Proti volební straně

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 11. 2018

Twitter

Mezi nejdůležitější úkoly určené X. sjezdem KSČM patří vytvoření nového programu Strany. S novým programem musí přijít také úprava Stanov a přizpůsobení stranické struktury. Úprava Stanov a stranická struktura musí ovšem odpovídat potřebám plynoucích z programu.

Tolik měsíců po sjezdu a tak krátce před konferencemi by měla na všech úrovních stranické struktury probíhat debata o programu. Neděje se tak. Stojíme na místě a neumíme se pohnout.

Jednou ze základních otázek, na kterou si musíme odpovědět je ta, zda myslíme vážně námi deklarovaný cíl - socialismus.

Pokud máme usilovat o systémovou změnu, je třeba k tomu Stranu uzpůsobit. V debatě se soudruhy jsem si ověřil, že i v tak základní věci nemáme jasno.

Podle názoru některých členů Strany je jediným řešením naší nepříznivé situace transformace Strany ve stranu volební. Já jsem toho názoru, že k takové transformaci Strany dojít nemůže, jelikož k ní již došlo. Takový model Strany jsem nazval buržoazním. Tohle mé tvrzení narazilo na tvrdý odpor a debata se vyhrotila i poměrně nepříjemným způsobem.

Narazil jsem na nepochopení základních koncepcí politických stran. Nejen z tohoto důvodu považuji za nutné krátce se vrátit k základům.

Sjezd nás postavil před jasné úkoly a je třeba si vyjasnit to, v čem očividně nemáme (ale měli bychom mít) jasno. Musíme si připomenout, jaké pojetí strany známe, jaké pojetí strany máme a jakou stranu mít musíme, chceme li dostát svého historického poslání.

Tohle krátké pojednání není určeno těm, kteří jsou znalí marxismu leninismu, kteří studují a ve své práci uplatňují naši vědeckou teorii, ale těm, kteří by tak činit měli a nečiní. Nekladu si zde za cíl nabídnout vyčerpávající komplexní elaborát opírající se o veškeré poznání pramenící z děl klasiků a zkušeností dělnického a komunistického hnutí. Cílem je nabídnout základní vhled do problematiky, abychom mohli příště diskutovat na vyšší úrovni.

Zde se nebudu příliš zabývat charakteristikou objektivní situace a rovnou konstatuji, že momentálně působíme ve vrcholném stádiu kapitalismu - v imperialismu. Zkrátka, tato hospodářsko-společenská formace, v rámci které působíme je monopolistický kapitalismus - imperialismus. Je to tentýž imperialismus, který tu byl za působení V. I. Lenina a který byl Leninem nejen charakterizován, ale také za přispění jeho teorie a organizační práce poražen. Leninovo učení ukázalo nejen svoji platnost, ale skutečnost, že je možné imperialismus porazit. Imperialismus je charakterizován mj. jako epocha proletářských revolucí. To se konec konců historicky potvrdilo.

Samozřejmě, i takové konstatování bude napadáno a může se stát (a mělo by se stát) předmětem dalších diskusí. Já se ovšem nebudu věnovat obhajobě tohoto tvrzení a zde jej předkládám jako fakt.

Podložení tohoto tvrzení argumenty se budu nejspíš věnovat někdy příště, protože nechci vytvářet příliš rozsáhlý text a chci reagovat na tuto poměrně "živou" záležitost. Těm, kteří jsou schopni samostudia, mohu doporučit prostudování knihy Imperialismus od Harpala Brara, ve které naleznou mnoho argumentů dokazujících, že se kapitalismus ve svém vrcholném stádiu nachází.

Ale jsem si téměř jist, že najdeme i takové kritiky, kteří bez znalosti věci budou zpochybňovat konstatování, že působíme v imperialismu, protože přece rok 1917 není rok 2018 a za těch více než sto let se musel imperialismus někam "posunout". Ano, posunul se, ale pouze v povrchových jevech, jádro zůstává stejné.

Podle V. I. Lenina je pro imperialismus charakteristický:

1. koncentrací výroby a kapitálu takového stupně, že vytváří monopoly, které mají v hospodářství rozhodující úlohu
2. splynutím bankovního kapitálu s průmyslovým, tím vznikem finančního kapitálu a finanční oligarchie
3. vývoz kapitálu nabývá většího významu než vývoz zboží (je vhodné zmínit jednu za základních "svobod" EU - volný pohyb kapitálu)
4. vznikem mezinárodních monopolistických svazů kapitalistů, které si rozdělují svět
5. ukončením teritoriálním rozdělením světa

Imperialismus je tady stádiem kapitalismu, ve kterém nadvládu získaly monopoly a finanční kapitál, vývoz kapitálu nabyl nejvyššího hospodářského významu, mezinárodní trusty si rozdělují svět a celá planeta je rozdělena do "sfér vlivu" imperialistických center.

Taková charakteristika naprosto odpovídá dnešnímu systému a je možné se bavit pouze o změně povrchních jevů. To určující nejen zůstává, ale umocnilo se a vystupuje stále zřetelněji na povrch ještě více, než za doby V. I. Lenina.

Zde je na místě si také připomenout úkoly komunistické strany v té nejobecnější rovině.

Jednak je třeba připomenout, proč se Karel Marx a Bedřich Engels při sepisování Manifestu komunistické strany vymezili vůči různým socialistům a levičákům právě tím, že Manifest nazvali komunistickým, nikoliv levicovým, autenticky levicovým či socialistickým. Je to uvedenu v Manifestu samotném: "Socialismus znamenal roku 1847 buržoazní hnutí, komunismus hnutí dělnické. Proto jsme již tehdy velmi rozhodně zastávali názor, že "osvobození dělníků musí být dílem dělnické třídy samé", nemohli jsme být ani na okamžik na pochybách, které z těchto dvou jmen máme zvolit. Také nikdy později nás nenapadlo je odmítat".

Všimněte si, že nás sice nenapadlo je odmítat, ale přímo jsme tento termín ve veřejné diskusi odvrhli. Mnohem častěji přijímáme právě ty výrazy, vůči kterým se klasikové vymezili. Sledujte veřejná mediální vystoupení anebo dokonce vnitrostranické debaty vrcholných představitelů a poslanců.

Co je ale důležitější, je zdůraznění, co Marx a Engels tvrdí (a dále dokazují) že "osvobození dělníků" - od útlaku kapitálu, je "dílem dělnické třídy samé" - tj. jediný možný subjekt, který může osvobodit pracující, jsou právě samotní pracující. Pokud to není jasné, je možné upřesnit zcela jasnou formulací, která vyjadřuje základní cíl komunistické strany: "...ztvárnit proletariát v uvědomělou třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem." Tolik k cílům strany, která je komunistická.

Než se dostaneme ke koncepci strany, je třeba zmínit i tři hlavní "boje" které musí strana svádět, aby jednak vůbec vytvořila z "třídy o sobě" uvědomělou třídu, "třídu pro sebe" a také, aby byla předvoje takové třídy: musí svádět boj ekonomický, politický a ideologický - a to ne "za proletariát" nebo "místo proletariátu", ale s proletariátem, v jeho čele.

Tohle jsou tři důležité fronty a není možné zanedbávat ani jednu, chceme li být ve svém poslání úspěšní. To ale znamená, že strana musí plnit funkci nejen zastupitelskou, ale také organizační a agitační a mnoho dalších. Boj komunistů je zkrátka různorodý a není možné jej determinovat pouze na volební klání a držení palců těm vyvoleným, kteří mají tu čest a odpovědnost usednout do poslaneckých či zastupitelských lavic. Tím se dostáváme k hlavnímu předmětu zájmu, tj. ke koncepci strany samotné.

Z teorie i praxe komunistického a dělnického hnutí známe dvě koncepce politické strany. Jednou je strana volební (nebo také nazývána jako strana buržoazního typu), druhou je strana nového typu, nebo také - leninská strana.

Volání po volební straně, jako o jediné možné, anebo například i moderní alternativě je volání zoufalého člověka, nebo také člověka neznalého naší teorie a historie - což bývá často totéž.

Koncepce volební strany je zastaralou koncepcí z dob II. Internacionály (Sociálně demokratické internacionály). Tato internacionála ztroskotala v bouřlivých dnech války, v roce 1916, jelikož se ukázalo, že vlastně mnoho stran v ní organizovaných nechce a nemůže pracovat dle zásad proletářského internacionalismu a přiklonilo se k podpoře vlastních buržoazních vlád. Strany a celá internacionála zkrátka v tento krizový moment naprosto selhala, již v té době přestala plnit svoji pokrokovou úlohu, kterou neoddiskutovatelně plnila v dřívějších dobách.

Převládající koncepcí stran organizovaných v II. internacionále byla právě koncepce strany volební, jelikož během existence II. internacionály se pokládaly parlamentní formy boje za boje hlavní. Jak se ukázalo, taková koncepce strany se nehodí pro revoluční boj a naopak v krizový moment selhává, nebo vede přímo ke kolaboraci s buržoazií.

Zpohodlnění v zastupitelských křeslech, přimknutí se k domácí buržoazii, to byl charakteristický znak tehdejších i dnešních sociálně demokratických stran.

Co je charakteristické pro volební stranu? Dnes, stejně jako tomu bylo v dobách II. internacionály, je volební strana:

• volebním aparátem přizpůsobeným potřebám parlamentních voleb a parlamentních bojů
• základní politickou organizací není strana jako taková, ale parlamentní frakce
• strana je přívěskem a dodavatelem hlasů parlamentní frakci

Bohužel, k této zastaralé a v praxi překonané koncepci jsme se byť neformálně, vrátili. Proto si stojím za tím, že KSČM je dnes strana buržoazní (přiznávám, že kdybych používal termíny "volební" nebo "sociálně demokratická" tak bych se vyhnul přehnaným reakcím názorových oponentů, ale nebylo by to na místě). Tím netvrdím, že v KSČM nejsou komunisté, kteří upřímně věří v nutnost svržení kapitalismu a v nutnost vybudovat komunistickou společnost. Tvrdím pouze to - že taková koncepce strany jakou máme, nemůže naplnit to, co deklarujeme ve vlastních Stanovách: "Programovým cílem KSČM je socialismus..." a "...KSČM usiluje o to, aby byla stranou masovou...".

Utužovat takovou koncepci strany, koncepci, která znemožňuje vést efektivně boj proti kapitalismu, je ve svém důsledku pomoc buržoazii, v zájmu buržoazie, proti zájmům pracujících. Takové vědomé konání je kolaborace a poraženectví.

Pokud zpochybňuji efektivitu transformace ve volební stranu, mohu se opírat o historii II. internacionály. Jsem si ale vědom toho, s ohledem na to, že "znám" uvažování některých soudruhů, které se dá charakterizovat jako - "ano, je to pravda, ale to bylo, dnes je to jiné", že budu muset použít i "čerstvější" příklady.

Mohu vzpomenout nedávné události na východě Ukrajiny, a vlastně na Ukrajině celé. Rozvrat této země je následkem soupeření imperialistických center. V takovém prostředí, kdy buržoazní instituce ztrácí naprosto legitimitu, kdy vládnutí buržoazie metodou zastupitelské demokracie se stává neúčinnou a vládnoucí třída tento způsob vlády nahrazuje otevřeným fašistickým terorem, nedokázala KS Ukrajiny, která je volební stranou (byť v neporovnatelně lepší formě než KSČM) jakkoliv zasáhnout do dění. Naopak, iniciativu přebrala zprvu živelná a dále organizovaná skupina lidu, která sáhla i ke zbraním, aby vyjádřila svůj odpor proti vládě prohnilé buržoazie. I na územích, kde došlo k dílčím vítězstvím a nová antifašistická moc byla relativně stabilizována, nedokázala komunistická strana převzít iniciativu. Lidové hnutí nebylo dostatečně zorganizované ani uvědomělé, aby boj dotáhlo do vítězného konce, což opět dokládá nutnost existence komunistické avantgardy v procesu vedoucímu k revolučnímu přechodu od kapitalismu k socialismu.

To je jeden z příkladů toho, že volební strana, byť se socialismem ve štítu, nedokáže vést revoluční boj a nedokáže ani být hlavní silou v době, kdy ty nejtvrdší boje za ni vybojují jiní.

Věřím, že někteří soudruzi mohou jít ještě dále a zpochybnit relevanci i tohoto argumentu. No dobrá, podíváme se na nedávné události z České republiky.

Mohu uvést příklad soudružky Baborové, která se v roce 2012 stala jihočeskou radní. V krajských volbách v roce 2012 skončila v Jihočeském kraji KSČM na druhém místě, se slušným výsledkem téměř 20 % volebního zisku. KSČM se stala stranou vládnoucí koalice a soudružka Baborová radní pro školství.

Antikomunistická reakce se s takovým stavem nehodlala smířit a byli jsme svědky soustavné štvavé kampaně proti soudružce Baborové. Komunisté takovým útokům "z ulice" nebyli schopni čelit. Naopak, antikomunistům se podařilo mobilizovat poměrně nezanedbatelnou část populace, která soustavně hlásala štvavá hesla na adresu soudružky, ale také proti všem komunistům. V tomto směru zůstala KSČM bezzubá.

To, že za námi nejdou lidé, si někteří členové strany vykládají, jako projev nepolitičnosti společnosti. Takové události ovšem musí tedy nutně přehlížet, nebo si do své kapsy lžou zcela vědomě.

Další případ je poměrně nedávný, případ s. Ondráčka. Nebudu hledat, co bylo za tím, o jaké dohody ve vládě šlo, na koho bylo ve skutečnosti třeba přitlačit. Ale projev byl stejný, mobilizovaná velká masa obyvatel vystoupila proti komunistovi, který mohl pro stranu získat poměrně výhodný post. Komunisté opět museli ustoupit, na nátlak opozice, která se opírala o část společnosti, která byla ochotna aktivně vystoupit.

To jsou dva případy, kdy volební strana postavila do čela dva své zastupitele, ale nedokázala je žádným způsobem podpořit proti ostrým výpadům. To se bude opakovat vždy, pokud půjde o reálný podíl na moci. Komunisté budou vždy ostrakizovány, zastrašováni a napadáni. Antikomunismus je naprosto přirozený jev v systému ve kterém působíme.

Ze zmíněných událostí pro nás jasně vyplývá:

• Volební strana není schopna reagovat v situaci společenské krize, kdy dochází k pádu důvěry obyvatel v buržoazní instituce. Strana se stává bezzubá a iniciativu přebírá i neparlamentní skupina, která je organizovaná a má určitou (byť krátkodobou) oporu ve společnosti.
• Je možné efektivně prosazovat požadavky i z opozičních pozic, podaří li se mobilizovat obyvatelstvo (to se bohužel daří převážně antikomunistům právě v útocích proti komunistům).
• Zisk strany opírající se pouze o pasivní souhlas anonymní, do určité míry náhodné části obyvatel (o výsledky voleb) je neudržitelný a může být snadno smeten organizovaným nátlakem.
• Orientace pouze na zastupitelskou činnost je z těchto důvodů nedostatečná, nevede k systémové změně a je pro komunisty také velice nebezpečná.

Bohužel, na půdě Strany se poměrně často setkávám s různými nerealistickými názory, které tuto skutečnost vyvrací, nebo zlehčují. Častou omluvou neúspěchů strany je konstatování že: "Když se daří ekonomice, nedaří se komunistům," případně "lidé jsou spokojeni, není revoluční situace," anebo také "již neexistuje dělnická třída, komunisté nemají koho reprezentovat".

Takové projevy poraženectví nejsou ovšem nic nového. Zmínit mohu například tzv. Hlohovecké memorandum části slovenských komunistů, které se datuje do 20. let minulého století a vyjadřuje naprosto totožné postoje, jako hlasy některých členů KSČM dnes: "Radikální dělnické hnutí je v agonii. Každý chce žít pro sebe, pro svůj úzký kruh, pro svoji rodinu. Doba velkého idealismu v širokých masách je pryč."

Volání po transformaci v tzv. volební stranu je tedy:

• projevem poraženectví a projevem oportunismu ne nepodobného oportunismu II. internacionály
• návratem o více než sto let zpět
• ignorováním poznatků klasiků vyjádřených v jejich dílech, ignorováním historické zkušenosti komunistického a dělnického hnutí, cestou k ještě výraznější marginalizaci strany ve společnosti,
• velice nebezpečnou tendencí, která uvolňuje ruce dalšímu stupni vykořisťování pracujících buržoazií, která se takovou sebedestrukcí komunistů zbavuje svého jediného a nejnebezpečnějšího nepřítele
• ignorováním objektivní situace a potřeb dělnického a komunistického hnutí,
• je to tedy projevem otevřeného likvidátorství komunistického hnutí

Jakou stranou má tedy být komunistická strana, když ne stranou volební? Komunistická strana působící v epoše imperialismu musí být stranou nového typu - leninskou stranou.

Imperialismus je charakterizován mj. třemi rozpory:

• rozporem mezi prací a kapitálem
• rozporem mezi imperialistickými centry a zeměmi ovládanými
• rozporem mezi imperialistickými centry samotnými

Projevy těchto rozporů jsou stále častější. Dochází k drancování a rozvratu "slabších" zemí, dochází k živelným projevům třídních bojů, k vyostřování vztahů mezi imperialistickými centry. Z toho plyne míra nebezpečnosti situace. Největším nebezpečím pro lidstvo dnes je možnost světové války, o které se dá předpokládat, že bude válkou jadernou - tedy poslední válkou, kterou lidstvo zažije, protože má potenciál zničit život na Zemi.

V takovém prostředí je krizová společenská situace nejen možná, dokonce je neodvratná a je pouze otázkou času, kdy se plně projeví. Z výše zmíněného je jasné, že koncepce volební strany je pro prosazování cílů pracující většiny nejen nedostatečná a škodlivá, ale v důsledku stojící proti zájmům pracující většiny.

Pokud se budeme chlácholit tvrzením, že "není revoluční situace, proto se nedá nic dělat", jednak ignorujeme skutečnost, v jakém prostředí pracujeme, ale také se předem vzdáváme a odsuzujeme k zániku. V dobách konjunktury se otevírá možnost intenzivně pracovat na zkvalitnění subjektu (strany) a je nutné mít na vědomí zmíněné rozpory imperialismu, které dříve nebo později způsobí vážnou společenskou krizi. Zde je na místě citovat J. V. Stalina: "Nevíme dne ani hodiny, kdy nastane událost, která otevře cestu velkému revolučnímu rozmachu. Proto se musíme připravovat již dnes."

KSČM má již po "volebním maratónu", který byl bohužel (očekávatelnou) sérií porážek. Jediné volby, které nás v dohledné době čekají, jsou volby do Evropského Parlamentu. Tyto volby jsou společensky bezvýznamné v současné situaci subjektu, jelikož se dá předpokládat, že přední kandidáti budou nositeli tendence škodlivé pro komunistické hnutí a jejich obhajoba bude tudíž také škodlivá a případný zisk mandátu nijak neprospěje k prosazení požadavků směřujících k osvobození pracující třídy.

Nejen s ohledem na následující konference je zde nutnost vážné diskuse o směřování strany. Konec konců, argumentem do diskuse by měl být i tento článek.

Co je tedy tzv. strana nového typu - leninská strana?

Je to strana, která je schopna pojmout širokou škálu nutných aktivit komunistů. K tomuto účelu je uzpůsobena a zajišťuje pevnou vazbu mezi pracující třídou a jejím předvojem.

Je odpovědí na dnešní "nářky", že komunistická strana ztrácí oporu v pracující třídě, že pracující nemají zájem se zapojovat do politiky a aktivně vystupovat v boji za své zájmy.

Je to strana, která musí být schopna napomáhat mnoha úkolům. Ne být pouze volebním štábem, agenturou realizující volební kampaň a servisem pro zastupitele.

Musí být schopna organizovat a sjednocovat činnost svých členů a sympatizantů, řídit jejich činnost v nekomunistických organizacích, v odborech, na pracovištích. Musí využívat a rozvíjet vědeckou ideologii, nové poznatky vědy. Musí tyto poznatky umět aplikovat, rozšiřovat povědomí o nich do společnosti. A musí také umět bránit získané pozice.

1) Strana jako předvoj pracujících

Otázka komunistické strany jako předvoje pracujících je také často diskutována mezi soudruhy. Mnoho z nich si na tuto otázku nevědomky již odpovědělo, pokud uvažuje směrem, že je prý nutné "zjistit co lidi trápí". Je to objektivní příklon ke chvostismu, a tím se vzdání avantgardní úlohy. Ano, my musíme jasně identifikovat potřeby pracujících, ale s ohledem na konečný cíl. Pokud je někdo takového mínění, že by měla neuvědomělá pracující třída, která je tři dekády soustavně masírována antikomunistickou propagandou určovat cíle Strany a Strana by podle těchto "námětů" měla uzpůsobovat svůj program a svoji činnost, sešel neodvratně z cesty hodné komunisty.

Měl by si odpovědět na otázku, kdo jsou to komunisté. Pokud si odpoví, že komunisté jsou nejuvědomělejší částí pracující třídy, nemůže podléhat tak hloupým iluzím. Pokud se považuje za komunistu ten, který nedokáže vhlédnout do podstaty společenských procesů a jevů, orientovat se v nich a nabízet a srozumitelně interpretovat východiska, hluboce se mýlí a měl by své činnosti, která v tomto případě nemůže být ku prospěchu věci zanechat a raději složit ruce do klína.

Zkrátka, omezování se pouze na sbírání hlasů nespokojených, soustřeďování se na krátkodobé a aktuální touhy neuvědomělé, živelně projevující se většiny, je projevem nikoliv avantgardy, ale chvostismu. Taková taktika nemůže být komunistické straně vlastní. Naopak, úkolem komunistů je povznést se nad buržoazní propagandou formované druhořadé zájmy pracujících, ukazovat směr a povznést pracující na adekvátní úroveň, na které budou i přes veškerou nepřátelskou propagandu schopni formulovat své opravdové zájmy a také budou schopni je prosazovat. Právě tím se stávají komunisté a komunistická strana skutečnou avantgardou. Až právě tímto zaujímá Strana místo, které jí náleží.

Setrvávání na pozici chvostismu je právě projevem volební, buržoazní strany. Takové setrvávání je pouhým populismem, který je účinný pouze v krátké době volební kampaně, kde může přinést zdánlivý zisk vyjádřený volebním výsledkem (a tento zisk je dále nevyužitelný a neudržitelný, jedná li se o zásadní požadavky pracujících směřujících k oslabení kapitalismu). To je důvod, proč taková "taktika" je právě volebním stranám vlastní. Ovšem, následkem takové taktiky je zanechávání velké většiny lidu pod vlivem buržoazie, zanechávání pracující třídu bezbranné, vydané na pospas všem vrtochům "mocných". I z tohoto plyne, jakou "službu" plní v současném systému volební strana.

Kdo se má vyznat ve složitosti společenských procesů a jevů, kdo má ukazovat revoluční perspektivu pracujícím masám, kdo má ukazovat cestu k socialismu a komunismu a konečně, kdo má pracujícím ukazovat jakým způsobem k tomuto cíli dojít? Je jen jediná odpověď - strana komunistů.

2) Strana jako organizace pracujících a jako nejvyšší forma třídní organizace pracujících

Kapitalismus je společensko-hospodářská formace, ve které je společnost rozdělena do tříd. Třídy jsou velké skupiny lidí lišící se od sebe způsobem získávání prostředků pro život. Existence tříd je objektivní realitou a existence tříd nestojí a nepadá na tom, zda si jednotliví členové uvědomují třídní rozdělení společnosti, nebo na tom, zda si uvědomují, že jsou součástí té které třídy. Do které třídy kdo objektivně patří, je určeno jeho vztahem k výrobním prostředkům. Je li osoba vlastníkem výrobních prostředků a najímá si práci druhých, je objektivně součástí třídy buržoazie (vykořisťovatelů). Získává li osoba prostředky pro život tím, že pronajímá svoji práci, je součástí pracující třídy (vykořisťovaných). V tento moment je vedlejší, zda se osobně ztotožňují s tím, že společnost je třídní. Je vedlejší, zda si lidé připouštějí, že patří do jedné ze tříd.

Tím, že někdo prohlašuje, že již třídní společnost je minulostí, nebo že jsou termíny jako buržoazie či proletariát zastaralé a "pro společnost odpudivé" se nic na tomto faktu nemění.

Trvá li existence soukromého vlastnictví výrobních prostředků a je li hlavním výrobním vztahem vztah námezdní, zůstávají hlavními třídami třída buržoazie a třída proletariátu (námezdně pracujících). Je úplně jedno, zda se nám to líbí nebo ne, a rozhodně je jedno, že tuto skutečnost někteří členové KSČM odmítají. Zavíráním očí před realitou se tato skutečnost ovlivnit nedá.

"Ať chceš nebo nechceš, někam patříš. Jak hodně však někam patříš, to už záleží jen na tobě," tento citát slavného sociálního pedagoga a spisovatele A. S. Makarenka je pro tento moment velice výstižný.

Jak bylo řečeno, to zda někdo patří či nepatří do té které třídy není věcí jeho chtění, ale jeho objektivního postavení v hospodářsko-společenské formaci. Co je ovšem závislé na vůli jednotlivce, je uvědomění si této skutečnosti, uvědomění si sounáležitosti s ostatními členy třídy a uvědomění si toho, že spolu tvoří třídu.

Jelikož zájmy těchto dvou hlavních tříd jsou protichůdné, objektivně neslučitelné, probíhá mezi nimi třídní boj. Třídní boj nemusí nabývat forem otevřeného ozbrojeného střetu. Projevem třídního boje jsou často mnohem prostší, běžnější životní situace. Takový třídní boj vede a vedl méně či více uvědoměle každý z nás. Jen si vzpomeňte, kdy jste šli za svým zaměstnavatelem požádat o zvýšení mzdy či o placené volno. Existence tříd je objektivním jevem, stejně tak jako boj mezi nimi probíhající.

Třídní boj je zkrátka neustále probíhající "tahanice" o vlastní zájmy, taková "tahanice" ve které jedna skupina ztrácí tím, že druhá získává. Samozřejmě, pouze ta třída, která si tuto skutečnost uvědomuje, ta třída, která své zájmy prosazuje organizovaně a uvědoměle, má příležitost k trvalému a zásadnímu získání výhod a rozhodující podílu na moci.

Tím se dostáváme k subjektivní stránce. Úspěšnost třídního boje závisí na mnoha faktorech. Tím z nejpodstatnějších je právě to, zda je boj pracující třídy uvědomělý, nebo naopak živelný.

To, zda je uvědomělý či živelný, neorganizovaný, závisí právě na stupni uvědomělosti členů pracující třídy, to je ten subjektivní faktor. Podle terminologie marxismu leninismu jde o pojmy třída o sobě (tj. třída objektivně existující, bez ohledu na to, zda si členové třídy uvědomují existenci třídy a to, že do této třídy patří) a třída pro sebe (situace, kdy si členové třídy uvědomují, že společně patří do jedné třídy a že společně tvoří třídu se společnými zájmy).

Třída pro sebe nám nespadne z nebe. Třída pro sebe se ani nevytvoří tím, že dojde k nějaké zásadní krizové situaci. Jen vzpomeňme na cynické zvolání některých zoufalých soudruhů: "až přijde válka, lidé si uvědomí, že je třeba podporovat komunisty, až přijde válka, pak teprve budeme moci znovu budovat socialismus." Třída pro sebe vzniká pouze organizační práci, společným bojem a pod vlivem naší ideologie. Připomeneme si, co je cílem komunistických stran: "...ztvárnit proletariát v uvědomělou třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem."

A víme, že úkolem osvobození pracující třídy je úkolem pracující třídy samé. Z toho plyne - bez uvědomělé pracující třídy není možné svrhnout kapitalismus. Bez komunistické strany, která bude plnit funkci organizační, ideologickou, agitační a která bude stát v čele pracujících, bude plnit avantgardní úlohu, nelze očekávat zvýšení uvědomělosti pracujících až po vznik uvědomělé pracující třídy.

Čekání na zázrak v podobě automatického příklonu pracujících ke komunistickým myšlenkám následkem společenské krize, bez toho, aby byla Strana schopna být aktivním prvkem ovlivňující tento příkon, je vyčkávání "na příležitost" vháněním pracujících do spárů fašismu. Zkrátka ti, co se chovají podle hesla "daří-li se ekonomice, nedaří se komunistické straně" ignorují skutečnost, že jednak je pro kapitalistické hospodářství charakteristický cyklus střídání krizí a konjunktury a také, že v epoše imperialismu je krize otázkou ne "zda", ale "kdy". Víme že, "fašismus je kapitalismus v krizi" a bohužel, ať se tváří sebevíc mile, stávají se objektivně spojenci těch, kteří v krizi budou uplatňovat proti pracujícím metodu "tvrdé ruky", nebo přímo fašistický teror.

Kde je tedy v této situaci místo pro komunistickou stranu?

Víme tedy, že komunistická strana nemůže být skutečnou komunistickou stranou, není li součástí pracující třídy, neexistuje li jasný a pevný vztah mezi Stranou a pracující třídou. V třídně rozdělené společnosti nemůže stát strana "nad společností" a v třídně rozdělené společnosti vede komunistická strana uvědomělý třídní boj. Tím je dána odpověď na tuto otázku. Strana musí být tvořena uvědomělou částí pracující třídy, je pevnou součástí pracující třídy a stojí v čele pracující třídy.

Jinak řečeno - strana musí být schopna učit pracující třídu organizovat se a bojovat za své zájmy. Jak dalece postoupila v tomto směru KSČM za dobu své existence?!

3) Strana neúnavně bojující proti oportunismu v řadách dělnického a komunistického hnutí

Aby bylo možné efektivně plnit úkoly, je nutné neustále svádět boje proti nepřátelským tendencím nejen ve společnosti, ale také, a to je nanejvýš důležité, ale "nepopulární" (především v době, kdy je nepřátelská tendence vládnoucí ve Straně samotné) uvnitř komunistické strany.

Nejdůležitějším ideologickým bojem probíhajícím uvnitř komunistické strany je boj proti oportunismu. Oportunismus je "pátou kolonou buržoazie v řadách dělnického hnutí".

Projevem oportunismu je ohýbání politiky Strany takovým způsobem, aby nedocházelo k závažným střetům s buržoazní mocí (což samo o sobě není v některých momentech boje nepřípustné), s cílem udržet své postavení (jak strany, tak některých jednotlivců) v buržoazním systému vládnutí a v aparátu, ale při tomto "ohýbání" ztrácet ze zřetele konečný cíl - boj za socialismus a komunismus.

Zdrojem oportunismu je skutečnost, že pracující třída není třídou izolovanou. Do této třídy následkem kapitalismu neustále spadávají členové různých jiných tříd, zproletarizováni vývojem kapitalismu. Jedná se o členy maloburžoazie, maloměšťáky, inteligenci. Dochází také k rozkladu vrstev proletariátu, hořejších vrstev tvořených odborářskými vůdci, poslanci, zastupiteli, kteří jsou často závislí na financích pocházejících ze služby v buržoazním aparátu. Jsou korumpováni a kupováni buržoazií. Z marxismu známe poučku, že "bytí utváří vědomí". Takoví lidé jsou nositeli maloburžoazní morálky a buržoazních hodnot. Ačkoliv jsou objektivně součástí pracující třídy, pracují proti zájmům pracující třídy. To ovšem neznamená, že všichni poslanci, všichni zastupitelé, veškerá inteligence jsou nutně pátou kolonou, pracující v zájmu buržoazie!

Jediným možným způsobem, jak bránit pracující třídu proti buržoazním vlivům a vlastně i sebe sama proti sklouzávání k nebezpečným tendencím je neustále zvyšování své uvědomělosti, organizovanosti, znalosti - zkrátka, nám známe - "učit se komunismu".

Konec konců, to se odráží i v části Stanov KSČM v části povinnosti členů - "povinnost odborně a politicky se vzdělávat". A vzdělávat v čem? Vzdělání komunisty, které není podloženo dobrou znalostí naší vědecké ideologie - marxismu leninismu, takové vzdělání není pro náš cíl přínosem. Bez znalosti marxismu leninismu je jakkoliv vzdělaný "komunista" odsouzen k tomu, aby podléhal jakékoliv buržoazní propagandě a přijímal protilidové teze, které se nutně objevují i ve vědě, odborné literatuře, médiích a kultuře.

Dalším, systematickým a efektivním nástrojem, který slouží k očistě strany od oportunismu, ale i dalších škodlivých směrů, nástrojem, který má sloužit k předcházení chyb a omylů a k tomu, abychom neustále neopakovali stejné chyby je kritika a sebekritika.

Některým soudruhům při zaslechnutí slov kritika a sebekritika naskakují pupínky. Mají dojem, že jakákoliv kritika a sebekritika je projevem nepřátelství, útokem na Stranu a něčím, co stranu oslabuje. Je tomu ale právě naopak. Kritika a sebekritika je nástrojem, který stranu posiluje.

V. I. Lenin vyzýval k "sebekritice a nemilosrdnému odhalování vlastních nedostatků" již počátkem 20. století, v době, kdy nemohlo být řeči o komunistické organizaci, jako o organizaci mohutné a pevně konstituované.

V. I. Lenin se otázce kritiky a sebekritiky věnuje ve svém díle Krok vpřed, dva kroky vzad, kde uvádí: "Oni se zlomyslně radují a pošklebují, když pozorují naše spory; vynasnaží se ovšem vytrhávat pro své účely jednotlivá místa z mé brožury, věnované nedostatkům a slabinám naší strany. Ruští sociální demokraté jsou již dosti ostříleni v bitvách, že je tyto pošklebky neuvedou do rozpaků, že budou pokračovat navzdory jim v sebekritice a v nemilosrdném odhalování vlastních nedostatků, které budou určitě a nevyhnutelně překonány růstem dělnického hnutí. Nechť se však páni odpůrci pokusí nám předvést obraz skutečné situace ve svých 'stranách', jenž by se jen zdaleka podobal obrazu, který podávají protokoly našeho druhého sjezdu!". V Dětské nemoci levičáctví V. I. Lenin dále rozvádí účel kritiky a sebekritiky: "Poměr politické strany k jejím chybám je jedním z nejdůležitějších a nejspolehlivějších měřítek, jak vážně strana chápe své poslání a jak opravdu plní své povinnosti ke své třídě a k pracujícím masám. Otevřeně přiznat chybu, odhalit její příčiny, analysovat situaci, z níž vzešla, bedlivě uvážit prostředky k nápravě chyby - to je rys strany, vážně chápající své poslání, to je to, čím strana plní své povinnosti, to je výchova a školení třídy a potom i masy!"

Potlačování kritiky a sebekritiky, vnímání tohoto nástroje jako instrumentu škodlivého, je projevem zahnívání a úpadku strany.

Komunisté musí mít schopnost a odvahu otevřeně a veřejně přiznat své chyby, jelikož všechny jejich chyby ve svém důsledku negativně ovlivní život pracující třídy. Komunisté musí umět otevřeně mluvit o svých slabostech, protože jen tak mohou být tyto slabosti odstraněny.

Největší překážkou v uplatňování kritiky a sebekritiky je byrokratismus vládnoucí ve Straně. Byrokratismus je živen našimi nedostatky a chybami a straničtí byrokraté se proto snaží udusit uplatňování tohoto nástroje, který ve svém důsledku právě odstraňuje ty chyby, které napomáhají rozvinout ve straně byrokratismus.

Důsledná aplikace kritiky a sebekritiky, neustálé zvyšování uvědomělosti, neustálé studium marxismu leninismu a nových poznatků a jejich uplatňovaní v praktické činnosti (i té vnitrostranické) - to jsou zásadní předpoklady překonání negativních tendencí v komunistickém a dělnickém hnutí a odstranění oportunismu zvláště. Samozřejmě, nevyhneme se tím ostrým ideovým střetů, které budou obzvláště ostré ve Straně samotné.

4) ne pragmatismus, ale revoluční elán a věcnost

Jaký styl práce si musí přisvojit komunista působící v komunistické Straně, nebo jiné pokrokové organizaci? Komunistům musí být vlastní především dvě vlastnosti - revoluční elán a věcnost.

Je také nutné si uvědomit, že přístupy komunistů se liší a musí lišit v různých situacích. Jde o to umět využívat možnosti, které se jim naskýtají.

V době, kdy komunisté působí v prostředí, kdy nemají podíl na moci, nemohou si dovolit opustit zásadu věcnosti, ale je třeba si uvědomit, že skutečný podíl na moci, skutečný podíl na řízení státu je velice nízký. "Svědomitě spravovat stát" není ničím jiným, než svědomité plnění zájmů buržoazie a svědomité spravování utlačovatelského aparátu buržoazie.

Někdy se můžeme zamýšlet nad tím, jaký význam může mít sepisování stovek řádků, neustálé komentování společenských jevů, glosování politických vyjádření, opakování statí z děl klasiků. Je taková činnost opouštění zásady věcnosti? Jaký má taková činnost význam? Taková činnost má význam právě v oblasti agitace. Je nutné neustále "zasévat naši ideologii a naše pohledy do společnosti". Buržoazie, která vlastní masové sdělovací prostředky, tisk, televizi, ta to za komunisty dělat nebude.

Naopak, v situaci, kdy dojde k tomu, že se pracující třída chopí moci, v době, kdy je možné a nutné veškerou iniciativu věnovat řízení státu a boji proti poražené třídě, může být takové počínání jen nemístným žvaněním. Zde je potom na místě věcnost.

Revoluční elán, nebo revoluční entuziasmus je hnacím motorem, který budí myšlenku, je protijedem proti rutině, byrokratismu, zkostnatělosti, konzervativismu, poraženectví, vyhoření. Je životodárnou silou, která pohání komunisty stále kupředu. Je silou, která láme staré a ukazuje revoluční perspektivu.

Známe výroky některých soudruhů o tom, že je nutné "držet se na zemi" (jako by chtěli doříct - držet se koryt), srážející jakoukoliv iniciativu, třesoucí se nového, změněného stylu zaběhnuté práce a rutiny, která by ovšem mohla ohrozit jejich postavení a tudíž je samotné.

Ovšem, bez věcnosti, bez "mrazivého realismu" může takový revoluční elán snadno přerůst v prosté snílkovství, fantazírování, iluzionismu.

Věcnost a realismus jsou protiváhou entusiasmu. Ta dodává činnosti houževnatost. Umožňuje dotahovat věci do konce, umožňuje realistický náhled na počínání a realistickou analýzu možností a sil.

Co je tedy třeba? Revolučního elánu, nebo naopak realismus? Potřeba je obojího, různou měrou. Tyto vlastnosti musí tvořit jednotu. Samotná věcnost může sklouzávat v rutinérství a prakticismu.

Jak snadno by podlehl Julius Fučík v cele gestapa, nebo vojáci Rudé armády ve Stalingradu bez jasně hořícího plamene revolučního elánu?! A jak by se zdařil heroický plán GOERLO, bez nutné dávky realismu?!

Co dodat závěrem? Co vyplývá z těchto řádků?

Myslím si, že je jasné, jakou stranu potřebujeme, je jasné, že komunistická strana musí být stranou nového typu, nikoliv stranou volební. Prosazování koncepce volební strany může zajistit materiální zájmy některých jedinců a může dodat klidu jiným, kteří ze strachu a bezradnosti zavírají oči před komplikovanou situací (z čehož plyne, že hmotné zájmy jedněch a bezradnost druhých se vzájemně doplňují a posilují), ale rozhodně nemůže naplnit cíl, který Straně ukládají Stanovy - cíl budovat socialismus.

V historii je mnoho příkladů, kdy revoluční, zorganizovaná strana uvědomělých lidí dokázala vést lidové hnutí a dokázala lidové hnutí přetavit ve vítězné tažení, ale neexistuje ani jediný příklad, kdy volební strana bez opory lidu dokázala zlepšit podmínky života lidí (to je možné pouze době konjunktury, ale je úplně jedno, kdo vládne).

Co je důležitým nástrojem, který posiluje komunistickou stranu? Tím důležitým nástrojem je kritika a sebekritika a naším nutným úkolem je odstranit všechny překážky, které uplatnění takového nástroje ve stranické praxi překáží.

Co jsou důležitými vlastnostmi komunistů? Jsou jimi revoluční elán a věcnost, smysl pro realitu. V osobě komunisty se musí tyto dvě vlastnosti zosobnit a vzájemně se doplňovat.

Co je hlavním cílem komunistů? Ztvárnit pracující v uvědomělou třídu, aby byla schopna dobýt a udržet moc politickou i ekonomickou.

Co je tím prostředkem, který k takovému cíli vede? Je jím leninská strana, která dokáže plnit funkci zastupitelskou, organizační, ideologickou a agitační.

A.H.

Zdroje a doporučená literatura:

H. Brar - Imperialismus

J. V. Stalin - Otázky leninismu.

K. Marx, B. Engels - Manifest komunistické strany

V. I. Lenin - Jeden krok kupředu, dva kroky vzad

V. I. Lenin - Co dělat?

V. I. Lenin - Stát a revoluce

• < Předchozí
• Další >