Pohraničníci stále čilí? a mají na co vzpomínat

Podrobnosti

Vytvořeno 18. 9. 2007

Twitter

Možná trochu netradiční nadpis článku z pietního aktu, nicméně to je asi ten nejzásadnější dojem, který ve mně akce pohraničníků zanechala. Jak tedy probíhala vzpomínka na 60. výročí bojů s Banderovci u památníku ve Vravíně na Slovensku, kterou uspořádal Klub českého pohraničí? Nabízím vám pohled mladého komunisty…

Na srazu u autobusu v Brně bylo veselo. A nikomu ani nevadilo, že pršelo, ba spíše naopak. Všichni jsme se naskládali pod střechu trafiky a jak už to na všech komunistických akcích bývá, soudruzi utvořili malé diskusní kroužky a řešili aktuální politické otázky, k čemuž neodmyslitelně patří kolující láhev dobrého vínka a obláčky cigaretového kouře (za tuto poznámku mě patrně zbytek nekuřácké a abstinující redakční rady DDV seškrtí, ale to je prostě riziko povolání).
V autobuse se zpívalo, což je dnes také malá raritka. A zpívalo se moc krásně, protože soudružky očividně chodily zpívat do sboru a hlavně vyrůstaly v době, kdy veselé písničky provázely každý krok socialistického člověka.
První zastávka nás čekala ve Strečně, kde byl památník padlým Francouzům, kteří se účastnili Slovenského národního povstání proti nacistům. Kratičká přestávka a jelo se dál, za hlavním cílem naší cesty - na náměstí ve Vravíně, kde se u pomníku konal pietní akt k 60. výročí bojů s Banderovci. Nejprve tedy povídání o Banderovi a jeho tlupách, kteréžto jsme převzali z blíže nespecifikovatelného letáčku od slovenských súdruhov.

Po vyhlášení Ukrajinské sovětské republiky krátce po VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce, r. 1917) založila ukrajinská emigrace v zahraničí několik nacionalistických organizací. Nejvýznamnější z nich byli „Svaz pro osvobození Ukrajiny“ a „Ukrajinská vojenská organizace“ (UVO), jejímiž členy byli příslušníci Ukrajinské haličské armády (UHA). V jejím čele stál bývalý plukovník UHA Eugen Konowalcov. Štáb organizace sídlil v Berlíně. Odtud dával důvěrníkům v Polsku a SSSR pokyny pro teroristické a sabotážní akce.
Výsledkem byly těžké národnostní boje a třenice. To vedlo k vyhrocení nesnášenlivosti Ukrajinců a Poláků. Střediskem ukrajinského nacionalizmu ve východní Haliči byl Lvov. Po rozpadu Rakousko-Uherska vypukla i na východní Haliči revoluce a Dmitro Vitovskij vyhlásil Ukrajinskou haličskou republiku. Roku 1928 vznikla díky vlivu výzvědné služby v Německu „Organizace ukrajinských nacionalistů“ (OUN). Do čela této organizace byl určen Eugen Konowalcov. Páteří ukrajinského nacionalismu se stala řecko-katolická církev. V roce 1933 uzavřela OUN dohodu s NSDAP, ve které se zavázala ke všeobecné spolupráci. Pod vedením nacistické špionážní služby usilovala OUN o odstranění vlády sovětů na Ukrajině a podporovala agresivní politiku Německa proti Polsku a Československu. Vedoucí místo ve vedení OUN zaujal Andrej Melnik. V Podkarpatské Rusi byla vyhlášena autonomní vláda v čele s Andrejem Brídym. Nacionalistické živly využili situace a nastolili fašistický režim. Organizace SÍČ vznikla právě z iniciativy OUN. Srážky vyvrcholili ozbrojeným povstáním proti československé vojenské posádce v Chustě. Při napadnutí Polska osvobodili hitlerovci Stefana Banderu, který si ve vězení odpykával doživotní trest za účast při atentátu na polského ministra vnitra. Bandera začal znovu intenzivně pracovat v OUN. Po vpádu hitlerovských vojsk do SSSR byla Ukrajinská legie v čele s Banderou začleněná do německé armády a operovala ve směru na Lvov.
Velící německý generál slíbil představitelům OUN, že za dobití Lvova jmenuje ukrajinskou vládu. Nicméně nakonec bylo všechno trochu jinak. Samostatnou Ukrajinu po třech dnech němečtí fašisté rozehnali, vedoucí představitele OUN a legií popravili, jiné včetně Bandery převezli do koncentračních táborů. Ze zbytku příslušníků legie vznikla divize SS „Galizien“. Zbytky Ukrajinské milice přecházeli i se zbraněmi do lesů, kde se z nich a dalších skupin vytvářely oddíly Ukrajinské národní sebeobrany. Tyto oddíly se formovali do UPA. Nepříznivý vývoj na frontě donutil hitlerovce k tomu, že koncem roku 1942 propustili Banderu na svobodu s úmyslem použít ho k dalšímu organizování ukrajinského nacionalistického hnutí. První ozbrojené útoky jednotek UPA byly namířené proti Polákům žijícím na Ukrajině, ale jejich hlavní útok se soustřeďoval proti sovětským partyzánům a nastupujícím jednotkám Rudé armády. Bandy UPA verbovaly do svých oddílů deklasované živly a zločince. Banderovské sotně terorizovali a vraždili polské obyvatelstvo, vypalovali celé vesnice.
Koncem roku 1945 vpadli banderovci do prostoru Dukelského průsmyku a do povodí řeky Ondava. Přepadli následující obce:

Nová Sedlica
Zboj
Ulič
Kolbasov

V těchto obcích zavraždili na 18 lidí a obce vypálili. V dalších asi třiceti přepadnutých obcích si banderovci zbraněmi vynucovali konání veřejných shromáždění, na kterých útočili na KSČ. Zároveň s ozbrojenými přepady rozvíjela OUN na našem území i činnost své civilní sítě. Na naše území pronikly sotně BURLAK, CHROMENKO a BRODYČ. Všechny tyto skupiny byly vyzbrojeny lehkými zbraněmi.
Před největším vpádem banderovců do ČSR byla v úseku Dukelský průsmyk - sovětská hranici rozmístěna zvláštní stíhací skupina Československé lidové armády. K zajištění tohoto úkolu nařídil ministr vnitra, aby na Slovensko bylo odesláno 1 000 příslušníků pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti a aby se urychleně přikročilo k zformování pohraničního pluku SNB Slovensko. V čase největšího nasazení se bojů v celé republice zúčastnilo 6087 příslušníků Československé lidové armády, 5623 příslušníků Sboru národní bezpečnosti a 3700 bývalých partyzánů a vojáků bojujících ve Slovenském národním povstání. Na celém území státu se dařilo postupně likvidovat pronikající skupiny banderovců a zbytky rozbitých sotní.

Tolik tedy k samotným banderovcům. A přímí účastníci těchto bojů, již jako „staroušci“, přijeli právě na pietní akt do Vravína. Vedle pomníku rudoarmějce nastoupili zástupci jednotlivých poboček Klubu českého pohraničí s klubovými prapory. Na tribuně byl přítomen i generál ve výslužbě Šádek. Po zahrání české a slovenské hymny promluvil s. Rychter za Klub českého pohraničí. Ten ve svém projevu vyzdvihl sounáležitost Čechů a Slováků. Vzdal hold všem lidem – bojovníkům, kteří bojovali ve Slovenském národním povstání a následně proti Banderovcům, aby chránili integritu a svobodu našich národů. Dále za národní radu Klubu českého pohraničí promluvil ing. Karel Janda. Ten se rozhovořil především o historii střetu s Banderovci. „Byl to nepřítel zákeřný a bezohledný, měli zkušenosti z bojů se sovětskými partyzány a polskou armádou“, sdělil Janda. Také připomněl, že „Banderovci našli podporu u ľuďáckého podzemí i u reakčních sil demokratické strany“. To dokladoval na dobovém článku tzv. „Svobodného slova“ – časopisu Českoslovénské strany národně socialistické, kde byli Banderovci charakterizováni jako ubozí, neozbrojení a otrhaní štvanci. Dále vzpomněl na velmi těžké boje v okolí Krasňan. První padlí českoslovenští bojovníci byli již 16. června, další čtvrtého července. V Krasňanech padl i vrchní štábní strážmistr (in memoriam) Ladislav Patočka, který zde má pomník. Množství dalších pomníčků a pamětních desek je rozeseto po okolí, v horách a vesnicích.
Další dostal slovo gen. Šádek – velmi vzácný host. Organizátoři ho jednou požádali, aby přišel na veřejné shromáždění KČP v Praze. A on jim odpověděl, že přijde, ale v uniformě. A od té doby chodí podporovat všechny akce, na kterých se utužuje přátelství mezi Čechy a Slováky. Vyprávěl to, jak osudné dny bojů s Banderovci prožíval on. Zrovna se vrátil z fronty druhé světové války a pokládal za svojí povinnost, že bude dále pracovat pro to, abychom žili v míru a pokoji – ať už v Čechách nebo na Slovensku. Byl přeložený do Dolního Kubína jako velitel roty a netrvalo dlouho, kdy nejen on, ale i další vojska, dostal rozkaz okamžitě se přemístit na východní Slovensko. Byli umístěn na čáru obrany, tam kde se bojovalo o Duklu a jiná místa, aby zabránili přesunu Banderovských vojsk, které se začaly velmi vehementně přesouvat přes státní hranici. „Věřte mi, stálo to i životy mých vojáků, ale i sousední roty a praporů, které byly v těchto prostorech umístěny“, doplnil Šádek. Další těžké boje probíhaly v Polsku. Při bojích na polském území zahynul i generál Šverčevský. „Vzpomněl jsem si, že tento generál Šverčevský spolu s vojsky I. S. Koněva postupoval ze severu směrem na Prahu v době konce druhé světové války a osvobozoval Prahu.“
Kromě vzpomínek vznikaly na východním Slovensku v těch dnech i písně (např. Pochod SNB), uzavřel s. Šádek své vypravování.
A tím bych uzavřel i svůj článek. Jsem moc rád, že se mohu setkávat s takovými lidmi, jako jsou bývalí pohraničníci, z nichž v letech 1945 – 1989 položilo 184 svůj život při ochraně hranic Československé republiky.

Jakub Holas

• < Předchozí
• Další >