Práci! Práci!

Podrobnosti

Vytvořeno 31. 3. 2006

Twitter

Nezaměstnanost se, pro mnohé kupodivu, nevyskytuje pouze v zemích třetího světa, ale také v úspěšných “vyspělých demokratických státech”. Pro liberály je tento jev vlastně správný, určitá nezaměstnanost znamená zdravé prostředí pro konkurenci, tlak na zlepšování pracovních výkonů zaměstnanců, zároveň tlak na snižování mezd (když se ti mzda nelíbí, za dveřmi je deset dalších), tudíž i růst zisků společností.

Jenomže i největší liberálové chápou, že pokud nebudou mít lidé určitou životní úroveň, tedy pokud nebude mít určitý počet lidí zajištěn příjem, nebude mít kdo kupovat zboží, od platební neschopnosti jednotlivců dochází k platební neschopnosti podniků, k propouštění atd. a koloběh se prohlubuje. Navíc, podniky nebudou zboží udávat nějak zvlášť pod cenou, takže dojde a dochází k paradoxní situaci, že zatímco určitá část lidí např. hladoví, výrobci potravin likvidují přebytky, jak to probíhalo ve třicátých letech během velké krize, či jak to probíhá nyní ve vztahu Sever x Jih.
Na přelomu tisíciletí byla na světě téměř miliarda nezaměstnaných, což znamená, že míra nezaměstnanosti je 30%, přitom v 26 nejvyspělejších zemích světa je to 35 milionů lidí (tzv. v zemích OECD). Velkou část nezaměstnaných tvoří přitom absolventi škol. Jen v ČR je na úřadech práce (před ukončením školního roku) registrováno skoro 70 000 absolventů škol všech stupňů vzdělání a mladistvých. Na celkové nezaměstnanosti se tak podílejí 12,7 %. Celkově se nezaměstnanost absolventů škol i učilišť se v posledních letech zvyšuje. Největší problémy s uplatněním na trhu práce mají absolventi učebních oborů. Ti se podíleli na celkové nezaměstnanosti loni v září 35,8 %. Výrazně ohroženou skupinou zejména absolventi do 20 let.
Problematika nezaměstnanosti mladých lidí je velmi aktuální i v zemích EU. U mladých do 25 let byla v roce 1998 více než 30% míra nezaměstnanosti ve Španělsku, Itálii a Řecku, přičemž s 38,8 % vede Španělsko. Téměř 30 až 20 % mladých je bez práce ve Francii, Finsku, Belgii a Švédsku, dále 20 až 10 % mladých je nezaměstnaných v Irsku, Portugalsku, Británii, SRN, méně než 10 % mladých nezaměstnaných je jen v Lucembursku, Nizozemsku a Dánsku. Průměr EU pak je 21 %. Za těmito čísly je však třeba vidět statisíce a milióny mladých lidí bez práce a bez budoucnosti. Evropský průměr prakticky znamená, že bez práce či možnosti vyučit se nějakému povolání je každý pátý mladý obyvatel nebo absolvent školy v Evropské unii. Poslední květnové údaje z roku 2000 o EU uvádějí též oficiální celkovou míru nezaměstnanosti, která v EU činí 8,5%. Ve Španělsku je to však 14,3%, v Itálii 10,7, Francii 9,8, Finsku 9,5, Belgii 8,4, Německu 8,4, Švédsku 6,1, Irsku 4,7, Dánsku 4,7, Portugalsku 4,5, Rakousku 3,2, Nizozemsku 3,0 a Lucembursku 2,2%.
Na druhou stranu pracuje v zemích Třetího světa více než 300 milionů dětských a 50 milionů dospělých otroků… O prohlubující se bídě psát nebudu, ale do vytvoření celkového obrazu dnešní společnosti to také patří.
Navíc dochází po rozpadu východního bloku k postupnému omezování sociálních práv. Sám jsem mohl vidět při své návštěvě v Belgii, jak ve skutečnosti funguje “západní demokracie” v otázce práva na práci. Brusel byl doslova zacpán auty. Myslel jsem si, že by to mohl být znak “vyspělosti”, když každý může jezdit do práce autem. Pominu ekologické aspekty znečišťování automobilismem a možné posílení městské dopravy. Ve skutečnosti je tento automobilový ruch svědkem restrikčních sociálních opatření, která jsou zaváděna v celé Evropské unii. Nemáte-li totiž práci, jste povinen přijmout práci i v takové vzdálenosti, kdy celková doba dojíždění a pracovní činnosti nepřekročí 12 hodin. Tzn. např. každý den 2 hodiny dojíždění do práce a 2 hodiny dojíždění z práce! Navíc jste povinen přijmout jakoukoliv práci, jakýkoliv kurz, jinak se Vás sociální systém a podpora týkat nebude… To se to pak chlubí celkem podprůměrnými (v EU) mírami nezaměstnanosti! Za těmito čísly se však skrývá tisíce odíraných a volného času, vlastní identity zbavovaných lidí práce!
Dnes mezi recepty na nezaměstnanost i “levice” často nabízí takovéto zaručené recepty: nastartovat ekonomiku (ale západní Evropa přece ekonomiku nastartovala, ne?), vytvořit podmínky pro podnikatele, zóny atd. Jenomže celosvětově tento systém snižuje každoročně svůj růstový hospodářský koeficient, blíží se mílovými kroky ke svým výkonnostním hranicím, monopoly jsou v situaci postupného snižování zisku. Drobný český podnikatel, byť ze zlatými českými ručičkami, to asi nezachrání. Montážní linky zahraničních nadnárodních gigantů, které jsou tak opěvované, sice dají na čas práci i tisícům lidí, ale z jejich zisků nebude do společnosti investováno nic. Až se naskytne levnější pracovní síla, lepší podmínky, přestěhují se o kus dále a nezaměstnaným zůstanou opět jen oči pro pláč.
Jako další recepty si vymysleli nástroje ke ždímání pracujících – požadavky mobility, kooperativity, přizpůsobování. Podle nich by byl ideální zaměstnanec bez stálého úvazku, který by se stěhoval za prací tam, kde by byl potřeba, nabiflovat a přeškolil by se na to, co by zrovna kdo potřeboval. Samozřejmě, tyto potřeby by se řídily principem maximalizace zisku podniků, ničím jiným.
Trend zvyšování produktivity, automatizace a rozvoj vědy a techniky znamená též snižování počtu potřebných lidí pro zajištění celkového chodu společnosti. Podle Martina a Schumanna bude v roce 2050 pracovně potřebných na světě 20% lidí. Výroba, služby, vše bude zajištěno. Co bude ale dělat zbývajících 80% lidí? Co s nimi udělá kapitalistický systém? Jaké řešení nabídne? To už není otázka nějaké nové výrobní linky pro 5000 lidí, to je systémový problém. Když se i k tomu připočtete ještě zvyšování důchodové hranice, je to katastrofa…
Pro komunistu je východisko z této krize mnohem jasnější než pro pravicové, ale i mnohé levicové “jediné moudré”.
1. Snižování pracovní doby
Pracovní doba byla v minulém století 12 hodin denně. Postupně došlo vlivem růstu produktivity práce a tlaku dělnického hnutí ke zkracování pracovní doby nejprve na 10, poté na 8 hodin denně, tj. na 40 hodin týdně. Podle některých průzkumů byla produktivita práce již v 80-tých letech dost vysoká na další snížení pracovní doby. Požadavek 35 hodinové pracovní doby při zachování reálné mzdy je tudíž reálný a nutný. Vaší otázkou bude jistě to, jak zajistit, aby zaměstnavatelé nepřinutili zaměstnance k delší pracovní době, jak zajistit stejnou výši mzdy, jak zajistit, aby se zkrácením doby nepoložily malé soukromé firmy. Určitě se také zeptáte, zda se má pracovní doba měnit postupně či skokem. Bylo by toho dost na samostatný článek... KSČM navrhovala snižování pracovní doby postupně, v průběhu několika let, přičemž každý rok by se zkracovala o 1/4 hodiny /den, a předložila i vlastní návrh zákoníku práce. Navrhovala, aby se tato zkrácená pracovní doba začala zavádět u nejprve u velkých podniků. Zkušenosti z Francie však ukazují, že postupné zavádění této pracovní doby naráží v kapitalistickém systému na značné rozpory, dokonce i v řadách zaměstnanců, kteří tento požadavek často cítí jako útok na svou peněženku. Perspektivou však zůstává postupné zkracování pracovní doby tak na 1 – 2 hodiny denně, kdy práce již nebude životní nutností k zajištění obživy, ale prostředek k zdokonalování, rozšiřování obzorů atd.
2. Daňový systém
Je třeba změnit daňový systém tak, aby neznevýhodňoval obrovskou masu lidí práce na úkor úzké elity zbohatlíků. Současný daňový systém totiž tuneluje prosté občany a znamená rozevírání nůžek mezi většinou těch chudších a menšinou bohatších. Daňová zátěž musí být přesunuta z daní nepřímých na daně přímé. To znamená, že by měla být snížena např. daň spotřební (zejména benzín, kde tvoří většinu ceny a EU požaduje další zvýšení…, u alkoholu a cigaret by se dala změnit na daň zdravotní), daň z přidané hodnoty (DPH, KSČM ve volebním programu požadovala zrušení DPH u potravin) a zvýšena daň z příjmu (progresivně, tzn. že např. pro příjmy nad 50000,- měsíčně by byla mnohem větší než dnes), zavedena daň z neproduktivně užívaného majetku např. nad 10 milionů Kč (to by mělo sloužit jako stimul, aby se zisky reinvestovaly do nových technologií a inovací) a z luxusního zboží. Daňově preferovat zaměstnávání mladých absolventů, mladé rodiny, ale i investice do vzdělávání, vědy a výzkumu, plnohodnotného trávení volného času atd.
3. Vyřešit fenomén reklamy
Reklama dnes vládne světem. V zuřivém konkurenčním světě nevítězí lepší výrobek, ale výrobek, který má lepší reklamu (viz. např. operační systémy a počítače, ale i prací prášky atd.). V roce 1992 šlo na reklamu z rozpočtu evropských podniků 330,5 mld. franků investovaných do tisku, rozhlasu a TV. V USA to bylo 406,7 mld. franků (O. Toscani: Reklama je navoněná zdechlina). V roce 1997 bylo třeba na Slovensku vynaloženo na reklamu 5,1 mld. SK (K. Ondriaš podle Národní obrody 21. 1. 1998). Kolik moderních škol, klubů, nových léků, nemocnic, úprav životního prostředí by bylo možné za ty peníze postavit!
V současnosti tvoří skutečná cena výrobku asi jen 28% prodejní ceny. Stále se zvyšuje podíl marketingu, včetně reklamy. Pokud by neexistovala reklama, bylo by tedy zboží o 72% lacinější (průměrně). To znamená, že by nám stačilo pracovat jen 12 hodin týdně, abychom si zachovali svůj nynější standard! Když zavedeme místo reklamy objektivní srovnávací testy výrobků, které by uskutečňoval státní zkušební ústav a které by ukázaly, který výrobek je lepší, nějakou tu částku na zveřejňování výsledků, tak by stačilo, kdybychom chodili do práce buď jen 2 dny v týdnu nebo kdybychom měli sníženou pracovní dobu… Jenomže reklama je pilířem kapitalistického systému, nástrojem k ovládání mas…
4. Práce je dost!
Pokud se podíváme kolem sebe, zjistíme, že práce je skutečně dost. Chybí byty, je třeba nových vědeckých objevů, tady chybí železnice, potřebujeme nové zdroje energie, zajistit potravu pro 6 miliard, odstranit negramotnost, zabezpečit všestrannou lékařskou péči, nedopustit pustošení planety (ekologie je velká rezerva vázání pracovních sil) atd. Je tu spousta příležitostí nejen pro veřejně prospěšné práce, ale pro všechny obory. Třetí svět potřebuje solidární pomoc. Nejen lékaře, které obětavě dodává Kuba, ale i inženýry, vědce atd. Každý zmařený lidský mozek, utlučený stupiditou kapitalismu, znamená hřebík do rakve ne kapitalismu, ale možná i hřebík do rakve lidské civilizace.
Říkáte si, práce je dost, ale kdo ji zaplatí? Problémem není nedostatek zdrojů. Světová ekonomika již nyní produkuje přes 110% světové potřeby. Problém je v přerozdělování. Ale to už je opět na jiný článek.
Bodů bych mohl napsat více, ale budu končit a závěrem bych chtěl dodat, že práce nesmí být vnímána jako pouhý prostředek k zajištění existence. “Práce přece šlechtí člověka”. Práce člověka stvořila a odlišila ho od zvířat. A proto (“a teď to doufám nepřeženu”) Práci čest!

Zdeněk Štefek,

z archivu diskusí 2000 

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >