Kuba a hegemonistická válka Západu proti "darebáckým státům"

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 7. 2022

Twitter

K nadcházejícímu kubánskému revolučnímu svátku, 69. výročí útoku na kasárna Moncada 26. července 1953 a zahájení Kubánské revoluce, věnujeme překlad úvahy italského filozofa Gianniho Fresu.

Návrat demokratů do Bílého domu se časově shoduje s novou tvrdou ofenzívou proti Číně, Rusku a celé složené frontě takzvaných "darebáckých států", jejichž cílem je přehradit cestu k jakékoli možnosti multipolárního vývoje mezinárodní politiky a obnovit bez zpochybňování nadvládu Spojených států nad světem, a napravit tak hlubokou krizi image a vztahů, kterou Washington v posledních letech prožívá. V tomto smyslu je třeba číst obavy EU a USA, které se objevily na nedávných setkáních vedoucích představitelů jejich institucí: riziko, že značná část prostředků plánu obnovy by mohla skončit v rozpočtech čínských společností vzhledem k tomu, že, jak jsme se dočetli v novinách, "na evropském trhu prakticky neexistují technologické kapacity a velikosti podniků", které by byly vhodné pro projekty ekologické přeměny v rámci tohoto plánu. Z těchto obav vyplývají dvě obecná hodnocení, která jsou užitečná pro rozvíjení našeho diskurzu: 1) Čína vítězí v technologické soutěži se Západem, kterou svého času prohrál SSSR; 2) EU a USA zakládají své instituce na ideologické mystice nadřazenosti trhu, ale v praxi je ekonomicky liberální "laissez faire" posvátné pouze tehdy, když to zrovna vyhovuje našim zájmům. Pokud ovšem jim to nevyhovuje, jsou všechny prostředky protekcionistických protiopatření považovány za přípustné, a to navzdory mnoha řečem o schopnosti samoregulace trhu. To vše poukazuje na relativismus hodnot a nikdy nevyřešený nárok na koloniální nadřazenost západních liberálně demokratických společností nad zbytkem světa.

Narativ hraje v této politické operaci významnou roli, a proto si zaslouží být pečlivě prozkoumán, abychom pochopili jeho význam. Boj o monopol masmédií, který liberalismus definitivně vyhrál po roce 1989, proměnil informace v obrovskou hlásnou troubu, kterou má k dispozici jediná reprezentace událostí, schopná zasáhnout všude a zorientovat i ty nejvzdálenější. Síla Západu tedy nespočívá jen v systematickém využívání nadvlády vůči nepřátelům, kteří se nechtějí podvolit, ale také a především v hegemonii vůči spojencům nebo potenciálním spojencům. Protože mocenské vztahy nejsou založeny jen na uplatňování nadvlády, ale potřebují také usměrňování, potřebují armádu politiků, intelektuálů, popularizátorů a novinářů, kteří se hlásí k obraně jednoho možného narativu věcí. Tímto způsobem jednak vytvářejí prostřednictvím ideologie konformismus, který je schopen sjednotit vládnoucí třídy, jednak používají stejný světonázor k ovládání podřízených skupin. Pokud nestačí usměrňování, je vždy po ruce síla, v případě potřeby dokonce brutální síla, jak nám denně připomíná izraelská politika vůči Palestině (podporovaná silou a přesvědčením "demokratických mocností").

V tomto smyslu se mimo západní tábor a jeho spojence stává otázka porušování lidských práv nejčastěji velmi šikovnou pomocnou záminkou k podpoře západních armád, podobně jako byly zbraně hromadného ničení přisuzovány Saddámovu arzenálu. Vždyť u železného spojence, jakým je Saúdská Arábie, neslyšíme o žádné diktatuře, totalitě, porušování osobních svobod a nikoho by ani ve snu nenapadlo volat po uvalení sankcí na tak reakční a autoritářský režim, který je jedním z nejzjevnějších laissez-faire na světě.

V rámci této nekonečné války mezi Západem a jeho "nepřáteli" zůstává Kuba, věčná posedlost, která Washingtonu připomíná jednu z jeho nejtrpčích a historických porážek, otevřenou ranou, kterou je třeba zacelit a pro kterou je každá příležitost dobrá. Například současná globální deprese nabízí jedinečnou destabilizační příležitost. Negativní dopady pandemie na světovou ekonomiku jsou známé a zřejmé všem, a to jak na periferiích kapitalistického rozvoje, tak v metropolích západní civilizace. Například v USA došlo k exponenciálnímu nárůstu nové chudoby a k ohromujícímu nárůstu počtu lidí bez bydlení, kteří jsou nuceni žít na ulici. To vše se nevyhnutelně projevilo i na ostrově, jako je Kuba, který je již šedesát let nucen utahovat si opasky kvůli embargu uvalenému Washingtonem a který má mezi svými hlavními příjmy cestovní ruch, což je možná jedno z odvětví, které je touto krizí postiženo nejvíce. Přesto se Kuba dokázala s pandemií vypořádat lépe než mnohé západní země, a to až do té míry, že mohla posílat své lékaře do různých částí světa (včetně Itálie) a zajistit tak obyvatelstvu minimální existenční podmínky, které mu jinde byly odepřeny. Různé lockdowny a následné omezování cestování z jedné země do druhé však postihly tu část obyvatelstva, která se živila činnostmi spojenými s cestovním ruchem. To vše vedlo k protestům, které se v posledních měsících odehrály v mnoha jiných částech planety. Jestliže však nespokojenost a mobilizace na Západě přinesly stručné a suché novinářské zprávy, v případě Kuby jim náš tisk bez prodlení přikládal systémový význam a bral je jako paradigma společenského ekonomického selhání, ale i ústavněprávního selhání. V novinách a v podrobných pořadech jsme tak opakovaně slyšeli o "porušování lidských práv" a o strukturální chudobě na Kubě. Minimálně seriózní žurnalistika by však i při informování o této kritické situaci měla být natolik poctivá, aby životní úroveň tohoto národa srovnávala nikoli s bohatým Západem, ale s jinými karibskými ostrovy vzdálenými jen několik námořních mil. Stačí se podívat na stav bezedné bídy v realitě, která je tak blízká a teoreticky disponuje stejnými přírodními zdroji jako Haiti (které dokonce více než šedesát let netrpělo tvrdým hospodářským embargem), abychom získali alespoň minimální představu o instrumentalitě těchto argumentů. Raul Castro v reakci na Obamovy nesmysly s vážnou tváří zdůraznil, že prvním závažným porušením lidských práv je zbavit lidi zdravotní péče a základních životních podmínek. Když vládne absolutní bída a naprostá absence sociálních práv, je uplatňování takzvaných individuálních svobod, ačkoli je slavnostně proklamováno, pouhou utopií, která se stává skutečností jen pro menšinovou část společnosti. Bez sociální spravedlnosti zůstává formální rovnost bohužel pokryteckým školním cvičením. Stačí se podívat na osud Afroameričanů a sociální složení věznic v USA, abychom to pochopili. Před revolucí byla Kuba americkým bordelem, obyvatelstvo žilo v bídě a bez vzdělání, bylo zbaveno zdravotní péče a nuceno ke všem formám vykořisťování, aby uniklo hladu, skutečnému hladu. "Revoluce proti revoluci", o níž blábolí ti z levice, kteří nikdy v životě neudělali ani první, ani druhou, by při současných mocenských poměrech a nepříznivém mezinárodněpolitickém rámci znamenala pouze obnovení stavu koloniálního a mafiánského podmanění, který byl smeten v roce 1959. Ze všech těchto důvodů má podpora Kuby proti vnější destabilizaci ze strany Západu hodnotu, která dalece přesahuje úskalí tohoto ostrova, který je již více než půl století nucen podrobovat se zločinnému pronásledování Washingtonu (embargo, pokusy o invazi, teroristické akce) za to, že se vzbouřil proti jeho vládě.

V nedávné historii jsme již podobné operace zažili, například po smrti Fidela Castra, která tehdy rozpoutala řev a duch pomsty těch, kteří se mu za jeho života nedokázali postavit. Novináři se proměnili v popravčí čety a vypustili do světa celou paletu nadávek, klateb a bezuzdných odsudků, takže na tohoto muže nezbyla ani matně pozitivní vzpomínka. Ideologická ofenzíva, která působila hegemonisticky i na levici, mezi těmi, kdo se chopili míče, aby ukázali na nedůslednost kubánské revoluce, mluvili o zradě a promarněné příležitosti. Pokud jde o soulad mezi teorií a praxí, je dobré si uvědomit, že každá revoluce, která se střetne s konkrétní realitou (s očekávanými nebo nepředvídanými akcemi a reakcemi), nakonec vytvoří nový obraz, který se vždy liší od toho, co bylo dříve teoreticky představeno a idealizováno. Je to nevyhnutelné, jako tomu bylo v případě Francouzské revoluce (přestože ji stále považujeme za zásadní akt univerzálního osvobození) a jako v případě všech liberálních revolucí, které mimo principy skončily institucionalizací abnormálních a nelidských forem bezbřehé chudoby, vyloučení a sociální marginalizace, s nimiž Constant, Locke, Smith a Bentham rozhodně nepočítali. V úvahách na toto téma však existuje hluboký rozdíl, na který opakovaně upozorňoval Domenico Losurdo: Když hovoříme o teoreticích a protagonistech socialistických revolucí, nevyhnutelně se soustředíme pouze na rozpory reálných procesů, které vyvolaly, nikdy ne na progresivní aspekty; když se ale zmiňujeme o teoreticích liberálního myšlení ("klasicích"), hovoříme o univerzálních hodnotách bratrství a individuální svobody, které teoretizovali, nikdy ne o bídě, loupežných válkách a koloniální nadvládě nebo rigidním rozdělení na třídy, což jsou charakteristiky reálných liberálních společností. V prvním případě se člověk zabývá pouze hranicemi reálných historických procesů, v druhém pak principiálními žádostmi a idealistickými pohnutkami jeho myslitelů. Již v nekritickém přijetí této převrácenosti v podmínkách uvažování se skrývá jasné hegemonistické vítězství liberálního myšlení, které není nikdy dostatečně reflektováno. V tomto smyslu se podle mého názoru vysvětluje zobecněný a konsolidovaný historický soud: Kennedy je považován za proroka "nových hranic", nikoli za protagonistu války ve Vietnamu, vylodění v Zátoce sviní a souhlasu se všemi nejbezohlednějšími a protidemokratickými operacemi CIA; Castro je naopak prezentován jako krvavý utlačovatel, nikoli jako ten, kdo celý život bojoval za potvrzení sociálních práv a nezávislost svého lidu na americké imperialistické nadvládě. Dokud se nezbavíme protichůdných ideologických koncepcí a nepřestaneme být bezděčnými nositeli kategorií a reprezentací funkčních pro jiné světonázory, osudem levice je zůstat v bahnité půdě dnešní sociálně-historické podřízenosti a zbytečnosti.

Gianni Fresu

Zdroj: https://giannifresu.it/2021/07/cuba-la-guerra-egemonica-delloccidente-gli-sati-canaglia/ (červenec 2021)
Překlad KSM

• < Předchozí
• Další >