Letos se v den. sv. Valentýna věnujme novému, marxistickému, pohledu na lásku, romantiku a sex

Podrobnosti

Vytvořeno 28. 2. 2023

Twitter

Sarah Jaffeová ve svém fejetenu provádí zajímavý pokus aplikovat pohledy koncepce Bedřicha Engelse a Antonia Gramsciho na dnešní mezilidské vztahy. Je jisté, že dnešní napínání milostných vztahů a sexuality, na jedné straně extremizace a na druhou relativizace, rušení rozdílů je pole pro marxistické zkoumání ve vztahu k ostatním sférám lidského života a společenského boje. Kapitalismus bezpochyby vstupuje do těchto transformacím a vedle Engelsova pojetí dlouhodobé evoluce rodiny ve vztahu k vlastnickým a třídním vztahům, Gramsciho studiu fordismu, můžeme mluvit o pronikání komercionalizace a fetišového charakteru společenských kapitalistických vztahů, jak je studoval Karel Marx (lidské vztahy nahrazené vztahem k věcem nebo symbolům), odcizení a reprodukce celých společenských tříd. Významný příspěvek k studiu sexuálních vztahů během Říjnové revoluce měla také bolševička Alexandra Kollontajová. Tím vším se samozřejmě studium neukončuje, protože vedle progresivní evoluce tu máme akutní příznaky kapitalistické krize a podřizování lidských vztahů zájmům ziskovosti kapitálu v rozsahu, které byly před sto a více lety neznámé. Výsledkem jsou ony morbidní projevy, které autorka správně cituje z Gramsciho a které vidíme na každém kroku: "Krize spočívá právě v tom, že staré umírá a nové se nemůže narodit; v tomto mezivládí se objevuje velké množství morbidních příznaků"

Italský komunista Antonio Gramsci byl v posledních letech poměrně často citován v souvislosti s našimi různými politickými katastrofami od Trumpa přes Covid-19 až po kolaps klimatu a zdánlivou neschopnost politického centra vzdorovat čemukoliv z výše uvedeného. Nejslavnější věta z jeho Vězeňských zápisníků, napsaná v letech 1929 až 1935 jako politický vězeň Mussoliniho režimu, je pravděpodobně: „Krize spočívá právě v tom, že staré umírá a nové se nemůže narodit; v tomto mezivládí se objevuje velké množství morbidních příznaků.“ Někdy se to volněji překládá jako „Starý svět umírá a nové se nemůže narodit; nyní je doba zrůd“.

Je jistě příhodné pomyslet na to, co by Gramsci psal z fašistického vězení v dnešním politickém klimatu. Ale je také pravda, že jsme v jiném druhu mezivládí, v mezivládí romantiky, sexuality a samotného pohlaví. A toto přichází se svou vlastní sadou morbidních příznaků, jak může dosvědčit každý, kdo v poslední době zkusil randění. Seznamovací aplikace jsou mor, každý týden se zdá, že se objevuje nový termín pro špatné chování („ghosting“ [nenadálé ukončení komunikace s druhou osobou], „breadcrumbing“ [vzbuzování falešných nadějí], cokoliv), práce si žádá stále více našeho času, stále méně zbývá na lásku a neustále destabilizovaná ekonomika nás nechává znepokojené a vystresované, i když náhodou máme stabilní práci. Potraty jsou teď v obrovském kusu země nelegální a homofobní a na vzestupu je transfobní násilí – nemluvě o aktuálních zákazech zdravotní péče a léčiv pro trans-osoby. A i když se dostanete do páru a chcete mít děti, naše země stále nemá přesně žádnou podporu pro pracující rodiče. Materiální základ, na kterém jste si mohli myslet, že budete schopni vybudovat život, se rozpadá.

Jestli se v této chvíli můžeme od marxistů něco naučit, tak to, že na materiálních okolnostech záleží - dokonce i když jde o romantiku. Gramsci zrovna ve své vězeňské cele neseděl a nepředhazoval rady ohledně vztahů - snažil se analyzovat svět, který ho zavřel, kapitalistický systém, který se snažil svrhnout, a jeho dopady na lidský život. Ale ve spisu „Americanism and Fordism“, jednom z mnoha kousků shromážděných v nejčastěji vydávaném anglickém překladu oněch vězeňských zápisníků, obrátil svůj pohled k sexualitě a vztahům, aby vysvětlil, jak byly tyto vztahy vytvářeny a vynucovány průmyslovým kapitalismem.

V tom vycházel z knihy The Origin of the Family, Private Property and the State (B. Engels: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu; pozn. překl.), kterou o půl století dříve vydal Marxův nejlepší přítel, redaktor a častý spoluautor Bedřich Engels. Engels měl sám poněkud nekonvenční romantický život. Navenek si udržoval svůj měšťácký životní styl, ale nikdy se neoženil a místo toho tajně žil se svou dělnickou milenkou Mary Burnsovou (irskou radikálkou, která hluboce ovlivnila jeho práci) a poté, co Mary zemřela, s její sestrou Lizzie. V této knize vycházel z poznámek, které po sobě zanechal Marx, a pokusil se napsat historickou materialistickou kritiku viktoriánské rodiny - ultrapatriarchální domácnosti určené k upevňování a předávání bohatství a policejního chování žen, nebo jinými slovy těsněji kontrolovanou verzi nejužšího kruhu rodiny, již stále máme.

Gramsci i Engels poukazují na to (druhý značně obšírně), že rodinná forma, kterou byli vychováváni k tomu, aby ji považovali za normální, byla ve skutečnosti nedávným vynálezem, vytvořeným s určitou mírou donucení a zformovaným do „obecného rozumu“ (common sense, obecné nazírání; pozn. překl.), což je termín, který Gramsci používal pro druhy lidových přesvědčení, jež utvářejí náš svět, i když se mýlí. (Bral ji jako protipól vůči „zdravému rozumu“- good sense, přesnějšímu pochopení sil, které ve světě hrají.) Heterosexualita, tak jak existovala za života obou mužů, byla zvláštním konstruktem průmyslového kapitalismu, který měl vyhovovat spíše potřebám zaměstnavatelů v továrnách, než aby dělal lidi šťastnými. Manželka doma vařila, uklízela a pečovala, posílala dělníky do továrny lépe odpočaté a připravené na další pracovní den. Taková „reprodukční práce“, jak o desítky let později poznamenalo hnutí Mzdy za práci v domácnosti, umožňuje práci manželů (mužů).

Století existující marxistky-feministky toto chápání zabudovaly do teorií o domácích pracích, pečující práci, duševní práci a mnoha dalších. Často byly součástí sociálních hnutí požadujících radikální změny zákona, aby se přizpůsobily diametrálně odlišnému chápání lásky, manželství a pohlaví, vědomy si toho, že způsoby, jakými můžeme být a budovat společné životy, mají skutečný vliv na naše materiální blaho. A naše materiální blaho má zase hodně společného s tím, jak dobré mohou být naše vztahy (romantické či jiné). V tom, myslím, je něco, co se dá z těchto dvou spisovatelů vyčíst, co by nám mohlo pomoci zorientovat se v této chvíli a představit si lepší rámec pro lásku než ten, jenž nám byl předán od patriarchů minulosti.

Důvod, proč jsem se letos na Valentýna vrátila k Engelsovi a Gramscimu, je ten, že i když je tento svátek, stejně jako nejužší kruh rodiny, konstruktem určitého druhu kapitalismu, je to roční období, kdy je romantika nevyhnutelná, a přesto mnozí z nás nakonec mají pocit, že to dělají špatně. V této chvíli, kdy je více možností, jak by mohly vztahy nabýt podoby než kdy předtím, kdy se stále méně a méně lidí rozhoduje pro formu úzkého kruhu rodiny, zejména mezi dělnickou třídou, je stále dost společenského tlaku na to žít v páru. Stačí se podívat na stále zběsilejší žánr romantické reality TV (jeden můj kamarád označil anglický Love Island (Ostrov lásky) za „Heterosexuální gulag“, a nemýlí se).

I když pro naprosto přesnou historii vývoje moderní rodiny bych Engelse číst nedoporučovala, tak to, co dělá, je, že spojuje párovou formu a úlohy pohlaví s vývojem v ekonomice. Jinými slovy, forma páru, o které se nám říká, že je to přirozený způsob, jak zažít lásku skutečně vyvinutou s cílem upevnit bohatství a rozvinutou spolu s institucí soukromého vlastnictví. (Pro moderní a brilantní expanzi na toto téma doporučuji Melindu Cooperovou.)

Engels čerpal z antropologického výzkumu mezi Haudenosaunee (Irokézy) v Severní Americe, a povšiml si, že viktoriánská rodina je jen jednou z mnoha možností a že moderní rodina jako by prošla uzavřením, které upevňuje kontrolu v rukou patriarchy. Původ monogamie, píše, měl jen velmi málo společného se „sexuální láskou jednotlivce v moderním slova smyslu“; většina mužů skutečně neměla v úmyslu zůstat věrná, pouze zachovat věrnost svých manželek. Monogamie nebyla v žádném případě nejvyšší formou lásky, ale spíše formou antagonismu. Koneckonců, pokud by to byla pouze otázka evoluce, žertoval Engels, „pak palma (vítězství) patří tasemnici, která nese kompletní mužský a ženský sexuální aparát v každém ze svých 50 až 200 článků a stráví celý svůj život oplodňováním v každém ze svých článků.“

Spíše než přirozeností, tvrdil Engels, se monogamie utvářela na základě ekonomických podmínek: potřeby předávat majetek. To znamenalo, že pracující třídy měly ve skutečnosti lepší příležitost najít skutečnou lásku, podle jeho názoru, protože neměly žádný majetek, který by mohly předávat. Takže přirozeně pracující třídy, aby udržely pořádek, musely být přivedeny do této podoby rodiny.

Vstupuje Henry Ford a Gramsciho postoj k němu.

Gramsci, stejně jako Engels, považoval sex za téma hodné zkoumání a zajímal se především o pokusy kontrolovat a využívat jeho moc. Nebylo to jen puritánství, napsal, co způsobilo, že se Ford tak zajímal o sexuální život svých dělníků, že do jejich domovů poslal inspektory, aby se ujistili, že jsou správně heterosexuálně spojeni. Gramsci napsal, že čím dál racionalizovanější taylorizované tovární práce vyžadovaly „přísnou disciplínu sexuálních instinktů“ a „regulaci a stabilitu sexuálních vztahů“. Ford byl ochoten platit vyšší mzdy, ale musel zajistit, aby dělníci neutratili své peníze navíc za chlast a ženy. Spíše, jak se zdálo, by měli tyto peníze vkládat do majetku, který by mohli předávat prostřednictvím svých rodin.

Na tomto místě bychom asi měli poznamenat, že Gramsci měl na tyto otázky poněkud prudérní názor - Fordovy metody tak úplně neschvaloval. Jistě, na rozdíl od Engelse nepsal nadšeně o potřebě osvobodit lásku od požadavků průmyslového kapitálu. Ale i on měl jasno: „nová industrializace chce monogamii“, protože „povznesení vášně nelze skloubit s načasovanými pohyby produktivních pohybů spojených s nejdokonalejší automatizací“. Pro dělnickou třídu, jak zdůrazňují Engels i Gramsci, je svoboda pouze svobodou prodávat svůj čas za mzdu; svoboda, pokud jde o vztahy a manželství, se řídí stejnou logikou. Občanské právo, napsal Engels, by mohlo mít za to, že manželství je svobodná smlouva mezi muži a ženami, ale realita je stejně nerovná jako vztah mezi zaměstnankyní a jejím zaměstnavatelem. To platí dodnes: ženy stále vydělávají méně peněz a během pandemie jsme viděli velké množství žen, které odcházely z pracovního procesu kvůli pečovatelským povinnostem. A hnutí #MeToo nám připomíná nerovnou hrozbu, které čelí ženy, které by mohly chtít mít vztahy, romantické či jiné, s muži.

Obecný rozum říká, že jsme si teď všichni rovni; zdravý rozum, zahrnuje i skutečnost stávajících mocenských vztahů.

Řešením, napsal Engels (a po něm jej odrážely generace liberálních a radikálních feministek), je „odstraňte ekonomické úvahy, které dnes nutí ženy podřizovat se obvyklé neloajálnosti mužů, a dáte ženám stejné postavení jako mužům.“ Samozřejmě měl na mysli úplný komunismus, ale zajímal se také o „nekonvenční pohlavní styk mezi pohlavími“ a konec toho, co bychom dnes mohli nazvat promiskuitou.

Stojí za zmínku, že tyto vztahy nejsou popsány podle pohlavní podvojnosti, protože to lidé poznali v Engelsově době, ale spíše to, že tyto vztahy jsou to, co vytvořilo naše představy o mužích a ženách na prvním místě. Materiální okolnosti vedly k rozdělení lidí podle údajně biologických linií s cílem kontrolovat reprodukci a vybudovaly celou horu zdravého rozumu o pohlaví na vrcholu tohoto zdánlivě jednoduchého rozdělení.

Ale stejně jako se hroutí materiální vztahy, které podporovaly a vynucovaly binární pohlaví, hroutí se i binární pohlaví a sexualita. Bez zaměstnání, ze kterého se vyplácí rodinná mzda, jsou ženy tlačeny na pracoviště; když se tato soustava tektonických desek posune, posune se i vše, co na ní stojí. Rodina v nejužším slova smyslu se mohla zdát jako slušný obchod, za který by se daly vyměnit jiné formy svobody, když její příslib ekonomické stability vydrží, ale když tato stabilita pomine, oběti, které nejužší rodina vyžaduje, už nevypadají nijak zvlášť atraktivně. Tedy ani binární pohlaví.

Tím nechci říci, že stoupenci mocenských vztahů, kteří vybudovali tyto pohlavní vztahy a sexualitu, neudělají vše, co je v jejich silách, aby se pokusili tyto hierarchie udržet. Hora seznamovacích pořadů je v tomto případě pravděpodobně tím nejmírnějším pokusem o udržení toho, co Gramsci nazval „hegemonií“. Školský učenec a organizátor Eleni Schirmer vysvětluje svůj koncept takto: „nepřetržité uspořádání kousků světa – myšlenek, obrazů, jazyka, kultury, politiky, hudby, sexuálních norem, všeho – takovým způsobem, že stvrzují stávající mocenské vztahy.“ Jsou to seznamovací pořady, ale také zákazy trans dětí ve sportu, útoky na trans zdravotní péči, panika z přetahování. Je to převrácení Roe vs. Wade, hrozba zrušení soudních rozhodnutí, která potvrzují homosexuální sňatky. Je to násilí vůči trans lidem za to, že prostě existují. Je to vykreslení všeho mimo monogamní, manželskou heterosexualitu jako hrozby, i když to, co nejvíce podkopává manželství, nejsou radikální queers (výraz pro všechny osoby, jež nejsou heterosexuální; pozn. překl.), ale (bohužel) mizerná ekonomika.

Realita je taková, že i kdyby většina pracujících lidí chtěla žít v takové rodině, o které nám pravicové křídlo říká, že je ta správná, nemůžeme si to dovolit.

Slyším, jak říkáte: „Ale Sáro, slíbila jsi nám rady ohledně randění. Co nás tohle všechno učí o dnešních vztazích?“ Kromě toho, že vzestup práce z domova po covidu s sebou přinesl návrat zaměstnavatelů, kteří nám čmuchají v domovech, jsme dnes na hodinách kapitalismu rozhodně v jiném bodě. Nacházíme se ve zřetelném mezivládí, vylézáme zpod tíhy povinné heterosexuality a zkoumáme nejrůznější způsoby života a lásky. A přesto jsme pořád hodně času nešťastní a osamělí.

V současné době nemáme stejné vztahy ekonomické nerovnosti jako v Engelsově době (a v některých ohledech se to ještě zhoršilo). Nebylo zlepšením dělat častějšími živiteli rodiny ženy, ničit tradičně mužské formy zaměstnání, dělat dříve zajištěné formy práce nejistějšími a přitom stále dodržovat pracovní týden určený pro onoho Fordova dělníka s manželkou doma. To ale neznamená, že chceme jít zpět, ani by to nemělo znamenat, že by měly být proklínány tradiční ženy a incely (incels - anglický výraz pro osoby v nedobrovolném celibátu; pozn. překl.). Skutečnost, že se lidem podařilo zachránit z pádu starého režimu nové formy radosti, lásky a intimity (a vždy experimentovali zevnitř, jak nám připomíná Saidiya Hartmanová), je zázrak vzhledem k tomu, s čím vším se potýkáme.

Náš boj s láskou je hluboce politický. Pokud stará průmyslová pracovní síla chtěla monogamii, neoliberalismus (i ve své zombie fázi) nás chce mít samotné a neustále nás zahlcuje možnostmi. Nejistota bydlení nutí lidi ke společnému soužití a zároveň je povzbuzuje, aby zůstali, když jdou věci do háje (a stejně tak zdravotní pojištění založené na zaměstnavatelích), ale stagnující mzdy a rostoucí náklady znamenají zvýšený tlak na ty samé vztahy. Není náhodou, že seznamovací aplikace a aplikace pro časově omezenou (příležitostnou) práci vznikly společně a používají podobná rozhraní a nástroje, abychom se udrželi, a pořád doufají, že bude něco lepšího, co se dá odklepnout. Seznamovací aplikace jsou činností krátkodobé příležitostné romantiky, kde jsme jak dělník, tak produkt. Dovednosti a životní styl dnešního do sítě zamotaného pracovníka, který skáče po práci (z jednoho zaměstnání do druhého), v ekonomice s nízkými nebo středními mzdami, jsou pro zdravé vztahy kolosálně nevhodné.

Stará forma umírá, ale její smrtelné křeče přetrvávají a ty morbidní symptomy jsou všude. Heterosexualita je rozbitá, ale jen se z ní vykroutit není vlastně možnost, protože napětí ve vztazích je všude - existují i pro podivné páry a trojice a příležitostné zálety. Navzdory tomu, co by nám vnutily transfobní feministky, to prostě není chyba všech mužů - násilí kapitalistického světa má mnoho podob a měnící se mocenské vztahy znamenají, že ženy mají nové příležitosti, včetně příležitostí nových, být samy brutální. Engels má možná pravdu, že plná svoboda vztahů založená na „vzájemné zálibě“ bude možná až po zrušení kapitalistických majetkových vztahů, ale to není právě nápomocné pro ty z nás, kteří jsou právě teď osamělí.

V mezivládí je randění na nic a ani já, ani dvojice mrtvých komunistických myslitelů to za vás nespraví, ale dobrým výchozím bodem je uvědomit si, že věci nebyly vždy takové, jaké jsou. Mohou se změnit, pokud se zorganizujeme, abychom je změnili — abychom zlepšili naše pracovní podmínky, ale také abychom ochránili trans děti a čas přitáhnout děti ke čtení a přístup k potratům a všechno, co nám umožní nahlédnout, jak může vypadat svoboda.

Kdo ví, třeba cestou někoho potkáte.

https://portside.org/2023-02-14/valentines-day-lets-look-marxists-reimagine-love-romance-and-sex

vydal Portside (https://portside.org ) 14. února (v den sv. Valentýna) 2023

Autor: Sarah Jaffeová 13. února 2023 pův. pro In These Times (https://inthesetimes.com )

Sarah Jaffe(-ová) je členka Type Media Center, spolumoderátorka (s Michelle Chenovou) podcastu Belabored (Zmlácení) časopisu Dissent a sloupkařka časopisu The Progressive (https://progressive.org ). Krom jiného je autorkou knihy Necessary Trouble: Americans in Revolt, (Nutný problém: Američané v revoltě), popsané coby „nejpůsobivější společenský a politický portrét naší doby“ (historik Robin D.G. Kelley).

Překlad VS

P.S. Tímto děkuji za pomoc při překladu a vysvětlení pojmů common sense a good sense; nebudu jmenovat, od ví.

• < Předchozí
• Další >