85. výročí vzniku KSČ

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 5. 2006

Twitter

Současná Komunistická strana Čech a Moravy vznikla v roce 1990 rozdělením bývalé KSČ na dvě části, českou a slovenskou, která se následně opět přejmenovala a ztratila zcela komunistický charakter. Dnešní slovenská KSS je již stranou zcela novou, opětně od základu zformovanou. Naopak, KSČM se nikdy nevzdala symbolického označení „komunistická“ ve svém názvu, které jasně a jednoznačně určuje náš společný cíl, beztřídní společnost. Právě proto si, i přes všechny potíže a zuřivé a nenávistné útoky našich oponentů, zachovala masovost a organizační strukturu.

Je samozřejmě neodmyslitelně spojena se svou předchůdkyní, jejíž větší část členské základny převzala. Převzala tím samozřejmě i její historickou odpovědnost za osud dělnické třídy a vůbec všech pracujících v naší zemi. Ale podívejme se nejprve do historie, jak to všechno začalo.
Dělnické hnutí se v našich zemích, podobně jako v celém Rakousku-Uhersku, ke konci 19. století začalo politicky organizovat. Vznikala sociální demokracie, nejprve jen jako hnutí, později i jako samostatná politická strana, která se hlásila k II. Internacionále. Její hlavní náplní byl boj za základní politická práva jako právo shromažďovací, volební, právo na omezenou osmihodinovou pracovní dobu. Té bylo nakonec dosaženo i u nás až na počátku 20. století. Sociální demokracie však nakonec přesto, že se stala vládnoucí stranou ve většině evropských zemí, nedokázala zabránit vypuknutí první světové války. Dá se říci, že se výše uvedenými tématy či takto omezenou náplní své činnosti zcela vyčerpala. To znamenalo i krach II. Internacionály, který byl přímým důsledkem oportunismu a revizionismu v tomto hnutí, které nakonec podlehlo nacionalismu a šovinismu. Nedokázalo se tedy vyrovnat s mimořádně důležitou národnostní otázkou. Po válce se velké mnohonárodnostní říše rozpadly na národní státy. Tak vzniklo i Československo. Buržoazie zde umně využila dlouhodobé nespokojenosti řady národů s předchozím národnostním útiskem a na bázi nacionalismu vytvořila v Evropě kordon proti šíření myšlenek říjnové revoluce. Sama toho využila také ke stabilizaci svého panství.
Po válce došlo i k obnovení sociální demokracie v Československu a to ihned jako nejsilnější politické strany v zemi. Třídní zápas opět rychle nabíral na ostrosti a opět se projevila nedůslednost a revizionismus v hnutí. Již v roce 1919 byly navrátivší se legie použity proti revolučnímu hnutí na Slovensku a proti Maďarské republice rad. Vedení strany se odtrhlo od masové základny, která se obracela stále více na „východ“. Střet vyvrcholil v prosinci 1920 generální stávkou, z níž vyšla pravice vítězně. Na mnoha místech země se i střílelo.
V roce 1919 byla v sovětském Rusku vyhlášena III. Internacionála – Komunistická internacionála (KI) nebo také jen krátce Kominterna, která stanovila 18 bodů, které musely přijmout ty strany, které se k ní chtěly přihlásit. Šlo právě o důslednou obhajobu zájmů dělnické třídy v boji s kapitálem, o zavržení oportunistických a revizionistických praktik v mezinárodním dělnickém hnutí, rozšířené právě v praxi sociálně demokratických politických stran. Strany, které se k ní hlásily, si začaly říkat strany komunistické. Tento proces se nevyhnul ani naší zemi. Již krátce po událostech roku 1920 se začaly formovat síly, které nakonec přivedly převážnou část sociálně demokratických dělníků do nové strany. Nejprve se v sociální demokracii vytvořilo a jasně deklarovalo levé křídlo vedené Bohumírem Šmeralem, které nakonec přijalo výše uvedené podmínky vstupu do KI a v souladu s nimi se přejmenovalo na stranu komunistickou. Svou roli u nás ale stále ještě hrála národnostní otázka. Samostatně se proto u nás zpočátku formovali například dělníci německé národnosti a další. Dělnické hnutí je ale internacionální a KI předepisovala i podmínku: v každém státě jen jedna centrálně řízená komunistická strana. Celý proces byl proto zakončen sloučením všech politických subjektů, které se hlásily ke KI. Tak ve dnech 14.-16. května 1921 proběhl v Praze slučovací sjezd KSČ. Co bylo důležité je, že nová strana vznikla ihned jako strana masová, s minimálními ztrátami. Hlásila se k ní převážná část dřívějších sociálně demokratických dělníků. Jen hrstka vedoucích funkcionářů kolaborujících s kapitálem setrvala a udržela i nadále sociální demokracii. Uvedený rozkol a jeho tehdejší společenské řešení jsou mimořádně závažným poučením i pro současnost. Právě zde se jasně rozdělilo komunistické a sociálně demokratické hnutí. Prvé je pro revoluční změnu, pro novou socialistickou společnost. Druhé setrvalo na bázi kapitalismu, na klamání pracujících, na rozporu mezi slovy a činy, na tvrzení o možnosti socialismu dosáhnout klidnou evoluční cestou dalšího rozvoje kapitalismu, který se má prý stát humánnějším, až se sám přemění v socialismus. Jelikož od té doby uplynulo již 85 let, je možné se podívat na následující vývoj až do současné doby. Sama historická praxe soustavně jednoznačně ukazuje, že tam, kde vládnou sociální demokraté, k žádným významným sociálním změnám ve prospěch pracujícího člověka nedochází, že se zachovává kapitalismus jako vykořisťovatelský systém a nenasytnost kapitálu s jeho velikostí jen dále roste. Naopak tam, kde v revolucích zvítězily síly s komunistickou orientací, i přes množství učiněných chyb, vždy docházelo k rychlému pokroku i v oblasti sociální, tj. ve prospěch pracujícího člověka.
Komunistické hnutí za tu dobu prodělalo velký vývoj. I v naší straně se střídala různá období. Pravicové síly se nikdy nevzdávají a stále je zde z jejich strany zřejmá snaha toto hnutí rozmělnit, zbavit ho revoluční ideologie, nahradit ji nejrůznějšími revizionistickými náhražkami, až po přímé útoky proti němu, po osočování, vrážení klínů mezi jeho části s pokusy je postavit proti sobě, přes obviňování ze všech společenských problémů a končící snahami o jeho přímý zákaz. Naším nepřítelem jsou ale také vlastní sebeuspokojení, subjektivismus až avanturismus v rozhodování, podceňování našich protivníků, nebo i prosté diletantství a neznalost, neschopnost některých funkcionářů se z historie učit, opřít se odborně o vědecký odkaz „klasiků hnutí“. Je zde i poučení ze zvratů, které byly vždy důsledkem toho, že právě oportunisté a revizionisté se zmocnili vedení stran a po určitou dobu i pod hlavičkou stran komunistických prováděli sociálně demokratickou politiku, která nakonec přivedla až k návratu ke kapitalismu. Tak tomu bylo v SSSR po XX. sjezdu KSSS, od něhož letos uplynulo také již 50 let, ale rovněž u nás. Ne nadarmo nám právě toto výročí škodolibě nedávno připomínali současní buržoazní ideologové a všechny pravicové masové sdělovací prostředky. Pod hesly tzv. „oteplení“ pronikla k nám kontrarevoluce, nebo přesněji řečeno, přestalo se s ní odpovídajícím způsobem bojovat. Lidská práva a svobody, to, co by mělo být naší hlavní zbraní, začala kontrarevoluce používat proti nám a to zcela účelově, demagogicky, a niko na naší straně tomu na ideologické frontě rázně nečelil.
Vidíme ale také za jak krátkou historickou dobu, přes všechny nedostatky předchozího systému, přesto, že již po velmi krátké době své existence prošel svým zenitem a dále fungoval spíše setrvačností, byly zapuštěny hluboké kořeny, které se ani po zvratech nepodařilo našim protivníkům vytrhat. Sama myšlenka sociálně spravedlivé komunistické společnosti je stará jako lidstvo samo. Dnes je ale podepřena i naší nedávnou historickou zkušeností.
Hlásíme-li se dnes k 85. výročí vzniku Komunistické strany Československa, máme toto vše na paměti. Hlásíme se k revolučnímu odkazu, k samotné myšlence sociálně spravedlivé beztřídní společnosti, o níž usilujeme i v nové straně nazvané KSČM. Hlásíme se k celému komunistickému hnutí v mezinárodním měřítku. A k srdci si bereme i poučení ze všech proher a neúspěchů, jejichž příčiny odhalujeme, aby se v budoucnu neopakovaly.

Igor Mačejovský

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >