O komunistické morálce - 3

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 1. 2008

Twitter

Přečetl jsem knihu sovětského autora A. J. Zise „O komunistické morálce“ vydanou nakladatelstvím Orbis v Praze roku 1951. Pokusím se shrnout základní myšlenky zmíněné knihy. Otázka spojení osobních a společenských zájmů je hlavní, ústřední otázkou morálky. Buržoazní morálka podřizuje společenský zájem zájmu osobnímu a jakékoliv jiné řešení otázky nazývá potlačováním osobnosti. Na rozdíl od individualistického pojetí osobnosti jako protikladu společnosti vychází marxismus-leninismus z toho, že nesmiřitelný konflikt mezi osobností a společností neexistuje a že podmínkou svobodného rozvoje každého jednotlivce je svobodný rozvoj všech.

Komunismus nepotlačuje svobodný rozvoj individuality, ale komunisté se domnívají, že rozkvět osobnosti a harmonie mezi zájmem osobním a společenským jsou možné jen na základě přednostního postavení zájmu společnosti.
Socialistické zřízení, které zaručuje člověku právo na práci, na vzdělání, na odpočinek na sociální zabezpečení ve stáří, které ho chrání před nezaměstnaností a chudobou, poprvé v historii lidstva položilo skutečné základy osobní svobody.
Po staletí byly masy pracujících, tvůrci všech hmotných statků, odsouzeny k hmotnému nedostatku a duchovní zaostalosti. V socialistických státech byl miliónovým masám otevřen přístup ke kultuře. Mezi laureáty státních cen byli vedle slavných vědců řadoví dělníci a družstevní zemědělci, kteří svou tvůrčí prací zdokonalovali výrobní procesy.
V kterékoli vykořisťovatelské společnosti existuje svoboda jen pro příslušníky vládnoucích tříd a jen potud, pokud představují svou třídu. V kapitalistické společnosti se člověk vždy snaží uhnout břemenu nucené práce. Názor na práci jako na těžké a nedobrovolné zaměstnání, přání urvat státu co nejvíce a pracovat co nejméně, žije v soc. spol. mezi zaostalými živly ještě dlouho po soc. revoluci. Proto Lenin mluvil o nutnosti zachovat přísnou státní kontrolu nad mírou práce a spotřeby.
Revoluce v názorech lidí na práci, přeměna práce z těžkého břemene v čestné zaměstnání vedou k tomu, že se pokrokoví lidé přestávají dívat na práci jen jako na prostředek k zachování existence. Práce se stává organickou potřebou – život bez práce by byl bezobsažný, nudný, nesmyslný.
Humanismus v socialistickém slova smyslu znamená především rozřešení sociálních otázek. Neomezuje se formálním vyhlášením práv osobnosti a demokratických svobod, ale vyžaduje boj za materiální podmínky nutné pro kulturní a blahobytný život lidu. V letech druhé světové války se s ohromnou silou projevil humanistický charakter sovětské společnosti. Sovětský svaz zachránil civilizaci Evropy před fašistickými barbary.
Socialistický člověk nestaví svůj soukromý život proti společenskému. Osobní život socialistického člověka nemůže být jen jeho „soukromou“ záležitostí; musí být podřízen společenským zájmům.
Lenin kladl veliký důraz na boj s přežitky kapitalismu v soukromém životě, na boj s buržoazními předsudky ve vztahu muže k ženě. Proti buržoaznímu manželství, založenému na špinavém obchodním ujednání, proti maloměšťácké „svobodě lásky“ a přechodným svazkům staví Lenin proletářské manželství, založené na lásce a vzájemné náklonnosti.
Komunismus nehlásá asketickou morálku, neničí radost ze života, avšak odsuzuje buržoazní honičku za požitky a zapomínání na společenskou povinnost. Nejdůležitější společenskou povinností lidí socialistické společnosti jsou mravní závazky k rodině, výchova dětí. V soc. spol. upevnění a rozvoj rodiny plně odpovídají cílům socialistické výstavby.
Socialistickým lidem je vlastní zdravý, optimistický světový názor, který nemá nic společného s prohnilým přesvědčením, že se vše na světě i bez naší účasti uspořádá k lepšímu. Nikdy, ani v nejtěžší chvíli neopouští komunisty víra ve vítězství. Komunisté však nikdy nepočítali s tím, že vítězství přijde samo sebou. Náš optimismus nenabádá ke klidnému rozjímání, nýbrž k neúnavnému boji za lepší budoucnost, za štěstí lidstva.
Protože se vědomí lidí zpožďuje za jejich bytím, jsou v socialistické společnosti vedle pokrokových lidí ještě zaostalci, nositelé staré morálky – zbabělci, lenoši, podvodníci atd., objevují se ještě nacionalistické a náboženské přežitky. Pokud je boj proti nositelům staré morálky přehlížen a zanedbáván, vede to k tragickým důsledkům, jako v Československu v roce 1989 či v Sovětském svazu roku 1991, kde pracující lid nedokázal zabránit náporu kontrarevoluce, socialistické zřízení se zhroutilo a společenský pokrok se za několik následujících let vrátil o několik desítek let nazpět.

• < Předchozí
• Další >