Je čas odhodit masku

Podrobnosti

Vytvořeno 3. 2. 2007

Twitter

Za posledních 18 let jsme často slýchali o hodném, čestném a humanistickém "hrdinovi" sametové revoluce Václavu Havlovi. Jeho chvála šla až do nezvyklých výšin, občas hraničících se zbožňováním. Někdy účelným, jindy prostě suplucící určité tatíčko masarykovství (ovšem bez ohledu na to, co by Prezident Osvoboditel asi říkal na nynější situaci a na rozpad svého životního díla...). Slýchali jsme leccos - mnohdy to zavánělo kultem osobnosti (bohužel bez té osobnosti), mnohdy zase takovou naivní vírou a černobílým pojetím světa (hodný Honza a pod.). Byly popsány haldy papírů, aby nám "prostým" osvětlily nezměrné "hrdinství" jednoho člověka - ačkoliv právě nám občanům již velmi brzy začalo docházet, jak to s tou pravdou a láskou v havlovském státě skutečně je.

A tak jsme žili dobu absurdních dramat, nad kterou se tyčil jakýsi pomník velkého NIČEHO. Ničeho, co občas něco jemně zkritizuje, Ničeho, co hraje svou intelektuálskou hru schoulostivělého žvatlání - jako kdyby tím chtělo dát příklad ostatním, že je nejlépe mluvit o zlomeném nehtu dvě hodiny, když za rohem střílejí lidi.

Ano, doslechli jsme se také mnohé absurdity - třebas o humanitárním bombardování Jugoslávie, atd. Kam se ovšem ten humanista poděl, na to už se dá stěží zodpovědět. Tak tedy naše hlavy byly vymývýny skoro 20 let snůžkou nesmyslů a polopravd - často doslova lží. A tak jsme měli žít v Absurdistánu, který má asi vymoženost hrát dramata hradního dramatika - možná bez jakéhokoliv kritického zhodnocení, ale ve kterém už scházejí sociální možnosti a kde je lépe nedávat svůj názor příliš najevo - kde na skoro 20 let zavládla věta : Hlavně když tady nejsou komunisti...

Deset milionů lidí si začalo uvědomovat, že chyba systému je poněkud někde jinde a že člověk není pitomec, který je naučený za léta kapitalistické "prosperity" brát iluze o vlastním bohatství vážně.

Tak tedy po armádě řádek o humanismu následovalo paktování s USA, schvalování imperialistických projektů - no a po srdceryvných projevech k výročí 21. srpna začalo podporování intervencí amerických, proti kterým je ta sovětská do ČSSR jako plivnutí do oceánu.

Chyb bylo mnoho, především ta, že se stav společnosti nepodobal tomu, jak ho Havel viděl. No to je ale asi naše chyba. Zřejmě jsme moc kritizovali tu naši rajskou zahradu, která byla rajská jen pro těch pár, kteří do ní - na rozdíl od většiny občanů - nemuseli chodit zadním vchodem...

A tak dnes po vši té kanonádě "slušnosti, humanismu, lásky", atd. čteme, že se Havel staví proti iniciativě proti základnám, že je proti referendu tento "demokrat". Měl by si možná včas uvědomit, že řízení státu nemá být divadlem a že je potřeba si na demokracii nejenom hrát.

Zřejmě si asi připadá osvícenější než my všichni ostatní - ale jedno nám brát nemůže: právo se vyjádřit. Právo se vyjádřit k popření suverenity vlastní země. My žijem život v téhle zemi, nás nikdo za oceánem neklepe po ramenech, nás nikdo iluzemi neživí. My také v iluzích nežijem - a proto říkáme své NE! Také proto, že je dost načase, aby nám takoví slaboši, kteří tu vládli, nerozhodovali o tom, že se stanem jakousi kolonií nebo satelitem a že budem mít jen právo se jednou 21. srpna sejít a zaplakat hrošími slzami , když v klidu bude u nás další cizí armáda.

Myslím, že je nutné posbírat snad aspoň nějaké ty zbytky slušnosti a odhodit tu stupidní a časem ušpiněnou masku demokrata a humanisty a říct, že koho chleba jím, toho píseň zpívám. Je načase!

Martin Peč

• < Předchozí
• Další >