Význam teorie pro důslednou komunistickou strategii je nepochybný. Roberto Gabriele právem zdůrazňuje, že "se jedná o pochopení objektivních faktorů, které podmínily krizi"; a Alessandro Mazzone žádá, aby "se pochopilo nejen proč, nýbrž také čím byla krize podmíněna." Toto porozumění má podle Stefano Garonneho vést k "změněným formám marxismu".

Jen na základě univerzální teorie epochy (jež byla zahájena Říjnovou revolucí) a fáze této epochy, v níž dnes stojíme, je třeba navrhovat správnou politickou praxi - tj. praxi, která obsahuje pochopení jejích podmínek, obsahů i cílů.

Které jsou hlavní problémy, jimiž se musíme teoreticky zabývat, abychom vytvořili půdu pro tuto praxi?

1. Buržoazii se podařilo dosáhnout toho, že pro velký počet komunistů se jejich vlastní historie stala něčím cizím, a tím zničit historickou identitu hnutí (že se jí to mohlo podařit, je objektivně otázka ideologické hegemonie!) My jsme ale komunisté jen potud, pokud se pokládáme za součást a výsledek dějin revolučního dělnického hnutí - se vším heroismem, všemi vynikajícími činy, a také se všemi chybami a vší nespravedlností, ku kterým došlo v takovém "boji na život a na smrt" (Hegel).

Rozhodujícím momentem, momentem obratu je Říjnová revoluce, v níž se dělnická třída politicky vítězně prosadila proti světu nepřátel a mohla začít s budováním socialistické společnosti. Na tom je třeba trvat, i když nevyřešené vnitřní protiklady v období výstavby socialismu a moc vnějších nepřátel nakonec způsobily nezdar tohoto pokusu. Dělnická třída, vedená komunistickou stranou, dokázala, že dokonce v nepříznivých podmínkách může vybojovat skutečný pokrok. A zbídačení kdysi socialistických států východní Evropy po kontrarevoluci umožňuje teprve správně rozpoznat velikost tohoto pokroku.

Gabriele má tedy úplně pravdu, když považuje za nezbytné bránit "historické dědictví komunistického hnutí". Ale své dědictví můžeme uhájit, jen když s dialektickou výbavou historického materialismu vysvětlíme objektivní vnitřní protiklady, které vedly ke zhroucení. Emocionální solidarita stejně jako morální předsudky neodpovídají našim úkolům, i když emocionalita je organickou součástí naší subjektivity a našeho revolučního elánu, stejně jako morálnost je nezbytná pro revoluční konání. Avšak musíme rozlišovat mezi morálností, týkající se osob, a mezi neosobními historickými strukturami, abychom neupadli do "optiky komorníka" (kterou opovrhoval už Hegel), pokud nechceme klesnout tak, že při hodnocení politického boje bychom používali kategorie soukromého života. Proti uvědomění měšťáka (bourgeois) musíme prosadit uvědomění občana ("citoyen").

Historicko-materialistická analýza naší historie jako historie světově-politicky zostřeného třídního boje zaručuje nám naši totožnost jako komunistů - totožnost, která zahrnuje Marxe a Engelse, Labriolu a Gramsciho, Lenina, Stalina a Maa, a která, řečeno jazykem dialektiky, je totožností i ne-totožností. Jen na teoretickém základě "kritického hodnocení" (Gabriele) můžeme znovu získat sílu, "abychom opět převzali dlouhodobou strategickou iniciativu"

2. Trvejme pevně na tom, že Říjnová revoluce nebyla žádnou historickou chybou, i když se odehrála za podmínek nezralosti. To, myslím, vyplývá z příspěvku Erose Baroneho. Abychom si ujasnili, jaký význam má Říjnová revoluce jako vzor, musíme přiznat, že kapitalismus ve 20. století má ještě dostatečné materielní zdroje a možnosti rozvoje produktivních sil, aby i ve fázi všeobecné krize, do níž vstoupil první světovou válkou, mohl dlouhodobě přežívat. Nejde ale o žádný "konec dějin", jak nám chtějí namluvit měšťáčtí filozofové historie. A protože dějiny pokračují dál přes současný stav všeobecného panství kapitálu, zůstává naše epocha epochou přechodu od kapitalismu k socialismu (s odlišnou alternativou barbarství, jak říkala Roza Luxemburgová). Protože ale je kapitalismus ještě i dnes - jako 1917/18 - dostatečně silný, aby se udržel proti revolučním silám (s pomocí ideologické manipulace a represivního násilí), existuje zase jako 1917 možnost, že se řetěz přetrhne v slabém článku, tj. v nějaké zemi s nezralými podmínkami, ale s otevřenými, vyostřenými protiklady.

Avšak každá revoluce dnes bude muset svou vnitřní tendencí směřovat k socialistické. V žádné rozvojové zemi nelze už zopakovat někdejší buržoazní revoluce ranného období kapitalismu, jež tehdy uvolňovaly cestu pro konstruktivní budovatelské síly. Každá pouze buržoazní revoluce by zemi, v níž by k ní došlo, vydala pouze vykořisťovatelským mechanismům akumulovaného kapitálu imperialistických mocností. Od r.1945 existuje pro to dostatek důkazů.

Je pravděpodobné, že také v budoucnosti "přechodná společnost od kapitalismu k socialismu" (Aldo Serafini) bude se muset odvážit jako Sovětský svaz 1917 skoku z "koloniálního" kapitalismu do socialismu - což přinese nové protiklady - ekonomické, institucionální, ideologické; takže Serafini správně říká, že "vylučuje možnost zahrnout ji do nějakého pojmu." Každá revoluce, ku které dojde nebo která dnes ještě musí čelit tlaku kapitalismu (jako Kuba), je výzvou veškerému světovému komunistickému hnutí. Nejen k solidaritě, nýbrž k internacionalistické koncepci třídního boje, zbaveného všech třídních kompromisů (které - jak Mazzone trefně říká - jsou vítězstvími vládnoucí třídy), a zbaveného "její dnešní labouristické a pacifisticé verze" (Gabriele).

Že zabezpečení revoluce, ať k ní dojde kdekoli, je možné jen zřízením "v podstatě socialistického režimu" (Serafini), tj. prostředky diktatury proletariátu, zdá se mi být samozřejmé.

Aby se ale zabránilo (v tom obsaženému) nebezpečí deformací (jejichž příklady jsme v minulosti zažili), potřebujeme teorii organizačních forem státu a společnosti v zemích, které nemohou vyjít ze stupně státního práva v plně rozvinutých buržoazních společnostech. Další rozvinutí buržoazního právního systému k socialistickému je jedna věc, a vytvoření socialistického právního systému od před-buržoazního společenského zřízení jiná. Jestliže je rozhodující, jaké podmínky existují, pak právě tato historická zvláštnost obsahuje v sobě také nebezpečí oportunistického pragmatismu, proti němuž se musí působit teoretickým vypracováním formových požadavků socialistické legality.

3. Zkušenost našich dějin, ale také dialektikou zprostředkované vědomí o strukturálních protikladech, vlastních každé sociální výstavbě, nás nabádá, abychom brali na vědomí, že třídní boj trvá i za režimu socialismu, zostřován vnějšími hrozbami. Stalin, stejně jako Mao, vyjádřili tuto stránku historické dialektiky: i po zřízení socialistických vlastnických poměrů trvá po dlouhou dobu u mnohých lidí orientace na před-socialistické hodnotové představy. "Moment uvědomění" (Garonni) nepůsobí jen na straně revoluce, nýbrž také na straně brzdícího odporu a otevřené kontrarevoluce. (Jinak by byly takové zjevy jako Chruščov a Gorbačov vůbec nepochopitelné. Serafini tento problém formuloval velmi zřetelně.)

Každá teorie socialistické výstavby (a my potřebujeme takovou teorii a nejen kritiku kapitalismu, abychom mohli vytyčovat věrohodné cíle) musí určit novou kvalitu třídního boje při obraně proletariátem získané politické moci.

Před revolucí bojujeme proti existujícímu vládnoucímu politickému systému. Po vítězné revoluci je naším úkolem používat politické moci k vybudování společnosti, která bude od ní (politické moci) konečně osvobozena. Ale je jasné, že tváří v tvář silnému vnitřnímu a vnějšímu ohrožení neobejde se státní moc bez prvků represe.

V takové situaci byl Sovětský svaz mezi oběma světovými válkami. A tento protiklad se bude za podobných okolností opakovat. Na to musíme být teoreticky připraveni. Není pochyb, že svoboda výměny názorů je jedním z předpokladů toho, aby bylo možno čelit takovým reálným rozporům, a aby bylo možno vypracovat v praktické rovině vhodnou strategii pro vybudování společenské organizační formy, odpovídající situaci.

Ale stejně tak je jasné, že frakční mocenské boje ohrožují labilní stabilitu sotva zřízeného režimu a nutně - i když to protagonisté nechtějí - slouží protivníkovi. Jednota strany (organizační formy revolučních sil) je podmínkou její akceschopnosti.

Přitom je samozřejmé, že při výstavbě nové společnosti se nabízejí různé možné varianty řešení problémů. Z toho plyne možnost nesouhlasných názorů uvnitř strany. Jen vysoká teoretická úroveň může zaručit, že se tato různost názorů nepromění v politické frakcionářství, nýbrž že se bude rozhodovat na základě argumentů. Na rozdíl od buržoazního pluralismu, kde jde o kompromisy mezi zásadně rozdílnými zájmy, jedná se tady (vzhledem k rozhodnutím, která je třeba činit) o hledání nejlepší varianty zásadně stejného pojetí, varianty, která se pak stává společnou základnou jednání.

Model buržoazního parlamentarismu nedá se už na fázi výstavby nové společenské formy přenést.

Bylo vážným nedostatkem s negativními důsledky, že při výstavbě socialismu v Sovětském svazu se mocenské struktury, s jejichž pomocí měla být prosazována diktatura proletariátu, vyvinuly téměř živelně a proto v byrokraticko-policejních formách, které neskýtaly prostor pro prakticky účinnou diskuzi o otázkách zřízení, takže i vzorná ústava z r.1936 musela zůstat bez základu ve skutečném životě.

4. Při prvním pokusu o výstavbu socialismu mohli komunisté, vycházejíce z kritiky kapitalismu, jít takříkajíc bezprostředně a prakticky k postupnému zřizování nové společnosti.

Poté, co tento pokus ztroskotal, potřebujeme pro ospravedlnění našich politických cílů více než jen kritiku nedostatků kapitalismu. Musíme alespoň navrhnout obecný nárys socialistické společnosti a jejího způsobu fungování, abychom ušli výtce, že náš "model" byl historií vyvrácen. Ale pro dialektika je jasné, že nová kvalita se nechá definovat jen jako "určitá negace" překonané organizace. To znamená, že v předešlých bodech vyslovená otázka o přechodu k socialismu předpokládá kritickou analýzu struktury současného kapitalismu a jeho vnitřních protikladů.

Mazzone právem požaduje "cestu, která se povznese nad povrchní, sociálně neurčité jevy, charakterizující objektivní proces mezinárodního monopolistického kapitalismu dnešní fáze." Potřebujeme teorii politické ekonomie dnešního kapitalismu. Tato teorie se musí ptát, kam to spěje, když akumulace kapitálu pokračuje s narůstající rychlostí, a současně v metropolích kupní síla mas klesá; když a v závislých zemích narůstá zbídačení, jímž je dnes už postižena polovina lidstva; když se akumulace víc a více uskutečňuje ve formě finančních operací, bez ohledu na reálnou produkci. To signalizuje nové stadium krize. Jaké pohybové formy nabyl základní protiklad kapitálu a práce, v jakých společenských institucích se projevuje? Jaký důsledek má nutně se zostřující protiklad mezi kapitalistickou ekonomikou a ekologickými podmínkami k přežití? Jaké jsou strategie tohoto "zrušení politiky" (Mazzone), s jejichž pomocí je stavěna hráz třídnímu boji? Jaké organizační formy musí dělnická třída vyvinout, aby mohla vystupovat proti internacionalizaci kapitálu? Takové množství otázek - a dosud tak málo odpovědí.

Ty odpovědi nebudou určitě nalezeny v příležitostných taktikách, jež jsou vnucovány každodenní politikou. Naopak vyžadují teoretickou koncepci, schopnou nabídnout nikoli jen popis a přizpůsobování se každodenním povrchnostem, nýbrž jejich hlubší kategoriální zpracování.

5. Garroni má bezesporu pravdu, když zdůrazňuje "ústřední postavení faktu uvědomění v koncepci dějin". Vzhledem k nepřesnosti a nepřehlednosti empirických dat, s jejichž roztříštěným množstvím se potkáváme; vzhledem k neprůhlednosti určujících struktur, v jejímž důsledku se sociální procesy jeví téměř jako osudově dané; vzhledem k úhybným manévrům a klamavým funkcím kulturního průmyslu - je role uvědomění pro revoluční hnutí větší než kdykoli dříve. Uvědomění znamená "usilovat o pojetí", snažící se postihnout složité zprostředkování pod povrchem bezprostředního zdání. To je důležité pro třídní hledisko, z něhož se má boj vést. Do toho je také třeba zahrnout překonání povrchní zkušenosti a omezených subjektivních zájmů - z hlediska všeobecnosti, která je schopna věci zachytit a vyjádřit v pojmech.

Bez dialektické algebry revoluce bezprostřednost zchudne a promění se v neutralizující pluralismus subjektivních názorů a jednání. Na druhé straně by však algebra revoluce bez aritmetiky oněch bezprostředností zůstala bezpodstatným schematismem.

Královská cesta dialektiky se pohybuje ve dvou směrech: individualizující "protagonismus lidských subjektů" má být překonán pojmovou univerzálností, a tedy zrušen a současně i uchován (aufgehoben) uvnitř třídního.

Nesmí se ale zapomenout, že všeobecná platnost pojmu se uskutečňuje v jednotlivosti existence lidí. "Cesta nahoru a dolů je táž" (říká Herakleitos). Ale člověk ji musí projít v obou směrech, nahoru i dolů, aby se dosáhlo dialektičnosti pravdy, jednoty teorie a praxe.

Prof.Dr. Hans Heinz Holz
(Příspěvek do diskuse FAX)

Převzato z Názory, ročník 10 / 2010 / č. 3