Co zaznělo na besedách s A. Batovem o Ukrajině a Rusku

Podrobnosti

Vytvořeno 5. 7. 2014

Twitter

O současné situaci na Ukrajině a jejích příčinách se v současné době dozvídáme prakticky výhradně z proněmeckých potažmo euroamerických médií. Jen občas pronikne na české území zpráva ruského původu, ovšem opět poplatná mocným vrstvám, tentokrát ruské federace. Komunistický svaz mládeže pozval do České republiky hosta, který se pokusil vysvětlit situaci na Ukrajině s použitím informací, které západní ani východní propaganda nezveřejňuje, nebo je nepřehledným způsobem mlží. Člen ústředního výboru Ruské komunistické dělnické strany, tajemník pro práci s mládeží a bývalý předseda Revolučního komunistického svazu mládeže Alexandr Batov v Praze, na Svitavsku a v Olomouci hovořil o otázkách Ukrajinského konfliktu na veřejných besedách. Přinášíme přepis informací, které na setkáních zazněly. 

K pochopení situace na Ukrajině je třeba začít vysvětlením samotné podstaty různorodosti Ukrajiny. Před přibližně tisíci lety byla Ukrajina územím Kijevské Rusi. Později byla zpustošena mongolsko-tatarskými vpády a ve 14. století zabrána Polsko-litevským státem, jehož velkopanská myšlenka "Polska sahajícího od moře k moři" žije v mysli nacionalistických sil v Polsku dodnes. V pozdějších obdobích, zejména v 17.-18. století, bylo území Ukrajiny rozděleno mezi Polsko a Rusko. Východní část byla rusifikována a nacházela se pod vlivem pravoslaví spadajícího pod vliv Moskevského patriarchátu. V rámci ruského carství bylo toto území nazýváno Malou Rusí, Maloruskem. Západ byl pod vlivem Polska podroben vlivu Římskokatolické a Řeckokatolické církve a později po rozdrobení Polska se západ Ukrajiny ocitl pod vlivem německým a to prostřednictvím Rakouska-Uherska. Po první světové válce se východní Ukrajina stala součástí Sovětského svazu a proběhla zde socializace a znárodňování. Západní část Ukrajiny byla rozdrobena mezi Polsko, Československo a Rumunsko. Po útoku na Polsko se západní část Ukrajiny stala součástí Sovětského svazu, ovšem jen na velmi krátkou dobu, takže již v roce 1941 byla okupována nacistickou Velkoněmeckou říší. Po osvobození Ukrajiny v roce 1945 se celé historické území sjednocuje a dalšími územními reformami v poválečném období je Ukrajinské SSR přiděleno další území na východě. Vzniká tak Ukrajina v dnešních hranicích. Na této krátké rekapitulaci je vidět, že původ obyvatelstva je různorodý, Ukrajina je stat mnohonárodnostní, pod historickým vlivem několika náboženství a s historickým vztahem k různým politickoekonomickým blokům. To se promítá do dnešní situace mj. v podobě národnostního substrátu, jeho postojů a jazyka. 

Současné dění na Ukrajině je třeba rozdělit na tři části. Je to záležitost Majdanu, krymské události a konflikt na Jihovýchodě Ukrajiny.

Majdan:

V období předcházejícím událostem Majdanu žili či živořili ukrajinští občané pod vlivem stále se zhoršujících sociálních podmínek. Po zvolení prezidenta Janukoviče se situace ještě více zhoršila a následkem byly nepokoje. Ty se staly základem dalších událostí. Skutečné vybičování majdanu do rozměrů, které známe z médií, je vedle důležité role zahraničí, zejména Západu, produktem boje o moc mezi dvěma skupinami ukrajinských oligarchů. Zatímco západní média obviňují z nepokojů vládu prezidenta Janukoviče, východní propaganda jako hlavního viníka označuje západní mocnosti. Ty zostřily na území Ukrajiny svůj tlak po neuzavření asociační smlouvy Ukrajiny s EU. Západem je Janukovič označován za rusofila a proruského oligarchu. Současně se vyslanci západních zemí otevřeně na veřejnosti vyjadřují na podporu majdanských nepokojů. Ve skutečnosti je však Janukovič až příliš zapojen do ekonomických zájmů na západě i na východě. Odpor proti Janukovičovi měl jinou příčinu než západem vykřikovanou orientaci na Rusko. Janukovič byl jedním z ukrajinských oligarchů. Po nastoupení na post prezidenta jej část ukrajinské buržoazie více či méně vnímala jako manažera ukrajinského státu. Janukovič se však v roli prezidenta cítil málo silný a usiloval o získání moci, která mu oficiálně nenáležela. Tyto snahy se setkaly s odporem konkurenčních oligarchů. Ti pak jen využili sociálních nepokojů k sesazení neposlušného příslušníka své socioekonomické třídy z privilegovaného prezidentského postu. K tomu, aby bylo možné dovést celou akci do konce, byly využity extrémní nacionalistické proudy v politickém podsvětí Ukrajiny. Ukrajinští oligarchové, spojení se Západem, si tak vyřídili účty s Janukovičem nastolením režimu, který má již zcela jasně definované charakteristiky fašismu. Toto označení zde není nadávkou, nýbrž označením stavu, kdy se silný kapitál opírá o přímý fyzický teror. Události majdanu by se tedy nemohly udát na pouhé přání Kremlu anebo Západu, pokud by neexistovaly skutečné sociální problémy vyeskalované do demonstrací. Západní podpora fašistické diktatuře byla výsledkem velmocenského střetu zájmů a dlouhodobého působení a přípravy převratu. Západ uchopil již existující problem, který plně využil ve svůj prospěch. Samotní lidé v Kyjevě jsou spíše dezorientovaní a vedoucí roli v událostech převzali nacionalističtí extremisté. 

Krym:

Početně výrazně převažujícím obyvatelstvem Krymu jsou Rusové (1,5 mil.) s přítomností národnostní menšiny tatarského obyvatelstva (250 tis.). Ukrajinci tvoří na Krymu další menšinu (500 tis.). Celé postsovětské období je na Krymu přítomna ruská černomořská flotilla a ruské ozbrojené složky. I ekonomicky byl Krym vždy silně provázán s Ruskem. Toto posilovalo vztah a patriotismus vztažený k Rusku. Ukrajinský vliv na Krymu byl i přes formální příslušnost k Ukrajině jen slabý. Ukrajina zde měla jen minimální politický, ekonomický a vojenský vliv. V době událostí majdanu se na Kramu zvedla vlna obavy z fašismu a živelně se mezi obyvatelstvem formovaly skupinky domobrany. Ty byly později ruskou mocí využity, začleněny pod přímý vliv vedený z Moskvy a staly se nástrojem k připojení Krymu k Ruské federaci. Ukrajinské ozbrojené složky přítomné na Krymu buď opustily poloostrov, nebo se rozpustily, případně vstoupily pod ruské velení. Většina administrativních složek jen vyvěsila ruskou vlajku namísto ukrajinské. Vstup ruské moci na Krym se tak udál relativně jednoduše a prakticky bez obětí na životech. Prezident Putin získával na popularitě a byl označován za ochránce Rusů. Obyčejní lidé sledovali v televizi Krymské události a pod vlivem emocí nevěnovali pozornost tomu, že v mezičase buržoazie zvedala ceny a přijímala zákony omezující práva pracujících. Obyvatelé Krymu, kteří se nejprve radovali ze záchrany před fašismem, se nyní začínají seznamovat s novými pořádky, které zde nastoluje buržoazie, tentokrát ovšem v ruském stylu. Od připojení Krymu k Rusku již proběhlo několik demonstrací reagujících na neočekávamá omezení. Krym se ještě více otevřel ruskému prostředí a pro ruské oligarchy se stal zlatým dolem.

Jihovýchod Ukrajiny:

Ruský patriotismus byl na Jihovýchodě Ukrajiny rovněž reálným činitelem. Ovšem sociální problémy zde byly výrazně ostřejší než na Krymu. Proto tyto dva faktory působily současně. Nelze říci, který z nich byl hlavní. Jedná se tedy o rozdílný případ. Pod vlivem majdanských a krymských událostí se obyvatelstvo průmyslového regionu na jihovýchodě Ukrajiny rovněž začalo organizovat na odpor proti fašismu. Prolínalo se zde jak jeho přání žít v jedné zemi s ostatními Rusy a svobodně používat rodnou řeč a realizovat se ve svém kulturním a historickém prostředí tak úsilí řešit sociální problémy. 

Pro Rusko však jihovýchodní Ukrajina představuje příliš komplikovaný problém. Na rozdíl od Krymu se zde Rusko snažilo již od začátku situaci utlumit. Vedení Doněcké a Luhanské národní republiky vyhlásilo referendum o odtržení od Ukrajiny. Prezident Putin však vedení obou republik nabádal k odložení nebo úplnému zrušení referenda. Vedení republik však bylo natolik pod tlakem masy lidí zdola, že referendum proběhlo v plánovaném termínu se známým výsledkem, lidé požadovali nezávislost na Ukrajině. Putin se tak dostal do nepříjemné situace, kdy byl tlačen veřejným míněním k přímé vojenské i ekonomické pomoci oběma republikám, ale skutečná intervence by Rusko přivedla do otevřené války s Ukrajinou se zapojením dalších zemí. Rating Putina začal klesat. V odštěpených republikách se mezi tím začaly oklešťovat původně deklarované lidové prvky vlády. Doněcká i Luhanská národní republika se nemají na koho jiného obrátit než na Ruskou federaci, odkud se však pomoci dostává jen velmi skromně a nedostatečně. Obě republiky se tak stávají naprosto vydíratelné a přistupují prakticky na veškeré podmínky Ruska.  

Zde je třeba připomenou negativní roli Komunistické strany Ukrajiny (KPU), která za poslední čtvrtstoletí plně demobilizovala obyvatelstvo. KPU svého času dostávala ve volbách přes dvacet procent hlasů. Její politika se však omezovala výhradně na volby a v mezivolebním období zcela ztrácela o své voliče zájem. Občany nabádala k účasti ve volbách a pod záminkou demokratické souteže s ostatními stranami omezila činnost svých přívrženců na pouhé házení volebních lístků do volební urny. V době majdanských událostí se tak komunisté ukázali jako naprosto akceneschopní, lidé demobilizovaní a veřejnost přihlíží fašistickému běsnění.

Doněcká a Luhanská oblast jsou průmyslovými oblastmi s výrazným podílem těžby uhlí. Hornický region měl velký lidový politický potenciál, který byl konformním postojem KPU k vládní moci výrazně omezene. V Doněcké a Luhanské oblasti se tak dostávají k moci lidé, kteří zcela podléhají moci Kremlu a jsou svázáni s oligarchy ruské federace. Uveďme si několik příkladů:

Při odtržení Doněcké lidové republiky byl deklarován plán znárodňování. To se týkalo v první řadě místního oligarchy Achmetova, kterému patří těžební průmysl. Ke znárodnění nakonec nedošlo a Achmetov nadále disponuje uhlím celé oblasti.

Ministrem obrany Doněcké lidové republiky je ruský občan Girkin-Strelkov, který pochází z Moskvy a v minulosti se neskrývaně projevoval jako antikomunista a klerikál. S oblibou nosí historickou uniformu bělogvardějců.

Mluvčím Doněcké lidové republiky v Petrohradě je rovněž ruský občan Milonov, známý opět svým klerikalismem a antikomunismem.

Ústava Doněcké lidové republiky má uzákoněné státní náboženství, kterým je pravoslaví spadající pod Moskevský patriarchát.

Ústava Doněcké lidové republiky nijak nepodporuje znárodnění a jen suše deklaruje, že na jejím území jsou různé formy vlastnictví.

Za ne zcela jasných okolností byl odstraněn z rozhodovací pozice lidový starosta města Slavjanska Ponomarev, který dle dostupných informací důrazně vystupoval za znárodňování.

Vrcholem všeho bylo, když Putin sám osobně vyzval představitele obou republik k ústupu.

V odtržených republikách dochází jen pomalu k organizaci pracujících. Vlivem demobilizace obyvatelstva, na které KPU přes dvacet let pracovala, se obyvatelstvo prakticky nezmůže na odpor. Vyčkává v zabarikádovaných bytech na svůj osud v podobě fašistických útočníků a ozbrojených sil kyjevské vládní junty, jež dělostřeleckým, raketovým a leteckým bombardováním doslova srovnává se zemí vesnice a města v obou republikách a vraždí civilní obyvatelstvo. Není bez pozoruhodnosti, že zatímco ukrajinská armáda nevstoupila na území Krymu, ruská armáda nevstoupila na Jihovýchod Ukrajiny. Zatímco civilní obyvatelstvo je ostřelováno fašisty z Kyjeva, vedení Ruska a Ukrajiny se domlouvá na rozdělení mocenských pozic. Ruské vládní síly dobře vědí, že zisk Jihovýchodu Ukrajiny by byl Pyrrhovým vítězstvím. Ruská vládnoucí třída je ekonomicky příliš provázaná s EU, USA a Čínou a nemůže si dovolit tyto kontakty přerušit či dokonce riskovat širší válečný konflikt, do nějž USA podporou přípravy a realizace převratu na Ukrajině usilují Rusko zatáhnout, a to na úkor Ruské federace ale i evropských zemí. Na druhou stranu ani EU si nemůže dovolit riskovat zastavení dodávek plynu. Krym bude ruský a Jihovýchod Ukrajiny bude ponechán napospas fašismu. 

I Rusko využívá událostí na Ukrajině k posílení politických represí. Přímo v těchto dnech byl přijat (prezidentem dosud nepodepsán) zákon, podle něhož je možné trestat tak zvané extrémistické komentáře na internetu až 5 lety vězení (Více zde: http://www.rotfront.su/?p=5973). 

Jakoukoliv stávku nebo demonstraci označuje ruská vládnoucí třída za fašistické nebezpečí. Ukazuje na příkladu Ukrajiny, jak vypadá "revoluce" a s jednoduchou řečnickou otázkou "Toto chcete?" přitvrzuje represe proti svým oponentům. Obdobně, v obráceném světle postupuje kijevská vládnoucí moc, která na nejvyšší míru vystupňovala teror proti jakémukoliv protirežimnímu nesouhlasu. 

Komunistická strana Ukrajiny nadále setrvává v parlamentu i po zvolení nového prezidenta, účastní se parlamentní činnosti a při věcné kritice vládnoucí junty tak současně deklaruje mj. i svou státotvornou roli. Tím tato strana připravila pracující lidi o poslední iluze.

Na příkladu Ukrajiny je vidět, že demobilizační činnost parlamentní komunistické strany omezující svou činnost na volby končí rozstřílením obyvatelstva a nastolením fašistické diktatury. Je to varování pro komunistické strany podobného typu nevyjímaje ruskou KPRF, která se i přes to, že v roce 1996 vyhrála prezidentské volby, stáhla a uznala podvodné vítězství Jelcina. Ještě ostřejším příkladem je případ Moldávie, kde komunistická strana získala před lety v parlamentu v řádných volbách ústavní většinu. Pro moldavský lid to ovšem žádný pozitivní posun v sociálně-ekonomickém ani mezinárodněpolitickém smyslu nepřineslo a v zemi dál funguje kapitalismus v nejdivočejší formě.

Pokud obyvatelstvo nebude mít povědomí o své pozici v rámci třídní struktury společnosti a z toho plynoucích zájmech a nepromítne se to do organizované podoby třídně založené a socialisticky orientované organizace, bude vždy jen loutkou v rukách buržoazie, jak ukazuje příklad Ukrajiny, ale i jiných zemí.

• < Předchozí
• Další >