- Podrobnosti
-
Vytvořeno 30. 10. 2006
Vždy mi přijde velmi zábavné kolik spekulací ve sdělovacích prostředcích vyvolá každá zpráva z Kuby, zvlášť pokud se týká zdravotního stavu Fidela Castra. To množství samozvaných politologů, kteří již kubánského nejvyššího představitele pohřbívají a snaží se přesvědčit své posluchače a diváky, že je to právě jeho osoba, na které celý kubánský socialismus stojí, je skoro nespočetné. Obvykle pak přidávají své více či méně inteligentní předpovědi toho, jak bude další vývoj na Kubě pokračovat. Musím se přiznat, že tito lidé mi přijdou k smíchu.
Vzato čistě logicky, nelze oklamat biologické zákony. Dr. Fidel Castro oslavil osmdesátku a je pochopitelné, že již není v té samé kondici jako v době, kdy vedl kubánskou revoluci. Televizní záběry nakonec hovoří za své, nicméně Kuba není zemí jednoho muže. Věc socialismu je zde věcí celé společnosti a socialismus nezačíná a nekončí u nejvyššího státního představitele. Tímto směrem zde již uvažovali od počátku revoluce a zatímco v evropských socialistických státech byla ražena stabilizace kádrů, docházelo na Kubě k přípravě nových, mladých lidí, oddaných věci revoluce a socialismu. Dnes tedy netvoří kubánské vedení jen skupina veteránů z revoluce, ale i řada nových, mladších či vyloženě mladých komunistů. Nikoliv však na úkor kvality kádrů. V tom je zřejmě hlavní důvod toho, proč jsou všechny předpovědi dalšího kubánského vývoje, které úzce spojují osud socialismu v zemi s Fidelem Castrem, již dopředu bezpředmětné. Pro nás, přátele Kuby, je dobrou zprávou, že se dr. Castro zotavuje po prodělané operaci. Za rozhodující pro osud kubánské revoluce však pokládám celonárodní shodu na socialistické platformě vývoje, která této zemi přinesla nejen stoprocentní gramotnost a nejlepší zdravotnictví v latinské Americe srovnatelné i s USA, ale rovněž i dosud nepoznanou národní hrdost. Právě v tom je síla kubánské cesty. Jednoznačným důkazem spojení lidu a strany na Kubě je skutečnost, že celou dobu od rozpadu evropského socialistického bloku čelí kubánský lid osamoceně tlakům, které proti němu rozpoutávají Spojené státy. Již na tom je dostatečně vidět, že kubánská revoluce nestojí jen na jednom člověku. Nemluvím zde ani o prestiži, kterou Kuba získala v posledních letech v zemích latinské Ameriky. Známá fakta nemá cenu opakovat. Pro nás, české komunisty, plyne z kubánského příkladu řada poučení. Naše strana sice funguje v buržoazním systému, ale neznamená to, že by měla přistupovat na hru parlamentního tlachání, které je charakteristické právě pro buržoazii. Tím bychom se definitivně odřízli od lidí této země a získali nálepku jakési levicovější sociálně demokratické strany, která však vzhledem ke svému postavení v parlamentu stejně nemá šanci mnoho ovlivnit a navíc se od ní všichni distancují. Zkrátka jde o to, abychom nepřestali být alternativou pro všech deset miliónů lidí této země, kteří hledají skutečná východiska ze současné krize a nikoliv jen dohady o tom kdo co komu v parlamentu či vládě přepustí a co za to bude chtít. Když mnohdy uvážíme, že řada těchto „výměn“ je motivována čistě osobními zištnými důvody, nebo zištnými důvody vedoucí elity té či oné politické strany, je pochopitelné, že lidé již přestávají věřit v ovlivnitelnost chodu společnosti pomocí mechanismů, které nabízí buržoazní systém. Jinými slovy jde o to, že se právě nyní možná otevírá možnost, jak veřejnosti ukázat Komunistickou stranu v pravém světle. Tedy jako neúplatnou, jdoucí mezi lidi a podporující jejich požadavky. To, že naše strana taková je víme, ale musíme to umět sdělit i našim nečlenům a to se nám zatím nedaří. Dalším aspektem kubánské cesty, který je pro nás také poučením je právě ta příprava nových kádrů. V rámci naší strany se o tomto problému hovořilo již mnohokrát, mnohokrát se řešil, ale nikdy se v podstatě nestalo nic, co by naznačilo možnost nějaké pozitivního posunu. Uvědomme si proto, že za rozpadem evropského socialistického bloku stálo právě již zmiňované odtržení od lidu a neschopnost přípravy nových kádrů, svázaných s lidem. Dnes stojíme na jakémsi pomyslném rozcestí a bohužel máme opět tendenci volit cestu, která již jednou zklamala.
Ačkoliv by tedy všichni naši nepřátelé Kubu z mapy světa nejraději vygumovali, zůstává pro nás inspirací v řadě směrů. Věřím, že kubánská cesta k socialismu bude úspěšná a ovlivní vývoj celé latinské Ameriky. Lidu Kuby chci popřát další úspěchy v revolučním boji a dr. Castrovi, který je pro nás příkladem neúnavného bojovníka za lidská práva a společenský pokrok, co nejrychlejší uzdravení a návrat k práci.
Daniel Rovný
