marie Klímové. Celý proces však byl natolik diletantsky vedený, že nepřesvědčil ani soudní špičky. Nakonec byl Hilsner i na přímluvu samotného císaře odsouzen pouze za spolupodílnictví na vraždě a potrestán nikoliv hrdelním trestem, ale doživotním odnětím svobody. Odseděl si "jen" 18 let v Praze na Pankráci, načež byl těsně před koncem existence mocnářství omilostněn posledním rakousko-uherským císařem Karlem. Císař však v tu dobu vydával hromadné amnestie a propuštěn byl z vězení kde kdo. Těžko říct, zda se na sklonku existence říše vůbec o Hilsnera poslední císař nějak individuálně zajímal. Na svobodu se tedy Hilsner dostal z milosti, nikoliv zproštěním viny. Hilsner sám si vyšetřování a soud přitěžoval primitivně průhledným chronickým lhaním, což je však u osob společenského dna běžné. Soud by měl být schopen v této problematice jednat profesionálně a nikoliv pod vlivem emocí.

Celá záležitost má v českých dějinách obrovský význam ve vztahu k vývoji nacionalistických postojů. Samotná vražda evidentně nemá žádný náboženský ani národnostní kontext. Navíc bylo vyšetřování vedeno neprofesionálně a lékařská pitva byla dokonce ohodnocena jako vysloveně diletantská s opomenutím i zcela základních kroků soudní pitvy. Vražda však byla zneužita k fanatizaci českých obyvatel Rakouska natolik výrazně, že podnícený antisemitismus z tohoto procesu přispěl i k toleranci holokaustu o čtyřicet let později.

Do hilsneriády významně vstoupil i budoucí první prezident Československa Tomáš Masaryk. Mediální masáž současné České republiky nekriticky glorifikuje osobu prvního československého prezidenta, naproti tomu z pohledu i dnešní opozice již první republika nebyla tak růžová, jak nám ji vykresluje pražská propaganda. Výsledkem její politiky a ekonomické mašinerie byla ztráta třetiny obyvatelstva a rozpolcená společnost stojící proti sobě politicky i národnostně. Navzdory tomu všemu však musíme přiznat, že v případě antisemitistické propagandy založené na justicí zbabraném procesu s Leopoldem Hilsnerem, se Masaryk zachoval velice konstruktivně a čestně. Nezastával se Hilsnera z morálního hlediska, protože dobře věděl, že je to primitivní pobuda, ale dobře uchopil problematiku uměle vyprovokovaného antisemitismu. Hilsnera se v pochybném procesu zastával v bodech obvinění a snažil se o vysvětlení vykonstruovaných teorií o rituálních židovských vraždách. Napsal za tímto účelem brožuru "Nutnost revidovati process Polenský", vydanou Janem Herbenem v roce 1899. Za to byl Masaryk velice odsuzován, při volbě prezidentem mu to bylo přítěží a odnesla to značně i jeho rodina. Básník Otakar Theer o Masarykovi v souvislosti s hilsneriádou napsal: "Máme proti Masarykovi to, že v dobách pohnutých, kdy je třeba, aby národ stál co jeden muž proti nepřátelské vládě, chce on pro Žida rozštěpit celý národ, a tím jej zeslabit. Pracuje rozpínajícímu se němectvu do rukou! Máme proti němu dále to, že tvrdí: Já musím míti pravdu, byť i to, co tvrdím, pravda nebyla, na mě české krve by se Hilsner nedořezal." Vrcholem běsnění nenávistného davu českých antisemitů bylo hromadné útočení studentů pražské Karlovy Univerzity (tehdy Univerzita Karlo-Ferdinandova) na Masaryka a jeho rodinu. Nejprve šlo o veřejné zostuzování, vypískávání na přednáškách a demonstrace na ulicích, později došlo dokonce k fyzickým útokům, kterých se dočkala Masarykova manželka i dcera Alice, která navíc musela z tohoto důvodu přestoupit z lékařské fakulty na právnickou po té, co ji studenti Karlovy Univerzity zbili. Výmluvná je citace slov Masarykovy dcery Alice: "Přesvědčila jsem se, že Češi dovedou být dobrými přáteli, dovedou se obětovat. Ale jako nepřítel je Čech strašný. Nestačí mu protivníka odzbrojit, bojovat důvodem proti důvodu, důkazem proti důkazu, to ne, on chce protivníka zničit, přivést ho o chleba."

Zatímco rakouskou státní mocí byl Masaryk považován za českého nacionalistu (například explicitní vyjádření na kameru od poslední rakousko-uherské císařovny a české královny Zity v dokumentu "Poslední Habsburk na českém trůně"), tak v českém prostředí byl Masaryk obviňován ze spojenectví s Němci a Židy. To se projevilo i konspirativními teoriemi o jeho židovském a německém původu, kterým nahrával fakt, že se narodil již sedm měsíců po svatbě svých rodičů. Za jeho možného genetického otce byl dokonce označován sám rakouský císař František Josef I. Zatímco excísařovna Zita uvádí, že Masaryk pobýval v emigraci proto, aby mohl neomezeně štvát proti Rakousku-Uhersku, tak z dochovaných vyjádření nejen Masaryka, ale i dcery Alice vyplývá, že to bylo lynčování českými studenty, kvůli kterému byla Masarykova rodina na pokraji rozhodnutí o emigraci do USA.

Tento článek však není o Masarykovi a dokonce ani o jinak zcela bezvýznamných postavičkách Hrůzové a Hilsnera. Tento článek je o mimořádně vysoké fanatičnosti českého národa. Hilsneriáda, jejíž 120 výročí si letos připomínáme, je jen jeden z mnoha případů českého fanatismu, který lze zapálit neskutečně snadno a rychle. Studenti nejen Karlovy Univerzity jsou po staletí fyzickým nástrojem a nebojme se říct, že přímo žoldáky propagandy a slouží k ubití čehokoliv a kdekoliv. Hilsneriáda není ani prvním ani posledním takovým případem. V patnáctém století byl politický fanatismus pražských studentů i mistrů obrácený proti reformacím tak velký, že to dokonce vedlo u představitelů reformace k odporu k institucionálnímu vzdělání (typicky například postoj Chelčického proti scholastikům). Školy byly tehdy reformátory považovány za zdroj reakce a nástroje vládnoucích složek. Jak podobné dnešní situaci v posthavloidním Česku. Je smutné, že jsme se za pět set let nikam neposunuli. I dnes jsou studenti zneužíváni k politickým účelům. Takzvaná apolitičnost škol je ve skutečnosti jen kulantním názvem pro zákaz opozičních názorů v jinak havloidní demagogií tvrdě poznamenaném českém školství.

Od dob hilsneriády se problematika nacionalistického i politického extremismu stala značně nepřehlednou a komplikovanou. Máme za sebou vznik národnostních států, zkušenost s fašismem a nacismem, bipolární a pak unipolární svět, nové trendy nacionalisticky motivovaných politických extremismů nyní směřovaných zejména proti muslimům a šířeji i proti obyvatelům postkoloniálních oblastí obecně. Současný studentský antikomunismus postrádající i ty nejmenší náznaky konstruktivního myšlení nese známky stejného rukopisu, jako před stoletím hilsneriádou živený antisemitismus. Brožura, kterou Masaryk napsal k případu Hilsnera, by nejspíš dnes byla havloidními aktivisty označena za produkt kulturního neomarxismu. Případ hilsneriády ukazuje, že dnešní politický fanatismus nejen mezi studenty, rozhodně není produktem nějaké nedávné společenské změny. Je to bohužel jev v českých zemích po staletí trvalý. Je to něco, s čím se musíme teprve naučit pracovat a pochopením podstaty to změnit.

CMU

• < Předchozí
• Další >