Kriticky k článku Změny ve složení dělnické třídy a proletariátu

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 12. 2006

Twitter

Máme před sebou jeden referát z  Mezinárodního komunistického semináře z Bruselu, který se konal v květnu 1998. Napsal ho belgický  soudruh Jean Pestieau a nazval jej „Změny ve složení dělnické třídy a proletariátu“.  Autor si dal za cíl obhájit  historickou úlohu dělnické třídy v kapitalistických průmyslových zemích  i v tzv. třetím světě. To je jistě cíl žádoucí a správný, ale způsob, jakým autor o tématu pojednal, vnáší do hlav čtenářů spoustu zmatku. Je nutné přivést řadu tezí na  správný základ – skutečné Marxovo a Leninovo pojetí tříd a poukázat na vývoj ve společnosti na samém konci 20. století.

Začněme konstatováním, že v hlavním politicko-ekonomickém Marxově díle, tedy v Kapitálu, se pojem proletariát vyskytuje jen několikrát. Marx si při hluboké analýze kapitalistické společnosti jasně uvědomil, že musí vycházet z předně definovaných pojmů a proto používá výhradně  termín – námezdní dělník a třída námezdních dělníků. Marx také jasně definuje práci ve vědeckém  politicko-ekonomickém smyslu. Je faktem, že klasikové marxismu leninismu používali většinou termín proletář jako synonymum k pojmu námezdní  dělník. Přestože Marx uznával historickou roli proletariátu – námezdních dělníků  už od roku 1844, vznik marxistické  politické ekonomie kladli sami klasici až do období  let 1857  až 1859. Teprve v této době měl Marx učiněny všechny své  objevy na tomto poli, jak dosvědčuje Bedřich Engels. A toho bychom se měli držet i my v roce 2000. Proletariát je třeba dnes  chápat jako skupinu tříd, jejichž základním znakem je nemajetnost co do vztahu k vlastnictví  výrobních prostředků, a které se dalšími třídními znaky  od sebe  liší. Není to nové  chápání pojmu. Marx ho jasně popisuje v prvním dílu Kapitálu,  v kapitole XXIV: Takzvaná původní akumulace. Masa lidí, vzniklá rozpuštěním feudálních družin a násilným vyvlastňováním půdy od konce 15. století, měla k získání obživy následující možnosti – toulat se a žebrat či krást (tak vznikal lumpenproletariát), vstoupit do služeb  bohatých pánů či měšťanů (vzniká třída sloužících nemajetných lidí) nebo námezdně pracovat. Zákonodárství té doby neváhalo s násilným přinucením k námezdní práci a se zákonným prodlužováním pracovního dne. Proletariát  už od počátku novověku tvořily tři třídy lidí a  k nim se později přidává průmyslová rezervní armáda nezaměstnaných. Karel Marx v prvním dílu Kapitálu, v kapitole V:„Pracovní proces a zhodnocovací  proces“ vymezuje vědecký pojem práce a pojem dělníka, který dále upřesňuje v kapitole XIV:“Absolutní a relativní nadhodnota“. V druhém díle Kapitálu pak Marxe ukazuje,  jak se od práce odštěpují neproduktivní funkce a stávají se samostatnými zaměstnáváními. Lidé v nich činní nevykonávají produktivní práci a nevytváří hodnotu ani  nadhodnotu. Na rozdíl od belgického autora my popíráme, že dělnická třída nastupuje i v odvětví služeb. Nikoliv, ve službách jsou zaměstnáni za kapitalismu nemajetní sloužící lidé, sloužící proletariát a ne dělnická třída. Rozlišovat tyto dvě  třídy je podstatné, dělnictvo je totiž bezprostředním výrobcem hodnoty, jednou z pracujících tříd. Dalšími pracujícími třídami v kapitalismu je část maloburžoazie, která vyrábí zboží,  včetně individuálních rolníků – vlastníků na venkově, a výrobní  družstevníci. Pracující třídy jsou bezprostředními výrobci hodnoty. Sloužící třídy  výrobci hodnoty nejsou. Terciální sektor (obchod, služby, finance, správa, školství, zdravotnictví atd.) se v kapitalismu ve vyspělých zemích nepochybně rozvíjí. Naprostá většina zaměstnanců terciálního sektoru jsou však sloužící proletáři. Volání  „sbohem“ proletariátu  je tedy od buržoazních teoretiků  lživé. Toto konstatování však neopravňuje teoretiky dělnické třídy nebo teoretiky celé skupiny tříd  proletariátu k tomu, aby nevěnovali  pozornost skutečným  číselným počtům námezdních dělníků a sloužících nemajetných lidí ve společnosti (K 1. 1. 1999 bylo v ČR výdělečně činných 2,149 milionu námezdních dělníků a 1,954 milionu sloužícího proletariátu, včetně příslušníků armády, mimo nezaměstnaných – společný znak těchto osob – nevlastní výrobní prostředky).

Belgický autor nám právě tato čísla však  neposkytuje. Pokládá se za marxistu, ale politickou ekonomii podává mnohem více na úrovni A. Smithe než K. Marxe. Ve službách se totiž pracující třídy ve vědeckém smyslu politické ekonomie K. Marxe nevyskytují.

Belgický autor se  zmiňuje  o Leninově definici tříd, ale vzápětí ukazuje, že ji bohužel nepochopil. Také nerozeznal, že v kapitalistickém výrobním podniku působí ve skutečnosti příslušníci tří společenských tříd, což by mělo být výsledkem už jen  pochopení prvního a druhého dílu Kapitálu. Autor nevěnoval pozornost tak zásadním Marxovým tezím jako: - pracovní sílu je možno najmout, ale nepoužívat ji vůbec k práci, nýbrž k jiné účelné činnosti - v (variabilní kapitál)  jsou v Marxově pojetí pouze mzdy dělníků. Státní zaměstnanec a soukromý advokát jsou sloužící třídy, což věděl i A. Smith,  i K. Marx, autor však ztotožňuje státního zaměstnance a obchodního či bankovního  zaměstnance s dělníkem, což je politickoekonomická  chyba. Naproti tomu termín inženýr nám dává  informaci jen o ukončeném vysokoškolském technickém vzdělání, nedává nám žádné přesné informace  o  zařazení této osoby ve výrobním procesu. Belgický autor vylučuje vysokoškolsky vzdělaného dělníka a navíc tvrdí, že  inženýr vyrábí nadhodnotu. Belgický autor prohlásil  státního zaměstnance za dělníka, aby o dvanáct řádek níže vyloučil represivní státní zaměstnance z dělnické třídy. Jakož i většinu  odborových vůdců.  Informace o členství v odborech je ale nedostatečná k třídnímu zařazení konkrétní osoby. Většina vědeckých a duševních povolání patří k sloužícím třídám a nikoli k maloburžoazii, jak  tvrdí autor. Belgický autor nemá jasno v pojmech  námezdně pracující a manuálně pracující. Proto údaje, které uvádí o Belgii, zařadíme do přesné terminologie. Počet  proletářů se za třicet let v Belgii nezměnil, přesněji mírně vzrostl – ze 78% na 83%  výdělečně činného obyvatelstva. Absolutní čísla autor bohužel  neuvedl. Počet námezdních dělníků v Belgii za 30 let velmi  poklesl -  o  30  -  35%. Cenný je také  údaj, že v průmyslových podnicích v Belgii je ze 100% výdělečně činných 62% námezdních dělníků. Škoda, že si autor  nepoložil otázku, do jakých tříd připadá zbývajících 38% osob. Průmysloví námezdní dělníci tvoří 15% z celku belgického proletariátu.

37% proletářských pracovních a zaměstnaneckých míst v Belgii tvoří dočasné úvazky.

Belgický autor rozlišuje mezi službami nevyhnutelnými pro zbožní výrobu a ostatními službami. Zdá se snad, že je na cestě k pochopení struktury sloužících tříd. Ovšem fakt,  že autor nerozlišuje mezi konstantním kapitálem a fiktivním kapitálem  je také chybou. Belgický autor píše, že námezdně pracující se proletarizují. To  je komický  nesmysl, právě proto, že už proletáři jsou, musí potom námezdně pracovat nebo sloužit, aby sehnali obživu legálním způsobem.

Uvádět Manifest KS (MKS) jako  politicko-ekonomické dílo není vůbec šťastné, protože Manifest vznikl deset let před vznikem marxistické politické ekonomie a odborník to v textu MKS pozná. Belgický autor však odborníkem  asi není, protože tvrdí, že ve finanční a obchodní sféře se námezdně pracuje. Přitom si uvědomuje nutnost odlišit  druh této účelné činnosti. Dále autor uvádí, že námezdně pracují státní zaměstnanci placení z daní. Autor nepochopil, že  mzda je vědecký pojem, druh  důchodu, který se týká jen dělnické třídy. Autor nepochopil, že existují sloužící  třídy a jejich druh důchodu je jiný a zdroj důchodu je jiný než u dělníků. Termín „nezávislí pracující“ je také komický -  autor prozrazuje,  že tak nazval  veškerou maloburžoazii.

Autor si vytkl za dílčí cíl popsat třídní obsah terciálního sektoru, což  se mu nepodařilo, nesdělil nám ani, kolik je v Belgii v tomto sektoru kapitalistů a kolik je v tomto sektoru maloburžoazních podnikatelů. Předveďme  si  to na číslech  z ČR: Počet výdělečně činných osob v primárním sektoru je 340,2 tisíce  osob, v sekundárním sektoru 1921,1 tisíce osob a v terciálním 2612,1 tisíc osob. Tato čísla  nám  ale nic neřeknou o  počtu příslušníků buržoazie, maloburžoazie, soužícího proletariátu, námezdních dělníků a družstevníků v tom či onom sektoru. Autor také nemůže  pochopit, že sloužící proletariát je  placen z nadhodnoty, jejíž část vstupuje ihned do procesu výroby a oběhu kapitálu. Nechápe,  že  kapitalistické  účetnictví  je jen jevovou  formou. Ne všichni zaměstnanci železnice, letišť a telekomunikací patří k dělnické třídě.

Základním ukazatelem pro dělnickou třídu není ani tak manuální práce,  ale  činnost, která se pravidelně zpředmětňuje. Přitom dělník může jen konečky prstů mačkat tlačítka automatického nebo poloautomatického technologického zařízení. Přesto zůstává dělníkem – protože mezi ním a výrobním procesem končícím ve výrobku  - zboží -  není už žádný jiný člověk.

-CH-

• < Předchozí
• Další >